NESPOUTANÁ

CYNTHIA HAND
Přeložila Ivana Svobodová

Copyright © 2013 by Cynthia Hand

Published by arrangement with HarperCollins Children’s Books,
a division of HarperCollins Publishers.
Translation © Ivana Svobodová, 2013

ISBN 978-80-7447-184-1
Rodovi, mému tátovi
 On, širou oblohou
jenž z pásma k pásmu řídí v cíl tvůj let,
na dlouhé cestě, sám jíž musím, tmou
i mne povede v před!
 PROLOG
První, co zaznamenám, je tma. Jako by někdo jednoduše zhasl světlo.
Přimhouřím oči, abych tu inkoustově černou nicotu prohlédla.
Snažím se něco zahlédnout, cokoli, ale můj zrak si ne a ne zvyknout na
okolní temnotu. Nohama nejistě zkoumám zem, která je podivně
nakloněná, jako by se celá místnost svažovala dolů. Když udělám krok
vzad, vrazím nohou do něčeho tvrdého. Zarazím se. Snažím se znovu
získat rovnováhu. Nastražím uši.
Zaslechnu hlasy, tlumené hlasy přicházející odněkud shora.
Zatím nevím, čeho se tahle vize týká, co bych podle ní měla
vykonat, ani před kým se skrývám. S jistotou vím jen to, že se skrývám.
Stalo se něco strašného.
Možná že brečím. Z nosu mi teče, ale neutřu si ho. Ani se nehnu.
Jsem vyděšená. Napadne mě, že bych na obranu mohla vyvolat
svatozář. Až na to, že by mě pak našli. Místo toho sevřu ruce v pěst,
aby se mi přestaly třást. Tma se sevře kolem, pohlcuje mě a v jeden
okamžik je nutkání přivolat svatozář tak silné, že si nehty zaryji do
dlaní až do krve.
Ani se nehni, přikážu si v duchu. Ani muk.
Nechám se pohltit temnotou.

7
 1
VÍTEJ NA FARMĚ
„Všechno v pořádku, Claro?“
Trhnu sebou a proberu se uprostřed svého pokoje. U nohou mi
leží rozházená hromada starých časopisů, které jsem musela upustit,
když mě zaskočila vize. Ještě teď se mi tají dech a svaly mám napnuté,
jako bych se chystala dát na útěk. Oknem do pokoje září slunce a pálí
mě do očí. Zamrkám na Billy, která se opře o rám dveří a věnuje mi
chápavý úsměv.
„Copak, děvče?“ zeptá se, když neodpovídám. „Přišla na tebe
vize?“
Zalapám po dechu. „Jak jsi to uhodla?“
„Taky je mívám a krom toho jsem většinu života strávila ve
společnosti lidí, kteří na tom jsou stejně.“
Vezme mě kolem ramen a posadí mě na kraj postele. Počkáme, až
začnu klidněji dýchat.
„Chceš si o tom promluvit?“ zeptá se mě.
„Zatím z ní nedokážu moc vyčíst,“ odpovím. Měla jsem ji celé léto,
od té doby, co jsem byla s Angelou v Itálii. Zatím se z ní nevyklubalo
nic víc než tma, hrůza a zvláštně zkosená podlaha. „Mám ti to říct i
tak?“
Billy zavrtí hlavou. „Jenom jestli chceš. Pokud by se ti ulevilo.
Podle mě jsou vize osobní záležitost. Jsou určené tobě a nikomu
jinému do nich nic není.“
Jsem ráda, že se k tomu staví tak pohodově.
„Jak to děláš?“ zeptám se po chvíli. „Jak můžeš klidně žít normální
život, když víš, že se stane něco zlého?“
Když položí svou hřejivou snědou ruku na mou, zachytím v jejím
úsměvu náznak bolesti. „Musíš umět najít své štěstí,“ vysvětlí mi.

8
„Musíš zjistit, co tvému životu dává smysl, a držet se toho. Snaž se
nedělat si starosti s tím, co nemůžeš ovlivnit.“
„To se snadno řekne,“ povzdechnu si.
„Chce to cvik.“ Položí mi ruku na rameno a povzbudivě ho
stiskne. „Už je ti líp? Připravena to rozjet?“
Vzmůžu se na slabý úsměv. „Rozkaz.“
„Prima, tak zpátky do práce,“ prohodí šibalsky. Znovu se pustím
do balení, ze kterého mě vize právě vytrhla, a Billy popadne pistoli s
lepicí páskou a dá se do zalepování nachystaných krabic.
„Tvé mámě jsem taky kdysi pomáhala s balením na Stanford.
V roce 1963. Bydlely jsme tenkrát spolu v domku na pláži v San Luis
Obispo.“
Když mi to Billy vypravuje, dojde mi, jak hrozně mi bude chybět.
Nemůžu si pomoct. Když se na ni dívám, jako bych před sebou měla
mamku. Ne proto, že by si byly nějak podobné, když nepočítám výšku
a krásu, ale proto, že Billy, která byla přinejmenším sto let mamčinou
nejlepší kamarádkou, má v zásobě milion vzpomínek, jako je tahle o
Stanfordu. Legračních i smutných historek o tom, jak se mámě hodně
nepovedl nový sestřih, jak málem podpálila kuchyň, když se snažila
připravit flambované banány, nebo jak spolu za první světové války
sloužily jako zdravotní sestry a ona zachránila jednomu vojákovi život
jen s pomocí spony do vlasů a gumičky. Mít tady Billy je ta nejlepší
náplast na to, že máma odešla. Připadá mi, jako by na těch pár minut,
kdy mi Billy své historky vypráví, znovu ožívala.
„Poslyš, všechno dobrý?“ zeptá se Billy.
„Už jsem skoro hotová.“ Odkašlu si, abych zamaskovala, že mě
málem zradil hlas, pak složím poslední svetr, dám ho do krabice a
rozhlédnu se. I když jsem si nesbalila všechno – na stěně zůstaly viset
moje plakáty a nějaké věci jsem nechala venku – vypadá můj pokoj
prázdný, jako bych se odtud už odstěhovala.
Nemůžu uvěřit, že tu od zítřka nebudu bydlet.
„Domů se můžeš vrátit, kdykoli budeš chtít,“ ujišťuje mě Billy.
„Zapiš si to za uši. Tohle je tvůj dům. Stačí, když zavoláš, že jsi na
cestě, a já přiběhnu a dám ti na postel čisté povlečení.“
Poplácá mě po ruce a zamíří dolů, aby naložila krabice do svého
pick-upu. Zítra se vydá do Kalifornie spolu s námi a já, Angela a její
9
máma za ní pojedeme mým autem. Vyjdu na chodbu. Dům je tichý,
ale přitom v sobě má zvláštní energii, jako by byl plný duchů. Upřeně
se dívám na zavřené dveře Jeffreyho pokoje. Měl by tu být. Touhle
dobou už by měl začít předposlední ročník na střední v Jackson Hole.
Měl by trénovat fotbal, brzo ráno do sebe házet odporné proteinové
koktejly a zamořovat koš na prádlo tunami smrdutých sportovních
ponožek, které se nikdy nehodí do páru. Měla bych teď dojít k jeho
dveřím, zaťukat a slyšet ho, jak říká: Běž pryč, ale já bych stejně vešla
dovnitř a on by se ke mně otočil od počítače a možná by se uráčil
ztlumit muziku, ušklíbl by se a broukl by: Ty seš ještě tady? A ji bych si
třeba vymyslela nějakou chytrou poznámku, kterou bych mu to vrátila,
ale přes to všechno by nám oběma bylo jasné, že mu budu chybět. A
on zase mně.
Schází mi.
Vchodové dveře se hlasitě zabouchnou.
„Čekáš návštěvu?“ zavolá na mě Billy.
Zaslechnu zvuk auta přijíždějícího před dům.
„Ne,“ zahulákám na ni. „Kdo je to?“
„Co aby ses šla podívat?“ houkne.
Rychle seběhnu dolů.
„Jé, super,“ oddechne si Wendy, když otevřu dveře. „Bála jsem se,
že jsem tě propásla.“
Instinktivně pátrám pohledem po Tuckerovi a srdce se mi bláznivě
zatřepetá v hrudi.
„Není tu,“ poví mi Wendy šetrně. „On, ehm…“
Aha. Nechtěl mě vidět.
Pokusím se o úsměv, zatímco u srdce ucítím pronikavé bodnutí.
Jasně, pomyslím si. Proč by mě vůbec chtěl vidět? Rozešli jsme se. Už
ho nezajímám.
Připomenu si, že tu mám Wendy. Tiskne si k hrudi lepenkovou
krabici, jako by měla strach, že jí uletí. Přešlápne z nohy na nohu.
„Copak?“ zeptám se.
„Měla jsem doma nějaké tvoje věci,“ vysvětlí mi. „Zítra odjíždím
na vejšku a… napadlo mě, že bys je třeba chtěla.“
„Děkuju. Já taky odjíždím zítra,“ řeknu.

10
 Wendy mi jednou, po tom, co jsem začala chodit s jejím bratrem,
řekla, že jestli Tuckerovi ublížím, zakope mě do hromady koňského
hnoje. Od našeho rozchodu jsem napůl čekala, že se objeví u nás
doma s lopatou v rukách a flákne mě s ní po hlavě. Ve skrytu duše se
ptám, jestli bych si to nezasloužila. Ale jak tu stojí, působí křehce a její
oči jsou plné naděje, jako by mi chtěla říct, že jsem jí přes léto chyběla.
Jako by dál chtěla být moje kamarádka.
„Děkuju,“ zopakuju. Usměju se a nastavím ruce. Wendy se plaše
usměje a předá mi krabici. Uvnitř je pár DVD, časopisy, Vampýrská
akademie s oslíma ušima, pár dalších knížek a střevíčky, které jsem jí
půjčila na maturitní ples.
„Jak bylo v Itálii?“ zeptá se, když krabici položím vedle dveří.
„Díky za pohlednici.“
„Byla to nádhera.“
„To věřím,“ odpoví se závistivým povzdechem. „Odjakživa chci
sbalit batoh a vyrazit do Evropy. Chtěla bych vidět Londýn, Paříž,
Vídeň…“ Usměje se. „Hele, co kdybys mi ukázala fotky? Hrozně ráda
bych je viděla. Jestli máš teda čas.“
„Jé, jasně.“
Vyběhnu nahoru do pokoje pro notebook, potom se usadíme na
pohovce v obýváku a procházíme spolu fotky z prázdnin. Sedíme
opřené rameno o rameno a koukáme na Koloseum, vítězné oblouky v
Římě, katakomby, Toskánsko s jeho vinicemi a zvlněnými kopci,
Florencii a na to, jak předvádím přitroublou pózu „Koukejte, držím
šikmou věž v Pise“.
Když vtom na obrazovce naskočí fotografie Angely a Phena na
vrcholu baziliky svátého Petra.
„Moment, vrať to,“ zarazí mě Wendy, když kliknu na další fotku.
Neochotně stisknu tlačítko Zpět.
„Kdo to je?“ vydechne Wendy.
Její reakce mě moc nepřekvapuje. Phen je sexy. V jeho hnědých
očích je cosi fascinujícího. Jeho dokonalá mužná tvář je úžasně
přitažlivá a vůbec, ale proboha – to se do něj musí zakoukat i Wendy?
„Takový jeden chlápek, kterého jsme potkaly v Římě,“ povím jí.
To je nejpravdivější vysvětlení, které jí můžu říct, aniž bych musela
zacházet do trapných detailů o Angele a jejím tajném příteli, o kterém
11
„nikomu nesmíš nic říct, Claro. Přísaháš?“ a který podle Angely není
nic víc než letní flirt. Co jsme se vrátily do Wyomingu, Angela na moje
otázky odpovídá zásadně „Jaký Phen?“, jako by nikoho takového
neznala.
„Už jsem říkala, že chci jet do Itálie?“ poznamená Wendy a zvedne
obočí. „Páni.“
„Jo, o pohledný kluky tam není nouze,“ připustím. „Samo, že se
pak dostanou do středního věku a jsou z nich chlápci s ulízanými vlasy
a pivním pupkem v oblecích od Armaniho, kteří tě svlíkají očima.“
Počastuju ji svou nejlepší imitací úlisného italského úsměvu, zvednu
bradu a pošlu jí vzdušný polibek.
Wedny se dá do smíchu. „Fuj.“
Zavřu notebook a jsem ráda, že jsme téma Phen přešly. „Tak, to
byla Itálie.“ Poplácám se po břiše. „Díky těstovinám jsem přibrala
dobrých pět liber.“
„Stejně jsi předtím byla kost a kůže,“ prohlásí Wendy.
„To ti pěkně děkuju.“
„Mrzí mě, že mizím tak brzo, ale už musím jít,“ omlouvá se. „Mám
doma kvůli zítřku ještě spoustu práce.“
Vstaneme, a když se k Wendy otočím, v krku mi v tu ránu naskočí
knedlík při představě, že se musíme rozloučit.
„Budeš hvězda Washington State, děsně si to tam užiješ a bude z
tebe nejlepší veterinářka všech dob, ale budeš mi hrozně chybět,“
povím jí.
I jí se v očích zalesknou slzy. „Budem se vídat o prázdninách, platí?
Vždycky mi můžeš poslat mail. Ne že na mě zapomeneš.“
„Nezapomenu. Slibuju.“
Potom mě obejme. „Měj se, Claro,“ zašeptá mi. „Dávej na sebe
pozor.“
Když odejde, seberu krabici, odnesu ji do svého pokoje a zavřu
dveře. Vysypu obsah na postel a mezi věcmi, co jsem půjčila Wendy,
najdu i pár od Tuckera: třpytku, co jsem mu koupila v rybářském
obchodě v Jacksonu, které říkal Karotčina šťastná třpytka, sušenou
polní květinu z jednoho z věnců, které mi upletl do vlasů, cédéčko, co
jsem mu namixovala loni, plné písniček o kovbojích, létání a lásce,
které si párkrát poslechl, i když si musel myslet, že je hrozně
12
přeslazené. Všechno mi vrací. Je příšerný jak moc mě to zraňuje, jak
moc ještě pořád visím na tom, co nás spojovalo. Proto všechny ty věci
zase pečlivě naskládám do krabice, kterou přelepím páskou a zastrčím
ji do stínů vzadu v šatníku. A rozloučím se.

Claro.
Ten hlas, co volá mé jméno, zaslechnu ještě dřív, než ho uslyším na
vlastní uši. Stojím na nádvoří Stanfordovy univerzity uprostřed davu
víc než patnácti set hemžících se prváků a jejich rodičů, ale jeho slyším
hlasitě a zřetelně. Proderu se zástupem a přitom pátrám po vlnitých
tmavých vlasech a záblesku zelených očí. Vtom se v labyrintu těl
kolem objeví skulina a já ho konečně zahlédnu. Stojí asi dvacet stop
ode mě, jako obvykle zády ke mně. A v tu chvíli mé srdce znovu jako
zadunění zvonu rozechvěje pocit, že ho důvěrně znám.
Položím si ruce kolem pusy jako hlásnou troubu a zahulákám:
„Christiane!“
Otočí se. Zamáváme si přes moře lidí, a než bys řekl švec, už stojím
před ním se širokým úsměvem. Je mi skoro do smíchu, protože je to
prima pocit, být po tak dlouhé době zase s ním.
„Ahoj,“ pozdraví mě. Musí mluvit hlasitě, abych ho přes hluk lidí
kolem slyšela. „To je mi náhodička.“
„To mi povídej!“
Až v tuhle chvíli mi dojde, jak moc mi scházel. Byla jsem příliš
zaujatá steskem po jiných lidech – po mamce, Jeffreym, Tuckerovi a
tátovi. Měla jsem hlavu plnou toho, co všechno opouštím. Ale teď…
je to, jako když nějaký díl vaší duše přestane bolet a najednou jste zase
sami sebou. Vaše rány se zcelily a vy jste se uzdravili a až v ten okamžik
pochopíte, jak dlouho jste trpěli. Chyběl mi jeho hlas uvnitř mé hlavy,
v mých uších. Chyběl mi pohled na jeho tvář. Jeho úsměv.
„Taky jsi mi chyběla,“ řekne zmateně a nakloní se až k mému uchu,
abych ho v tom hluku zaslechla.
Když na krku ucítím jeho teplý dech, zachvěju se. Nejistě o krok
ustoupím. Zničehonic jsem v rozpacích.
„Jak bylo v divočině?“ To je to jediné, co mě napadne mu říct.
Jeho strejda ho v létě bere do hor, kde tráví celou dobu tvrdým
tréninkem, daleko od internetu a televize a dalších věcí, které by ho
13
mohly rozptylovat. Strejda ho tam nutí cvičit ovládání svatozáře, létání
a všechny další andělské dovednosti. Christian tomu říká „letní stáž“ a
podle toho, jak to líčí, si to v ničem nezadá s armádním výcvikovým
táborem.
„Stejný jako vždycky,“ oznámí mi. „Jenom Walter byl letos ještě
posedlejší, věř tomu, nebo ne. Většinu dní mě nutil vstávat za
rozbřesku a honil mě jako psa.“
„Proč?“ spustím, ale v pravý čas se zarazím. Na co tě trénuje?
Jeho oči zvážní. Povím ti to pozděj.
„Co Itálie?“ zeptá se mě nahlas, protože ostatním by se to mohlo
zdát divné, kdybychom tam jen tak beze slova stáli a zírali na sebe,
zatímco by se celá konverzace odvíjela v našich hlavách.
„Bylo to zajímavý,“ odpovím. Což je podcenění roku.
Zrovna v tu chvíli se vedle mě zjeví Angela.
„Čau Chrisi,“ zahlásí a kývne Christianovi na pozdrav. „Jak se
vede?“
Christian mávne rukou k davu vzrušených prváků, kteří se hemží
všude kolem. „Asi si začínám zvykat na skutečnost, že jsem tady.“
„To chápu,“ odpoví Angela. „Když jsme projížděli Palm Drive,
musela jsem se štípnout. Na který koleji seš?“
„Cedro.“
„My jsme s Clarou obě v Roble. To je, myslím, na opačný straně
kampusu.“
„Jo, to je. Už jsem se díval.“
Když se na něj kouknu, dojde mi, že je rád, že dostal místo na
koleji na druhém konci univerzitního areálu. Má totiž pocit, že by se
mi nelíbilo, kdyby mi byl nablízku a namátkou mi četl myšlenky. Chce
mi dopřát potřebný odstup.
Pošlu mu myšlenkovou obdobu objetí a dočista ho tím překvapím.
To bylo za co? zeptá se.
„Bude to chtít kola,“ pokračuje Angela. „Kampus je děsně velkej.
Tady má kolo každej.“
Jen jsem ráda, že tu jsi, řeknu Christianovi.
Taky jsem rád, že tu jsem.
A já jsem ráda, že ty jsi rád, že tu jsi.
Usmějeme se.
14
 „Hej, vy dva, zas provádíte to svý splynutí duší?“ zeptá se Angela a
pak si co nejhlasitěji pomyslí: Děsně mě s tím prudíte.
Christian se překvapeně zasměje. Odkdy mluví telepaticky?
Od doby, co jsem ji to naučila. Aspoň jsme se nějak zabavily při
jedenáctihodinovým letu.
Vážně si myslíš, zeje to dobrý nápad? Už tak nezavře pusu… Dělá si
legraci, ale je mi jasné, že se mu nezamlouvá, že se Angela bude moct
zapojovat do našich tajných rozhovorů, které bral jako něco, co
spojuje jen nás dva, jako naše tajemství.
Zatím nedokáže přijímat hlasy, vysvětlím mu, abych ho uklidnila. Umí
jenom vysílat.
Takže může mluvit, ale neumí naslouchat. To sedne.
Pru-dí-te mě, zopakuje Angela, založí si ruce na hrudi a sjede nás
dotčeným pohledem.
Christian a já vybuchneme smíchy.
„Promiň, Ange.“ Obejmu ji jednou rukou. „Musíme toho s
Christianem moc probrat.“
Na tváři se jí mihne jakási obava, ale ten výraz zmizí tak rychle, až
si říkám, jestli se mi to jen nezdálo.
„Mně to přijde pěkně nezdvořilý,“ zabručí.
„Promiň, promiň, už žádný splývání duší. Beru na vědomí.“
„Aspoň, dokud se to taky nenaučím. A to bude brzo. Dost to
cvičím.“
„O tom nepochybuju,“ poznamená Christian.
Všimnu si, že se směje očima, a potlačím úsměv.
„Už jsi viděl svého spolubydlícího?“ zeptám se.
Christian přikývne. „Jmenuje se Charlie. Chce se stát
programátorem a oženil se se svým Xboxem. Co ty?“
„Jmenuje se Wan Chen. Dělá přípravku na medicínu a bere to
smrtelně vážně,“ podám hlášení. „Když mi dneska ukázala svůj
rozvrh, připadala jsem si jako šílený flákač.“
„To taky seš,“ přisadí si Angela.
„Pravdu díš.“
„A co tvoje spolubydlící?“ obrátí se Christian na Angelu. To nic
netušící ubožátko, dodá potichu a já se uchechtnu.

15
 „Mám hned dvě – asi se zblázním štěstím,“ odpoví Angela.
„Blondýny jako vyšitý.“
„No dovol!“ ohradím se proti tónu, s jakým mluví o blonďaté části
populace.
„A jsou to totální trubky. Jedna má jako hlavní obor komunikaci –
ať to znamená, co chce – a druhá ještě neví.“
„Na tom, že se ještě někdo nerozhodl, není nic špatnýho,“
namítnu a vrhnu letmý pohled na Christiana. Trochu se stydím za
svou vlastní nerozhodnost.
„Já jsem se taky ještě nerozhodl,“ přizná se a já s Angelou na něj
šokovaně vykulíme oči. „Co je? Nemůžu být nerozhodnutý?“
„Myslela jsem, že budeš dělat ekonomii,“ odpoví Angela.
„Proč?“
„Protože vypadáš fakt k nakousnutí v obleku a kravatě,“ sdělí mu
Angela rádoby sladce. „Jsi děsně roztomilý. Měl bys rozvíjet svůj
potenciál.“
Christian na její provokace nereaguje. „Ekonomie je Walterův
obor, ne můj.“
„A co je tvůj obor?“
„Jak jsem řekl, zatím nevím.“ Upřeně se na mě zadívá. Zlatá zrnka
v zelených očích se mu zatřpytí na slunci a já cítím, jak se mi rozpalují
tváře.
„Kde je vůbec Walter?“ zeptám se, abych změnila téma.
„S Billy.“ Christian se otočí a ukáže na nádvoří na místo vyhrazené
pro rodiče, kde uvidíme stát Waltera a Billy, očividně zabrané do
rozhovoru.
„Sluší jim to spolu,“ poznamenám, když se Billy dá do smíchu a
položí ruku na Walterovu paži. „Dokážete si představit, jak mě to
překvapilo, když mi Billy o prázdninách zavolala a oznámila mi, že se s
Walterem chtějí vzít? To jsem fakticky nečekala.“
„Moment, Billy a Walter se budou brát?“ vyjekne Angela. „Kdy?“
„Už se vzali,“ vysvětlí jí Christian. „V červenci. Na louce v horách.
Bylo to jako blesk z čistýho nebe.“
„Ani jsem netušila, že k sobě něco cítí,“ řeknu, než se Angela vytasí
s vtípkem, který už má zaručeně na jazyku, že když si jeho poručník

16
vzal mou poručnici, jsme teď s Christianem jistým hodně divným
způsobem bratr a sestra.
„Jsou do sebe zakoukaní,“ odpoví Christian. „Snaží se být
diskrétní, asi kvůli mně, ale Walter na ni nedokáže přestat myslet.
Nahlas. Ve dne v noci, hlavně v noci, pokud víte, co tím myslím.“
„Ble, podrobnosti vynech. Budu si muset vydrhnout mozek
rejžákem, když si vzpomenu na ten útržek, co jsem tenhle týden
zahlídla v její hlavě. Máte doma medvědí kůži?“
„Dík, žes mi jednou provždy zkazila pobyt v obýváku,“ zaúpí
Christian, ale nemyslí to vážně. Je rád, že se Billy s Walterem dali
dohromady. Říká si, že to Walterovi jen prospěje. Už nebude tolik
myslet na některé věci.
Na jaké věci? zeptám se ho.
Pozděj, odpoví. Všechno ti řeknu, ale pozděj.
Angela si otráveně povzdechne. „Ježiši, vy dva jste hrozný. Už to
děláte zas, co?“

Po orientačních proslovech, při kterých se dozvíme, že na sebe máme

být pyšní, že do nás do budoucna vkládají velké naděje a jaké
příležitosti budeme mít tady na „Farmě“, jak se Stanfordu přezdívá,
bychom měli zamířit zpátky na kolej a seznámit se s ostatními
studenty.
V téhle chvíli řeknou rodičům, že můžou jet domů.
Angelina máma Anna, která byla celou cestu, kdy seděla na zadním
sedadle mého auta a tisíc mil si jen četla bibli, jako vždycky neskutečně
tichá, se najednou rozeštká. Angele je trapně a rudá jako rak odvádí
svou vzlykající mámu na parkoviště, ale podle mě je to hezké. Je mi
líto, že tu kvůli mně takhle nemůže slzet moje mamka.
Billy mi znovu povzbudivě stiskne rameno.
„Natři jim to, děvče,“ řekne mi prostě a pak i ona odejde.
Vyberu si pohodlnou pohovku ve společenské místnosti a
předstírám, že zkoumám vzory na koberci, zatímco se ostatní studenti
dojatě loučí s rodinami. Po chvíli vejde kluk s krátkými na blond
obarvenými vlasy a posadí se naproti mně. Položí na stolek pořádnou
hromadu složek, usměje se a podá mi ruku. „Já jsem Pierce.“
„Clara Gardnerová.“
17
 Přikývne. „Myslím, že jsem tvoje jméno zahlédl v pár seznamech.
Jsi v křídle B, viď?“
„Ve druhém patře.“
„Já jsem tady v Roble es zet pé,“ řekne.
Nechápavě na něj zírám.
„SZP,“ vysvětlí mi. „To znamená studentský zdravotnický
poradce. Něco jako kolejní doktor. Když potřebuješ náplast, jsem tvůj
člověk.“
„Aha, jasně.“
Pierce si prohlíží mou tvář takovým způsobem, že si říkám, jestli
někde nemám drobky.
„Co? Mám na čele vytetované bezradný prvňáček?“ zeptám se.
Usměje se a zavrtí hlavou. „Nevypadáš vyplašeně.“
„Pardon?“
„Prváci jsou obvykle první týden v kampusu pěkně vystrašení.
Potulují se kolem jako ztracená štěňata. Ale ty ne. Zdá se, že máš
všechno pod kontrolou.“
„Aha. Dík,“ já na to. „Ale musím se ti přiznat, že to jenom hraju.
Uvnitř se třesu jako sulc.“
Jenže to není pravda. Řekla bych, že po setkání s padlými anděly,
pohřbech a lesních požárech mi Stanford přijde jako celkem bezpečné
místo. Všechno mi tu přijde známé: Ve vzduchu cítím typické aroma
Kalifornie – směs výfukových plynů, eukalyptů a pečlivě upravených
růžových keřů. Z dálky sem doléhá dunění vlaku. Všude vidím staré
známé druhy rostlin, které rostly před okny domu, kde jsem vyrůstala.
Strach mi nahání něco docela jiného: Temnota. Místnost bez oken
v mé vizi, to, co se na tom místě odehraje, a hrozná věc, ke které dojde
předtím, než se tam budu ukrývat. Děsí mě představa, že takhle bude
vypadat celý můj život – jedna příšerná vize za druhou dalších sto let.
Ze všech sil se snažím na to nemyslet.
Pierce napíše na lepicí poznámkový papírek pětimístné číslo a
podá mi ho. „Když budeš něco potřebovat, zavolej mi a já přiběhnu.“
Napadne mě, že se mnou flirtuje. Vezmu si papírek. „Díky.“
Zrovna v tu chvíli vpadne do dveří Angela, která si rukama
oprašuje boky legín, jako by ze sebe chtěla setřást slzy své mámy. Když
si všimne Pierce, zarazí se.
18
 Ani ona nevypadá vystrašeně. Tváří se, jako by přišla školu dobýt.
„Angela Zerbino,“ představí se nevzrušeně, když Pierce otevře
pusu, aby ji pozdravil. Pak mrkne na složky na stolku. „Je v té
hromadě něco na mé jméno?“
„Jo, jasně,“ odpoví Pierce zaraženě a začne procházet složky, až
dojde k Za balíčku pro Angelu. Potom vytáhne jeden pro mě. Vstane a
podívá se na hodinky. „Rád jsem vás poznal, holky. Udělejte si
pohodlí. Plus minus za pět minut začneme s představováním.“
Když odchází, Angela ukáže na poznámkový papírek: „Co to má
být?“
„Pierceovo číslo,“ odpovím s pohledem upřeným na jeho
vzdalující se záda. „Když prý budu něco potřebovat, přiběhne.“
Angela se na něj mrkne přes rameno a zamyšleně se usměje.
„Vážně? Není k zahození.“
„Když myslíš.“
„Jasně, já zapomněla. Ty máš ještě pořád oči jenom pro Tuckera.
Nebo že by už pro Christiana? Mám potíž udržet si přehled.“
„Poslyš, zkus mít trochu ohledy,“ řeknu. „Celý den se chováš
pěkně neomaleně.“
Angela maličko zjihne. „Promiň. Jsem děsně napjatá. Změny
nesnáším dvakrát dobře, i ty pozitivní.“
„Cože? Nekecej.“
Sveze se na pohovku vedle mě. „Zato ty vypadáš v pohodě.“
Zvednu ruce nad hlavu a se zívnutím se protáhnu. „Rozhodla jsem
se přestat kvůli všemu stresovat. Chce to nový začátek. Koukej.“
Zapátrám v batohu po zmuchlaném papíru a ukážu jí ho, aby si ho
mohla přečíst. „Hle, můj předběžný rozvrh.“
Angela spěšně přejede stránku očima. „Vidím, že jsi dala na mě a
zapsala sis ten úvod do humanitních studií, co mám já. Básník přetváří
svět. To se ti bude líbit, slibuju. Interpretování poezie je jednoduchý,
protože z ní můžeš vyčíst skoro všechno, co si zamaneš. Dáme to
levou zadní.“
O tom vážně pochybuju.
„Hm.“ Angela se zamračí, když pokračuje ve čtení. „Dějiny
umění?“ Podívá se na mě se zdviženým obočím. „Věda, technologie a

19
současná společnost? Úvod do filmové vědy? Moderní tance? To je
pořádná směska, C.“
„Mám ráda umění,“ bráním se. „Ty to máš jednoduchý. Děláš
historii, tak máš historický semináře. Ale já jsem…“
„Nerozhodnutá,“ doplní mě Angela.
„Přesně. Nevěděla jsem, na co se zapsat, tak mi doktorka Dayová
poradila, ať zkusím různé kurzy a postupně zruším ty, co mi nebudou
vyhovovat. Ale podívej se na tohle.“ Ukážu na poslední předmět na
seznamu.
„Sport 196,“ čte Angela nad mým prstem. „Seminář štěstí.“
„Seminář štěstí.“
„Ty budeš chodit na seminář o štěstí,“ prohlásí, jako by to podle ní
byl nejulejváčtější předmět v celém vesmíru.
„Mamka mi řekla, že na Stanfordu budu šťastná,“ vysvětlím jí. „A
o to mi taky jde. Najít svoje štěstí.“
„To ti přeju. Už bylo na čase, aby ses sebrala.“
„Já vím,“odpovím a myslím to úplně vážně. „Rozhodla jsem se, že
se přestanu vzdávat toho, co je pro mě důležité. Teď to chci přijímat.“

20
 2
NOČNÍ BĚH
Ve dvě v noci mě vzbudí bušení na dveře.
„Kdo tam?“ zavolám obezřetně. Zvenku z chodby se ozývá
směsice hluku, muziky, křiku a splašeného dusání. Wan Chen a já se
posadíme a vyměníme si zneklidněný pohled. Vyklouznu z postele a
otevřu dveře.
„Vstáváme, vstáváme, milí prvňáčkové,“ řekne nám čile Stacy,
naše studentská poradkyně. Kolem krku má naražený neonově zelený
plastový kruh a na hlavě pestrobarevnou klaunskou paruku. Zazubí se.
„Pořádně se obujte a pojďte před kolej.“
Venku nás přivítá scéna, která jako by vypadla z nepovedených
drogových raušů, co člověk vídá ve filmech: Stanfordská univerzitní
kapela v úboru, který se skládá hlavně ze spodního prádla a
náhrdelníků, náramků a jiných ve tmě světélkujících nesmyslů, to
rozpaluje na svoje nástroje – trumpety řvou, bubny duní, činely hřmí –
školní maskot v obrovském zeleném kostýmu borovice se řítí kolem
jako pomatenec, banda studentů napůl oblečených, napůl natřených
světélkující barvou skáče, vráží do sebe, výská a řehtá se. Je tma jako v
pytli, jako by pro tuhle příležitost vypnuli pouliční osvětlení, ale já
stejně hledám Angelu a taky ji najdu. Stojí s pořádně nasupeným
výrazem vedle dvou blondýnek, které jsou, jak předpokládám, její
spolubydlící. Proderu se k nim.
„Nazdar!“ zaječí Angela. „Máš bezva číro.“
„Tohle je šílený!“ křiknu a pokusím se učesat si vlasy prsty, bez
valného úspěchu.
„Cože?“ zahuláká.
„Šílený!“ zařvu znova, protože kolem je neuvěřitelný kravál.

21
 Jedna z Angeliných spolubydlících otevře vyjeveně pusu a ukáže
kamsi za mě. Když se otočím, uvidím borce v masce mexického
zápasníka, která mu zakrývá obličej. Kromě té zářivě zlaté zápasnické
masky na sobě nic nemá.
„Moje oči, moje oči!“ zavřeští Angela a všechny se začneme
hystericky hihňat, když vtom muzika ztichne a řeknou nám, ať
utíkáme.
„Zdrhejte, prvňáčci, zdrhejte!“ vykřiknou a my je poslechneme
jako stádo zmatených, splašených krav uhánějících nocí. Když se
konečně zastavím, jsme před další kolejí a kapela znovu spustí.
Zanedlouho se ze dveří začne trousit další várka rozespalých,
popletených prvňáků.
Angela se mi ztratila. Rozhlédnu se, ale je moc velká tma a dav
studentů je příliš velký na to, abych ji dokázala najít. Rozeznám jednu
z jejích spolubydlících stojící pár stop ode mě a zamávám na ni.
Usměje se a prodere se ke mně, jako by jí spadl kámen ze srdce, že vidí
známou tvář. Po tom, co se chvíli rozpačitě pohupujeme do rytmu
hudby, se ke mně nakloní a kousek od ucha na mě zakřičí: „Já jsem
Amy. Ty jsi Angelina kamarádka z Wyomingu?“
„Jo. Clara. Odkud jsi ty?“
„Z Phoenixu!“ Přitiskne si mikinu k tělu. „Je mi zima!“
Zničehonic se všichni znovu rozběhneme. Tentokrát si dávám
pozor, abych se od Amy nevzdálila. Snažím se nemyslet na to, že mi
celá situace svým způsobem podivně připomíná mou vizi – to, jak
pobíhám ve tmě, nevím, kam se řítím nebo co tam nakonec budu
dělat. Vím, že to má být legrace, ale celé mi to trochu nahání hrůzu.
„Netušíš, kde jsme?“ vyhrknu bez dechu na Amy, když znovu
zastavíme.
„Cože?“ Neslyší mě.
„Kde jsme?“ zaječím.
„Aha.“ Zavrtí hlavou. „Fakt nevím. Vypadá to, že nás chtějí honit
po celým areálu.“
Vzpomenu si, jak nám při prohlídce Stanfordu říkali, že zdejší
kampus je největším školním areálem na světě, s výjimkou jedné
univerzity v Rusku.
Asi nás čeká dlouhá noc.
22
 Po Angele a její druhé spolubydlící, která se, jak mi Amy řekla,
jmenuje Robin, jako by se slehla zem, a tak se s Amy držíme
pohromadě, tancujeme, smějeme se Naháčovi a vedeme ukřičený
rozhovor, co nejlíp to jde. Během následující půlhodiny se mi o Amy
podaří zjistit tohle: Obě jsme vyrůstaly jenom s mámou a mladším
bráchou. Obě nás nadchlo, že se v jídelně v Roble na snídani servírují
smažené brambory, děsí nás miniaturní klaustrofobické kabinky ve
sprchách a obě bojujeme s protivně nepoddajnými vlasy.
Mohly bysme se skamarádit, řeknu si v duchu. Docela snadno bych
si mohla najít na Stanfordu novou kamarádku. Možná na tom
prohánění prvňáků něco bude.
„A co studuješ?“ zeptá se, když běžíme dál.
„Zatím nejsem rozhodnutá,“ odpovím.
Amy se široce usměje. „Já taky ne!“
Zamlouvá se mi čím dál víc. Vtom se ale stane katastrofa. Když
dobíháme k další koleji, Amy klopýtne a upadne. Zoufale zamáchá
rukama nohama a plácne sebou rovnou na chodník. Snažím se, co to
dá, aby ji neušlapal neustále narůstající proud prváků, kteří se hrnou
kolem, a pak si kleknu k ní na chodník. Je to zlé. Stačí se podívat na její
bledou tvář a na to, jak si rukama tiskne kotník.
„Blbě jsem našlápla,“ zasténá. „Ježiši, to je trapas.“
„Můžeš vstát?“ zeptám se.
Zkusí to a zbledne ještě víc. Potom se ztěžka posadí.
„Aha, takže ne,“ usoudím. „Nikam nechoď. Hned jsem zpátky.“
Pobíhám kolem a hledám někoho, kdo vypadá, že by nám mohl
nějak pomoct, a jako zázrakem si všimnu Pierce, který postává na kraji
davu. Přišel čas využít schopnosti našeho „kolejního doktora“.
Doběhnu k němu a dotknu se jeho ramena, aby si mě všiml. Když mě
uvidí, usměje se.
„Bavíš se dobře?“ zahuláká.
„Potřebuju tvou pomoc,“ vyjeknu.
„Cože?“ křikne.
Nakonec ho popadnu za ruku, odtáhnu ho k Amy a ukážu na její
kotník, který začíná otékat. Pierce vedle ní pár minut klečí a opatrně
drží její kotník v dlaních. Ukáže se, že dělá medicínskou přípravku.

23
 „Vypadá to na výron,“ usoudí. „Zavolám někoho, aby tě odvezl na
Roble. Dáme ti nohu nahoru a obložíme ji ledem. Ráno by sis měla
zajít do Vadenu – to je studentská klinika – na rentgen. Chvilku vydrž,
jo?“
Poodejde, aby našel nějaké klidnější místo, odkud bude moct
zatelefonovat. Kapela přestane hrát, vydá se dál a odvede dav
dusajících studentů pryč. Konečně slyším vlastní myšlenky.
Amy se dá do pláče.
„Hrozně mě to mrzí,“ řeknu a posadím se k ní.
„Tak moc to zas nebolí.“ Popotáhne a utře si nos do rukávu
mikiny. „Teda, bolí to – a hodně – ale proto nebrečím. Brečím,
protože jsem udělala takovou pitomost a vzala si nazouváky, když
nám říkali, ať si obujem pořádný boty, a to máme teprv první týden
školy. Semestr ještě ani nezačal a já tady budu poskakovat o berlích a
všichni si mě zapamatujou jako to nemehlo, co se přerazilo hned první
večer.“
„Nikdo si nebude myslet něco takového,“ uklidňuju ji. „Vsadím
se, že se dnes zraní hodně lidí. Je to dost šílený.“
Amy zavrtí hlavou a rozcuchané světlé kadeře se jí svezou přes
ramena. Ret se jí zachvěje. „Takhle jsem si začátek tady
nepředstavovala,“ zavzlyká a zaboří tvář do dlaní.
Rozhlédnu se. Dav studentů odešel dost daleko. Už ho slyšíme jen
tlumeně. Pierce stojí vedle budovy koleje zády k nám a mluví do
telefonu. Je tma a kolem nikdo není.
Položím ruku Amy zlehka na kotník. Amy ztuhne, jako by ji i tak
letmý dotyk bolel, ale hlavu nezvedne. Díky empatii cítím její bolest,
nejen to, jak se v duchu sužuje výčitkami, že hned na začátku roku
začne dělat hloupý dojem, ale i fyzickou část, jak se vazy v jejím
kotníku odtahují od kosti. Okamžitě poznám, že jde o vážné zranění.
Mohla by o berlích strávit celý semestr.
Mohla bych jí pomoct, napadne mě.
Už jsem předtím několik lidí uzdravila. Mamku po tom, co na ni
zaútočil Samjeeza. Tuckera po autonehodě po loňském plese. Jenže to
jsem pokaždé kolem sebe měla nepřerušený kruh svatozáře, planoucí
na plné pecky. Z vlasů mi vyzařovalo světlo a moje tělo svítilo jako
lucerna. Zajímalo by mě, jestli by bylo možné soustředit svatozář
24
jenom… řekněme do rukou a převést ji tak rychle, že by si toho nikdo
nevšiml.
Jsem ráda, že je kolem relativně klid, a já si můžu vyčistit hlavu.
Soustředím energii do pravé ruky. Jenom do prstů, říkám si v duchu.
Potřebuju jen svatozář v prstech. Jen jednou. Zaměřím se na to
takovou silou, že cítím, jak mi z čela v místě, kde končí vlasy, sjede
kapka potu a dopadne na beton. Po pár minutách mi začnou zářit
špičky prstů, nejdřív matně a pak jasněji. Přitisknu ruku Amy pevně na
kotník. Pak ze svého nitra vyšlu svatozář jako proud světla šířící se ze
mě do jejího těla. Nepřeháním to, nic neuspěchám a doufám, že to
bude stačit, aby se cítila líp.
Amy si povzdechne a pak přestane plakat. Odtáhnu se od ní a
pozoruju ji. Těžko říct, jestli jsem jí aspoň trochu pomohla.
Pierce se k nám vrátí s omluvným pohledem. „Nemůžu najít
nikoho, kdo by pro tebe mohl přijet. Budu muset doběhnout pro svoje
auto, ale to je na druhém konci kampusu, takže to bude chvíli trvat. Jak
jsi na tom?“
„Líp,“ odpoví Amy. „Už to nebolí jako předtím.“
Pierce si k ní znovu přiklekne a prohlédne její kotník. „Vážně to
vypadá líp. Kotník už není tak oteklý. Možná sis ho jenom vyvrtla.
Zkus se projít.“
Amy vstane a opatrně přenese váhu na poraněnou nohu. Pierce a
já sledujeme, jak kulhavě popojde o pár kroků a otočí se k nám.
„Už to vypadá dobře,“ připustí. „Panebože, jsem pěkná hysterka.“
Dá se do smíchu a její hlas je plný úlevy.
„Doprovodíme tě na kolej,“ vykoktám spěšně. „Pořád by sis tu
nohu měla chladit, viď, Pierci?“
„Rozhodně,“ přikývne. Potom si stoupneme každý z jedné strany
k Amy a pomalu ji odvedeme zpátky na Roble.
„Děkuju, že jsi mi dnes v noci pomohla,“ řekne mi Amy, když sedí
u sebe v pokoji s nohou pevně ovázanou obinadlem, opřená o
hromadu polštářů, s kotníkem obloženým sáčkem ledu. „Nevím, co
bych si bez tebe počala. Zachránila jsi mě.“
„Není zač,“ odpovím a nedokážu potlačit samolibý úsměv.
Vážně jsem jí pomohla, pomyslím si později, když jsem zpátky u
sebe na pokoji. Skoro svítá, ale Wan Chen se ještě nevrátila. Ležím na
25
úzké posteli a hypnotizuju skvrnu od vody na stropním obložení. Chci
spát, ale vlna adrenalinu v mých žilách z toho, jak jsem svou moc
využila na veřejnosti, ještě neodezněla. Ale já to zvládla. Dokázala jsem
to, říkám si v duchu stále dokola. Uzdravila jsem tu dívku a byl to
úžasný pocit. Připadlo mi to správné.
A taky mě to přivedlo na šílený nápad.

„Myslím, že bych chtěla studovat medicínu.“

Doktorka Dayová, poradkyně pro studijní záležitosti na Roble,
zvedne hlavu od počítače. Je tak laskavá, že nedává najevo překvapení
nad tím, že jsem jí vpadla do kanceláře a oznámila jí, že uvažuju o tom,
že se stanu lékařkou. Jenom kývne a během chvilky mi sestaví rozvrh.
„Pokud uvažujete o přípravném studiu medicíny, což je obor
vysloveně zaměřený na biologii nebo biologii člověka, měli bychom
vás zapsat na Chemii 31X,“ řekne. „Její absolvování je nutným
předpokladem pro ostatní biologické semináře, a pokud ji nestihnete
tento podzim, budete muset čekat do příštího podzimu, abyste mohla
začít studovat základní předměty, které potřebujete.“
„Dobře,“ přikývnu. „Chemii mám ráda. Vloni jsem chodila na
univerzitní přípravku z chemie.“
Doktorka Dayová si mě změří přes obroučky brýlí. „Tento
seminář může být dost náročný,“ upozorní mě. „Koná se třikrát týdně.
Jeho součástí jsou konzultace pod vedením asistenta každých čtrnáct
dnů a dále několik hodin týdně v laboratoři. Biologie je značně
intenzivní obor. Jste na to připravena?“
„Zvládnu to,“ ujistím ji a ucítím vzrušené zachvění, protože tohle
je něco, čím jsem si překvapivě jistá. Vzpomenu si, jaký to byl skvělý
pocit, když jsem cítila, jak se mi zraněný kotník rovná pod rukou.
Kdybych se stala doktorkou, setkávala bych se s lidmi, kteří potřebují
uzdravit víc než kdo jiný. Mohla bych pomáhat druhým. Mohla bych
spravovat všechno zlomené a porouchané.
Usměju se na doktorku Dayovou a ta mi úsměv oplatí.
„Tohle chci dělat,“ povím jí.
„Tak tedy dobrá,“ odpoví. „Pustíme se do toho.“

26
Na zprávu o tom, že jsem se rozhodla dát na medicínu, reaguje každý
jinak. Tak například Wan Chen, která je taky v přípravce, se začne
chovat, jako bych pro ni najednou byla konkurence. Několik dní se
mnou nepromluví víc než dvě slova a pohybuje se po našem malém
pokojíku v mrazivém tichu, dokud nepřijde na to, že obě chodíme na
ten zběsile těžký seminář chemie a že já v chemii válím. Pak už se ke
mně chová vřeleji. Zaslechnu, jak své matce čínsky říká, že jsem „moc
milá dívka a hrozně chytrá“. Když to slyším, mám co dělat, abych se
nezačala culit.
Angela je z představy, že ze mě bude doktorka, okamžitě celá
unesená. Je to podle ní „fakt super“.
„Myslím, že bysme svoje dary měli využívat pro dobro všech, ne
jenom sedět na zadku a čekat, až nás povolá nějaká andělská
povinnost. Pokud máš teda žaludek na všecku tu krev, vnitřnosti a
hnus – já teda ne, ale jestli ty jo, tak máš můj respekt. Zkrátka bys do
toho měla jít.“
Naopak podle Christiana to není dobrý nápad.
„Ty chceš být doktorka?“ zopakuje, když mu to povím. „Proč
zrovna tohle?“
Vysvětlím mu, co se seběhlo při nočním běhu, kdy jsem Amy
zázračně uzdravila kotník, a jak mě potom osvítilo. Čekám, že to na
něj udělá dojem. Že se bude radovat spolu se mnou a odsouhlasí mi to.
Jenže on se zamračí.
„Je to moc velký riziko.“ Zdá se, že chce říct něco dalšího, ale
zrovna stojíme na rušném chodníku před stanfordským
knihkupectvím, kde jsem na něj narazila, když jsem vycházela ven s
náručí plnou básnických sbírek do literárního semináře a s obří
desetilibrovou učebnicí s titulem Chemie: Věda o změně, která
odstartovala tenhle náš rozhovor. Někdo tě mohl vidět, když jsi použila
svatozář, namítne jeho hlas uvnitř mé hlavy.
Klídek, odpovím. To přece neznamená, že teď začnu léčit lidi na potkání.
Beru to jako možný budoucí povolání, to je všechno. O nic nejde.
Jenže mi přijde, že jde o hodně. Mám pocit, že můj život má
konečně – nenapadá mě lepší výraz – poslání. Takové, kdy nejde
jenom o to, že jsem dítě andělské krve, ale o to, že můžu svou
andělskou stránku využít. Připadá mi to správné.
27
 Christian si povzdechne.
Já ti rozumím, řekne. Taky chci pomáhat lidem. Ale nesmíme na sebe
upozorňovat, Claro. Máš štěstí, že si ta holka, kterou jsi uzdravila, nevšimla, co jsi
udělala. Jak bys jí to vysvětlila? Co bys dělala, kdyby pak chodila po škole a všem
vykládala, že máš kouzelný zářící ruce?
Na to nemám kloudnou odpověď. Zvednu bradu. Ale ona si ničeho
nevšimla. Budu opatrná. Používala bych svatozář jenom, když bych věděla, že mi
nic nehrozí. Jinak bych se spolehla na běžnou medicínu. Proto se chci stát
doktorkou. Mám schopnost uzdravovat lidi, Christiane. To ji mám jen tak
zahodit?
Chvíli tam stojíme, zaujatí neslyšnou hádkou o to, jestli stojí za to
riskovat, nebo ne, dokud není jasné, že ani jeden z nás nehodlá
ustoupit.
„Už musím,“ prohlásím nakonec a snažím se nedat najevo, jak mě
urazil. „Čekají mě cvičení z kvantové mechaniky, který si musím
projít, pokud to teda podle tebe není moc nebezpečný.“
„Claro…“ spustí Christian. „Myslím, že je skvělý, že jsi našla směr,
kterým se chceš vydat, ale…“Stačí jedna malá chyba, dodá. Jednou tě uvidí
někdo, kdo nemá, a přijdou na to, kdo jsi. A půjdou po tobě.
Zavrtím hlavou. Nemůžu strávit celý život ve strachu z černokřídlých
bubáků. Musím žít vlastní život, Christiane. Nebudu se svatozáří hloupě riskovat,
ale nehodlám jen sedět a čekat, až přijdou vize, abych mohla něco vykonat.
Při slově vize vycítím, jak se ho zmocnila nová obava, a vzpomenu
si, že slíbil, že mi něco řekne. Až na to, že já ho teď nechci poslouchat.
Chci trucovat.
Přesunu si hromadu těžkých knih na druhou ruku. „Už musím
běžet. Uvidíme se pozděj.“
„Fajn,“ odpoví upjatě. „Ahoj pozděj.“
Ten pocit, co mě provází jako černý mrak, když se vracím na kolej,
se mi vůbec nezamlouvá.
Pocit, že nezáleží na tom, co jsem řekla o tom, že už nechci žít ve
strachu. Protože vždycky svým způsobem před něčím utíkám.

28
 3
BÍLÝ LAŤKOVÝ PLOT
Tentokrát je se mnou ve tmě ještě někdo další. Kdesi za zády slyším
rozechvělé nádechy a výdechy.
Pořád nic nevidím a nedokážu určit, kde to jsem, i když mám tuhle
vizi už bůhví pokolikáté. Kolem je tma jako vždycky. Snažím se
nevydat ani hlásku, nepohnout se – ani nedýchat – takže nemůžu dost
dobře zkoumat okolní prostor. Podlaha se svažuje dolů. Je pokrytá
prkny. Ve vzduchu je cítit slabý pach pilin, čerstvého nátěru a ještě
něčeho – stopa výrazné mužské vůně. Mohl by to být deodorant nebo
voda po holení. Znovu zaslechnu zrychlený dech. Je blíž, uvědomím
si. Stačilo by otočit se, natáhnout ruku a dotkla bych se ho.
Nad hlavami nám zazní kroky – těžké a nesené ozvěnou, jako by
někdo scházel po dřevěných schodech. Jsem celá napjatá. Něco mi
říká, že nás najdou. Viděla jsem to ve svých vizích stokrát a právě teď
se mi to odehrává před očima. Chci to vyřídit jednou provždy, chci
vyvolat svatozář, ale neudělám to. Pořád je naděje, že k tomu tentokrát
nedojde. Stále doufám.
Za zády uslyším zvuk. Podivný, vysoký, jako kočičí zamňoukání
nebo zacvrlikání ptáka. Otočím se za ním.
Na chvíli zavládne ticho.
Vtom mě oslepí výbuch světla. Rychle před ním uskočím.
„K zemi, Claro!“ křikne něčí hlas a v té šílené chvíli naprostého
zmatku poznám, kdo tu se mnou je. Ten hlas bych poznala kdekoli.
Vrhnu se vpřed, nahoru, protože mi instinkt říká, že musím utéct.

Když se probudím, do tváře mi svítí paprsek slunce. Chvilku to trvá,

než si uvědomím, kde jsem: v pokoji v Roble Hall. Oknem dovnitř
proudí jasné světlo. V dálce zní zvony Pamětního kostela. Cítím pach

29
pracího prášku a ořezaných tužek. Jsem na Stanfordu něco přes týden
a pořád se u sebe v pokoji necítím jako doma.
Nohy mám zamotané do prostěradla. Asi jsem se snažila utíkat i ve
skutečnosti. Chvilku ležím v posteli, zhluboka se nadechuju do břicha
a snažím se zklidnit splašeně bijící srdce.
Christian. Je tam, v mé vizi. Se mnou.
Jasně že tam je, pomyslím si – ještě pořád jsem na něj naštvaná. Byl
v každé vizi, kterou jsem kdy měla, tak proč by to teď mělo být jiné?
Svým způsobem mě to ale utěší.
Posadím se a kouknu se na Wan Chen, která spí v posteli na
opačné straně pokoje a s krátkými výdechy pochrupuje. Vymotám se z
prostěradla, natáhnu si džíny a mikinu, zpacifikuju vlasy do ohonu a
celou dobu se snažím být zticha, abych svou spolubydlící nevzbudila.
Když vyjdu ven, všimnu si velkého ptáka usazeného na pouliční
lampě blízko koleje. Jeho černé tělo se rýsuje proti obloze, která má za
úsvitu šedý odstín. Pták se otočí a zadívá se na mě. Zůstanu stát.
S ptáky mám odjakživa komplikovaný vztah. Dokonce už předtím,
než jsem zjistila, že jsem z andělské krve, mi došlo, že to, jak ptáci
pokaždé ztichnou, když jdu kolem, a jak mě sledují, nebude jen tak.
Někdy, když jsem měla jó štěstí, mě bombardovali, vlastně ne
vyloženě nepřátelsky, ale jako by se na mě chtěli podívat hezky zblízka.
Asi to bude jedna z nevýhod toho, když máte křídla a peří, i když jsou
většinou dobře ukrytá. Pozornost okřídlených tvorů přitahujete tak
jako tak.
Jednou, když jsme s Tuckerem měli piknik v lese, jsme zvedli hlavu
a zjistili, že náš stůl je doslova obklíčený – nejen obyčejnými
zlodějskými strakami, které se vám snaží sebrat jídlo přímo od pusy,
ale taky skřivany, vlaštovkami, střízlíky, mezi kterými se našel i brhlík,
o kterém Tucker tvrdil, že je hrozně vzácný. A celá tahle letka seděla
na stromech kolem našeho stolu.
„To je jak v pohádce od Disneyho, Karotko,“ popichoval mě
Tucker. „Měla bys jim říct, ať ti ušijou šaty nebo něco.“
Jenže na tomhle ptáku je cosi zvláštního. Napadne mě, že to bude
vrána, smolně černá, s ostrým lehce zahnutým zobákem, usazená na
vršku lampy, jako by vypadla z knížky Edgara Allana Poea. Sleduje mě.
Tiše, hloubavě a cílevědomě.
30
 Billy se jednou zmínila o tom, že se Černokřídlí umí proměnit v
ptáky a že jenom v téhle podobě umí létat, jinak je jejich žal stahuje k
zemi. Co když to není obyčejná vrána?
Změřím si vránu přimhouřenýma očima a ona nakloní hlavu a
nemrkajícíma žlutýma očima mi pohled oplatí.
Zmocní se mě strach, který mi přejede po zádech jako pramínek
ledové vody.
Vzpamatuj se, Claro, napomenu se. Je to jenom pták.
Zatímco se tak posmívám sama sobě, spěšně projdu kolem s
rukama založenýma na hrudi, abych zahnala ranní chlad. Vrána
zakráká a ten ostrý protivný zvuk zní jako varování. Až se mi zježí
chloupky na krku. Pokračuju v chůzi, a když po pár krocích mrknu
přes rameno na lampu, po vráně není ani vidu ani slechu.
Povzdechnu si a usoudím, že už jsem paranoidní a ze své vize celá
rozklepaná. Snažím se dostat ptáka z hlavy a radši jdu dál. Kráčím
rychle, takže než bys řekl švec, projdu kampusem a ocitnu se pod
Christianovýmoknem, kde začnu rázovat po chodníku sem a tam,
protože vlastně pořádně nevím, co tu hledám.
Měla jsem mu o té vizi říct dřív, ale byla jsem děsně vytočená,
protože nesouhlasil s mým nápadem stát se doktorkou. Měla jsem mu
to povědět už dávno. Jsme tu skoro dva týdny a zatím jsme nemluvili o
svých vizích, posláních, ani o dalších andělských záležitostech. Hráli
jsme si na typické prváky, co právě nastoupili na vysokou, a předstírali
jsme, že nemáme na starosti nic jiného než si zapamatovat jména
spolužáků, najít učebny, kde se konají naše semináře, a nebýt za úplné
blbečky na téhle škole, kde mi každý připadá jako génius.
Jenže já mu to musím říct. Takhle to dál nejde. Až na to, že když se
kouknu na telefon, vidím, že je teprve čtvrt na osm. Dost brzo na to
vést rozhovor na téma Hádej, co je nového? Jsi v mé vizi.
Claro? zazní v mé mysli Christianův rozespalý hlas.
Sakra, promiň. Nechtěla jsem tě vzbudit.
Kde jsi?
Venku. Já… Počkej… Vytočím jeho číslo.
Zvedne to při prvním zazvonění. „Co se děje? Jsi v pohodě?“
„Nechceš něco podniknout?“ zeptám se. „Vím, že je brzo…“

31
 Doslova slyším, jak se na druhé straně usmívá. „Jasně. Počítej se
mnou.“
„Ehm, prima.“
„Ale nejdřív si musím vzít nějaký kalhoty.“
„Jo, to bys mohl,“ odpovím a jsem ráda, že nevidí, jak rudnu, když
si ho představím v trenýrkách. „Počkám tady.“
O pár minut později se Christian objeví v džínách, zbrusu nové
mikině s logem Stanfordu a s vlasy jako vrabčí hnízdo. Rozhodne se
mě radši neobjímat na pozdrav. Je rád, že mě po té hádce před
knihkupectvím zase vidí, a chtěl by se mi omluvit. Chce mě ujistit, že
bude stát při mně, ať se rozhodnu dělat cokoli.
Nemusí nic z toho říct nahlas.
„Díky,“ zamumlám. „Moc to pro mě znamená.“
„Takže co se děje?“ zeptá se.
Ani nevím, kde začít. „Nechceš na chvíli vypadnout z kampusu?“
„Jasně,“ odpoví a v jeho zelených očích zahlédnu zvědavé
jiskřičky. „Vyučování mi začíná až v deset.“
Vykročím zpátky k Roble. „Tak pojď,“ zavolám na něj přes
rameno, a když mě doběhne, dodám: „Projedem se.“

Dvacet minut nato projíždíme po Mountain View, mém rodném

městě.
„Mercy Street,“ čte Christian, když jedeme centrem a pátráme po
pekařství, kam jsem chodívala a kde mají tak senzační koblihy s
polevou z javorového sirupu, že se vám chce samou lahodou plakat.
„Church Street. Hope Street. Docela tematický…“
„Jsou to jenom názvy ulic, Christiane. Podle mě měl kdosi
ohromnou srandu z toho, že postavil radnici na Castro Street mezi
Church Street a Mercy Street. Nehledej v tom vědu.“ Zkontroluju
zrcátka a náhle znejistím, když zachytím upřený pohled
Christianových očí se zlatými zrníčky.
Uhnu pohledem.
Netuším, co ode mě čeká, když jsem teď oficiálně nezadaná.
Netuším, co čeká sám od sebe. A už vůbec netuším, co to vyvádím.

32
 „Nečekám nic, Claro,“ odpoví, aniž by se na mě podíval. „Jestli se
se mnou chceš vídat, bezva. Jestli si chceš držet odstup, taky to
chápu.“
Docela se mi uleví. Můžeme na celou záležitost s tím, že „patříme
k sobě“, jít hezky polehoučku a zjistit, co to opravdu znamená. Není
kam spěchat. Můžeme být prostě kamarádi.
„Díky,“ povím mu. „A jen tak mezi námi, nezvala bych tě s sebou,
kdybych o to nestála.“ Jsi můj nejlepší kámoš, chtěla bych dodat, ale
cosi mi brání to vyslovit.
Christian se usměje. „Vezmi mě k vašemu domu,“ navrhne
najednou. „Chci vidět, kde jste bydleli.“
Náš rozpačitý rozhovor je tímto oficiálně u konce a já poslušně
odbočím doprava k naší staré čtvrti. Jenže můj dům tam nestojí. Už
ne. Patří někomu jinému a při tom pomyšlení na mě sedne smutek:
V mém pokoji teď spí někdo jiný a někdo jiný je i za kuchyňským
oknem, kde vždycky stávala mamka a pozorovala kolibříky, jak na
dvorku poletují z květiny na květinu. Ale tak to asi v životě chodí.
Když dospějete, musíte opustit známá místa a vydat se jinam.
Když přijedeme na naši ulici, za řadami domů stoupá slunce a
zavlažovače rozstřikují do vzduchu bílou mlhu. Stáhnu okýnko,
pravou rukou řídím a kolem levé nechám venku proudit chladný
vzduch. Voní to tady hezky, po vlhkém betonu a čerstvě posekané
trávě. Mezi domy, nad růžemi a magnoliemi v zahradách, se line vůně
slaniny a palačinek, vůně mého dřívějšího života. Je to neskutečné,
projíždět těmi známými ulicemi lemovanými stromy a vidět na
příjezdových cestách zaparkovaná stejná auta, zahlédnout stejné lidi,
jak odcházejí do práce, a stejné děti mířící do školy, které jen o něco
povyrostly od doby, co jsem je viděla naposledy. Jako by se tu zastavil
čas a uplynulé dva roky a všechny šílenosti, co se staly ve Wyomingu,
někdo vymazal z mého života.
Zaparkuju přes ulici naproti mému domu.
„Hezký,“ poznamená Christian, když otevřeným okýnkem kouká
na velký zelený patrový domek s modrými okenicemi, který byl
šestnáct let mého života mým domovem, sladkým domovem. „Bílý
laťkový plot a všechno, jak se patří.“
„Jo jo, mamka měla slabost pro tradici.“
33
 Dokonce i náš dům vypadá úplně stejně. Nedokážu odtrhnout
pohled od basketbalového koše pověšeného nad garáží. Skoro jako
bych slyšela, jak Jeffrey trénuje: Pravidelné údery míče o beton, kroky
a úkroky Jeffreyho nohou, výdech, když vyskočí a prohodí míč košem,
zadunění desky, zasvištění síťky a Jeffreyho zasyknutí skrz zuby:
„Supr.“ Kolikrát jsem tyhle zvuky slýchala, když jsem psala úkoly.
„Zase ho uvidíš,“ ozve se Christian.
Otočím se k němu. „Je mu šestnáct, Christiane. Měl by být doma a
někdo by se o něho měl starat.“
„Jeffrey je silný. On to zvládne. To chceš, aby se vrátil domů a
zatkli ho?“
„Ne,“ připustím. „Jenom… mám o něj strach.“
„Jsi prima sestra,“ poví mi.
Ironicky se usměju. „Zvorala jsem mu život.“
„Máš ho ráda. Pomohla bys mu, kdybys věděla, čím si prochází.“
Nepodívám se na něj. „Jak to můžeš vědět? Třeba bych se na něho
vykašlala a dál bych vysilovala kvůli svému poslání. To mi jde.“
Christian zatají dech a pak řekne rozhodným hlasem: „Nemůžeš za
to, Claro.“
Moc ráda bych mu věřila.
Ticho, které se mezi námi rozhostí, je teď ještě tíživější.
Měla bych Christianovi povědět o své vizi. Neměla bych váhat.
Ani nevím, proč jsem na vážkách.
„Tak povídej,“ vyzve mě a opře se loktem o kraj okýnka.
A já na něj vychrlím všechny podrobnosti vize, na které si
vzpomenu, a smršť slov zakončím oznámením, že v té tmavé
místnosti je se mnou on a křičí na mě, ať se vrhnu k zemi.
Když domluvím, Christian chvíli mlčí a pak zabručí: „Hm. Tohle
není zrovna typická vize.“
„Ne, zatím je to samá tma a adrenalin. Co si o tom myslíš?“
Zmateně zavrtí hlavou. „Co na to říká Angela?“
Nejistě poposednu. „Vlastně jsme o tom spolu nemluvily.“
Zadívá se mi do tváře a maličko přimhouří oči. „Řekla jsi o tom
někomu dalšímu?“ Můj provinilý výraz mu neunikne. „Proč ne?“
Povzdechnu si. „Já nevím.“

34
 „Proč jsi to neřekla Billy? To je přece důvod, proč se stala tvou
poručnicí. Aby ti v těchhle věcech pomáhala.“
Protože není moje máma, pomyslím si.
„Billy se zrovna vdala,“ vysvětlím mu. „Nechtěla jsem na ni
vybalovat svoje depky, zrovna když má líbánky, a Angela, no, ta má
vlastní starosti kvůli Itálii.“
„Jaký starosti?“ zeptá se Christian zamračeně.
Hryznu se do rtu. Chtěla bych mu říct o Phenovi, ale copak to jde?
„Kdo je Phen?“ zeptá se Christian s nepatrným úsměvem, protože
tohle mi z hlavy dokáže vyčíst. „Počkat. Nebyl to ten anděl, co Angele
před lety řekl o Černokřídlých?“ Naše pohledy se setkají a Christian
vykulí oči. „To je ten tajemný italský přítel?“
Tak, a je to oficiální. Nedokážu před nikým udržet tajemství, a
před Christianem už vůbec ne.
„Hele! Přestaň mi číst myšlenky! Nemůžu o tom mluvit!“
vykoktám. „Slíbila jsem jí to.“
„Tak na to přestaň myslet,“ řekne mi, což je stejné, jako když vám
někdo zakáže myslet třeba na slona, protože ten je pak samozřejmě to
první, co vám naskočí v hlavě. „Týjo, Angela randí s andělem. Moment,
on má šedá křídla?“
„Christiane!“
„Není Černokřídlý, že ne?“ Christian vypadá vážně ustaraně, jako
vždycky, když dojde na téma Černokřídlých. Žádný div. Zabili mu
mámu.
„Ne, není…“ zarazím se. „Řekla bych ti to, kdyby… Christiane!“
„Promiň,“ zamručí, ale moc provinile nevypadá. „Takže, ehm…
zpátky k tvé vizi a k tomu, proč jsi o ní tak dlouho nikomu neřekla.
Protože to mi určitě říct můžeš.“
Jsem ráda, že jsme opustili téma Angely, i když o vizi se mi nemluví
o nic líp. Povzdechnu si.
„Neřekla jsem ti o tom, protože jsem nechtěla mít vizi,“ přiznám
barvu. „Ne teď.“
Přikývne, že mě chápe, ale v jeho duši ucítím záchvěv bolesti.
„Mrzí mě, že jsem se o tom nezmínila dřív,“ pokračuju. „Neměla
jsem to tajit.“

35
 „Já jsem ti taky neřekl o své vizi,“ odpoví. „Plus minus ze stejnýho
důvodu. Chtěl jsem být chvíli normální vysokoškolák a předstírat, že
vedu obyčejný život.“ Zahledí se skrz čelní sklo na meruňkově
zbarvenou oblohu, kterou nad horizontem protíná hejno kachen ve
tvaru písmene V mířící na jih. Sledujeme, jak ptáci letí vzduchem, a já
čekám, až Christian začne mluvit dál.
„Je to ironie,“ poznamená. „Ty máš vizi o tmě a já zase o světle.“
„Jak to myslíš?“
„Vidím v ní jenom světlo. Nevím, kde jsem. Nemám ponětí, co
mám udělat. Přede mnou je jenom světlo. Co to je, mi došlo, až když
jsem měl vizi po několikáté.“
Zatají se mi dech. „A co je to?“
„To světlo,“ odpoví s pohledem upřeným na mě, „je meč.“
Zírám na něj s pusou dokořán. „Meč?“
„Ohnivý meč.“
„Děláš si ze mě srandu,“ zajíknu se.
Vysloužím si jeho napůl smích, napůl povzdech. „Nejdřív jsem
nedokázal myslet na nic jinýho než na to, jaká je to paráda, že držím
plamenný meč. Meč stvořený z ohně. Senzace, co?“ Úsměv mu zmizí z
tváře. „Jenže pak jsem začal uvažovat o tom, co to může znamenat, a
když jsem to o prázdninách pověděl strejdovi, málem vyskočil z kůže.
Donutil mě na místě začít dělat kliky.“
„Ale proč?“
„Protože je jasný, že budu muset bojovat.“ Spojí ruce za krkem a
povzdechne si.
„S kým?“ Skoro se bojím zeptat.
„To netuším.“ Spustí ruce a zadívá se na mě s posmutnělým
úsměvem. „Ale Walter se snaží dělat všechno pro to, abych byl
připravený, ať to bude kdokoli,“ Pokrčí rameny.
„Páni,“ řeknu. „To je mi líto.“
„No jo. Asi jenom lžem sami sobě, když si myslíme, že někdy
povedem normální život,“ dodá.
Po chvíli ticha mu povím: „Přijdem tomu na kloub, Christiane.“
Přikývne, ale je tu ještě něco jiného, co ho trápí. Vycítím v jeho
srdci ozvěnu jakéhosi zármutku, zvednu hlavu a zadívám se mu do

36
očí. I bez ptaní pochopím, že Walter umírá. Zase to pravidlo sto
dvaceti let.
„To ne, Christiane. Kdy?“ zašeptám.
Brzo. Odhaduje, že tu bude už jen pár měsíců. Nechce, abych u toho byl,
vysvětlí mi neslyšně, protože se bojí, že to nedokáže vyslovit nahlas.
Hrozně ho bolí, že ho Walter nutí držet se od něj dál, a k tomu ta
představa, že už spolu možná nikdy nebudou. Nechce, abych ho tak viděl.
Tomu rozumím. Mamka byla ke konci tak slabá, že nedokázala ani
dojít na záchod. To, jak ji zrazovalo vlastní tělo, bylo hrozně ponižující
a na jejím umírání bylo snad to nejhorší, jak se vzdávala.
Přisednu si blíž a vložím mu ruku do dlaně. To gesto ho překvapí.
Proběhne mezi námi známá elektrizující jiskra, která mi dodá sílu.
Odvahu. Položím mu hlavu na rameno. Snažím se ho utěšit stejným
způsobem, jakým vždycky dokázal utěšit on mě.
Jsem tady, řeknu mu. Nevím, jestli to pomůže, ale budu stát při tobě.
„Dík.“
„Zkus na to na chvíli zapomenout,“ povím mu po chvíli. „Musíme
trochu žít.“
„Fajn, to není špatný plán.“
Odtáhnu se od něj a mrknu na hodiny na přístrojové desce. Tři
čtvrtě na osm – máme dost času, pomyslím si. Vím o něčem, co nám
oběma zvedne náladu.
„Kam teda vyrazíme?“ zeptá se Christian.
„Bude se ti to líbit,“ řeknu, když startuju auto, „věř mi.“

O hodinu později zaparkuju u návštěvnického centra státního parku

Big Basin Redwoods a vyhoupnu se ven.
„Pojď se mnou,“ vybídnu Christiana a namířím si to pod
impozantní stromy směrem na stezku k Pine Mountain.
Překvapuje mě, že si pamatuju cestu, ale je to tak. Vybavuju si to,
jako by to bylo včera. Zdá se, že nás čeká slunečný den, ale ve stínu
obřích sekvojí je chladno. Na stezce kromě nás nejsou žádní další
turisté, až se mě zmocní tajuplný pocit, jako bychom s Christianem
byli jediní dva lidé na zemi nebo jsme se přenesli zpátky časem do
doby před příchodem člověka a každou chvíli by měl z lesa proti nám
vystoupit mamut. Christian se cestou drží pár kroků za mnou a mlčky
37
obdivuje krásu okolní zvlněné krajiny. Když dorazíme k Buzzards
Roost a musíme vylézt na skálu, na okamžik nezaváhá. Netrvá dlouho
a stojíme na vrcholku. Díváme se na údolí plné vysokých stromů, na
modré hory kolem pobřeží v dálce a na sotva viditelný lesk oceánu za
jejich obrysem.
„Páni,“ vydechne Christian, když se pomalu otáčí, aby si všechno
prohlédl.
„Přesně tohle jsem řekla, když jsem tu byla poprvé,“ odpovím.
Posadím se na balvan a zakloním se, abych se ohřála na slunci.
„Mamka mě sem přivedla, když mi bylo čtrnáct, aby mi pověděla o
andělech. Prý sem chodívala přemýšlet a teď, když tady bydlím, bych
sem zas mohla chodit přemýšlet já. Náš profesor tomu říká zóna
bezpečí.“
„Když jsme u toho, jaký je seminář štěstí?“
„Dobrý, zatím.“
„Cítíš se šťastná?“ zeptá se a na rtech mu zahraje potměšilý úsměv.
Pokrčím rameny. „Podle profesora je štěstí, když chceš to, co
máš.“
Christian zamyšleně broukne. „Aha. Štěstí je, když chceš to, co
máš. Tak to vidíš. Co je problém?“
„Jak to myslíš?“
„Proč je ten seminář jenom dobrý?“
„Aha.“ Kousnu se do rtu a přiznám barvu. „Vždycky když
meditujem, začnu zářit.“
Christian překvapeně otevře pusu. „Vždycky?“
„No, teď už ne, protože jsem přišla, jak na to. Pokaždé když na to
jdu správně – vyprázdním mysl, soustředím se na přítomnost. Však
víš. Prostě žiju, jak říkala Angela – vždycky když se do toho doopravdy
dostanu, bum! a je ze mě žárovka.“
Christian se nevěřícně uchechtne. „A co teda děláš?“
„Prvních pět minut na každým semináři trávím tím, že se snažím
nemeditovat, zatímco ostatní studenti se pokoušejí o pravý opak.“
Povzdechnu si. „Ne že by mi to dvakrát pomáhalo od stresu.“
Christian se zasměje a je to nehraný, potěšený smích, jako by mu
celá moje situace připadala legrační. Je to nádherný hřejivý zvuk,

38
lechtá mě po páteři, až se mi chce taky smát, ale jenom se usměju a
zavrtím smutně hlavou, jako bych chtěla říct: Co naděláš?
„Promiň,“ culí se, „ale tohle je fakt kouzelný. Celý rok jsi strávila
na pódiu v Růžovým podvazku a snažila ses vyvolat svatozář. Tenkrát
ti to nešlo a teď máš co dělat, abys to udržela pod kontrolou.“
„Tomu říkám ironie.“ Zvednu se na nohy a opráším si špínu z
džin. „Tak fajn. Ne že by mě pokec s tebou nebavil, ale proto jsem tě
sem nepřivedla.“
Prohlédne si mě s přimhouřenýma očima. „A proč?“
Sundám si mikinu a hodím ji na zem vedle něj.
Christian se teď tváří vážně zmateně. Otočím se k němu zády a
přivolám svá křídla. Zvednu je nad hlavu a protáhnu je. Když se na
Christiana znovu podívám, stojí tam a dívá se na mé perutě, které se na
slunci bělostně lesknou, se zvláštním toužebným obdivem.
Chce se jich dotknout.
„Claro,“ řekne bez dechu. O krok se přiblíží a natáhne ruku.
Vtom skočím ze skály. Studený vítr se lačně žene kolem, ale má
křídla se otevřou a nesou mě výš a výš. Máchnu jimi a zamířím pryč od
Buzzards Roost. Se smíchem míjím vršky stromů. Je to celé věky, co
jsem letěla naposledy. Nic na světě mi nemůže udělat větší radost.
Zakroužím zpátky. Christian stále stojí na skále a pozoruje mě.
Sundal si bundu a teď konečně roztáhne svá nádherná bílá, černě
kropenatá křídla. Podívá se dolů.
„Letíš, nebo ne?“ zavolám na něj.
Zakření se, pak se dvěma mohutnými údery křídel zvedne nad
převis a mně se zatají dech. Nikdy předtím jsme spolu neletěli. Ne
takhle.
Ve slunečním světle, nespoutaní. Nemusíme prchat před něčím
hrozným ani letět něčemu strašnému vstříc. Ještě nikdy jsme neletěli
spolu jenom pro radost.
Christian prosviští kolem tak rychle, že ho zahlédnu jako
rozmazanou čáru proti modré obloze. Létá líp než já. Má pro to větší
nadání a taky má víc natrénováno. Skoro ani nemusí mávat křídly, aby
se udržel ve vzduchu. Prostě letí a protíná vzduch jako Superman.
Hoď sebou, slimejši, popichuje mě. Ukaž, co v tobě je.
Dám se do smíchu a vyrazím za ním.
39
Jsme tu jen my dva a vítr.

40
 4
LABYRINT
Tu noc se mi zdá o tom, že s Tuckerem jedeme na Midovi po lesní
pěšině. Kůň se pod námi pohybuje a já sedím za Tuckerem s nohama
přitisknutýma k jeho a pažemi zvolna objímám jeho hruď. Aroma
borovic, pach koně a Tuckerova vůně mě omamují. Jsem nádherně
uvolněná, slunce se mi příjemně opírá do ramen, vlasy mi povlává
vánek a teplo Tuckerova těla mě konejší. Zosobňuje všechno, co
hřeje, je dobré a silné. Je můj. Přitisknu se k němu a přes modrou
kostkovanou košili ho políbím na rameno.
Otočí se a chce mi něco říct, ale přitom mě praští okrajem stetsonu
do tváře. Překvapením ztratím rovnováhu a málem z koně sletím.
Tucker mě naštěstí zachytí. Potom si sundá klobouk a zadívá se na mě.
Zlatohnědé vlasy má rozčepýřené a jeho oči jsou neskutečně modré.
Při jeho zastřeném smíchu mi naskočí všude na pažích husí kůže.
„Takhle by to nešlo.“ Natáhne ruku, přendá klobouk ze své hlavy
na mou a zazubí se. „Ták. Tobě padne daleko líp.“ Nakloní hlavu na
stranu, aby mě mohl políbit. Jeho rty jsou maličko popraskané, ale
jemné. Něžně se dotýkají mých. Jeho mysl je plná lásky.
A zrovna v tu chvíli si uvědomím, že sním. Vím, že to není
skutečné. Už už cítím, že se probírám, jenže já se nechci vzbudit,
protestuju v duchu. Ještě chvilku.
Když otevřu oči, je ještě tma a pouliční lampa zaplavuje náš pokoj
skrz otevřené okno mdlým stříbrným světlem. Pod dveřmi se rýsuje
zlatavá čára a nábytek vrhá po zdech měkké stíny. Zaplaví mě zvláštní
pocit, skoro jakési déjà vu. Budova je nezvykle tichá, takže se ani
nemusím podívat na budík, abych poznala, že je buď hodně pozdě,
nebo hodně brzy – záleží, jak to člověk bere. Ohlédnu se na Wan
Chen, která si jen povzdechne ve spánku a obrátí se na druhý bok.

41
 Ten sen mi přijde děsně nefér. Zvlášť po tom, co jsem se ráno tak
skvěle bavila s Christianem. Připadalo mi, že mezi námi funguje určité
pouto. Jako bych konečně našla místo, kam patřím. Připadalo mi, že je
to správné.
A teď se dostaví ten pitomý sen. Moje podvědomí odmítá
přijmout fakt, že jsme se s Tuckerem rozešli a že je mezi námi prostě
konec.
Můj hloupý mozek. Moje hloupé srdce.
Náhle se ozve tiché zaťukání, tak kradmé, že si říkám, jestli se mi
jenom nezdálo. Posadím se a poslouchám. Ťukání se ozve znovu.
Najednou mi dojde, že mě probudilo právě to klepání.
Hodím na sebe mikinu a po špičkách se vydám ke dveřím.
Odstrčím západku, pootevřu a zamžourám do chodby.
Za dveřmi stojí můj bratr.
„Jeffrey!“ vyhrknu.
Asi bych se měla snažit držet emoce na uzdě, ale nedokážu to.
Vrhnu se na něj a obejmu ho. Jeffrey překvapeně ztuhne. Když se na
něj pověsím, cítím, jak se mu napjaly svaly v ramenou, ale nakonec mi
přitiskne ruce na záda a uvolní se. Je to tak fantastický pocit, moct ho
znovu obejmout a ujistit se, že je živý, zdravý a celý, až se mi chce
smát.
„Co tady děláš?“ zeptám se ho po chvilce. „Jak jsi mě našel?“
„Myslíš, že tě nedokážu vystopovat, když chci?“ broukne.
„Dneska jsem měl takový dojem, že jsem tě zahlídl a… asi jsi mi
chyběla.“
Pustím ho a prohlédnu si ho. Vypadá jaksi větší. Vyšší, ale štíhlejší.
Starší.
Popadnu ho za ruku a odtáhnu dolů do prádelny, kde si můžeme
promluvit, aniž abychom vzbudili celou kolej.
„Kde jsi celou tu dobu byl?“ pustím se do něj, jakmile se za námi
zavřou dveře.
Tuhle otázku samozřejmě čekal. „Tak různě. Au!“ vyjekne, když
mu dám pěstí herdu do ramene. „Co blbneš?“
„Ty pitomečku!“ zaječím na něj a praštím ho znovu, tentokrát
silněji. „Jak ses mohl jen tak zdekovat? Dokážeš si představit, jak jsme
se o tebe báli?“
42
 Když se ho chystám uhodit znovu, chytne mě za zápěstí a zadrží.
Překvapí mě, jak je silný a jak snadno zastaví mou ránu.
„Kdo my?“ zeptá se, a když mi nedojde, co tím myslí, dodá: „Kdo
se o mě bál?“
„Já, ty troubo! A Billy a táta…“
Jeffrey zavrtí hlavou. „Táta se o mě nebál,“ odbude mě a v jeho
očích zahlédnu ten vzteklý záblesk, na který jsem málem zapomněla.
Vztek na tátu za to, že nás opustil, když jsme byli malí. Za to, že s námi
nebyl. Za všechny ty lži. Za to, že ztělesňuje všechno, co Jeffrey ve
svém životě vnímá jako nespravedlnost.
Položím mu ruku na paži. Jeho kůže je chladná a zpocená, jako by
měl za sebou dlouhý pochod za vlhkého počasí nebo letěl skrz mraky.
„Kde jsi byl, Jeffrey?“ zopakuju už klidnějším hlasem.
Pohrává si s tlačítky nahoře na jedné pračce a do toho odpoví:
„Měl jsem nějakou práci.“
„Mohl jsi nám říct, kam jdeš. Mohl jsi zavolat.“
„Proč? Jen byste mě přesvědčovali, abych se choval jako hodný
andílek a nechal se šoupnout za katr.“ Odvrátí se s rukama v kapsách a
šoupe botou po koberci.
„Hezky to tady voní,“ poznamená a to mi přijde jako dost směšný
pokus změnit téma. Musím se usmát.
„Nechceš si něco vyprat? Je to zadarmo. Umíš to vůbec?“
„Jo,“ odpoví a já si ho představím, jak si v samoobslužné prádelně
zamračeně měří pračku a třídí bílé a barevné oblečení při svém prvním
pokusu o praní. Ta představa mě z nějakého důvodu rozesmutní.
Je to ironie. Celou tu dobu, celé ty měsíce jsem s ním chtěla mluvit
tak moc, že jsem s ním vedla smyšlené rozhovory a přemýšlela jsem,
co mu povím, až ho znovu uvidím. Chtěla jsem si ho podat, dát mu co
proto, přesvědčit ho, aby se vrátil domů, ujistit ho, že chápu, čím si
prochází, a snažit se ho přimět mluvit o těch částech jeho příběhu,
které mi nejsou jasné. Chtěla jsem mu povědět, že ho mám ráda. Ale
teď, když stojí přede mnou, najednou nevím, co říct.
„Chodíš někam do školy?“ zeptám se.
Ironicky se zasměje. „Proč bych to dělal?“
„Ty nechceš odmaturovat?“

43
 Výraz v jeho stříbrných očích ztvrdne. „K čemu? Abych si splnil
svůj andělskej americkej sen a žil šťastně až do smrti? Abych mohl
chodit na nóbl školu jako Stanford, shrábl diplom, našel si práci, kde
budu tvrdnout od devíti do pěti, oženil se, koupil si barák, k tomu
nějakýho psa a vyrobil si pár děcek. Co by vůbec byly zač? Andělé ze
sedmatřiceti a půl procenta? Myslíš, že na to existuje nějakej latinskej
termín?“
„Kdybys chtěl, tak jo.“
„Ne, to teda nechci,“ on na to. „Tohle dělají lidi, Claro. A já
nejsem člověk.“
Když odpovím, snažím se, aby můj hlas zněl neutrálně: „Ale ano.
Jsi.“
„Jsem člověk jenom ze čtvrtiny.“ Zvedne hlavu a zadívá se na mě,
jako by odhadoval mou vlastní míru lidskosti. „To je dost malý kousek
koláče. Proč bych se tím měl řídit?“
Zkřížím ruce, a i když necítím chlad, zimomřivě se zachvěju.
„Jeffrey,“ namítnu tiše. „Nemůžem jen tak utéct před svými
problémy.“
Škubne sebou a pak se kolem mě prosmýkne ke dveřím. „Neměl
jsem sem vůbec chodit,“ zavrčí a já se v duchu ptám: Proč sem vlastně
přišel? Chtěl mě vidět?
„Počkej.“ Vykročím za ním a chytnu ho za ruku.
„Pusť mě, Claro. Nebudu ze sebe dělat něco, co nejsem. Kašlu na
všechno. Už si znova nenechám od nikoho diktovat, co mám dělat.
Budu dělat to, co chci já.“
„Promiň!“ Zastavím se a nadechnu se. „Promiň,“ zkusím to znovu
tišeji. „Máš pravdu. Nemám právo tě komandovat. Nejsem…“
Máma, dokončím v duchu větu, ale nedokážu to vyslovit. Pustím
jeho ruku a o pár kroků ustoupím. „Promiň,“ zopakuju.
Chvíli mě probodává pohledem, jako by se rozhodoval, co
všechno mi řekne.
„Máma o tom věděla,“ pronese nakonec. „Věděla, že zdrhnu.“
Vyjeveně na něj zírám. „Jak to?“
Znovu ten jeho ironický úsměšek. „Prý jí to vycvrlikal nějaký
ptáček.“

44
 To zní přesně jako něco, co by máma řekla. „Dokázala člověku
pěkně lízt na nervy, co?“
„Jo. Náš Všeználek.“ Na tváři se mu objeví úsměv, ve kterém je
znát stále čerstvá bolest. Láme mi to srdce.
„Jeffrey…“ V ten okamžik mu chci povědět o nebi a o tom, jak
jsem viděla mamku, ale nedá mi k tomu příležitost.
„Jde o to, že o tom věděla,“ pokračuje. „Dokonce mě na to svým
způsobem připravila.“
„Ale třeba bych mohla…“
„Ne. To poslední, co teď potřebuju, je, abys mi komplikovala
život,“ odsekne a pak se zatváří provinile, jako by mu právě došlo, jak
hrubě jeho slova vyzněla. „Chci říct, že si musím poradit sám, Claro.
Chápeš? Ale jsem v pohodě. Proto jsem za tebou přišel. Říct ti, že si
nemusíš dělat starosti. Jsem v pořádku.“
„Dobře,“ zamumlám a najednou mám v krku knedlík. Odkašlu si a
trošku se seberu. „Jeffrey –“
„Už se musím vrátit,“ prohlásí.
Přikývnu, jako by se rozumělo samo sebou, že v pět ráno musí
někde být. „Potřebuješ peníze?“
„Ne,“ odpoví, ale počká, až zaběhnu do pokoje pro peněženku, a
když mu peníze podám, nějaké si vezme.
„Zavolej mi, když budeš něco potřebovat,“ nařídím mu. „Myslím
to vážně. Zavolej mi.“
„Proč, abys mě mohla komandovat?“ řekne, ale vyzní to vlídně.
Doprovodím ho k hlavnímu vchodu. Venku je docela zima. Dělá
mi starosti, že Jeffrey nemá kabát. Dělá mi starosti, že těch čtyřicet dva
dolarů, co jsem mu dala, mu nezajistí bezpečí a plné břicho. Mám
strach, že ho už nikdy neuvidím.
„Už mě můžeš pustit,“ prohodí.
Jen s přemáháním uvolním svůj stisk.
„Jeffrey, počkej,“ ozvu se, když odchází.
Nezastaví se. Ani se neotočí. „Brnknu ti, Claro.“
„To doufám,“ zavolám na něj.
Po tom, co zajde za roh koleje, počkám tři vteřiny a vyrazím za
ním. Když ale oběhnu budovu, už je pryč.

45
Ta zatracená vrána mi nedá pokoj. Při semináři štěstí sedí na větvi
přímo za oknem a nespouští ze mě oči. Měla bych meditovat. To
znamená, že musím sedět a tvářit se, jako že relaxuju spolu s asi
šedesátkou studentů usazených v různých meditačních pozicích na
podlaze. Měla bych se zbavit všech světských myšlenek a tak podobně.
Jenže to nesmím, protože bych začala zářit jako opalovací lůžko v
solárku. Měla bych mít zavřené oči, ale v jednom kuse je otvírám,
abych si ověřila, jestli tam ten pták pořád je. A taky že ano. Pokaždé
když se podívám ven, oplácí mi pohled jasně žlutýma očima, jako by
mě provokoval: No, co s tím hodláš dělat?
Je to náhoda, uklidňuju sama sebe. Není to stejná vrána. Nemůže
to být stejná vrána. Vypadá stejně, ale copak nejsou všechny vrány
jedna jako druhá? Co chce?
Tohle se ukáže být zásadní překážkou na mé cestě k dosažení
vnitřního míru.
„Skvělá práce, studenti,“ pochválí nás profesor Welch, když
zvedne ruce nad hlavu a protáhne se. „Teď si budeme pár minut psát
do deníků vděku a pak se pustíme do diskuse.“
Zmiz, obořím se v duchu na vránu. Nebuď Černokřídlý. Buď jenom
hloupý pták. Zrovna teď nestojím o střet s Černokřídlým.
Vrána si mě změří s hlavou nakloněnou na stranu, jednou zakráká
a odletí.
Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Už jsem ze všeho paranoidní,
usoudím znovu. Je to jenom pták, nic víc. Přestaň blbnout.
Do deníku si zapíšu: Jsem vděčná za to, žeje meditace za námi. Jen proto,
že mám chuť být jízlivá.
Kluk, co sedí vedle mě, se ohlédne, a když si všimne, co jsem
načmárala na stránku, uculí se.
„Taky v tom plavu,“ poznamená.
V mém případě je to podcenění roku, ale s úsměvem přikývnu.
„Ty jsi Clara, viď?“ zašeptá. „Pamatuju si to dík té uhozené úvodní
hře, co jsme hráli na první hodině.“
Profesor Welch si odkašle a změří si nás výmluvným pohledem,
který dává na srozuměnou: Teď máte být vděční a ne se vybavovat.
Kluk vedle mě se zakření a maličko natočí sešit, abych viděla, co
píše. Já jsem Thomas. Jsem vděčný za to, že tenhle seminář není na známky.
46
 Znovu se usměju a přikývnu. Věděla jsem, jak se jmenuje. Tajně
mu říkám Nevěřící Tomáš, protože vždycky začne jako první
zpochybňovat všechno, co nám profesor Welch říká. Tak třeba
minulý týden profesor Welch prohlásil, že se musíme přestat honit za
materiálními věcmi a musíme se naučit být spokojení sami se sebou, a
Thomas se přihlásil a namítl něco ve smyslu: „Ale když budeme
všichni jenom spokojeně sedět, tak se nikdy nehneme z místa a nikdo
se nebude snažit dosáhnout dokonalosti. Jasně že chci být šťastný, ale
nepřišel jsem na Stanford, protože hledám štěstí. Jsem tady, protože
chci být nejlepší.“
Ten kluk je skromnost sama.
Můj mobil zavibruje a profesor Welch se znovu podívá naším
směrem. Pár minut počkám a pak nenápadně vylovím telefon z kapsy.
Angela mi poslala zprávu, ať za ní přijdu do Pamětního kostela.
Po hodině peláším dolů po hlavním schodišti Meyerovy knihovny,
kde se koná seminář štěstí, když vtom na mě Thomas zavolá: „Hej,
Claro! Počkej!“
Nemám na něj čas, ale zastavím se. Nervózně přelétnu očima po
obloze, jestli nezahlédnu záhadnou vránu, ale nevidím nic
neobvyklého.
„Ehm, nechceš –“ Thomas se zarazí, jako by, když teď získal mou
pozornost, zapomněl, co mi chtěl říct. „Nechceš něco zakousnout? Za
Tresidderem je restaurace, kde dělají fantastický kuřecí burrito. Dávají
do něj rýži, fazole apico de gallo…“
„Nemůžu. Mám s někým schůzku,“ skočím mu do řeči, než mi
začne pět ódy na burrito. Které je opravdu senzační – to je fakt. Jenže
já mám vážně schůzku, a navíc fakt nestojím o to randit s Nevěřícím
Tomášem. To je mi jasné.
Thomas vypadá zklamaně. „Tak třeba někdy jindy,“ řekne a pokrčí
rameny, jako by o nic nešlo, ale z jeho nitra vycítím osten uražené
ješitnosti podbarvený dotčeným „Kdo si myslí, že je?“, a tím pádem se
už necítím tolik provinile, že jsem ho odmítla.
Angelina SMS –C, sejdem se v pamkostele. 17:30. Důležitý– mě žene
pod oblouky arkád. Mé kroky se rozléhají po šachovnicové dlažbě.
Angelina vize se má koneckonců naplnit na Stanfordu – to je hlavní
důvod, proč jsme všichni tady – takže to její důležitý může znamenat
47
převratný. Mrknu na hodinky – pět třicet pět – a proklušu nádvořím.
Ani nezpomalím, jak to obvykle dělám při pohledu na univerzitní
kostel s jeho zářivou zlatou mozaikou na průčelí a keltským křížem
tyčícím se na vrcholu střechy. Opřu se ramenem do těžkých
dřevěných dveří a vstoupím dovnitř. Ve vestibulu zůstanu na okamžik
stát, než si moje oči zvyknou na přítmí uvnitř.
Mezi hrstkou studentů, kteří se tu shromáždili, Angelu hned
nezahlédnu. Většina studentů pomalu prochází po jakémsi neurčitém
vzoru v přední části svatyně. Zvolna dojdu po červeném koberci
uličkou k nim. Minu řady mahagonových lavic a naskočí mi husí kůže
ze všech těch vyobrazení andělů – v okenních vitrážích, na mozaikách
po obou stranách, v prostoru mezi oblouky na stropě. Všude jsou
andělé, kteří s rozevřenými křídly shlížejí dolů. Jeden z nich bude
nejspíš Michael, napadne mě. Když chci najít tátu, stačí, abych zašla do
kostela.
Konečně zahlédnu Angelu. Spolu s ostatními chodí v kruhu
vpředu na vrcholu schodů. Na podlaze je položená látka připomínající
obrovský koberec. Je tmavě modrá s bílým vzorem připomínajícím
cestu, která se neustále klikatí. Angela si mě nevšimne. Rty má
soustředěně našpulené a pak jimi pohne, jako by něco říkala, ale já
nezaslechnu žádný zvuk kromě šoupání nohou a šustění oblečení
procházejících studentů. Angela se zastaví uprostřed kruhu, kde
zůstane dlouho stát se skloněnou hlavou, až se jí vlasy svezou do tváře.
Potom kráčí pozvolna dál a ruce se jí pohupují u boků.
Má schopnost empatie dá o sobě znovu vědět. Vnímám je
všechny, každého ze studentů uvnitř kruhu. Dívce vlevo ode mě se
stýská po domově. Chybí jí velkoměsto, dům s venkovním schodištěm
v Brooklynu, kde bydlí její rodina. Scházejí jí její dvě malé sestřičky.
Kluk, který se zastavil ve středu, zoufale touží po tom, aby zvládl první
test z matiky za A. Další kluk myslí na blondýnku ze semináře filmové
vědy. Zajímalo by ho, jestli má podle ní dobrý vkus, co se týče filmů, a
jestli se jí líbí, a pak se cítí provinile, že myslí na takovéhle věci v
kostele. Jejich emoce a propletené myšlenky jsou jako závany větru,
které se do mě v tomhle poklidném místě opírají – horko a chlad,
strach a osamění, naděje a štěstí – ale mám takový pocit, jako by to

48
všechno pomíjelo. Jako by pocity, které se jim honí hlavami, kruh
pomalu vtahoval do sebe jako voda, která mizí ve víru nad odtokem.
Ze všech nejintenzivněji vnímám Angelu. Je soustředěná,
cílevědomá a odhodlaná. Hledá pravdu s neodbytností řízené střely.
Posadím se do lavice vepředu a čekám. Opřu se rukama o kolena,
zavřu oči a najednou si vybavím Jeffreyho jako malého kluka v době,
kdy jsem byla ještě malá a my chodili do kostela, jak usíná uprostřed
kázání. Mamka a já jsme se musely hrozně přemáhat, abychom se mu
nesmály, jak tam tak seděl jako žok. Jenže vtom začal chrápat a mamka
ho šťouchla do žeber a on se vymrštil.
Co je? zašeptal. Modlil jsem se.
Když si na to vzpomenu, mám co dělat, abych nevyprskla. Modlil
jsem se. Perla z rodinného archivu.
Když otevřu oči, někdo vedle mě sedí a obouvá si boty. Ošoupané
kozačky s černými roztřepenými tkaničkami. Angela. Podívám se na
ni. Má na sobě vytahanou černou mikinu a fialové legíny, trochu
špinavější než obvykle. Je bez make-upu. Nemá ani obvyklé černé
linky kolem očí. Na tváři má stejný výraz, jaký měla loni, kdy se snažila
přijít na to, na kterou vysokou půjde: směs frustrace a vzrušení.
„Ahoj,“ spustím, ale ona udělá pššt a ukáže ke dveřím. Vyjdu za ní
před kostel a jsem ráda, že na tváři cítím čerstvý vzduch, teplo
slunečních paprsků a vánek, který kývá listy palem lemujících nádvoří.
„Že ti trvalo, než jsi přišla,“ řekne Angela.
„Co má být ta věc v kostele?“
„To je labyrint. Nebo aspoň jeho napodobenina. Je vyrobený z
vinylu, takže ho můžou srolovat a přenášet. Vyrobili ho podle vzoru
velkých kamenných labyrintů, co mají v kostelech v Evropě. Jeho
smyslem je to, že ti chození v kruzích může pomoct osvobodit mysl,
aby ses mohla modlit.“
Změřím si ji se zvednutým obočím.
„Přemýšlela jsem o svém poslání,“ vysvětlí mi.
„Funguje to? Podařilo se ti osvobodit mysl?“
Angela pokrčí rameny. „Nejdřív jsem měla pocit, že to k ničemu
nevede, ale poslední dobou mám problém se soustředit.“ Odkašle si.
„Tak jsem to vyzkoušela a po nějaké době jsem zažila úžasný prozření.

49
Je to divný. Prostě to na tebe přijde. V tu chvíli mi došlo, že bych tak
mohla přivolat svou vizi.“
„Přivolat vizi? Jako úmyslně?“
Angela se pobaveně uchechtne. „Jasně že úmyslně.“
Když mi to řekne, mám okamžitě nutkání vrátit se do kostela a
vyzkoušet to. Možná bych zahlédla něco víc než jen tmu. Třeba bych
vizi konečně přišla na kloub. Jenže ve skrytu duše se zachvěju strachy
při představě, že bych dobrovolně vstoupila do té neproniknutelné
temnoty.
„Proto jsem ti poslala zprávu,“ pokračuje Angela. Ramena má
přitom napjatá. „Už znám ta slova.“
Vykulím na ni oči a ona netrpělivě rozhodí ruce.
„Ta slova! Ta slova! Celou dobu – celý roky, C – jsem tohle místo
vídala ve svých vizích a vím, že mám někomu něco vyřídit, ale nikdy
neslyším, jak ta slova říkám. Úplně jsem z toho šílela, zvlášť když jsem
se sem dostala a vím, že k tomu brzo dojde – podle mého odhadu
určitě během příštích čtyř let. Mám být poslem. Aspoň jsem si to
myslela. Jenom jsem netušila, jakou zprávu mám předat. Až doteď.“
Nadechne se a povzdechne si. Zavře oči. „Ta slova.“
„Jaká slova?“
Otevře oči a zlaté duhovky se jí nedočkavě zalesknou.
„Sedmý je náš,“ odpoví.
Aha. „A co to znamená?“
Na Angelině tváři se objeví zklamaný výraz, jako by čekala, že
budu znát odpověď a podělím se o ni.
„No, vím, že číslo sedm je nejsymboličtější ze všech čísel.“
„Jak to? Protože je sedm dní v týdnu?“
„Jo,“ odpoví s naprosto vážnou tváří. „Sedm dní v týdnu. Sedm
tónů v hudební stupnici. Sedm barev spektra.“
Je tím fakticky posedlá. Ale asi by mě to nemělo překvapovat. Je to
Angela.
„Hm, takže tvoje vize tě dovedla k číslu sedm,“ zavtipkuju.
Připomene mi to Sezame, otevři se. V téhle epizodě si probereme číslo
dvanáct a písmeno Z.
„Hele, C, tohle je důležitý,“ namítne. „Sedm je číslo dokonalosti a
dovršení božský práce. Je to číslo Boha.“
50
 „Číslo Boha,“ zopakuju. „Co to ale znamená, Ange? ‚Sedmý je
náš.‘?“
„To nevím,“ připustí zachmuřeně. „Napadlo mě, že by mohlo jít o
nějaký předmět. Nebo datum, třeba. Ale…“ Popadne mě za ruku.
„Víš co, pojď se mnou.“
Táhne mě přes nádvoří. V podstatě se vracíme cestou, kterou jsem
sem přišla, až k arkádám, před kterými stojí skupina černých soch
–replika Rodinových Občanů z Calais, šestice truchlivých mužů s
provazy kolem krku. Neznám ten příběh a nevím, jaké zkáze jdou
vstříc, ale je jasné, že je čeká smrt. Vždycky mi přišlo divné a
znepokojivé, že na ty sochy narážím uprostřed stanfordského
kampusu kypícího životem. Celkem depka.
„Vídám je ve svý vizi,“ řekne Angela, když mě táhne kolem soch
občanů. Nakonec zastavíme na vrcholu schodiště a díváme se na Ovál
a na Palm Drive za ním. Tahle dlouhá ulice lemovaná obřími palmami
vyznačuje oficiální vchod na univerzitu. Slunce pomalu zapadá a
studenti v šortkách a tílkách hrají na trávníku frisbee. Na nosech mají
sluneční brýle a na nohou sandály. Další leží rozvalení pod stromy a
učí se. Ptáci zpívají, kola se bzučením projíždějí kolem. Po kruhové
cestě projede auto se surfařským prknem přivázaným na střeše.
Dámy a pánové, pomyslím si, takhle vypadá říjen v Kalifornii.
„Stane se to tady.“ Angela se zarazí a zůstane rozhodně stát na
místě. „Přímo tady.“
Podívám se dolů. „Jako tady, jak stojíme?“
Angela přikývne. „Přijdu z tohohle směru.“ Ukáže doleva. „A
vylezu na těchhle pět schůdků a někdo tady na mě bude čekat, přímo
tady.“
„Muž v šedém obleku.“ Vzpomenu si na to, co mi řekla už dřív.
„Jo. A já mu povím: ‚Sedmý je náš.‘“
„Víš, kdo je ten muž?“
Z hrdla jí vyklouzne podrážděný zvuk, jako bych jí kazila
triumfální okamžik, kdy mi může ukázat, jak je geniální, tím, že přijdu
s něčím, co neví.
„Zdá se mi, že ho v té vizi poznávám, jenže stojí zády ke mně a já
mu nevidím do tváře.“

51
 „Jo, to znám.“ Vybaví se mi ty dny, kdy jsem měla svou první vizi
– lesní požár, kluk, který se na něj dívá – a užírala jsem se frustrací,
protože jsem nikdy neviděla, jak vypadá. Chvíli mi trvalo, než jsem si
zvykla na to, že Christiana vidím zepředu.
„Samo že to zjistím,“ dodá Angela, jako by to nebylo důležité. „Ale
stane se to přímo tady a nikde jinde.“
„To je fakt vzrůšo,“ odpovím a právě tohle chce slyšet.
Přikývne, ale v jejím výrazu zachytím jakousi obavu. Kousne se do
rtu a pak si povzdechne.
„Jsi v pořádku?“ zeptám se.
Probere se ze zamyšlení a zopakuje: „Tady se to stane.“ Jako by
tohle místo mělo magickou moc.
„Tady se to stane,“ zopakuju souhlasně.
„Sedmý je náš,“ špitne.

Cestou zpátky k Roble to vezmeme přes zahradu soch inspirovaných

Papuou-Novou Guineou, kde mezi vysokými stromy stojí desítky
opracovaných dřevěných kůlů a velkých kamenných rytin v
domorodém stylu. Moje oči okamžitě zaujme primitivní verze
Myslitele, skloněný muž se zahloubaným výrazem v obrovské tváři,
kterou si tiskne dlaněmi. Na temeni mu sedí velká černá vrána. Když
se přiblížíme, vrána se otočí, upře na mě pohled a krákne.
Zastavím se.
„Co je?“ zeptá se Angela.
„Ta vrána,“ odpovím a ztlumím hlas, protože to, co se chystám
říct, nejspíš vyzní vážně hloupě. „Co jsem tady, je to už tak počtvrtý,
co ji vidím. Myslím, že mě sleduje.“
Angela vrhne přes rameno pohled na vránu.
„Jak víš, že to je stejná vrána?“ namítne. „Tady kolem jsou celá
hejna ptáků, C, a ptáci se v naší přítomnosti chovají divně. Tak už to
chodí.“
„Nevím. Mám jenom takový pocit.“
Maličko vykulí oči. Myslíš, že tě sem Samjeeza mohl sledovat? zeptá se v
mé mysli a dokonale mě tím zaskočí. Zapomněla jsem, že se mnou
dokáže mluvit beze slov. Cítíš zármutek?

52
 V tu chvíli si připadám jako husa, protože mě doteď nenapadlo
zkoumat, jestli cítím andělův žal. V Samově přítomnosti mě obvykle
smutek dočista ochromí, aniž bych se po něm nějak pídila. Zadívám se
na vránu a pomalu otevřu dvířka do své mysli. Čekám, že mě naplní
Samjeezovo teskné, sladké zoufalství. Než ale stihnu vycítit cokoli
jiného než svou vlastní úzkost, vrána zakráká, skoro jako by se mi
vysmívala, a odletí mezi stromy.
Angela a já se za ní díváme.
„Asi to bude jenom obyčejný pták,“ prohlásím a přitom mi přejede
mráz po zádech.
„Jasně,“ odpoví Angela a z jejího hlasu poznám, že mi na to
neskočila ani omylem. „Hele, co s tím můžeš dělat? Řekla bych, že
jestli to je Černokřídlý, brzo to zjistíš.“
To asi jo.
„Měla bys o tom říct Billy,“ navrhne Angela. „Uvidíš, jestli ti může,
co já vím, dát nějakou radu. Třeba má nějaký repelent na ptáky.“
Ráda bych se té její formulaci zasmála, až na to, že mi to z nějakého
důvodu tak legrační nepřipadá. A tak jenom kývnu a řeknu: „Jasně,
brnknu Billy. Už jsme spolu dlouho nemluvily.“

Já se z toho zblázním.
Sedím na kraji postele s mobilem v ruce. Nedokážu si představit,
jak Billy zareaguje na zprávu, že možná vídám Černokřídlého, ale je
dost velká pravděpodobnost, že mi přikáže, abych utekla. Tohle máme
přece udělat, když uvidíme Padlého anděla. Opakují nám to pořád
dokola. Musíme utéct. Zmizet na nějaké posvěcené místo. Schovat se.
Nemůžeme s nimi bojovat. Jsou moc silní. Jsou neporazitelní. Loni,
když se Samjeeza začal potloukat kolem naší školy, nás dospělí
nepustili na krok z dohledu. Měli strach.
Mohlo by to znamenat, že budu muset odejít ze Stanfordu.
Zatnu zuby. Už mám po krk toho věčného strachu. Strachu z
Černokřídlých, z děsivých vizí a z toho, že všechny zklamu. Mám toho
dost.
Vybaví se mi, jak jsem se, když jsem byla malá – mohlo mi být tak
šest sedm – začala bát tmy. Ležela jsem s přikrývkou vytaženou až po
bradu a byla jsem přesvědčená, že každý stín je nějaká příšera:
53
Mimozemšťan, který mě přišel unést, upír, duch, který se chystá
položit mi na paži mrtvolně ledovou ruku. Řekla jsem mamce, že chci
spát s rozsvíceným světlem, a ona mi to dovolila nebo mě nechala spát
u sebe v posteli, kde jsem se choulila k jejímu teplému tělu vonícímu
po vanilce, až se strach postupně vytratil. Nakonec mi ale řekla: „Je na
čase, abys svůj strach překonala, Claro.“
„To nejde.“
„Ale ano.“ Podala mi postřikovač. „Je v něm svěcená voda,“
vysvětlila mi. „Jestli k tobě do pokoje přijde něco strašidelného, řekni
tomu, ať jde pryč, a když neodejde, postříkej ho.“
Měla jsem dost pochybnosti o tom, jestli svěcená voda zabírá na
mimozemšťany.
„Vyzkoušej to,“ povzbuzovala mě mamka. „Uvidíš, co se stane.“
Další noc jsem strávila tím, že jsem mumlala „Běž pryč!“ a stříkala
vodu na stíny. Máma měla pravdu. Po příšerách nebylo nikde ani vidu.
Donutila jsem je zmizet. Stačilo, že jsem se jich odmítla bát. Ovládla
jsem svůj strach a porazila ho.
Přesně takhle se teď cítím. Jako by stačilo postavit se strachu z té
vrány a ona odtáhne.
Proč tu jenom není mamka, abych se svěřila jí místo Billy?
Zajímalo by mě, co by mi řekla, kdybych se nějakým kouzlem
přemístila za ní. Kdybych přiběhla dolů do její ložnice v Jacksonu, jak
jsem to dělávala, a všechno jí pověděla? Asi to vím. Dala by mi pusu na
spánek, jak to měla ve zvyku, a rukama by mi sčísla vlasy z tváře. Dala
by mi přes ramena prošívanou deku a uvařila šálek čaje, zatímco bych
seděla u linky a vyprávěla jí o vráně a o své vizi plné temnoty, o tom,
co v ní prožívám, a o svém strachu.
Přála bych si, aby mi řekla: Je na čase, abys překonala svůj strach, Claro.
Nebezpečí budeš čelit neustále. Musíš začít žít po svém.
Vypnu mobil a položím ho na stůl.
Nedovolím ti, aby sis se mnou takhle hrála, řeknu v duchu vráně, i když
v tuhlechvíli není nikde poblíž. Nebojím se tě a nehodlám před tebou nikam
utíkat.

54
 5
FAKT BYCH SI CHTĚLA DÁT CHEESEBURGER
Teď, když říjen zvolna přechází v listopad, začínají dny člověku přímo
svištět před očima a mě dočista strhne vír školních povinností. Na
vlastní kůži zažívám „stanfordský kachní syndrom“, kdy se může zdát,
že životem klidně proplouváte, ovšem pod hladinou zběsile kopete
nohama. Pět dnů v týdnu mám semináře, takových pět šest hodin
denně. Na každou hodinu, kterou trávím ve škole, se musím asi dvě
hodiny učit. Dohromady to vychází na dobrých sedmdesát pět hodin
týdně. Když nepočítáte spánek, jídlo, sprchu a občasné vize toho, jak
se s Christianem skrýváme v temné místnosti, zbývá mi plus minus
dvacet hodin na to, abych sem tam vyrazila s dalšími spolužačkami z
Roble na párty, dala si odpolední kafe s Christianem, zašla si koupit
svačinu s Wan Chen, vypravila se do kina nebo na pláž anebo se na
Oválu učila hrát discgolf. Jeffrey mi k mé obrovské úlevě čas od času
zavolá, takže skoro každý týden spolu snídáme v kavárně, kam nás
mamka brávala, když jsme byli malí.
Žádný div, že mi nezbývá moc času na to, abych přemýšlela o
něčem jiném než o škole. A to mi dokonale vyhovuje.
Pořád v okolí vídám tu vránu, ale snažím se ji ze všech sil
ignorovat. Čím častěji na ni narážím a nic se neděje, tím víc jsem
přesvědčená o tom, co si stále dokola opakuju – že když jí nebudu
věnovat pozornost, bude všechno v pohodě. Je jedno, jestli to je
Samjeeza, nebo ne. Snažím se dělat, jako by o nic nešlo.
Jenže jednoho dne, zrovna když s Wan Chen vycházíme z budovy,
kde se nacházejí učebny chemie, zaslechnu, jak někdo volá moje
jméno. Když se otočím, uvidím na trávníku stát vysokého blond muže
v hnědém obleku s nažehlenými puky a s černým plstěným

55
kloboukem. Jako by sem zabloudil z roku 1965. Je to anděl, o tom
žádná.
A ke všemu je to můj táta.
Vzmůžu se na: „Jé, ahoj.“
Měsíce jsem ho neviděla. Od toho týdne, kdy mamka umřela, se
vůbec neozýval a teď najednou simsalabim a je tady. Jako by si odskočil
z natáčení Mad Men. A aby svému dost zvláštnímu vzhledu dodal
korunu, opírá se o kolo, o hezký stříbrnomodrý Schwinn, který odloží
ke stěně a pak doběhne na místo, kde s Wan Chen stojíme.
Vzpamatuju se a spustím: „Takže… ehm, Wan Chen, tohle je můj
táta, Michael. Tati, moje spolubydlící Wan Chen.“
„Velice mě těší,“ pronese táta zvučným hlasem.
Wan Chen v obličeji zezelená, prohlásí, že musí na další hodinu, a
bez dalších průtahů odejde.
Táta umí na lidi vážně zapůsobit.
Co se mě týče, jako vždycky, když je táta nablízku, mě zaplaví
hluboký trvalý pocit štěstí. Odraz tátova vnitřního míru, jeho spojení s
nebem, jeho radosti. Potom, protože nerada cítím emoce, které nejsou
moje, dokonce i ty pozitivní, se ten příval štěstí pokusím zastavit.
„Přijel jsi na kole?“ prohodím.
„Ne,“ odpoví se smíchem. „To je pro tebe. Dárek
k narozeninám.“
To mě překvapí. Ani ne proto, že mám narozky v červnu a teď je
listopad, ale proto, že si nepamatuju, že bych kdy přebírala nějaký
narozeninový dárek přímo od něj. V minulosti obvykle poslal nějaký
přemrštěný dárek poštou – blahopřání napěchované bankovkami,
drahý náhrdelník nebo lístky na koncert. Peníze na auto. Všechny ty
věci byly prima, ale vždycky mi připadalo, že se mě snaží uplatit, aby
napravil to, že nás opustil.
Táta se zamračí. Ten výraz na jeho tváři působí jaksi nepřirozeně.
„Vaše dárky si brala na starost maminka,“ přizná barvu. „Věděla,
co byste si přáli. To ona také navrhla, abych ti koupil kolo. Podle ní se
ti bude hodit.“
Vykulím na něj oči. „Počkej. Chceš říct, že nám všechny ty věci
posílala máma?“

56
 Napůl provinile přikývne, jako by se právě přiznal, že podváděl při
zkoušce z otcovských dovedností.
Á-ha. Takže celou dobu, kdy jsem si myslela, že mi můj
nepřítomný otec posílá dárky, jsem je dostávala od mamky. Tohle je
fakt na palici.
„A co ty? Máš vůbec nějaké narozky?“ zeptám se ho, protože mě
nic lepšího nenapadá. „Vždycky jsem si totiž myslela, že je slavíš
jedenáctého července.“
Táta se usměje. „To byl první den, který jsem celý strávil s tvou
maminkou. Náš první společný den. Jedenáctého července 1989.“
„Hm, tím pádem ti je dvacet tři.“
Přikývne. „Ano, tím pádem mi je dvacet tři.“
Když si pozorně prohlížím jeho tvář, říkám si, že se hodně podobá
Jeffreymu. Oba mají stejné stříbrné oči, stejné vlasy a stejně nazlátlou
pokožku. Rozdíl mezi nimi je v tom, že táta je doslova starý jako svět,
je klidný a plný vnitřního míru, zatímco Jeffreymu je šestnáct a je plný
vzteku. Žije bůhvíkde a „má nějakou práci“, ať to znamená, co chce.
„Viděla jsi Jeffreyho?“ zeptá se táta.
„Přestaň mi číst myšlenky. Není to zdvořilý. Jo, stavil se u mě a
párkrát mi zavolal. Mám pocit, že nejspíš proto, že nechce, abych ho
hledala. Žije někde tady v okolí. Zítra se uvidíme v Joaniině kavárně.
To je jediný způsob, jak ho můžu přimět, abysme se sešli – nalákat ho
na jídlo zadarmo – ale to je jedno. Hlavně že to funguje.“ V tu ránu
dostanu nápad hodný génia. „Měl by ses k nám přidat.“
Táta o tom ani nezauvažuje. „Nebude se mnou chtít mluvit.“
„A co má být? Je v pubertě a ty jsi jeho táta,“ namítnu, ale už
nedodám, co si myslím a co táta nejspíš slyší: Měl bys ho přesvědčit, ať se
vrátí domů.
Táta zavrtí hlavou. „Nedokážu mu pomoct, Claro. Viděl jsem
všechny možné verze toho, jak by se naše setkání vyvíjelo, a on mě
nikdy neposlouchá. Jenom bych všechno zhoršil, kdybych se do toho
pletl.“ Odkašle si a pokračuje: „Přišel jsem z jistého důvodu. Dostal
jsem za úkol, abych tě cvičil.“
Srdce se mi divoce rozbuší. „Cvičil? Proč?“
Na čelisti se mu napne sval, když uvažuje, co všechno mi může
prozradit. „Nejsem si jistý, jestli to víš, ale jsem voják.“
57
 Spíš vůdce Božího vojska, ale dejme tomu. Buďme skromní.
„Jo, něco o tom vím.“
„Mou zvláštní dovedností je boj s mečem.“
„Boj s mečem?“ vyhrknu nahlas, až se po nás studenti, co právě
procházejí kolem, vyplašeně ohlédnou. Tišším hlasem se zeptám: „Ty
mě budeš učit používat meč? To jako… plamenný meč?“
Ale to je Christianova vize, uvědomím si okamžitě. Ne moje. Já
přece nebojuju.
Táta zavrtí hlavou. „Lidé ten meč často považují za plamenný kvůli
tomu, jak se světlo vlní, ale tvoří ho svatozář, ne oheň. Takže se jedná
o svatozářný meč.“
Nevěřím vlastním uším. „Svatozářný meč? Ale k čemu mi bude?“
Táta zaváhá. „Je to součástí plánu.“
„Aha, takže existuje pevně daný plán, který se mnou počítá,“
řeknu.
„Ano.“
„Nemáš náhodou opsanou kopii toho mistrovského plánu, že
bych se do ní mrkla? Jenom na chvilku.“
Táta pozvedne koutek úst. „Ještě není dokončený. Tak co, jsi
připravená?“ zeptá se.
„Co? Jako teď?“
„Nemáme na to celou věčnost,“ řekne a mně je jasné, že to je pro
něj vtip. Vrátí se pro kolo a společně se pomalu vydáme zpátky k
Roble.
„Mimochodem, jak ti jde škola?“ zeptá se jako správný svědomitý
otec.
„Dobrý.“
„A co tvá kamarádka?“
Připadá mi ulítlé, že se mě vyptává na kamarádky. „No – kterou
myslíš?“
„Angelu,“ odpoví. „Kvůli ní jsi přece šla na Stanford.“
„Jo, aha. Angela je v pohodě. Myslím.“
Pravda je, že jsem se s Angelou neviděla od toho dne v kostele a to
už jsou skoro tři týdny. O víkendu jsem jí zavolala a zeptala se, jestli
nechce zajít na nový krvák, který šel do kin o Halloweenu, ale jí se
nechtělo. Řekla jenom: „Mám moc práce.“ Nechce chodit ani na
58
párty, dokonce ani na recitační večery, a to jsem si myslela, že ty bude
obrážet jako divá. Vlastně nedělá nic moc kromě toho, že chodí na
semináře, a dokonce i na semináři Básník přetváří svět, je nezvykle
tichá a radši se neprojevuje. Poslední dobou vídám častěji její
spolubydlící. Robin se mnou v pondělí a středu chodí na dějiny umění
a často spolu potom zajdeme na kafe a s Amy se v jednom kuse
potkávám v menze na snídani, takže spolu sedáváme a kecáme páté
přes deváté. Právě díky nim vím, že se Angela zdržuje buď v kostele,
nebo je zalezlá u nich na pokoji, kde sedí přilepená u notebooku, čte
hrůzu nahánějící bichle nebo píše něco do svého starého černobílého
sešitu. Většinu dne tráví v teplácích a někdy se ani nesprchuje.
Očividně je posedlejší ještě víc než obvykle. Řekla bych, že to má co
dělat s tím, že je na žhavé stopě svého poslání – a že je zapálená do
záhad kolem čísla sedm a muže v šedém obleku.
„Angela mi byla už od začátku sympatická,“ poznamená táta. To
mě překvapí, protože se s ní, pokud vím, setkal jenom jednou. „Je
velmi zaujatá svou touhou dělat to, co je správné. Měla bys na ni
dohlédnout.“
V duchu si poznamenám, že mám Angele zavolat hned, jak budu
mít příležitost. Mezitím jsme došli k Roble, a zatímco dávám kolo do
stojanu, táta si prohlíží budovu naší koleje s fasádou porostlou
břečťanem.
„Chceš vidět můj pokoj?“ zeptám se maličko nejistě.
„Možná později,“ odpoví. „Teď potřebujeme najít místo, kde nás
nikdo nebude rušit.“
Nenapadá mě nic lepšího než suterén koleje, kde je studovna bez
oken, kam studenti většinou chodí telefonovat, když nechtějí rušit
spolubydlící. „Nic lepšího takhle na poslední chvíli nenajdu,“
omlouvám se, když tátu odvádím dolů. Odemknu dveře a podržím je,
aby mohl nahlédnout dovnitř.
„To se nám dokonale hodí,“ usoudí a bez okolků vstoupí dovnitř.
Jsem nervózní. „Neměla bych se protáhnout nebo něco?“ Můj hlas
se od stěn té klaustrofobické místnůstky zvláštně odráží. Páchne to
tady po špinavých ponožkách, zkaženém mléce a vyčpělé kolínské.
„Nejdřív bychom se měli rozhodnout, kde bys chtěla cvičit,“
prohlásí táta.
59
 Ukážu rukama na místnost kolem. „Jsem zmatená.“
„V této místnosti naše výprava začíná,“ vysvětlí mi, „a ty musíš
určit její cíl.“
„Dobře. Co je v nabídce?“
„Celý svět,“ odpoví táta.
„Sahara? Tádž Mahal? Eiffelovka?“
„Myslím, že kdybychom cvičili boj s mečem na vrcholku
Eiffelovky, způsobili bychom nemístné pozdvižení, ale rozhodnutí je
na tobě.“ Věnuje mi praštěný úsměv, ale rychle zvážní. „Chtělo by to
nějaké místo, které dobře znáš a kde se cítíš příjemně a uvolněně.“
To je snadné. Nemusím o tom přemýšlet ani dvě vteřiny. „Fajn.
Vezmi mě domů. Do Jacksonu.“
„Takže do Jacksonu.“ Táta se postaví přede mě. „Teď nás čeká
přechod.“
„A to znamená přesně co?“ zeptám se.
„Je to…“ Chvilku hledá správná slova a nakonec je najde:
„Překročení pravidel času a prostoru s cílem dostat se velice rychle z
jednoho místa na druhé. Prvním krokem,“ dodá dramaticky, „je
vyvolání svatozáře.“
Čekám, co přijde, ale nic se neděje. Podívám se na tátu a ten na mě
kývne plný očekávání.
„Co? To to jako mám udělat já?“
„Už jsi to předtím přece dokázala. Přenesla jsi maminku zpět z
pekla.“
„Jo, ale to jsem nevěděla, co dělám.“
„Půjdeme na to krok za krokem, holčičko,“ řekne.
Polknu. „Je to malý krok pro anděla, ale obrovský skok pro lidstvo.
Možná bysme měli začít s něčím jednodušším.“ Zavřu oči a snažím se
uvědomit si sebe v prostoru. Snažím se přestat myslet a vnímat a
soustředit se pouze na svou existenci. Poslouchám, jak můj dech
vstupuje do těla a znovu ho opouští. Pokouším se vyprázdnit své nitro
a oprostit se od svého já, protože jen tehdy můžu dosáhnout na to
poklidné místo ve své duši, které je součástí světla.
„Dobře,“ zabručí táta, a když otevřu oči, obklopuje nás zlatý svit
svatozáře.

60
 „V tomto stavu,“ pokračuje, „máš přístup ke všemu, o co požádáš.
Prostě se jen musíš naučit, jak o to požádat.“
„Ke všemu?“ zopakuju skepticky.
„Když o to požádáš a uvěříš, tak ano. Ke všemu.“
„Takže kdybych si fakt chtěla hrozně dát cheeseburger, jako
zrovna teď…“
Táta se zasměje a zvuk jeho hlasu se nese ozvěnou kolem nás jako
dunění zvonů. Ve světle místnosti jeho oči připomínají roztavené
stříbro a vlasy mu září.
„Řekl bych, že už jsem se setkal s podivnějšími žádostmi.“
Natáhne ruku a na jeho dlani se objeví něco zlatohnědého. Vezmu si
to. Připomíná to chleba. Je to jen o něco lehčí.
„Co je to?“ zeptám se. Protože tohle má k cheeseburgeru na míle
daleko.
„Ochutnej.“
Zaváhám, ždibec ukousnu a chuť mi doslova zaplaví jazyk. Je to
jako nejúžasnější máslový croissant, který jsem kdy jedla. Sousto se mi
skoro samo rozpouští v puse a zanechává za sebou jemnou příchuť
medu. Nacpu do sebe zbytek, a když naposledy polknu, připadám si
dočista zasycená. Ne že bych měla plné břicho, ale jsem spokojená.
„To je lahoda,“ rozplývám se a tak tak odolám pokušení olíznout si
prsty. „A ty to dokážeš vykouzlit jen tak ze vzduchu, kdykoli se ti
zachce?“
„Požádám a dostanu to,“ odpoví táta. „Ale teď se soustřeď. Kde
jsme to skončili?“
„Když jsi řekl, že ve svatozáři máme ke všemu přístup.“
„Ano, a právě to nám umožňuje přecházet mezi nebem a zemí.
Mohu tak cestovat z jakéhokoli místa na zemi na jiné. Z jednoho
období do druhého.“
V tu chvíli jsem vzrušením bez sebe. „Naučíš mě taky cestovat
časem?“
Líbí se mi představa, že bych si tak mohla dopřát hodinu navíc při
učení na zkoušky nebo zjistit, kdo vyhraje zápas Stanford versus
Berkeley, ještě než k němu dojde. Nebo – v krku mám najednou
knedlík – bych se mohla vydat za mamkou. Do minulosti.
„Ne,“ zarazí mě táta zamračeně.
61
 „Aha,“ poznamenám zklamaně. „Není to součást plánu, co?“
Položí mi ruku na rameno a něžně ho stiskne. „Brzy uvidíš
maminku znovu, Claro.“
„Kdy?“ zeptám se a můj hlas zní zničehonic ochraptěle. „Až
umřu?“
„Až to bude nejvíc zapotřebí,“ odpoví mi nejasně jako vždycky.
Odkašlu si. „Ale teď aspoň můžu, jak to bylo, přecházet, kam se mi
zachce?“
Táta uchopí mou ruku do dlaní a zadívá se mi do očí. „Ano. To
můžeš.“
„To se bude hodit, až budu utíkat pozdě na hodinu.“
„Claro.“ Chce, abych situaci pro změnu začala brát vážně. „Umění
přechodu je schopnost, kterou si musíš bezpodmínečně osvojit. Není
to tak těžké, jak by sis mohla myslet,“ řekne. „Všichni jsme vzájemně
propojeni – všechno, co v tomto světě žije a dýchá. A spojuje nás
svatozář.“ Vsadím se, že se teď dozvím, že je se mnou Síla.
„A stejně tak má každé místo část této energie. Můžeš to brát jako
jistý druh podpisu. Proto, aby ses přenesla odtud tam, se nejprve
musíš na tuto energii napojit.“
„Svatozář. To bychom měli.“
„Potom se musíš v duchu soustředit na místo, kam se chceš vydat.
Nepředstavuj si bod na mapě, ale konkrétní místo.“
„Třeba… tu velkou osiku na dvorku před domem v Jacksonu?“
„Ta bude ideální,“ souhlasí táta. „Zaměř svou mysl na ten strom,
na energii, kterou získává ze slunce, na kořeny, které se táhnou půdou
dál a dál a sají vodu, na listy plné života…“
Na okamžik jsem zhypnotizovaná zvukem jeho hlasu. Zavřu oči a
uvidím ten výjev živě před sebou: mou osiku, listy, které podzim
začíná barvit a které zvolna opadávají, šepot chladného větru, který se
do nich opírá. Při té představě mi naskočí husí kůže.
„Není to představa,“ ozve se táta. „Jsme na místě.“
Otevřu oči a zalapám po dechu. Stojíme na dvoře před domem
pod osikou. Jen tak, zničehonic.
Táta pustí mé ruce. „Výborně.“
„To jsem udělala já? Ne ty?“
„Jen ty sama.“
62
 „Bylo to… snadný.“ Jsem úplně vykolejená, že to šlo tak
jednoduše. Taková zdánlivě nemožná věc, jakou je překonání skoro
tisíce mil doslova během okamžiku.
„Jsi velmi mocná, Claro,“ poví mi táta. „Dokonce i u Triplare je to
pozoruhodný výkon. Tvé spojení s energií světa je silné a stálé.“
Jeho slova ve mně vyvolají spoustu otázek, například: Když je to tak,
proč si nepřipadám víc, no, ehm, nábožensky založená? Proč nejsou moje křídla
bělejší? Proč mám pořád plno pochybností? Místo toho ale řeknu: „Prima, tak
jdem na to. Nauč mě něco dalšího.“
„Bude mi potěšením.“ Sundá si klobouk a sako a pečlivě je položí
na zábradlí verandy. Potom vejde do domu a vrátí se s máminým
koštětem, které bez cavyků zlomí na půl, jako by to byla syrová
špageta, a jednu půlku mi podá.
„Hej,“ vyhrknu. Vím, že vlastně o nic nejde, ale to koště mám
spojené se vzpomínkou na mámu, jak tančí po kuchyni, teatrálně se
jím ohání a bláznivě prozpěvuje „Já když si zahvízdám“ v té
nejnosovější nejukvílenější parodii na Sněhurku. „Zlomil jsi mi koště.“
„Omlouvám se,“ řekne táta.
Vezmu si od něj polovičku násady a přimhouřenýma očima si
podezíravě změřím tátův výraz. „Myslela jsem, že budem bojovat meči
ze svatozáře.“
„Budu tě učit krok za krokem,“ ujistí mě a pozvedne svou půlku
koštěte, která je zrovna ten konec se štětinami, a přejede mi jí zezadu
po lýtkách, až sebou škubnu. „Nejdřív tě naučím správný postoj.“

Táta mě učí, jak držet rovnováhu, v jakém úhlu napřáhnout zbraň a jak
předvídat protivníkovu reakci. Učí mě využívat spíš sílu mého těžiště
než svaly paží a vnímat ostří – teda, koště – jako prodlouženou část
vlastního těla. Brzy pochopím, že je to jako při tanci. Musím na tátův
pohyb reagovat svým pohybem. Držím s ním krok, snažím se
neztrácet lehkost a hbitost a přenášet váhu na špičky. Spíš před jeho
údery uhýbám, než abych je blokovala.
„Dobře,“ pochválí mě nakonec. Myslím, že se dokonce i zpotil.
Docela se mi uleví, když vidím, že boj s mečem není nějak příšerně
těžký. Myslela jsem si, že to bude podobné jako létání, na které jsem

63
byla ze začátku hrozně levá, ale když to vezmu kolem a kolem, celkem
rychle se do toho dostávám.
Asi jsem prostě dcera svého otce.
„To také jsi,“ řekne táta s pýchou v hlase.
Na druhou stranu, zatímco část mého já je nadšením a hrdostí bez
sebe, že mi to jde tak lehce, jiné části to celé připadne šílené. Kdo u
všech všudy v dnešní době používá meče? Přijde mi to jako divadlo,
jako hra, při které poskakuju po dvoře a máchám po tátovi tyčí.
Neumím si představit, že by to mohlo být nějak nebezpečné. Třímám
násadu od koštěte jako meč a co chvíli mám sto chutí vyprsknout
smíchy nad tím, jak je to celé k popukání.
Jenže ve skrytu duše mě představa, že budu mít v rukách
skutečnou zbraň a budu se jí snažit někoho zasáhnout, neuvěřitelně
děsí. Nechci s nikým bojovat. Proboha, hlavně ať nemusím bojovat.
Při tom pomyšlení vynechám krok a tátův díl násady mi skončí
pod bradou. Zvednu hlavu, podívám se tátovi do očí a polknu.
„Pro dnešek by to stačilo,“ prohlásí.
Přikývnu a upustím násadu do trávy. Slunce se už sklání k obzoru.
Stmívá se a vzduch chladne. Zimomřivě si založím ruce na hrudi.
„Vedla sis dobře,“ pochválí mě táta.
„Jo, to už jsi říkal.“ Odvrátím se a nakopnu spadlou šišku.
Slyším, jak ke mně táta dojde.
„Někdy je těžké být pánem meče,“ pronese tiše.
Táta je proslulý svou chrabrostí. Je to chlapík, na kterého se
obracejí, když si nějaký padouch koleduje o nakládačku. Phen o něm
mluvil, jako by byl zlým poldou z klasické dvojky hodný a zlý policajt,
tím, který dává zločincům co proto. Na starých vyobrazeních je
Michael vždycky anděl s přísným výrazem, který seká mečem ďábla.
Podle Phena má přezdívku Bijec. Tuhle práci mu fakt nezávidím.
Když ale zkusím proniknout do jeho mysli, čtu v ní jenom radost.
Jistotu. Vnitřní mír připomínající poklidně se zrcadlící hladinu Jackson
Lake za úsvitu.
Mrknu přes rameno na tátu. „Nezdá se, že bys s tím měl nějaký
problém.“
Táta se skloní, zvedne mou polovinu koštěte, na okamžik přidrží
obě části u sebe a pak mi koště vrátí v jednom kuse. Otevřu pusu jako
64
prcek na kouzelnickém přestavení, a když přejedu prsty po místě, kde
dřevo prasklo, cítím jen hladký povrch. Dokonce ani lak není
poškozený. Jako by koště nikdy nebylo zlomené.
„Jsem s tím smířený,“ odpoví táta.
Společně se otočíme a vydáme se zpátky k domu. Odněkud ze
stromu se ozve ptačí zpěv. Jásavý, jednoduchý trylek.
„Víš, napadlo mě…“ zastavím se a snažím se sebrat kuráž, abych
nadhodila to, co mi vrtá hlavou od chvíle, kdy mu z úst vyklouzlo
slovo meč. „Nevadilo by ti, kdyby s námi trénoval Christian?“Táta na
mě upře dlouhý zvídavý pohled, a tak pokračuju. „Má vizi o tom, že
bojuje s plamenným mečem, teda svatozářným mečem. Jeho strejda
ho sice cvičil, ale už tady dlouho nebude a já si říkala, že by to bylo fajn
– jako, že by to bylo pro nás oba užitečný – kdybys nás trénoval
společně. Nemohla by to být část plánu?“
Táta neodpovídá tak dlouho, že jsem přesvědčená, že můj návrh
zamítne, ale potom párkrát zamrká a zadívá se na mě. „Ano. Třeba až
budete doma o vánočních prázdninách. Pak bych vás mohl trénovat
společně.“
„Bezva. Děkuju.“
„Není zač,“ odpoví prostě.
„Nechceš jít dál?“ nabídnu mu, když dorazíme na kraj verandy.
„Myslím, že bych v kuchyni dokázala vyštrachat kakao.“
Táta ale zavrtí hlavou. „Přišel čas na další část tvé lekce.“
„Na jakou?“
„Pamatuješ si, jak přecházet mezi místy?“
Přikývnu. „Musím vyvolat svatozář, soustředit se na svůj cíl, třikrát
ťuknout střevíci a říct: ‚Nejhezčí místo je domov.‘“
„Ten film si pamatuji,“ odpoví. „Tvá maminka ho milovala. Dívali
jsme se na něj spolu každý rok.“
My taky. Když na to pomyslím, najednou mě pálí v krku. Pro
mámu to byl zkrátka Oz. Když mi bylo sedm, předčítala mi Čaroděje ze
země Oz před spaním, a když jsme knížku dočetly, koukly jsme se na něj
na DVD. Zpívaly jsme spolu písničky z filmu a snažily se napodobit
chůzi Dorotky a jejích kamarádů, když kráčejí po cestě ze žlutých cihel
a překračují jeden druhému nohy. Koukání na tenhle film s mamkou je
už taky minulostí.
65
 „A co teď?“ zeptám se táty, než se mi zase udělá knedlík v krku.
Táta mě počastuje širokým úsměvem, který, přestože je táta anděl,
působí dost záludně. „Teď se musíš dostat domů.“
A jen tak si zmizí. Žádná svatozář, nic. Krátké vžum a je ten tam.
Čeká, že se sama bez pomoci přenesu do Kalifornie.
„Tati? To není legrační,“ zavolám.
Místo odpovědi se zvedne vítr, který mi do vlasů zaplete hrst
červených osikových listů.
„Bezva. Fakt skvělý,“ zavrčím.
Uložím koště na chodbě blízko dveří pro případ, že bychom ho
zase potřebovali. Pak se podívám na hodinky a usoudím, že Wan Chen
bude ještě hodinu ve škole. Zavřu oči a soustředím se na svůj pokoj,
na povlečení barvy levandule, na stolek v koutě, na kterém je pořád
halda papírů a knih, a na okenní klimatizaci.
Dokážu si to všechno živě představit. Když ale otevřu oči, jsem
pořád v Jacksonu.
Táta mi řekl, ať se soustředím na něco živého, jenže když my
nemáme v pokoji ani rostlinu. Možná to přece jenom nebude taková
hračka.
Znovu zavřu oči. Ve vzduchu je cítit horský sníh. Kdybych tušila,
že dneska skončím ve Wyomingu, vzala bych si kabát. Jsem
zimomřivá padavka.
Ty jsi moje kalifornská květinka, řekl mi jednou Tucker. Seděli jsme na
plotu pastviny u Líného psa a sledovali jsme, jak jeho táta cvičí hříbě.
Listí na stromech bylo stejně červené jako dneska. Začala jsem klepat
kosu tak hrozně, že mi až cvakaly zuby, a Tucker se mi smál a takhle si
ze mě utahoval – že jsem choulostivá kalifornská květinka. Pak mi dal
přes ramena svou bundu.
Zčistajasna ucítím pach koňského hnoje a benzínu, sena a
nenápadnou vůni sušenek.
To ne.
Polekaně otevřu oči. Stojím ve stáji na Líném psovi. Nedostala
jsem se do nového domova.
Skončila jsem u Tuckera.
Samým překvapením zapomenu udržovat svatozář a zrovna v ten
okamžik vejde s pohvizdováním do stáje Tucker s kbelíkem plným
66
podkov. Když mě uvidí, melodie mu odumře na rtech, kbelík mu
vyklouzne z ruky a spadne mu na nohu. Tucker se popadne za nárt a
začne poskakovat po jedné noze.
Dlouho na sebe jenom zíráme. Nakonec Tucker přestane skákat a
zůstane stát s rukama v kapsách. Má na sobě jednu ze svých
oblíbených flanelových košil, s modrou kostkou, která krásně
zdůrazňuje jeho oči. Vybaví se mi, jak jsme se skoro před půl rokem
loučili. V Yellowstonu na kraji vodopádu, kde jsme se naposled
políbili. Připadá mi, jako by od té chvíle uplynuly celé roky, a přitom je
to jako včera. Stále cítím Tuckerovy rty na svých.
Tucker se zamračeně zeptá. „Co tady děláš, Claro?“
Claro. Žádné Karotko.
Nevím, co mu odpovědět, a tak pokrčím rameny. „Zastavila jsem
se na skok doma.“
Ironicky se zasměje. „Nemáš teďka to doma nějakejch tisíc mil
jihozápadně odsud?“
Jeho hlas zní rozčileně a já jako bych v tu chvíli měla v břiše kus
ledu. Jasně že má spoustu důvodů, aby na mě byl naštvaný. Na jeho
místě bych taky nejspíš byla vzteky bez sebe. Tajila jsem před ním
všechno možné. Odstrčila jsem ho, když mi nezištně nabízel pomoc.
Jo, a málem bych zapomněla, taky jsem ho skoro zabila. A líbala jsem
se s Christianem. To bylo fakt hvězdný a nádavkem mu ještě zlomím
srdce.
Tucker se poškrábe na týle a nepřestává mě probodávat pohledem.
„Ne, vážně, co tady děláš? Co chceš?“
„Nic,“ odpovím trapně. „Já… dostala jsem se sem náhodou. Táta
mě učí, jak se přemisťovat v čase a prostoru. Říká tomu přechod. Je
to, jako když se teleportuješ na místo, kde chceš být. Myslel si, že bude
děsně vtipný, když mě nechá, abych se dostala domů sama bez
pomoci, a když jsem to zkusila, skončila jsem tady.“
Z toho, jak se tváří, je mi jasné, že mi nevěří.
„Jo tak,“ odpoví suše. „To je všechno? Tak ty ses teleportovala.“
„Jo, přesně.“ Když už jsem konečně překonala šok z toho, že ho
znovu vidím, začínám být pěkně vytočená. Tuckerův výraz je podivně
ostražitý a mně to leze na nervy. Takhle se na mě naposledy díval po
tom, co jsme se poprvé políbili, přímo tady, skoro na stejném místě,
67
když jsem se samým štěstím doslova rozzářila a on pochopil, že má co
dělat s nadpřirozenou bytostí. Teď se na mě dívá, jako bych byla
nějaké zvláštní, nadpozemské stvoření, něco nelidského.
Vůbec se mi to nezamlouvá.
„Tak ty si teď hraješ i s časem?“ poznamená a znovu si promne krk.
„Nemohla bys odcestovat do té chvíle před pěti minutama a varovat
mě, abych si nepouštěl na nohu kýbl plnej podkov? Vypadá to, že to
odnesl jeden prst.“
„Můžu tě vyléčit,“ vypadne ze mě bezmyšlenkovitě a vykročím k
Tuckerovi.
Ten spěšně ustoupí a zvedne ruku, aby mě zastavil. „Tou svou
svatozáří? Ne, díky. Z tý je mi pokaždý šoufl.“
Způsob, jakým to řekne, mě raní. Připadám si jako zrůda.
Takže se rozhodl vrátit k osvědčené buranské taktice a rozpaluje
mě tím doběla, protože vím, že není žádný neotesanec, ale nasazuje si
tuhle masku speciálně kvůli mně. Ublížila jsem mu a on si ode mě chce
udržet odstup, protože ho moje přítomnost rozčiluje.
„Tak ty ses snažila dostat domů do Kalifornie,“ prohlásí a
významně zdůrazní slova domů a Kalifornie,„a skončila jsi tady. Jak se to
stalo?“
Podívám se mu do očí a zahlédnu v nich otázku, jinou než tu,
kterou vyslovil nahlas.
„Asi jsem měla smůlu,“ odpovím.
Tucker přikývne, sehne se pro podkovy, které mu leží rozházené u
nohou, a znovu se napřímí. „Hodláš tady stát celou noc?“ oboří se na
mě tak neurvale, jak to jde. „Já mám totiž práci.“
„Jo, jasně, nerada bych tě brzdila v rozletu,“ odseknu.
„Stání se sama neuklidí.“ Popadne lopatu a podá mi ji. „Jestli si
teda tvý ručičky netouží vyzkoušet, co obnáší pořádná práce na
opravdickým ranči.“
„Ne, dík,“ já na to. Vytáčí mě, že se mnou po tom všem jedná, jako
bych byla městská nána. Pocítím zoufalství, které ale rychle vystřídá
vztek. Takhle jsem si naše setkání nepředstavovala a on všechno
naschvál ztěžuje.
Fajn, pomyslím si. Když to chce takhle.

68
 „Můžu jít hned teď,“ pokračuju, „ale budu k tomu muset použít
svatozář, takže bys měl radši jít na chvíli ven. Mrzelo by mě, kdybys
hodil šavli na ty svoje hezký boty.“
„Bezva,“ ucedí Tucker. „Hlavně se cestou pryč nepřeraz.“
„Neměj péči,“ odpovím, protože mě nenapadá žádná pádná
odpověď. Počkám, až vyklouzne ven ze stáje, a pak vyvolám svatozář.
Vší silou vůle si přeju být kdekoli jinde, jen ne tady.

69
 6
ZAPLÍTÁNÍ
Jedna věc je jistá: Brácha se umí pěkně nacpávat. Jako by byl bezedný
a všechno jídlo, co do sebe napěchuje, mizelo do jiné dimenze. Už
snědl čtyři palačinky, tři míchaná vejce, bramboráky, k tomu pšeničný
toust, tři plátky slaniny, tři nožky párku a vypil džbánek pomerančové
šťávy. Už jenom při pohledu na něj se mi zvedá žaludek.
„Co je?“ zeptá se, když si všimne, jak na něj zírám. „Mám hlad.“
„O tom žádná.“
„Je to dobrý. Poslední dobou žiju jenom z pizzy.“
Aha, další střípek informace. O ty mi taky při snídani jde. Jsou to
sice drobky, které mi Jeffrey občas hodí, ale slouží mi jako stopy, ze
kterých si sestavuju obrázek o jeho životě.
„Z pizzy?“ prohodím nenuceně. „Proč zrovna z pizzy?“
„Pracuju v pizzérce,“ poví mi Jeffrey a přidá si sirup na poslední
palačinku. „Už mi po ní všechno páchne.“ Nahne se, jako by mi
naznačoval, ať se přesvědčím na vlastní nos. Když to udělám, opravdu
zachytím vůni mozzarelly a rajčatového protlaku.
„Co tam děláš?“
Jeffrey pokrčí rameny. „Stojím za kasou, sklízím ze stolů, beru
objednávky přes telefon a někdy, když nám chybí kuchař, taky dělám
pizzu. Prostě všecko, co je potřeba. Makám tam jenom dočasně, než
zjistím, co bych chtěl doopravdy dělat.“
„Jo tak a je ta pizzérka tady v okolí?“ zeptám se mazaně. „Mohla
bych se zastavit a něco si u vás dát. Nechám ti velký dýško.“
„Haha,“ odpoví. „Na to zapomeň. Takže, co ty a tvůj život?“
Opřu se bradou o ruku a povzdechnu si. Rozhodně se nenudím.
Ještě stále jsem se nevzpamatovala ze šoku ze setkání s Tuckerem.
Navíc mě pronásleduje představa, že budu muset použít meč – já,

70
která jsem si nikdy nepřipadala jako Buffy, přemožitelka upírů. Já
mám bojovat a nejspíš o holý život, jestli mám svou vizi brát jako
přesvědčivou předzvěst toho, co přijde.
„Až tak, jo?“ prohodí Jeffrey a pozorně přitom zkoumá mou tvář.
„Je to složitý.“ Uvažuju o tom, že bych mu pověděla o včerejším
tréninku, ale pak si to rozmyslím. Jeffrey se při zmínce o tátovi
pokaždé naježí. Místo toho se zeptám: „Máš pořád vize?“
Z jeho tváře se vytratí úsměv. „Nechci se o tom bavit.“
Chvíli na sebe upřeně hledíme. Já tohle téma nehodlám jen tak
opustit a on se mu chce vyhnout, protože se rozhodl vize ignorovat,
protože co se jeho týče, vyškrtl své číslo z Božího telefonního
seznamu. K čertu s vizemi. Ještě pořád cítí hluboko v srdci výčitky
pokaždé, když si vzpomene na tu poslední, která nedopadla dvakrát
dobře.
Přitom ale ve skrytu duše o tom mluvit chce.
Nakonec uhne pohledem. „Někdy,“ připustí. „Ale k ničemu
nejsou. Nedávají žádný smysl. Ukazují ti jenom věci, který nechápeš.“
„Co třeba?“ zeptám se. „Co v nich vidíš?“
Posune si kšiltovku. V očích má nepřítomný výraz, jako by se vize
právě teď odehrávala před jeho očima. „Vidím vodu, spoustu vody,
jezero nebo tak něco. Vidím někoho padat z oblohy dolů. A vidím…“
Hořce zkroutí rty. „Jak jsem řekl, nechci se o tom bavit. Vize tě jenom
dostanou do průšvihu. Posledně jsem viděl, jak v lese zakládám požár.
To má být podle tebe nějaký nebeský poselství?“
„Byl jsi statečný, Jeffrey,“ odpovím. „Ukázal jsi, že je na tebe
spoleh. Musel ses rozhodnout, jestli budeš věřit Božímu plánu, a ty ses
jím nechal vést. Nezradil jsi.“
Jeffrey zavrtí hlavou. „A co z toho mám? Vidíš, co se ze mě stalo?“
Uprchlík, dodá v duchu. Trotl, co ani nedokončil střední. Ubožák.
Natáhnu se přes stůl a položím dlaň na hřbet jeho ruky. „Je mi to
líto, Jeffrey. Hrozně, neskutečně moc. To všechno.“
Jeffrey odtáhne ruku a zakašle. „To nic, Claro. Z ničeho tě
neobviňuju.“
To je mi novinka. Když jsme se o tom bavili naposled, obviňoval
mě s gustem a hodně.

71
 „Je to vina Boha,“ dodá. „Jestli teda někdo takový existuje. Někdy
mi připadá, že my všichni jsme troubové, kteří dělají všechno, co jim
vize ukážou, jenom proto, že nám to někdo nařídil ve jménu božstva,
který jsme nikdy neviděli na vlastní oči. Třeba ty vize nemají s Bohem
nic společnýho a my jenom vidíme budoucnost. Co když je to jenom
mýtus, který my všichni udržujem naživu?“
Ta rázná slova z úst mého malého brášky mě překvapí a na
moment mi připadá, že sedím u stolu s neznámým člověkem, který mě
častuje argumenty někoho jiného.
„Ale no tak, Jeffrey. Jak můžeš –“
Zvedne ruku. „Jestli mi chceš dát přednášku z náboženství, tak
šetři dech. Jsem spokojený s tím, jak to teď mám. Vyhýbám se velkým
vodním plochám, takže moje vize nebude problém. Měli bysme radši
probírat přítomnost, ne?“
Kousnu se do rtu. „Dobře. Co chceš vědět?“
„Chodíš teďka s Christianem, když ses…“ Znovu se zarazí.
„Když jsem se rozešla s Tuckerem?“ dokončím otázku za něj. „Ne.
Vídáme se. Jsme kámoši, a co se ostatního týče, zkoušíme věci
rozlousknout.“
Jasně že jsme víc než kamarádi, ale já nevím, co to víc vlastně
znamená.
„Měla bys s ním chodit,“ vybalí na mě Jeffrey. „Je tvoje spřízněná
duše. Co na tom chcete rozlouskávat?“
Div se nezačnu dusit pomerančovou šťávou. „Moje spřízněná
duše?“
„Jo. Tvoje druhá polovina, tvůj osud, někdo, kdo tě naplňuje.“
„Tak hele, já jsem úplná,“ namítnu se smíchem. „Nepotřebuju, aby
mě Christian naplňoval.“
„Jenže když jste vy dva spolu, je na vás něco zvláštního. Jako byste
k sobě patřili.“ Jeffrey se zazubí a pokrčí rameny. „Je to tvoje
spřízněná duše.“
„Hej, koukej s tím přestat.“ Nemůžu uvěřit, že vedu tenhle
rozhovor se svým šestnáctiletým bráchou. „Spřízněná duše. Kde jsi
vůbec na ten výraz přišel?“
„Ale no tak… Znáš to. Lidi takový věci říkají.“

72
 Vykulím oči, protože u něj zachytím náznak rozpaků a s ním i
obrázek dívky s dlouhými tmavými vlasy a úsměvem na rubínově
rudých rtech. „To mě podrž. Ty máš holku.“
Jeffreyho tvář roztomile zrudne. „Není to moje holka…“
„Jasňačka, je to tvoje spřízněná duše,“ zavrkám. „Jak jste se
seznámili?“
„Znal jsem ji už před tím, než jsme se odstěhovali do Wyomingu.
Chodila s náma do školy.“
Otevřu pusu. „Nekecej! Tak to ji budu znát. Jak se jmenuje?“
Jeffrey se na mě zamračí. „O nic nejde. Nechodíme spolu. A
neznáš ji.“
„Jak se jmenuje?“ nenechám se odbýt. „Jak se jmenuje? Jak se
jmenuje? Vydržím to říkat třeba celý den.“
Tváří se nakvašeně, ale přitom mi to chce říct. „Lucy. Lucy
Wicková.“
Má pravdu. Neznám ji. Maličko si poposednu. „Lucy. Tvoje
spřízněná duše.“
Varovně na mě namíří prstem. „Claro, jestli…“
„To je super,“ usměju se. Třeba se díky ní začne dívat na život z
lepší stránky a vrátí se mu optimismus. „Jsem ráda, že se ti někdo líbí.
Bylo smutný, když…“
Teď jsem s taktickým odmlčením na řadě já. Nechci vytahovat
jeho bývalou holku ani tu děsnou scénu loni v jídelně, kdy jí Jeffrey dal
kopačky před celou školou. Kimber očividně jeho spřízněná duše
nebyla. Ale byla roztomilá. Vždycky mi připadala sympatická.
„Myslím, že to Kimber mě udala policajtům,“ poznamená Jeffrey.
„Asi jsem jí neměl říkat, že jsem založil ten požár.“
Otevřu pusu a chystám se ho zahrnout otázkami, ale on mi k tomu
nehodlá dát příležitost: „Ne, neprozradil jsem jí, co jsem… co jsme.
Řekl jsem jí jenom o tom požáru.“ Cynicky se uchechtne. „Asi jsem jí
chtěl ukázat, jakej jsem drsňák.“
„No, to se ti fakt povedlo.“
Chvíli zůstaneme mlčky sedět a pak se oba začneme tiše smát.
„Choval jsem se jako debil,“ uzná Jeffrey.
„Když jde o opačné pohlaví, málokdo si dokáže udržet chladnou
hlavu. Aspoň co vím podle sebe.“
73
 Jeffrey přikývne a dá si další doušek šťávy. Upřeně se na mě
podívá.
„Hodně jsem přemýšlel o Tuckerovi,“ řekne a úspěšně mě tím
vyvede z míry. „Není fér, že kvůli mně tak dopadl. Snažím se něco
ušetřit. Nebude to moc, ale aspoň něco. Vlastně jsem doufal, že bys
mu ty peníze mohla dát, jakmile je seženu.“
Pořádně tomu nerozumím. „Jeffrey, já –“
„Přispěl bych mu na nový auto nebo na leasing, na novej přívěs,
sedlo nebo stromy, který by mohl vysázet na svým pozemku.“ Pokrčí
rameny. „Nevím, co potřebuje, ale chci mu něco dát, abych napravil,
co jsem zpackal.“
„Dobře,“ odpovím, i když nevím, nakolik je dobrý nápad, abych ty
peníze předala já. Včera večer, kdy jsme se s Tuckerem potkali, to mezi
námi nedopadlo slavně. Jenže Tucker má právo mít na mě vztek,
připomenu si. A já jsem se mu ani neomluvila za to, co jsem udělala.
Vůbec jsem se to nepokusila napravit. „Myslím, že to je bezva nápad,“
ujistím Jeffreyho.
„Dík,“ zamumlá a jeho pohled mi prozradí, že ví, že to nestačí,
když uváží, co všechno kvůli němu Tucker ztratil – co ztratil kvůli nám
všem – ale pokusí se mu to vynahradit.
Třeba to s bráškou nakonec nebude tak zlé.

Po snídani zamířím zpátky na Stanford, plná uhlovodanů a hlubokých

myšlenek. Mám v plánu prožít dnešek v klidu a pohodě. Mohla bych si
třeba zdřímnout nebo začít pracovat na seminárce, kterou už týden
odkládám. To bych ale nesměla, když jdu kolem společenské místnosti
na Roble, narazit na Amy, která mě vyzve na partičku stolního hokeje.
Amy si stěžuje, že vedení univerzity kvůli obavám z šíření
mononukleózy po kampusu zrušilo Úplněk na nádvoří, kde se
studenti scházejí za úplňku kolem půlnoci a líbají se za zvuků
romantických melodií, které vyhrává místní kapela. Svým způsobem
jde o obřadní, a tím pádem společensky přijatelné muckání.
„I když nevím, jak by nás mohli zastavit,“ pokračuje Amy.
„Úplněk bude tak jako tak, nádvoří se nikam nepřestěhuje a nám rty
taky nikdo nesebere.“

74
 Přikývnu a souhlasně zamručím, že je to děsně nefér, ale je mi to
ukradené. Pořád si v hlavě přemílám dnešní ranní rozhovor s Jeffreym
a bráchovy nové názory, nový objekt zájmu a novou vizi.
„Podle mě je to trochu nechutný,“ prohlásí Amy. „Nemyslíš?“
„Hm.“
„Je o tolik starší než ona.“
Nemám ponětí, o čem to mluví. „Moment, kdo je starší?“
„Vždyť víš. Ten, jak se s ním zaplitá Angela.“
Vytřeštěně se na ni podívám a puk s rachotem skončí v mé brance.
„Cože? Kdo?“
„Nepamatuju si, jak se jmenuje, ale rozhodně je starší. Nejspíš
bude v posledním ročníku. Panebože, jak on se jmenuje… Věděla
jsem to!“ Amy zakroutí hlavou nad svou zapomnětlivostí. „Řeknu ti,
můj mozek už je tak napakovaný poznámkama na zkoušku z filozofie,
co mám v pondělí, že se do něj už žádný další informace nevejdou.
Mám to na jazyku, fakticky. Jeho jméno začíná na P.“
V tu chvíli se cítím provinile, že jsem Angele včera večer
nezavolala, když mi táta řekl, abych na ni dávala pozor. Hlavou se mi
honí splašené úvahy. Proč by sem Phen jezdil? Co by po Angele mohl
chtít? Co se stalo s jejich zásado u jsme jenom přátelé a oba víme, že není
možné, abychom byli spolu a je to jenom krátký flirt a se všemi těmi
ptákovinami, kterými Angelu v létě krmil? Vím, že bych asi neměla
strkat nos do Angelina milostného života – aspoň ne znovu – ale tohle
je vážně zlé. Phen tvrdí, že nestojí na straně zla, ale rozhodně není,
aspoň podle toho, co jsem v létě viděla, ani na straně dobra. Angela si
zaslouží někoho lepšího. Říkala jsem si to od první chvíle.
„Pierce!“ vyhrkne Amy ulehčené. „To je ono.“
Počkat. „Pierce? SZP? Podle tebe má něco s Angelou?“
„Přesně tak,“ přikývne Amy. „Ten kluk, co mi pomohl, když jsem
si podvrtla kotník. Je v posledním ročníku, že jo?“
Nevěřím vlastním uším. Angela je teď na sto procent zaujatá svým
posláním a je jím, jak se zdá, ještě posedlejší než obvykle, takže jí
nemůže ani zbývat čas na nějaké zaplítání. Něco se stalo, napadne mě.
Něco mi na tom nesedí.
„Proč si myslíš, že se Angela zaplitá s Piercem?“ zpovídám Amy.

75
 „Protože najednou začala po večerech chodit ven, skoro každý
den. Tenhle týden se navíc dvě noci vůbec nevrátila na pokoj a Robin
ji ráno zahlídla, jak vychází z jeho pokoje,“ hlásí mi Amy. „S
rozcuchanými vlasy, bez bot, ve stejným oblečení, co na sobě měla
večer předtím. Jestli takhle nevypadá holka, co se zapletla, tak fakt
nevím.“
Vír myšlenek v mé mysli nabere další obrátky. Uvnitř mozku mi
vypukne hurikán páté kategorie.
„Pierce je kolejní doktor,“ namítnu po chvíli. „Třeba se Angela
jenom necítí dobře.“
„Aha,“ odpoví Amy. „To mě nenapadlo. Poslední dobou vypadá
trochu přepadle.“ Pokrčí rameny. „Možná je nemocná.“
„Vidíš, nemůžem dělat uspěchané závěry. Třeba existuje jiné
vysvětlení,“ řeknu, ale vidím, že jsem ji nepřesvědčila.
Nepřesvědčila jsem ani sebe. Angela není nemocná. Vím to líp než
kdo jiný.
Děti andělské krve nestůňou.

„Proč si to tak bereš?“ zeptá se Christian, když mu později povím o

Angelině situaci. Sedíme v CoHo, stanfordské kavárně, kde se
oddáváme našemu pravidelnému sobotnímu rituálu popíjení kávy.
„Copak Angela nesmí randit, s kým chce?“
Mám sto, nebo spíš tisíc chutí povědět mu o Phenovi.
„Podle mě je dobře, že s někým chodí,“ pokračuje Christian.
„Třeba se tak trochu dostane z té své ulity.“
Upiju svoje latte. „Já jenom, že se jí to vůbec nepodobá. Celý týdny
se chová divně, ale tohle – že tráví noci u nějakýho kluka – to jí fakt
není podobný.“
Jenže když o tom tak přemýšlím, možná jí to přece jen bude
podobné. Něco podobného se stalo v Itálii. Jakmile se znovu setkala s
Phenem, mizela skoro každou noc a ráno se plížila zpátky do domu
své babičky předtím, než se ostatní vzbudili.
„Angela chodila s pár kluky v Jacksonu,“ připomene mi Christian.
Zavrtím hlavou. „To nebylo nic vážnýho. Někdy zašla na párty
nebo šla s někým na maturiťák, ale tvrdila mi, že se nikdy s nikým
nelíbala. Kluci podle ní byli jen ztráta času a energie.“
76
 Christian svraští tmavé obočí a já vycítím, že si vzpomněl na
večírek v osmičce, když hráli flašku a on s Angelou vyšli na verandu a
dali si pusu. Pak zachytí můj pohled, dojde mu, že vím, na co myslí, a
začne v obličeji rudnout.
„Nic to neznamenalo,“ zamumlá. „Bylo nám třináct.“
„Já vím,“ ujistím ho spěšně. „Angela říkala, že jí připadalo, jako by
líbala vlastního bratra.“
Christian se upřeně zahledí na svůj hrnek s kávou. Nakonec řekne:
„Jestli chceš zjistit, co se s Angelou děje, měla by sis s ní promluvit.“
„Bezva nápad.“ Vytáhnu mobil a dnes už tak podvacáté vytočím
Angelino číslo. Potom zapnu reproduktor, aby Christian slyšel, že
hovor skončí rovnou v hlasové schránce.
„Zrovna mám moc práce,“ sdělí nám nahrávka Angelina hlasu.
„Zavolám zpátky, nebo taky ne. Podle toho, jak moc mi na vás záleží.“
Píp.
„Dobře. Chápu,“ řekne Christian, když zavěsím. „Nevím, co ti
mám na to říct. Je to záhada.“
Frustrovaně vydechnu. „V úterý ji uvidím na semináři. Tak si
všechno vysvětlíme.“
„Úterý je až za tři dny. Víš jistě, že to vydržíš tak dlouho?“ dobírá si
mě Christian.
„Sklapni. Nejspíš stejně o nic nejde. Vsadím se s tebou o deset
dolarů, že to má co dělat s jejím posláním, a ne s nějakým klukem.
Bude to souviset se ‚Sedmý je náš‘.“
„‚Sedmý je náš?‘“
„Angela tohle říká ve své vizi. Div se nezblázní, jak se snaží přijít
na to, co to znamená. Pořád chodí do kostela, aby vizi přivolala, ale
nezjistila nic víc než místo v kampusu, kde se má odehrát ‚Sedmý je
náš‘. Aspoň podle toho, co mi řekla posledně.“
„Zní to tajemně.“ Christianovy oči jsou zamyšlené. „Moment,“
dodá, když mu to všechno začne doopravdy docházet. „Co jsi to říkala
o tom kostelu? Angela se snaží přivolat vizi? Jak?“
Povím mu o labyrintu a Angelině teorii, že to místo může za
správných podmínek přivodit vizi. Christian se opře na židli a zahledí
se na mě, jako bych mu právě oznámila, že měsíc je celý ze sýra.
Potom si přitiskne prsty na oči, jako by ho zničehonic rozbolela hlava.
77
 „Copak?“ zeptám se ho.
„Víš, v čem je problém? Že mi nikdy nic neřekneš.“ Spustí ruku a
vyčítavě se na mě podívá.
Dotčeně se nadechnu a bráním se: „To není pravda. Říkám ti
spoustu věcí. Svěřuju se ti víc než komukoli jinýmu. Teda tu věc s
Angelou jsem ti hned nevykecala, ale jde o Angelu. Víš, jaká je.“
„Jaká je? Co se stalo s Andělským klubem, kde před sebou
nemáme žádná tajemství?“
„Ty jsi s tím ale nikdy nesouhlasil,“ upozorním ho. „Měl jsi z nás
největší tajemství a neřekl jsi o něm ani slovo.“
„Je tu ještě něco, co nevím?“ zeptá se a mému pádnému
argumentu ohledně jeho pokrytectví nevěnuje pozornost. „Kromě
toho Phena, o kterým mi nemůžeš nic říct?“
„Potkala jsem tátu,“ odpovím. „Ale stalo se to teprve včera, jasný?
Chtěla jsem ti to dnes říct. Právě teď, abys věděl. Vidíš, netutlám to
před tebou.“
Christian se odtáhne. Na tváři má výraz nepokrytého překvapení a
točí se mu z toho hlava, až mě samotnou nanovo překvapí, že se to
stalo. „Tvůj táta? Michael?“
„Ne, můj druhý táta Larry. Jasně že můj táta Michael. Prý dostal“–
změním hlas, aby zněl náležitě autoritativně a úředně –„úkol, aby mě
trénoval. Vydali jsme se k nám domů a strávili několik hodin na dvoře,
kde jsme do sebe řezali násadama od smetáku.“
„Ty jsi byla včera v Jacksonu?“ Christian vypadá jako spadlý z
višně. Je ve fázi, kdy jenom opakuje všechno, co řeknu, protože ty
novinky nedokáže dost rychle vstřebávat. „A trénovali jste?“ zeptá se.
„Co jste trénovali?“
Uvědomím si, že sedíme na veřejném místě a nic z tohohle
bychom neměli probírat před ostatními, a tak přepnu na mluvení v
myšlenkách. Boj s mečem.
Christian vytřeští oči. Odvrátím se a začnu srkat zbytky sedliny
vychladlého latte. Konečně začínám naplno chápat, jak je šílené, co
jsem mu právě řekla – že se ode mě očekává, že taky použiju meč k
boji. A že ho možná dokonce použiju, abych někoho zabila.
Napadne mě, že tohle je chvíle, kdy se můj život mění na
apokalypsu.
78
 Což zcela upřímně stojí za houby. Vzpomenu si, jak jsem se cítila
skvěle, když jsem tenkrát v noci mohla Amy pomoct a použít svou
moc k tomu, abych aspoň trochu ulehčila jejímu pochroumanému
kotníku. Jak jsem byla šťastná při představě, že bych mohla používat
svou moc k tomu, abych léčila zranění a napravovala věci. Teď mi
připadá, že jsem si jenom lhala do kapsy. Čeká mě boj a možná i smrt.
Měl jsi pravdu, poznamenám ponuře. Nikdy nebudem moct žít normální
život.
Je mi to líto, odpoví Christian. Přál by mi lepší, jednodušší život.
Pokrčím rameny. Tak to u nás chodí, ne? Třeba je to naše poslání, stát se
bojovníky. Když se nad tím zamyslíš, dává to smysl. Možná jsou k tomu všichni
Triplare předurčeni. Jsme něco jako válečníci.
Možná, odpoví Christian, i když vycítím, že se mu to nezamlouvá o
nic víc než mně.
Jo, taky jsem se zeptala táty, jestli bys s náma nemohl trénovat, protože ve své
vizi držíš meč (ten meč je mimochodem ze svatozáře a ne z plamenů), a táta
souhlasil s tím, že se do toho pustíme o vánočních prázdninách. Abys byl v obraze.
Christian se nevěřícně zasměje při představě, že by mohl brát lekce
u archanděla Michaela.
„Týjo,“ vydechne nahlas. „Chci říct – děkuju.“
„Aspoň jsme v tom spolu,“ řeknu a položím svou ruku na
Christianovu. Znovu ucítíme tu známou jiskru.
Patříme k sobě. Ta slova se mi okamžitě vybaví a tentokrát místo
toho, abych té představě vzdorovala nebo si dělala starosti, co
znamená, na to přistoupím. Ať je náš osud jakýkoli, je jasné, že mu
budeme čelit společně. V dobrém i zlém.
V radosti i ve smutku, dodá jeho hlas v mé hlavě.
Usměju se. Hlasuju pro radost. Smutku už jsme zažili až až.
Souhlas. Jeho prsty proklouznou mezi mými. Pevně mě uchopí a já
hluboko v břiše pocítím nervózní zachvění.
„A mezitím,“ spustím, abychom se vrátili k hlavnímu tématu
našeho rozhovoru, už proto, že mě táta nabádal, abych dávala pozor
na Angelu, „zkusíme přijít na to, co se děje s Angelou. Třeba jí mužem
pomoct.“
„Když nás nechá.“

79
 „To je pravda.“ Kouknu se na hodinky. „Měla bych jít. Do úterka
mám napsat seminárku na Pustou zemi. Započítává se jenom jako
dvacet procent známky, takže žádný stres.“
Dřív než Christian pustí mou ruku, krátce ji stiskne. „Díky, že sis
tohle odpoledne na mě udělala čas. Vím, že toho máš hodně.“
„Christiane, věř mi, že na celým světě není nikdo, s kým bych ho
trávila raději než s tebou,“ povím mu. A je to naprostá pravda. Ať
jsme cokoli – spřízněné duše, kamarádi nebo co já vím – je to tak.
Až později mi dojde, že jsem mu neřekla o setkání s Tuckerem. I
když mám takový pocit, že by o tuhle informaci zrovna moc nestál.

Cestou zpátky na kolej to vezmu oklikou, abych se podívala do

Pamětního kostela, jestli tam náhodou není Angela. Kostel je prázdný.
Prostřední uličkou dojdu do přední části, kde před oltářem ještě pořád
leží rozprostřený labyrint. Stojí tu cedule s nápisem PROSÍME
NÁVŠTĚVNÍKY KOSTELA, ABY ZACHOVÁVALI TICHO.
Vedle kostela někdo křovinořezem upravuje keře, ale tady přesto
vládne klid, který tlumí i hluk zvenčí.
Angela tu očividně není, ale já ještě nechci odejít. Zůstanu stát s
pohledem upřeným na klikaté cestičky labyrintu.
Do háje, pomyslím si. Za zkoušku nic nedám.
Chvíli si čtu leták o labyrintu, který najdu v proutěném košíčku v
první lavici. Ocitli jste se v životě v situaci, kdy bezcílně bloudíte v kruhu? přečtu
si. Vypravte se na osobní pouť prověřenou tisíciletími.
Vyzuju si boty, postavím se na výchozí bod a vykročím. Lemem
džin šoupu o látku na podlaze. Snažím se zpomalit a zhluboka dýchat
tak, jak jsme se to učili v semináři štěstí – břichem, abych se očistila.
Při vstupu do labyrintu, radí leták, se oprostěte od detailů spojených s vaším
životem, zbavte se myšlenek a všeho, co vás rozptyluje. Otevřete své srdce a zklidněte
mysl.
Snažím se ze všech sil, ale část mého já se nedokáže zbavit pocitu
napětí. Očekává příchod vize, temnou místnost a hrůzu, kterou v ní
zažívám. Kráčím dál a snažím se vyčistit si hlavu jako vždycky, když
vyvolávám svatozář, což pro mě poslední dobou není vůbec žádný
problém. Člověk by čekal, že tohle bude taky hračka, ale z nějakého

80
důvodu, možná proto, že vstoupit do vize je jako schytat pořádnou
facku, to není stejné.
Dojdu do středu vzoru, kde bych se měla zastavit a modlit se.
Otevřetesvou duši, píše se v letáku.
Skloním hlavu. Nikdy jsem se neučila mluvit s Bohem. Ta
představa mi připadá stejně cizí jako osobní telefonát s prezidentem
Spojených států nebo rozhovor s dalajlámou. Je to ironie, já vím.
V krvi mi koluje krev andělů, v buňkách mám zakódovanou sílu
Všemohoucího, spolu s Božím záměrem, Božím plánem. Kdykoli
vyvolám svatozář, cítím tu moc. Spojení s veškerým bytím, o kterém
mluví táta, teplo, radost a krásu, které ve mně vědomí Boží existence
vyvolává. Ale nevím, jak k této duchovní bytosti promlouvat.
Neumím to.
Zvednu oči a všude kolem vidím anděly. Cítím na sobě jejich vážné
a tázavé pohledy. Co to děláš? ptají se. Jaké je tvé poslání?
„Jaké je mé poslání?“ vrátím jim to šeptem. „Ukažte mi ho.“
Ale vize se nedostaví.
Čekám pět minut, které mi připadají jako hodina, pak si
povzdechnu a vydám se nazpět labyrintem stejnou cestou, jako jsem
přišla, tentokrát ale rychleji. V téhle chvíli bych podle letáku měla
prožívat třetí fázi: Návrat: Spojte se s vyšší mocí a navažte kontakt s léčivými
silami tohoto světa.
O léčivých silách si můžu nechat jenom zdát.
Obuju se. Najednou se cítím vyčerpaná, rozmrzelá a otrávená svou
neschopností spojit se s Bohem. Usoudím, že bych se radši měla vrátit
na kolej a začít pracovat na… siestě. Seminárka počká. Pátrání po
Angele jsem moc nedala. Stejně jako odhalení významu své vize.
Tolik k pochopení smyslu života.

Vize mě zasáhne, když jedu na kole domů. Je zamračený chladný den

– ne tak chladný jako ve Wyomingu, to ani náhodou, ale pořád dost
studený na to, abych si přála zachumlat se pod teplou měkkou
přikrývku, a tak s vervou šlapu do pedálů a uprostřed toho spěchu se
najednou přenesu do tmavé místnosti.

81
 Tentokrát proniknu do vize dál než kdy dřív. Ten hluk, vysoký
zvuk, který se nese kolem nás, mi dosud zní v uších. Dojde mi, že nás
prozradí. Přitahuje pozornost těch druhých.
Vtom se objeví záblesk světla, oslnivý jako vždycky.
„K zemi!“ zařve Christian a já se vrhnu na podlahu a odplazím se z
cesty. Christian vyrazí zpoza mě a mává mečem, planoucím, zářivým,
nádherným ostřím, které zvedne nad hlavu a prudce jím máchne dolů.
Ozve se nervy drásající zvuk, jaký jsem nikdy předtím neslyšela a který
je daleko horší než skřípění nehtů po tabuli. Pak se ozve zaklení a
tlumený smích. Plazím se pryč, když vtom zády narazím na něco
tvrdého, dřevěného. Srdce mi bolestivě buší v hrudi. Kolem je pořád
hrozná tma, ale já v ní rozeznám Christiana, který bojuje a světlem
meče roztíná vzduch kolem, když se snaží zasáhnout temné postavy,
které se k němu přibližují.
Postavy, uvědomím si, množné číslo. Dvě temné postavy.
Christian bojuje s přesilou.
Koukej se zvednout, přikážu si. Zvedni se a běž mu pomoct.
Vyskočím na nohy. Kolena se mi trapně třesou.
„Ne,“ křikne Christian. „Vypadni odsud. Najdi cestu ven!“
Bez tebe nikam nejdu, pomyslím si, ale nemám čas ta slova
zformulovat, protože kdosi náhle bez varování zařve „Pozor!“ a já se
ocitnu zpátky na chodníku ve Stanfordu zrovna ve chvíli, kdy se
chystám předvést držkopád na kole.

Nemůžu tomu nijak zabránit. Strhnu řídítka stranou, ale i tak narazím
do zídky u cihlami dlážděné cyklostezky a předvedu kaskadérské
představení, při kterém kolo zastaví, ovšem já ne. Sletím z cyklostezky
a tvrdě dopadnu na zem. Odrazím se od chodníku a po zádech se
svezu po dlažbě do jalovcového keře.
Au.
Chvíli tam ležím se zavřenýma očima a vysílám tiché sarkastické
Tak ti fakt mockrát děkuju směrem k nebesům.
„Jsi v pořádku?“
Otevřu oči. Sklání se nade mnou nějaký kluk, kterého znám ze
semináře štěstí. Vysoký kluk s hnědými, po ramena dlouhými vlasy,

82
hnědýma očima a brýlemi. Pátrám ve svém otřeseném mozku po jeho
jméně.
Thomas.
Senzace. Spektakulárně jsem si natloukla zadek před Nevěřícím
Tomášem.
Pomůže mi vylézt zpod jalovce.
„No nazdar, jsi pořádně zřízená. Mám zavolat sanitku?“ zeptá se.
„Ne, myslím, že jsem v pohodě.“
„Měla by sis dávat bacha, kam jedeš,“ řekne.
Ten kluk je fakt zlatý.
„Jo, zkusím si to pro příště zapamatovat.“
„Teče ti krev.“ Ukáže na mou tvář. Opatrně se dotknu kůže a na
prstech mi zůstane rudá šmouha. Musel to být pořádný karambol.
Normálně totiž nekrvácím.
„Musím jít,“ vyhrknu spěšně, když se zvedám na nohy. Moje džíny
to pěkně odnesly. Na koleni mám díru a na boku mi prodřenými
kalhotami prosvítá krvácející šrám. Měla bych odsud vypadnout, než
se má zranění zázračně zahojí Thomasovi přímo před očima a já budu
mít hodně co vysvětlovat.
„Seš si jistá, že jsi v pohodě? Můžu tě odvést do Vadenu,“ nabídne
mi.
„Ne, to je dobrý. Asi to vypadá hůř, než jaký to doopravdy je.
Jenom se potřebuju dostat domů.“ Popadnu kolo, kterému se na zemi
ještě stále točí přední kolo. Když ho postavím, vidím, že to rám pěkně
schytal.
Sakra.
„Pomůžu ti,“ navrhne Thomas a ať řeknu, co řeknu, nenechá se
nijak odradit. A tak kulhám vedle něj, spíš proto, že vím, že bych měla
kulhat, a nechám ho, aby na jednom rameni nesl kolo a na druhém můj
batoh. Cesta k Roble nám trvá celou věčnost, a když tam konečně
dojdeme, jsem si celkem jistá, že se mi rána na tváři i odřené koleno
mezitím stihly zacelit. Jen doufám, že Thomas není dvakrát všímavý.
„No, tak jsem doma,“ poznamenám trapně. „Díky.“
Vezmu si od Thomase batoh, postavím kolo do stojanu a ani se
neobtěžuju ho zamknout. Pak se otočím a chystám se odejít na kolej.
„Hele, počkej,“ zavolá za mnou Thomas. Zastavím se a otočím.
83
 „Nechceš…“ spustí a pak zaváhá.
„Vážně nepotřebuju na kliniku,“ přesvědčuju ho.
Thomas ale zavrtí hlavou. „Chtěl jsem říct, jestli nechceš se mnou
dneska někam zajít. V domě studentskýho spolku je párty. Jestli se na
to teda cítíš.“
To snad ne. Tenhle kluk je fakt neodbytný. Asi vypadám líp, než si
myslím.
Thomas zastrčí ruce do kapes, ale neuhýbá očima. „Snažil jsem se
tě někam pozvat celý semestr a teď, když jsem tě oficiálně zachránil, se
mi konečně naskytla příležitost.“
„Ehm, páni. Ne,“ vyhrknu.
„Aha, máš kluka, co?“ zeptá se. „Jasně že máš.“
„Ne, vlastně ne… chci říct, že… Teď je můj život dost složitý…
Nemůžu… Určitě jsi bezva kluk, ale…“ podaří se mi nějakým
způsobem vykoktat. „Promiň.“
„No, za zeptání nic nedáš.“ Sáhne do kapsy a vyloví vizitku, kterou
mi podá. Thomas A. Lynch, stojí na ní. Student fyziky na Stanfordově
univerzitě. Lektor matematiky a přírodních věd. Pod tím je jeho číslo na
mobil.
„Kdyby sis to s tou párty rozmyslela, zavolej mi, nebo prostě
přijď,“ řekne a bez dalšího slova se otočí a odejde.
Wan Chen hraje na Facebooku Farmville. Je to její velká slabost.
Když vejdu do pokoje, zvedne hlavu od notebooku a svraští obočí,
zmateně a zamračeně si měří větvičky jalovce v mých vlasech, bundu
zamazanou blátem a krví a roztržené džíny.
„Den blbec,“ vysvětlím jí, než se stihne zeptat, co se stalo. Dojdu k
umyvadlu a začnu si z tváře omývat krev a sajrajt.
„Slyšela jsi o tom, že Angela chodí s SZP?“ zavolá na mě Wan
Chen.
Ach jo, takže to do úterka nepočká.
Jakmile skončím s mytím, brnknu Angele. Nebere to.
„Angelo Zerbino, nenuť mě, abych tě naháněla, protože to klidně
udělám,“ sdělím jí do telefonu. „Koukej – mi – zavolat.“
Pár minut nato dostanu SMS: Nemám čas. Klídek. Uvidíme sepozděj.
Hodinu počkám. Potom se vydám do prvního poschodí křídla A a
zaklepu na dveře jejího pokoje. Otevře je Robin.
84
 „Jé, ahoj Claro,“ pozdraví mě zvesela. Má na sobě modrobílý
polyesterový top bez ramínek se zebřím vzorem a krátkou bílou
minisukni. Vlasy má hustě nakadeřené a uprostřed hlavy rozčísnuté na
pěšinku. Vypadá, jako by se chystala jít pařit, tak do roku 1978.
„Je tady Angela?“ zeptám se.
Robin zavrtí hlavou. „Od rána jsem ji neviděla.“ Rozhlédne se, pak
se ke mně nakloní a spiklenecky mi pošeptá. „Strávila noc s Piercem.“
„Jo, už jsem slyšela,“ odpovím popuzeně. „Mohla bys ji přestat
pomlouvat za zády. Vůbec ji neznáš.“
Robin okamžitě zrudne. „Promiň,“ omlouvá se a zdá se, že se
upřímně stydí. Až se cítím provinile, že jsem ji tak setřela.
„Vypadáš jako Farrah Fawcettová,“ poznamenám. Robin se
trošku vzpamatuje a maličko se usměje.
„Chystám se na párty ve stylu sedmdesátých let, co dneska pořádá
studentský spolek,“ vysvětlí mi. „Nechceš jít se mnou?“
To je ta párty, na kterou mě pozval Thomas, který tam tím pádem
bude, a když tam přijdu, bude si nejspíš myslet, že o něj mám zájem.
Jenže pak si proberu svoje další možnosti: a) zůstat v sobotu večer na
pokoji, kde se budu snažit vypotit esej o Pusté zemi T. S. Eliota, a to
vypadá na sisyfovský úkol, protože mě budou pořád dokola
rozptylovat myšlenky na tátu, Tuckera, Jeffreyho, Angelu, Pierce,
Christiana a na mou vizi, nebo za b) … Co si budu namlouvat? Ani
omylem. Potřebuju vypadnout.
„Jasně,“ řeknu Robin. „Jenom najdu svoje jehláky.“

85
 7
RUM S COLOU
Když s Robin dorazíme, párty už je v plném proudu. Z oken duní
jedna písnička od Bee Gees za druhou. V obýváku blikají barevná
světla a dala bych krk na to, že jsem nad stolem v jídelně zahlédla disko
kouli.
Tohle bude zábava. A nápor na ušní bubínky. Možná přesně tohle
potřebuju.
„Nazdar krasavice!“ spustí na nás kluk z univerzitního spolku,
který nám otevře dveře. „Kde jste byly celý můj život?“
Řekne nám, ať dáme klíčky od auta do obří láhve od okurek u
hlavního vchodu, a představí nás klukovi v bílém kostýmu Elvise
Presleyho na vrcholu vegasské slávy, který – až budeme chtít odejít –
posoudí, jestli jsme schopné řídit.
„Hezký ohoz,“ pochválím ho, ačkoli netuším, co má společného s
tématem párty, kromě toho, že Elvis v sedmdesátých letech umřel.
Aspoň myslím.
„Hej, díky, kotě. Tisíceré díky,“ pronese s elvisovským přízvukem.
Něco mi říkalo, že tohle odpoví.
První člověk, kterého na párty zahlédnu, je samozřejmě Thomas,
který se kroutí pod disko koulí v květované saténové košili, která
odhaluje jeho řídce ochlupený hrudník. Když si mě všimne, celý se
rozzáří a zamává na mě, ať se přidám. A tak jdu.
„Takže sis to rozmyslela,“ pronese spokojeně.
„Jo jo. Tak jsem tady,“ já na to. „Ještě jednou díky za pomoc.“
„Nevypadáš, že jsi ji potřebovala,“ poznamená a zkoumavě si
prohlíží můj obličej, na kterém, když mě tak před dvěma hodinami
viděl naposledy, byly škrábance a oděrky.
No nazdar. Úplně jsem na to zapomněla.

86
 „Říkala jsem ti, že to není tak hrozný,“ snažím se mu vysvětlit.
„Mám pár modřin a odřenin na nohou a to je všechno. Nic vážnýho.
Nic, co by nespravila trocha make-upu.“
„Vypadáš úžasně,“ polichotí mi a jeho pohled se tentokrát sveze
po mém těle až dolů a zastaví se na mých nohou.
„Dík,“ odpovím trochu nesvá. Sehnat na poslední chvíli garderobu
ze sedmdesátých let nebylo nic lehkého, ale Robin měla naštěstí zářivě
oranžové šaty na ramínka, které si sehnala jako alternativu k modře
zebrovanému tričku. Trochu škrábou.
„Chceš si zatančit?“ zeptá se Thomas.
A v tu chvíli zjistím, že vlastně nemám pojem o tom, jak se tančí
disko. Ale aspoň se zasmějeme, když se snažíme napodobit Johna
Travoltu.
„Co studuješ?“ zeptá se mě, což je vysokoškolská obdoba otázky
Jaké je tvé znamení?
„Biologii,“ odpovím. Už vím, že on studuje fyziku.
„Chceš být bioložka?“
„Ne,“ zasměju se. „Chci být doktorka.“
„Aha,“ on na to, jako by o mně právě zjistil veledůležitou
informaci. „Víš, že víc než polovina prváků na téhle škole chce dělat
medicínu? Ale jen takových sedm procent se dostane k přijímačkám?“
„To jsem nevěděla.“ Musím vypadat nervózně, protože Thomas se
dá do smíchu.
„Promiň, nechtěl jsem tě zdeptat,“ omlouvá se. „Přinesu ti něco k
pití.“
Otevřu pusu, abych namítla, že mi ještě není jednadvacet, ale to
mu musí být jasné. Alkohol jsem zatím pila jenom jednou, tenkrát v
létě na párty Avy Petersové, kde mi Tucker připravil rum s colou.
„Co si dáš?“ zeptá se mě Thomas. „Mají tady snad všechno. Tipl
bych, že budeš na martini. Mám pravdu?“
„Ehm, radši bych rum s colou,“ odpovím, protože vím, že ten
jsem tehdy ustála v pohodě a nebyla jsem ani trochu v náladičce. Chci
být schopná odřídit domů.
„Tvé přání je mi rozkazem,“ zazubí se a vydá se do kuchyně.
Rozhlédnu se kolem. V zadní místnosti slyším sbor hlasů
skandovat čísi jméno. Další skupinka studentů postává kolem
87
jídelního stolu a namáčí vidličky do hrnců s fondue. Pod disko koulí se
tančí jako o život a v koutech na sebe lidi hulákají, aby se vůbec slyšeli.
Sem tam se na schodech nebo u zdi někdo muchluje. Na pohovce
před telkou zahlédnu Amy, jak s pár dalšími hraje nějakou picí hru na
Zlatá sedmdesátá, která právě běží v telce. Zamávám jí a ona mi gesto
nadšeně oplatí.
Thomas se vrátí s mým pitím.
„Na zdraví.“ Přiťukneme si tlumeně plastovými kelímky. „Na
nová dobrodružství s novými lidmi.“
„Na nová dobrodružství.“ Dám si pořádného loka, který mě pálí v
krku a rozlije se mi v žaludku jako lávové jezero. Zakašlu.
Thomas mě poplácá po zádech. „Ale copak? Nejsi zvyklá?“
„Je to fakt jenom rum s colou?“ zeptám se.
„Ze třetiny rum, ze dvou cola,“ ujistí mě. „Čestný slovo.“
Chutná docela jinak než pití, co jsem měla na párty s Tuckerem. A
teď skoro o dva roky později pochopím proč. Tucker do mého rumu s
colou totiž žádný rum nedal.
Ten podrazák.
Ten přehnaně ochranitelský, nemožný, nesnesitelný a šíleně sladký
podrazák.
V tu chvíli mi schází tak strašně, až se mi sevře žaludek. I když za
to třeba může ten rum. Ze zadní místnosti se ozve mohutný pokřik.
„Christian! Christian! Christian!“ hulákají všichni jako jeden muž.
Proderu se davem a zastavím se ve dveřích pokoje právě včas,
abych se stala svědkem toho, jak Christian exne obrovského panáka
tmavě hnědé tekutiny. Když je hotový, zakření se a utře si pusu do
rukávu bílé polyesterové košile. Dav šílí.
Holka sedící vedle něj se k němu nakloní, špitne mu cosi do ucha a
on se zasměje a kývne na ni.
V břiše pocítím zamrazení.
Christian zvedne hlavu. Když mě uvidí, vstane.
„Hej, kam jdeš?“ protestuje holka, která sedí vedle něj z druhé
strany, a roztomile našpulí pusu. „Christiane! Vrať se! Ještě nás čeká
druhý kolo.“
„Už mám dost,“ odpoví Christian. Nedá se říct, že se mu přímo
plete jazyk, ale jeho hlas zní jinak než obvykle.
88
 Nemusím zkoumat jeho mysl. Stačí jeden pohled a je mi jasné, že
je opilý. Jenže pod alkoholovým oparem cítím, že ho něco trápí. Od
našeho posledního setkání se něco stalo.
Něco, na co chce zapomenout.
Odhrne si vlasy z očí a přejde skoro rovně přes místnost ke mně.
Ustoupím, abych ho nechala projít dveřmi, ale on mi položí ruku na
holou paži a odvede mě do kouta. Na okamžik zamhouří oči, když
námi projede vlna energie. Potom se ke mně skloní, až se jeho nos
skoro dotýká mého. Jeho dech voní překvapivě sladce, když uvážím,
že jsem ho viděla vypít tu příšernou břečku. Chci to brát jako
pohodářka – je to koneckonců párty a na těch se pije a jasně že je
pokoj plný holek, které jsou z něj celé paf, on je prostě sexy a navíc je
chytrý, zábavný a uhlazený. A není můj kluk, připomenu si. Nikdy
jsme nebyli na opravdovém rande. Nechodíme spolu.
I tak mi ale při jeho doteku žaludek provádí jeden přemet za
druhým.
„Zrovna jsem na tebe myslel,“ řekne. Jeho hlas zní drsně a zornice
má tak rozšířené, až se jeho oči zdají černé. „Dívko snů.“
Cítím, jak se mi do tváří dere horkost – kvůli tomu, co Christian
říká, i kvůli tomu, co prožívá. Chce mě políbit. Chce znovu cítit moje
rty, které ho vábí svou hebkostí a dokonalostí. Chce mě odnést pryč z
tohohle pitomého hlučného domu někam, kde mě bude moct líbat.
Zpomal, chlapče. Nemůžu pořádně dýchat. Christian se nakloní.
„Christiane, přestaň,“ zašeptám v poslední chvíli, než se jeho ústa
dotknou mých.
A on se ode mě odtáhne. Ztěžka dýchá. Pokusím se o krok
ustoupit, aby mezi námi byla bezpečná vzdálenost, jenže narazím do
zdi. Christian udělá krok vpřed a znovu stojí těsně u mě. Položím mu
dlaň doprostřed hrudi a vysloužím si tím další elektrizující výboj
připomínající ohňostroj vybuchující na noční obloze.
„Pojďme ven,“ navrhnu bez dechu.
„Až po tobě,“ odpoví Christian a následuje mě. Jeho ruka spočívá
na mém kříži, když mířím ke dveřím, a mně připadá, jako by
propalovala látku mých šatů. V půli cesty k východu doslova narazíme
na Thomase a já si uvědomím, že jsem od něj prostě odešla bez

89
sebemenšího vysvětlení v okamžiku, kdy jsem zaslechla Christianovo
jméno.
„Hledal jsem tě,“ spustí Thomas. Podívá se na Christiana, a co je
podstatnější na Christianovu ruku, která se přesunula dolů na můj bok.
„Kdo je –“
„Jé, ty jsi Nevěřící Tomáš!“ poinformuje ho Christian, který je
najednou žoviálnost sama.
Thomas se na mě překvapeně podívá. „Takhle mi říkáš? Nevěřící
Tomáš?“
„Je to přátelská přezdívka,“ vysvětlí Christian, zatímco se na nás
Thomas dívá, no, nevěřícně a ublíženě. Christian ho poplácá po
rameni a projde kolem něj. „Užij si párty.“
Mám takový pocit, že mě Thomas už nikdy nikam nepozve.
Je to úleva, když se dostaneme před dům, kde nás přivítá chladný
vzduch. Na verandě je lavička, na kterou Christiana odvedu. Posadí se,
pak si najednou položí hlavu do dlaní a zasténá.
„Jsem opilý,“ zamumlá tlumeným hlasem. „Promiň.“
„Co se ti stalo?“ Posadím se vedle něj a chystám se mu položit
ruku na rameno. Jenže Christian se zničehonic posadí zpříma.
„Prosím tě, nedotýkej se mě. Asi bych to neunesl.“
Položím si ruce do klína. „Co se stalo?“ zeptám se ho.
Christian si povzdechne a přejede si dlaněmi po vlasech. „Víš, jak
jsi mi řekla, že si Angela dokáže přivodit vizi, když chodí po tý věci v
kostele? Tak já to zkusil taky. Šel jsem tam.“
„Já taky,“ vyjeknu překvapeně. „Museli jsme se minout.“
„Měla jsi vizi?“
„Ano. Vlastně ne. Ne v kostele. Ale pozdějc to na mě přišlo.“
Polknu. „Viděla jsem tebe s mečem.“
„Bojoval jsem?“
„Jo, se dvěma lidmi.“
Christian zasmušile přikývne. „Myslím, že máme stejnou vizi.
Viděla jsi, s kým jsem bojoval?“
„Byla moc velká tma. Nešlo to poznat.“
Chvíli se to snažíme vstřebat. S Bee Gees, kteří okny ven řvou
„Somebody help me, somebody help me, yeah“, to není zrovna
snadné.
90
 „To není všechno,“ ozve se Christian. „Já jsem tě taky viděl.“
Doufám, že ne tu část, kdy se vyděšeně krčím u zdi a marně se
snažím sebrat odvahu, abych se zvedla.
Christian zavrtí hlavou. „Ne. Byla jsi…“ Mluví nakřáple, jako by
měl sucho v krku a dost ironicky lituje, že si nemůže dát dalšího
panáka.
Strachem ani nedýchám. „Co jsem byla?“
„Byla jsi zraněná.“
Položí mi ruku na zápěstí a ukáže mi, co viděl. Před očima se mi
objeví můj vlastní obličej. Tváře mám zmáčené slzami, vlasy
rozpuštěné a zamotané na ramenou. Mé rty jsou bledé. Z očí se mi
vytrácí život. Předek trička mám celý od krve.
„Ach.“ To je jediné, co ze sebe dostanu.
Christian si myslí, že jsem umírala.
Olízne si rty. „Nevím, co mám dělat. Vím jenom, že když jsem
tam, v té místnosti, ať je to, kde chce, nedokážu myslet na nic jiného
než na to, jak tě ochránit.“ Hlas se mu zadrhne v krku. „Položil bych
život, abych tě zachránil, Claro,“ řekne. „Takhle to cítím. Klidně
umřu, jenom když budeš žít.“

Když Christiana vezu domů, oba mlčíme. Doprovodím ho nahoru do

pokoje a projdeme kolem Charlieho, který leží rozložený na futonu a
paří na Xboxu. Zavedu Christiana k jeho posteli.
„Nemusíš mě opečovávat,“ protestuje, když odhrnu pokrývku a
usadím ho na matraci. „Byl jsem pitomec. Chtěl jsem před vším na
chvíli zdrhnout. Myslel jsem…“
„Mlč už,“ řeknu mu laskavě. Stáhnu mu triko přes hlavu a
odhodím ho do kouta. Pak zajdu k miniledničce a najdu láhev vody.
„Napij se.“
Christian zavrtí hlavou.
„Koukej se napít.“
Vyprázdní skoro celou láhev a vrátí mi ji.
„Lehni si,“ přikážu mu, a když se natáhne na matraci, začnu mu
zouvat boty a sundávat ponožky. Chvíli jen zírá do stropu a pak
zasténá.
„Myslím, že tohle je poprvý, co mě fakt bolí hlava. Je to, jako by –“
91
 „Pšt.“ Přes rameno vrhnu kradmý pohled na Charlieho, který sedí
odvrácený od nás a jako maniak tiskne tlačítka konzole. Obrátím se
zpátky ke Christianovi.
„Měl by ses pokusit usnout,“ povím mu. Odhrnu mu vlasy z tváře
a mé prsty se zastaví na jeho spánku. Zavře oči. Přesunu mu ruku na
čelo a znovu se kouknu na Charlieho, který jako obvykle nevnímá, co
se kolem děje.
Pak přivolám svatozář do prstů a trošku pošlu Christianovi.
Ten otevře oči. „Co jsi to udělala?“
„Ještě ti třeští hlava?“
Christian párkrát zamrká. „Bolest je pryč,“ zašeptá. „Úplně pryč.“
„Dobře. A teď už spi,“ nařídím mu.
„Poslyš, Claro,“ povzdechne si ospale, když se zvednu k odchodu.
„Ty bys fakt měla být doktorka.“
Zavřu za sebou dveře. Na chvíli se opřu o zeď a snažím se
popadnout dech.

Je to ironie. Měsíce ve vizi vídám tu temnou místnost a vím, že se

předtím, než jsme se tam s Christianem dostali a schovali, stalo něco
zlého. Taky vím, že nám nepomůže, když se budeme skrývat, a je mi
jasné, že celá tahle vize může být otázkou života a smrti. Ať jsou ti lidé
kdokoli, chtějí nás zabít. Cítím to už od začátku.
Ale neřekla bych, že jsem někdy vážně uvažovala o tom, že bych
mohla umřít.
Tak hele, Bože, zahlásím v duchu k nebi v sobotu ráno u snídaně,
kdy uždibuju kousek suchého toastu za dunění zvonů Pamětního
kostela, které doléhá až sem. Dej si pohov. Je mi osmnáct. Proč bys mě nutil
projít tím vším, lesním požárem, vizemi a výcvikem, když bych měla tak jako tak
natáhnout brka?
Třeba je to nějaký trest. Za to, že jsem napoprvé nesplnila své
poslání.
Nebo to může být moje životní zkouška.
Milý Bože, napíšu si do deníku, když v pondělí ráno sedím v
semináři chemie a poslouchám přednášku o termodynamických
zákonech. Já nechci umřít. Ne teď. S přátelským pozdravem Clara Gardnerová.

92
 Bože, prosím tě, škemrám, když jsem vzhůru ve tři ráno a snažím se
vypotit seminárku o Pusté zemi. Prosím. Já nechci umřít. Nejsem na to
připravená. Mám strach.
„Nepovídej,“ odpoví T. S. Eliot. „Ukážu ti strach v hrsti prachu.“

Angela se na semináři Básník přetváří svět neukáže. Navíc neodevzdá

seminárku, takže podle podmínek předmětu nedostane zápočet.
Při tom pomyšlení mě zamrazí. Angela Zerbino, jedničkářka až na
půdu, středoškolská premiantka, královna šprtek, fanatická
vyznavačka básnění, neprojde na vejšce ve svém prvním semináři
poezie.
Musím ji najít a promluvit si s ní. Už včera bylo pozdě. I kdyby to
měla být poslední věc, co udělám.
Jakmile je hodina u konce, zavolám Amy a zeptám se: „Víš, kde je
Angela?“
„Když jsem ji viděla naposled, byla u sebe v pokoji,“ poví mi.
„Proč? Děje se něco?“
Jo, to se vsaď.
Řítím se celou cestu zpátky k Roble, ale předtím než vpadnu
dovnitř, se zarazím. Protože na stojanu na kola zase sedí vrána.
„To nemáš na práci nic jinýho?“ zeptám se jí.
Žádná odpověď. Vrána jen přehopká ze stojanu na jedno z kol. Na
moje, abych byla přesná.
Nestojím o to, aby mi nějaký pták kálel na kolo, i když je rozbité. O
pár kroků se přiblížím a zamávám na ni rukama. „Zmiz. Táhni
odsud.“
Vrána nakloní hlavu, ale jinak se ani nehne.
„Mazej.“
Teď už stojím přímo před ní. Mohla bych se jí dotknout, kdybych
chtěla, a ona nic. Klidně na mě zírá a neustoupí ani o píď. A v ten
okamžik pochopím něco, co jsem možná celou dobu tušila a nechtěla
jsem si to připustit – že to není jen tak obyčejná vrána.
Není to vůbec pták.
Otevřu svou mysl, jako bych zlehka pootevřela dveře, připravená
je okamžitě zase přibouchnout. Cítím ho. Ten zvláštní nádech žalu,
který tak důvěrně znám. Vnímám jeho teskný nápěv stejně, jako jsem
93
ho slýchávala z pole za školními pozemky. Nápěv, který naříká: Tohle je
všechno, co ze mě zbylo. Přitom jsem kdysi byl tak mocný. Zůstal jsem sám. Teď už
navěky a nikdy se nemohu vrátit, nikdy se nemohu vrátit, nikdy se nemohu vrátit.
Takže jsem nebyla paranoidní. Je to Samjeeza.
O krok ustoupím a zabouchnu dveře ve své mysli tak prudce, že
okamžitě pocítím bolest, ale i ta je daleko snesitelnější než jeho žal.
„Co tady děláte?“ zašeptám. „Co chcete?“
Vybavím si, jak mi ho posledně bylo líto. Věděla jsem, že měl
mamku moc rád, i když tím svým úchylným způsobem, a v den
pohřbu mě to nějak obměkčilo. Dokonce ani teď přesně nechápu, co
mě to popadlo. Prostě jsem za ním zašla, předala mu mámin náramek
a on si ho vzal. Nepokusil se nám ublížit a všichni jsme se dostali v
bezpečí a bez úhony domů. To ale neznamená, že by teď byl o něco
míň nebezpečný. Je to padlý anděl, spojenec temných sil, který už mě
při dvou různých příležitostech málem oddělal.
Přinutím se napřímit a podívat se mu do velkých žlutých očí.
„Jestli jste mě sem přišel zabít, tak si poslužte,“ prohlásím.
„Protože jinak mám na práci jiné věci.“
Vrána ukročí stranou a pak bez varování vzlétne přímo proti mně.
Vyjeknu, uhnu a připravuju se na to, že mi – co já vím – utrhne hlavu
nebo něco, ale vrána jen zlehka prolétne kolem a vznese se vzhůru, na
oblohu pokrytou mraky.

Když dojdu před Angelin pokoj v křídle A, zkusím jí znovu zavolat a

zevnitř zaslechnu vyzvánění jejího telefonu. Je doma. Sláva, stal se
zázrak!
Zabuším na dveře.
„No tak, Ange. Vím, že jsi tam.“
Angela otevře dveře a já vklouznu do pokoje dřív, než stihne něco
namítnout. Krátce se rozhlédnu a vidím, že její spolubydlící nejsou
doma. To je dobře, protože tenhle náš rozhovor nebude nic pěkného.
„Co se s tebou proboha děje?“ dožaduju se odpovědi.
„Jak to myslíš?“
„Jak to myslím? Jak to myslím?!“ vyjeknu. „Vyhýbáš se mi. Celá
kolej mluví o tom, že se stýkáš, a to hodně doslova, s Piercem. S SZP,
kolejním doktorem, co bydlí v přízemí. Blond, menší, má strniště –“
94
 Angela si mě pobaveně změří, pak za mnou zavře dveře a zamkne.
„Vím, kdo to je,“ řekne otočená zády ke mně. „A jo, chodíme spolu.
Nebo jak ty říkáš: Stýkáme se, a to hodně doslova.“
Spadne mi čelist.
Dlužím Christianovi deset babek.
Angela si dá ruku v bok. Všimnu si, že přes rameno má přehozený
mokrý ručník. Je oblečená v teplácích a obrovském triku z
Yellowstonského národního parku s obrázkem pstruha. Vlasy má na
zádech spletené do dlouhého copu. Stojí tam bez bot a ponožek.
Nehty na rukou a nohou nemá nalakované. Světla zářivek v pokoji
dodávají její pokožce bledý odstín a pod očima se jí rýsují světle fialové
kruhy.
„Jsi v pořádku?“ zeptám se.
„Jsem v pohodě. Jenom unavená. Celou noc jsem byla vzhůru a
makala jsem na seminárce o Eliotovi.“
„Ale vždyť jsi nebyla na hodině –“
„Dostala jsem prodloužený termín,“ vysvětlí mi. „Posledních pár
týdnů bylo šílených a já jsem byla tak zahlcená, že jsem přestala stíhat.
Celej víkend jsem zabila tím, že jsem se snažila všecko dohnat.“
Změřím si ji přimhouřenýma očima. Mám nejasný pocit, že mi lže.
Ale proč?
„Aty jsi v pohodě?“ zeptá se. „Vypadáš dost vyjeveně.“
„Víš, čím by to mohlo být? Objevil se tu táta s tím, že mě chce učit
používat meč ze svatozáře. Protože to vypadá, že mě dřív nebo pozděj
čeká boj o život. Jo, a mám vizi, ve které mě někdo chce zabít, což
celkem sedí k tátově teorii o tom, že je na čase, abych si nabrousila
svatozářný meč. A jako by to nestačilo, Christian má stejnou vizi, až na
to, že mě nevidí s mečem v ruce, ale zhroucenou na zemi a celou od
krve. Takže možná umřu.“
Angela na mě zděšeně zírá.
„Tak to dopadá, když mi nezvedáš telefon,“ uzavřu svůj výlev a
svezu se na postel. „Dá se říct, že jsem na dně… Mariánskýho
příkopu. A taky jsem znova viděla tu vránu a tentokrát jsem cítila žal.
Je to stopro Samjeeza. Takže senza. Jenom kvetu.“
Angela se opře o rám dveří, jako by jí všechny ty špatné zprávy
vyrazily dech. „Samjeeza? Seš si jistá?“
95
 „Jo. Dám na to krk.“
Angele se na čele zaleskne pot, který její kůži dodá zelenavý tón.
„Nechtěla jsem tě vylekat,“ omlouvám se a posadím se. „Jasně že
to není dobrý, ale –“
„Claro…“ Angela se zarazí a přitiskne si ručník na pusu. Zhluboka
se nadechne, na okamžik zavře oči a zezelená ještě víc.
V tu ránu pustím všechny myšlenky na Samjeezu z hlavy.
„Ty jsi… nemocná?“
Nikdy jsem nebyla nemocná, opravdu nemocná, ani jediný den
života. Nikdy jsem nebyla nachlazená, neměla chřipku, nedostala
otravu z jídla, nesklátila mě horečka, neměla jsem zánět středního
ucha ani obyčejnou bolest v krku. A Angela je na tom stejně.
Potomkům andělů se nemoci vyhýbají.
Angela zavrtí hlavou a zavře oči.
„Ange, co se děje? Přestaň mi tvrdit, že je všechno v pohodě, a
vyklop to.“
Otevře pusu, jako by se mi chystala něco říct, když vtom najednou
zasténá a vyběhne do předsíně do druhých dveří, kde je koupelna. Pak
uslyším nezaměnitelné zvuky zvracení.
Tiše dojdu ke dveřím koupelny. Angela sedí schoulená před
záchodovou mísou, tiskne si boky rukama, až má klouby prstů bílé, a
třese se.
„Jsi v pořádku?“ zeptám se opatrně.
Zasměje se, odplivne si do záchodu, utrhne kousek toaletního
papíru a vysmrká se.
„Ne. V pořádku teda fakt nejsem. Ježiš, Claro, copak to není
jasný?“ Odhrne si vlasy z tváře a zachmuřeně na mě upře vášnivé,
planoucí oči. „Jsem těhotná.“
„Ty jsi –“
„Těhotná,“ zopakuje a to slovo se zvláštně odráží od kachliček.
Angela vstane, omete rukama oblečení a protáhne se kolem mě zpátky
do pokoje.
„Ty jsi –“ zkusím to znova, když jdu za ní.
„Zbouchnutá. Jo. Mám buchtu v troubě. Jsem v jináči. V tom.
V očekávání. Těhule.“ Posadí se na postel, protáhne se a zvedne triko.

96
 Vyjeveně civím na její břicho. Není obrovské, ne tak velké, že bych
si toho všimla, kdyby mi ho neukázala, ale jemně zaoblené. Od pupku
se jí táhne sotva patrná černá čára. Angela se na mě dívá unavenýma
očima a já cítím, že v tenhle okamžik má slzy na krajíčku. Angela
Zerbino má slzyna krajíčku.
„Tak,“ řekne tiše, „teď to víš.“
„Ach, Ange…“ Pořád vrtím hlavou, protože to přece nemůže být
pravda.
„Už jsem mluvila s doktorkou Dayovou a třema čtyřma lidma z
děkanátu. Zkusím zvládnout zimní čtvrtletí, protože mám do porodu
ještě daleko, a pak přeruším studium. Řekli mi, že to nebude problém.
Stanford mi nikam neuteče. Takhle aspoň postupují v podobných
situacích.“ Věnuje mi pohled, při kterém se hrozně snaží vypadat
odvážně. „Vrátím se do Jacksonu a budu bydlet u mámy. Všechno už
je domluvený.“
„Proč jsi mi to neřekla?“ vydechnu.
Skloní hlavu a zlehka si položí ruku na břicho. „Nejspíš jsem ti to
nechtěla říct proto, že jsem nechtěla, aby ses na mě dívala tak jak teď.
Říct to někomu znamená, že je to skutečný.“
„Kdo je otec?“ zeptám se.
Na tváři se jí znovu objeví ten dokonale klidný výraz. „Pierce. Před
pár měsíci jsme spolu strávili noc. Prostě se to stalo a od té doby spolu
chodíme, nechodíme.“
Lže. Cítím to. Nad hlavou by jí stejně dobře mohl zářit neonový
nápis LEŽ.
„Ty si myslíš, že tomu lidi uvěří?“ zeptám se.
„Proč by ne?“ zeptá se zostra. „Je to pravda.“
Povzdechnu si.
„Za prvé, Ange, když lžeš mně, neprojde ti to. Jsem empatička. A
za druhé, i kdybych nebyla, Pierce je SZP.“
„Co to s tím má společnýho?“ odsekne a odmítá se mi podívat do
očí.
„To on nám při orientačním týdnu rozdával brožury o bezpečným
sexu. V pokoji má zásobu kondomů, která by vystačila pro celou kolej.
A –“
Angela si stáhne triko. „Vypadni,“ ucedí skoro šeptem.
97
 „Ange, počkej.“
Zvedne se, dojde ke dveřím a otevře je. „Tohle teď nepotřebuju
poslouchat.“
„Ange, jenom ti chci po –“
„Zdá se, že máš dost vlastních starostí,“ odsekne a pořád se mi
odmítá podívat do očí. „Tak se věnuj jim.“
„Ale co tvoje poslání?“ namítnu. „Co ‚Sedmý je náš‘ a ten chlap v
šedým obleku?“
„O mým poslání mi nemluv,“ ucedí vztekle skrz zatnuté zuby.
A pak mi zabouchne dveře před nosem.

Jako ve snách bloumám směrem k budově Old Union. U fontány na

White Plaza, která ze všeho nejvíc připomíná klepeta, se svezu na
lavičku. Sedím a hledím do padající vody, dokud se slunce neskloní k
západu. Všude kolem mě procházejí studenti. Míří do CoHo, aby si
dali kafe, a zase vycházejí, ale já je neslyším. V uších mi zní jen Angelin
hlas.
Jsem těhotná.
Takhle mě tu najde Christian, zpitomělou, tiše sedící na lavičce.
Stačí mu jediný pohled a klekne si přede mě a zadívá se mi do tváře.
„Claro?“Claro? Co se stalo?
Zamrkám a zahledím se do jeho ustaraných zelených očí. Neměla
bych mu to říct?
Nemám na výběr. Dokáže tu novinu vyčíst z mé šokované mysli
stejně dobře, jako bych ji na něj křičela. Překvapeně otevře pusu.
„Ona je…“ Nedokáže tu větu dokončit.
Pálí mě oči. Co teď bude dělat? Ptám se pořád dokola. Co teď bude dělat?
Christian položí svou ruku na mou.
„Claro,“ řekne tiše. „Asi přišel čas, abys mi pověděla, co se stalo v
Itálii.“
A tak to udělám. Prozradím mu, jak jsme jednoho večera v Římě
ze všech míst zrovna v metru potkaly toho chlápka a Angela byla celá
mimo, jen ho uviděla. Potom se po nocích vytrácela z domu a scházela
se s ním a vracela se až ráno. Ukázalo se, že to je Phen, její andělský
mentor, o kterém mi předtím vyprávěla. Jenže bylo jasné, že Phen je
daleko víc než to. Povím Christianovi i to, jak si Angela zoufale přála,
98
abych si Phena oblíbila, ale já to nedokázala. Poznala jsem, co je ve
skutečnosti zač – šedá duše unavená světem – a navíc jsem nevěřila, že
by Angelu mohl mít doopravdy rád. Zato Angela ho milovala a jenom
předstírala, že ne, aby se s ním mohla dál vídat a namlouvat si, že
udržují nezávazný vztah.
„Co si o tom myslíš?“ zeptám se Christiana, když mu tu historii
dovyprávím.
Zavrtí hlavou. „Myslím, že tímhle se všechno mění.“

99
 8
KDYŽ JSEM POZNAL TVOJI MATKU
O několik týdnů později o vánočních prázdninách stojím vedle
Christiana a držím ho za ruku, zatímco přihlížíme, jak spouštějí
Walterovu rakev do země. Z nebe se snáší hustý těžký sníh a přikrývá
hřbitov na Aspen Hill. Obklopují nás známé tváře, všichni členové
kongregace: pastor Stephen, Carolyn, která byla máminou
ošetřovatelkou, Julia, která je příjemná jako vřed na zadku, jestli chcete
znát můj názor, ale aspoň že přišla… Nakonec můj pohled spočine na
Corbettu Phibbsovi, starém Quartariovi, který býval na střední mým
učitelem angličtiny. Vypadá obzvlášť zasmušile, když se sepjatýma
rukama hledí do hrobu. Jeho osud se také nejspíš zanedlouho naplní,
pomyslím si. Jenže Corbett zvedne hlavu a mrkne na mě.
„Amen,“ pronese Stephen. Dav smutečních hostů se začne
rozcházet. Všichni míří domů pro případ, že se vytrvalé sněžení, jak už
to v prosinci ve Wyomingu chodí, změní ve sněhovou bouři. Christian
se ale zdrží a já s ním.
Jsem si skoro jistá, že ten sníh je práce Billy, která stojí vedle mě z
druhé strany v dlouhé bílé bundě, na které její lesklé černé, na ramena
splývající vlasy vypadají jako rozlitý inkoust. Sníh tančí kolem ní a
snáší se k zemi, zatímco se Billy dívá na jámu před námi s takovou
bolestí v očích, že bych ji nejradši objala. Sníh je její pláč. Je těžké vidět
ji takhle, když je obvykle tak silná a vyrovnaná, vždycky připravená
nějakým vtipem překonat napětí. Vzpomenu si, jak se na mamčině
pohřbu pokaždé, když se naše pohledy setkaly, usmála, a mě to
dokázalo zvláštně utěšit, jako by to, že se Billy usmívá, bylo důkazem,
že se mamince nestalo nic opravdu hrozného. Jenom taková menší
smrt. Co to je? Jen přechod z jednoho místa na druhé.
Jenomže tentokrát jde o jejího manžela.

100
 Když začnou zasypávat hrob, odvrátí se. Natáhnu ruku a dotknu
se jejího ramene. V mé mysli se prudce rozevře bolestivá propast
jejího žalu. Tak málo času, pomyslí si. Pro nás všechny.
Povzdechne si. „Musím odsud pryč.“
„Dobře. Uvidíme se doma?“ zeptám se. „Připravím večeři.“
Billy přikývne a obejme mě. Je to křečovité gesto.
„Billy –“
„Budu v pořádku. Uvidíme se později, děvče.“ Kráčí pryč sněhem
a nechává za sebou cestičku tmavých stop. Když odejde, příval vloček
poleví.
Christian stojí dál mlčky, zatímco hrobníci pokračují v práci. Jen se
mu pohne sval ve tváři. Přistoupím k němu, až se dotkneme rameny, a
ze všech sil si přeju, aby do něj vstoupila má síla stejně, jako jeho
prostoupila mě ten den, kdy jsme pohřbili mamku.
Lituju, že jsem Waltera nepoznala líp. Vlastně jsem ho vůbec
nepoznala. Nespojovalo nás víc než tři věty, které jsme spolu
prohodili. Walter byl nepřístupný muž, který se měl neustále na
pozoru. Nikdy jsme se nesblížili a nezdál se být dvakrát nadšený tím,
že jsem součástí Christianovy vize. Ovšem Christian ho miloval. Cítím
to: Christianovu lásku, jeho bolest ze ztráty Waltera a vědomí, že
zůstal na světě sám.
Nejsi sám, pošeptám mu v duchu.
Jeho ruka sevře mou ještě pevněji.
„Já vím,“ odpoví nahlas. Jeho hlas zní ochraptěle, jak v sobě dusí
slzy. Usměje se a podívá se na mě potemnělýma, zarudlýma očima.
Natáhne ruku a omete mi sníh z vlasů.
„Děkuju, že jsi sem se mnou šla,“ dodá.
Hlavou se mi začne honit spousta banálních frází –není zač, to nestojí
za řeč, žádný problém, to je to nejmenší, co můžu udělat– ale žádná z nich mi
nepřipadá vhodná, proto odpovím jen: „Chtěla jsem přijít.“
Christian přikývne a potom krátce pohlédne na bílou kamennou
lavičku vedle strýcova hrobu, která slouží jako náhrobek jeho matky.
Zhluboka se nadechne a rozechvěle vydechne. „Taky bych měl odsud
vypadnout.“
„Chceš, abych šla s tebou?“ zeptám se.

101
 „Ne. Budu v pohodě,“ řekne a na okamžik se mu v očích zatřpytí
slzy. Obrátí se k odchodu, pak se zastaví a ohlédne se. S posmutnělým
úsměvem se mi podívá přímo do očí. „Bude to znít divně a asi ne moc
vhodně… ale nechceš si se mnou někam vyjít, Claro?“
„A kam?“ zeptám se nejapně.
„Na rande,“ odpoví.
„Cože? Jako teď?“
Christian se zasměje, jako by se cítil trapně. „Proboha,“
povzdechne si a pak si zakryje tvář rukama. „Radši půjdu domů.“
Sundá si ruce z tváře a rozpačitě se na mě usměje. „Co takhle až se
vrátíme do školy? Myslím to vážně. Bylo by to oficiální rande.“
Rande. Okamžitě mi naskočí vzpomínka na maturiťák před dvěma
roky a na to, jak jsem se cítila v jeho objetí, když jsme tančili. Jak mě
obklopovala jeho vůně a teplo, jak jsem se mu dívala do očí a
připadalo mi, že se spolu konečně začínáme někam dostávat. Že mě
konečně vnímá.
Jasně, to bylo předtím, než se Kay zhroutila a Christian se rozhodl,
že ji hodí domů místo mě.
Christian si povzdechne. „Tohle mi asi nikdy nezapomeneš, viď?“
„Nejspíš ne.“
„Takže to mám brát jako ne?“
„Ne.“
„Ne?“
„Chci říct ne, ne ne. Takže ano. Půjdu s tebou na rande.“
Nemusím o tom zvlášť přemýšlet. Vždycky nás svedly dohromady
lesní požáry, školní plesy a pohřby. Nezasloužíme si pro změnu něco
normálního? Krom toho, je to víc než půl roku, co jsem se rozešla s
Tuckerem, a právě jsem se rozhodla, že přišel čas, abych Christianovi
dala šanci.
„Co zajít na večeři a do kina?“ navrhne.
„To bych moc ráda.“
Najednou nevíme, co dalšího říct, moje srdce splašeně tluče a
hrobníci vrší poslední vrstvu hlíny nad rakví Waltera Prescotta.
„Ještě zajdu…“ ukážu na kopec k mamčinu hrobu, prostému
mramorovému náhrobku pod osikami.

102
 Christian přikývne, pak vrazí ruce do kapes a vydá se dolů k autu.
Sleduju ho, jak odjíždí. Když mi zmizí z očí, vydám se vzhůru do
kopce. Zastavím se u betonových schodů, které jsem loni tolikrát
viděla ve své vizi. Hřbitov se mi teď, když ho pokrývá sníh, zdá jiný –
ošklivější a chladnější. Je to šedé opuštěné místo.
Pár minut zůstanu stát a dívám se na mámin hrob. Na horním rohu
náhrobku je špinavá šmouha. Přetřu ji rukou v rukavici, ale nedokážu
ji vyčistit.
Někteří lidé chodívají na hřbitov, aby si promluvili se zemřelými.
Taky bych to ráda uměla, ale jakmile z pusy vypustím slova Ahoj mami,
připadám si hloupě. Není tu. Její tělo možná, ale já vážně nechci
myslet na to, jak její tělo leží dole pod hlínou a sněhem. Vím, kde teď
mamka je. Viděla jsem ji tam, jak kráčí do úsvitu cestou vedoucí z
okraje nebe. Není v té truhle pod zemí.
Zajímalo by mě, jestli až umřu, budu taky pohřbená tady.
Přejdu k drátěnému plotu na kraji hřbitova a zahledím se na
sněhem pokrytý les za ním. Vtom něco ucítím, povědomý zármutek, a
pochopím, kdo se ke mně připojil.
„Vylezte,“ zavolám. „Vím, že tu jste.“
Po chvíli ticha zaslechnu kroky ve sněhu. Zpoza stromů vyjde
Samjeeza. Zastaví se kousek od plotu a mě se zmocní neodbytný pocit
déjà vu. Rychle mezi námi vzpřímím duchovní zeď a uzavřu před ním
svou mysl. Zůstaneme upřeně hledět jeden na druhého.
„Proč jste tady, Same?“ zeptám se. „Co chcete?“
Místo odpovědi vydá jen tichý hrdelní zvuk. Jednu ruku má
schovanou v kapse dlouhého kabátu a mě napadne, že si pohrává s
náramkem, který jsem mu dala. S náramkem mé matky, jedinou
památkou, která mu po ní zůstala.
„Proč jsi mi ho dala?“ zeptá se po dlouhé odmlce. „Matka tě o to
požádala?“
„Řekla mi, abych si ho vzala na hřbitov.“
Samjeeza skloní hlavu. „Poznal jsem ji ve Francii,“ řekne. „Zmínila
se o tom někdy?“ Usměje se a zvedne hlavu. Jeho oči náhle ožijí.
„Pracovala v nemocnici. Když jsem ji uviděl, okamžitě jsem poznal, že
je výjimečná. Zosobněný otisk Boží ruky.“

103
 Tak o to mu jde, pomyslím si. Chce mi vyprávět o mámě. Měla
bych ho zarazit a říct mu, že na to nejsem zvědavá, ale neudělám to.
Zajímá mě totiž, co se stalo.
Samjeeza přistoupí blíž k plotu a já zaslechnu, jak kovem proběhne
nepatrné jiskření jeho šedé energie.
„Jednou se spolu s ostatními sestrami vydala k rybníku na kraji
města. Koupaly se ve spodním prádle. Zrovna se smála něčemu, co
řekla jedna z jejích družek, když vycítila, že se na ni dívám, a zvedla
hlavu. Ostatní dívky mě také zahlédly a hnaly se na břeh pro oblečení,
ale ona zůstala na místě. Tehdy měla hnědé vlasy, protože si je
nabarvila. Na rozdíl od ostatních žen je mívala krátké, zastřižené pod
bradou, a já zbožňoval, jak se jí kroutí na krku. Došla až ke mně.
Pamatuji si, že voněla jako oblaka a růže. Stál jsem bez hnutí jako
přimražený a díval se na ni. Cítil jsem se zvláštně. Ušklíbla se a sáhla do
kapsy mé košile, kde jsem vždy nosil krabičku cigaret spíš pro efekt
než z jakéhokoli jiného důvodu. Jednu si vzala, vrátila krabičku na
místo a řekla: ‚Poslyšte, pane, co abyste prokázal dámě laskavost a
nabídl jí oheň?‘ Okamžik mi trvalo, než jsem si uvědomil, že chce
zapálit cigaretu. Jenže já pochopitelně zapalovač neměl a také jsem jí
to řekl. Na to prohodila: ‚Tak co potom s vámi?‘ Otočila se a odešla.“
Samjeeza se zdá být okouzlený tou vzpomínkou, která se mi vůbec
nelíbí. Ta vyzývavá bruneta se zálibou v kouření, která ho podle všeho
tak uchvátila, to nebyla máma, jak jsem ji znala.
„Uběhl nějaký čas, než jsem dostal příležitost si s ní opět
promluvit. A ještě déle trvalo, než mi dovolila, abych ji políbil –“
„Proč si myslíte, že mě to zajímá?“ přeruším ho.
Samjeeza pozvedne koutek úst v prohnaném úsměvu. „Myslím, že
se jí velmi podobáš.“
Rukávy mi pronikne ledový závan větru a klouže mi po rukách.
Přitáhnu si kabát těsněji k tělu. Prozatím jsem v bezpečí. Na téhle
straně plotu jsem na posvěcené půdě, ale dřív nebo později odsud
budu muset odejít.
„Pověz mi o ní nějaký příběh,“ vyzve mě. „Stačí krátká příhoda.“
Upře na mě klidně zlaté oči. „Něco nového.“
Nervózně se nadechnu. „Tak proto mě šmírujete? Kvůli
příběhům?“
104
 „Pověz mi nějaký,“ zopakuje.
Začnu v paměti pátrat po něčem, co bych mu mohla vyprávět.
Jasně že mám na mámu moře vzpomínek, nahodilých a praštěných.
To, jak jsem na ni měla vztek, protože zničehonic přestala být mou
nejlepší kámoškou a stala se z ní matka, která mě omezovala pravidly a
trestala mě, když jsem je porušila. Chvíle něhy, kdy jsem věděla, že mě
miluje víc než cokoli na světě. Jenže s žádnou z těchto příhod se mu
nehodlám svěřovat. Na tyhle příběhy nemá právo.
Zavrtím hlavou. „Nic mě nenapadá.“
Jeho pohled se zachmuří.
Nemůže mi tu ublížit, připomenu si. Nemůže na mě. Ale stejně se
celá třesu.
„Dobrá,“ řekne, jako bych byla umíněné dítě. Jaká pomoc. Jsem
přece jen člověk. Tón jeho hlasu se změní. Nenuceně prohodí:
„Možná při našem příštím setkání změníš názor.“
O tom vážně pochybuju.
„Odhalila jsi to tajemství? To, co před tebou matka skrývala?“
nadhodí, jako by mluvil o počasí.
Ze všech sil se snažím zachovat neutrální výraz a chránit svou duši
pomyslným štítem. Hlasem stejně nenuceným jako jeho odpovím:
„Nevím, o čem to mluvíte.“
Samjeeza se usměje. „Takže jsi to odhalila,“ usoudí. „Jinak by ses
tak usilovně nesnažila udržet si mě od těla.“
Ví, že se před ním kryju. Ptám se sama sebe, jestli ve mně dokáže
číst tak jako tak. Jestli slyší poplašený tlukot mého srdce, mé prudké
nádechy a cítí strach jako kyselý pach sálající z mých pórů.
Bezmocně zavrtím hlavou. Byl to pěkně hloupý nápad pouštět se s
ním do řeči. Jak jsem si u všech všudy mohla myslet, že ho dokážu
zvládnout? Obrátím se k odchodu.
„Počkej,“ zarazí mě, sotva stihnu udělat pár kroků. „Nemusíš se
mě bát, ptáčátko,“ ujišťuje mě a dojde tak blízko, co mu plot dovolí.
„Neublížím ti.“
Zastavím se, zády k němu. „Jste přece vůdce Pozorovatelů.
Nemáte v popisu práce snažit se mi ublížit?“
„Už ne,“ odpoví. „Byl jsem… degradován, pokud to tak chceš
nazvat.“
105
 „Proč?“ zeptám se.
„Názorově jsem se rozešel se svým bratrem,“ odpoví opatrně,
„ohledně tvé matky.“
„S vaším bratrem?“
„To jeho by ses měla skutečně bát.“
„Kdo je to?“ zeptám se.
„Asael.“
To jméno mi zní povědomě. Myslím, že se o něm jednou zmínila
Billy.
„Asael vyhledává Triplare,“ pokračuje Samjeeza. „Vždy se
považoval za sběratele krásných žen, mocných mužů, potomků
andělů, zejména těch s vyšším podílem andělské krve. Je přesvědčený,
že ten, kdo ovládá Triplare, bude ve výhodě v nadcházející válce, a
proto je rozhodnutý získat je všechny. Pokud zjistí, kdo ve skutečnosti
jsi, nepoleví, dokud se nepoddáš jeho vůli, nebo tě nezničí.“
Otočím se. V hlavě mi rezonují jeho slova: Pokud zjistí, kdo ve
skutečnosti jsi.
„To je všechno hrozně zajímavý, Same, ale já netuším, o čem to
mluvíte. Matčino tajemství“– přinutím se podívat se mu do očí
–„bylo, že umírá. A to už teď není žádná novinka.“
Při slově umírá Samjeezu zachvátí prudké zoufalství, které ucítím i
přes emoční hráz, kterou jsem mezi nás postavila. Jeho chování se ale
v ničem nezmění, dokonce se usměje.
„Jak spletitou pavučinu lží počneme tkát, když prvně učíme se
lhát!“ pronese.
„Hm, jasně.“
Dojde mi, že jsem v pěkné bryndě. Nemám odvoz. Přijela jsem s
Billy a zpátky domů jsem chtěla letět, ale on by se mohl kdykoli
proměnit v ptáka a jít po mně.
„V tvém případě jsem měl podezření už od začátku,“ pokračuje
ledabyle, jako bych se ho zrovna nepokusila odbýt. „Nemohl jsem
pochopit, co se tehdy v lese stalo. Vzpírala ses mi víc, než bys měla.
Jakýmsi způsobem ses dokázala přenést z pekla na zemi a vyvolala
svatozář. Přemohla jsi mě.“ Zavrtí hlavou, jako bych byla vzpurná, ale
okouzlující holčička.
„To udělala máma,“ namítnu a doufám, že tomu uvěří.
106
 „Tvá matka měla mnohé dary,“ odpoví. „Byla krásná, silná, plná
ohně a života, ale přesto přese všechno byla pouhý Dimidius.
Nedokázala přecházet mezi světy. To by dokázal pouze Triplare.“
„To jste na omylu.“ Přes všechnu svou snahu nedokážu
zamaskovat zachvění v hlase.
„Ale kdepak,“ odpoví tichým hlasem. „Michael je tvým otcem, že
ano? Ten šťastný parchant.“
Pořád jen mluví a čím víc žvaní, tím víc hrozí, že všechno
prozradím.
„No, tohle byl vážně prima pokec, ale je zima a já abych už šla.“
Znovu se k němu otočím zády a vydám se od plotu dál na hřbitov.
„Kdepak je tvůj bratr, Claro?“ zavolá za mnou. „Jestlipak ví o
svém vznešeném původu?“
„O mém bratrovi nemáte co mluvit. Nechte ho na pokoji.
Přísahám –“
„Nemusíš přísahat, má milá. Ten chlapec pro mě není důležitý. Ale
jak už jsem řekl, jsou tu jiní, které by jeho původ velice zajímal.“
Myslím, že se mě pokouší vydírat. Zastavím se.
„Co ode mě chcete?“ odseknu a zamračím se na něj přes rameno.
„Chci, abys mi vyprávěla příběh.“
Je to cvok. Frustrovaně rozhodím rukama a brodím se sněhem
pryč.
„Tak dobrá,“ prohodí Samjeeza a zasměje se pod fousy. „Někdy
příště.“
Nemusím se ani ohlédnout a vím, že se proměnil ve vránu.
„Krá,“ řekne mi posměšně. Zkouší mě.
Pošahaní okřídlení magoři! Najednou mám takový vztek, div se
nerozbrečím. Kopnu do sněhu, co mám pod nohou. Zůstane po něm
kousek mokré černé půdy, borovicové jehličky, hnijící listí, mrtvá
tráva a kousky štěrku. Skloním se a zvednu malý kámen, hladký a
tmavý, jaký bych našla spíš někde na říčním dně. Převrátím ho v ruce.
„Krá,“ popichuje mě Samjeeza v ptačí podobě.
Mrštím po něm oblázkem.
Je to dobrý hod, takový, co by mi okamžitě zajistil místo ve
stanfordském ženském softbalovém týmu. V té ráně je nelidská síla a

107
kámen prosviští vzduchem jako kulka přes plot rovnou na dotěrného
Černokřídlého. Mušku mám přesnou.
Jenže anděla kámen nezasáhne.
Prolétne kolem zničehonic prázdné větve a tiše dopadne do sněhu,
který přikrývá lesní půdu. Jsem zase sama.
Aspoň zatím.

Těším se, až v krbu v obýváku rozdělám pořádný oheň, připravím

něco k jídlu pro sebe a Billy a pak třeba pověsím nějaké vánoční
ozdoby a brnknu Wendy, abych se zeptala, jestli nechce zajít do kina
nebo něco podniknout. Potřebuju chvilku žít normálně. Ze všeho
nejdřív se ale zastavím v potravinách.
Kde uprostřed uličky s přísadami na pečení potkám Tuckera.
„Ahoj,“ vydechnu a proklínám své pitomé srdce za to, že mi tak
poskočí, když ho uvidím, jak tam stojí v bílém triku a děravých
džínách s košíkem, ve kterém má zelená jablka, citrón, čtvrtku másla a
pytlík bílého cukru. Jeho máma se určitě chystá péct dort.
Chvíli si mě měří pohledem, jako by se rozhodoval, jestli se se
mnou má obtěžovat, nebo ne.
„Úžasně ses vyfikla,“ prohodí nakonec, když si prohlédne můj
kabát, černé šaty, černé kozačky po kolena a moje vlasy svázané do
volného drdolu na temeni. Rty se mu zkroutí do posměšného úsměvu.
„Nech mě hádat: Chystáš se zázračně teleportovat na nějakou párty na
Stanfordu a cestou jsi zabloudila?“
„Jdu z pohřbu,“ odpovím stroze. „Z Aspen Hill.“
Jeho ironický výraz je rázem ten tam. „Kdo umřel?“
„Walter Prescott.“
Tucker přikývne. „Slyšel jsem o tom. Prý měl mrtvici.“
Neodpovím.
„Nebo možná ne,“ dovtípí se. „Byl jedním z vašich lidí.“
Z našich lidí. Hezké. Chystám se odejít, protože to je
nejrozumnější řešení – prostě jít pryč a nebavit se s ním – jenže vtom
se zastavím a otočím se. Nedokážu si pomoct.
„Nech toho,“ povím mu.
„A čeho?“

108
 „Vím, že na mě máš vztek, a taky chápu proč, to mi věř, ale to
neznamená, že se musíš chovat takhle. Jsi ten nejhodnější, nejmilejší a
nejslušnější kluk, kterýho znám. Tak se kvůli mně nechovej jako
kretén.“
Tucker sklopí oči k zemi, ztěžka polkne a povzdechne si:
„Claro…“
„Promiň, Tucku. Nejspíš ti to bude jedno, ale vážně se ti
omlouvám. Za všechno.“ Vykročím pryč. „Už ti nebudu chodit na
oči.“
„Nezavolala jsi mi,“ řekne, než stihnu utéct.
Podívám se na něj a překvapeně zamrkám. „Cože?“
„V létě o prázdninách. Když ses vrátila z Itálie, byla jsi předtím,
než jsi odjela do Kalifornie, doma dva týdny, a ani jsi nezavolala,“
prohlásí s výčitkou v hlase.
Ze všech věcí, kvůli kterým by na mě měl být naštvaný, si vybere
tohle?
„Chtěla jsem ti zavolat,“ bráním se a je to pravda. Každý den jsem
se mu chystala zatelefonovat. „Měla jsem moc práce,“ dodám a
tentokrát je to lež.
Ironicky se pousměje, ale zlost se mu vytratí z tváře a vystřídá ji
jakási frustrovaná rezignace. „Mohli jsme něco podniknout předtím,
než jsi odjela.“
„Promiň,“ zamumlám, protože nevím, co jiného na to odpovědět.
„Já jenom… myslel jsem, že bysme mohli být…“ Svaly na krku se
mu napnou a pak ze sebe vysouká: „Kámoši.“
Tucker Avery chce být můj kámoš.
V tu chvíli vypadá tak zranitelně. Hypnotizuje svoje boty, uši mu i
přes opálení začínají malinko rudnout a ramena má napjatá. Chci se
dotknout jeho paže. Chci se usmát a říct mu: Jasně. Budem kámoši. Moc
ráda bych byla tvoje kámoška.
Jenže musím být silná. Nesmím zapomínat, proč jsme se v první
řadě rozešli: Aby mohl vést život, kdy na něj na konci rande nebudou
útočit padlí andělé a bude mít holku, která před ním nevzplane jako
prskavka o čtvrtém červenci a která před ním nebude v jednom kuse
něco tajit. Potřebuje někoho normálního. Někoho, kdo bude stárnout
stejným tempem jako on. Někoho, koho bude moct chránit tak, jak
109
muž chrání ženu, a ne naopak. Někoho jiného, než jsem já. Proboha,
vždyť mě zrovna před pěti minutami vydíral Černokřídlý.
Pronásleduje mě padlý anděl, který mě chce „do sbírky“. Čeká mě boj
a možná i smrt.
Zhluboka se nadechnu. „Nemyslím, že je to dobrý nápad.“
Tucker zvedne hlavu. „Nechceš se se mnou přátelit.“
Snažím se vydržet jeho pohled. „Ne. Nechci.“
Pro jednou jsem šťastná, že nedokáže číst v mé mysli jako
Christian. Hned by poznal, jak moc na něj myslím, jak o něm sním, jak
mě dokonce i po všech těch měsících kvůli němu bolí srdce a jak ho
toužím vidět, dotýkat se ho a slyšet jeho hlas. Poznal by, že nemůžeme
být kamarádi, protože každou vteřinu, kdy jsem s ním, toužím být v
jeho náručí. Pamatuju si chuť jeho rtů. Nikdy, nikdy v životě bych se
na něj nedokázala dívat jenom jako na kamaráda.
Takhle je to lepší, opakuju si v duchu. Takhle je to lepší. Takhle je
to lepší. On musí žít vlastní život a já zase svůj.
Tucker zatne zuby a pak řekne: „Dobře. Chápu to. Mezi náma je
konec a ty už se na mě nechceš vázat.“
Ano, to bych mu aspoň měla říct, ale nedokážu donutit své rty, aby
to vyslovily.
Tucker přikývne a sevře ruce, jako by si chtěl nasadit kovbojský
klobouk, který ovšem nemá.
„Už bych měl jít,“ zabručí. „Na ranči mě čeká hromada práce.“
Dojde na konec uličky a pak se zastaví. Chce mi povědět ještě něco
a mně se zatají dech.
„Ať se ti v životě daří, Claro,“ popřeje mi. „Zasloužíš si být
šťastná.“
Když ho vidím odcházet, zatnu ruce v pěst.
Ty taky, pomyslím si. To ty taky.

110
 9
USTUP, USTUP, LOTŘE
„Claro, ty se nesoustředíš,“ napomene mě táta. „Nesmíš se
rozptylovat.“
Skloním násadu od koštěte. Jsem celá udýchaná. Rameno mě štípe
v místě, kam mě Christian zasáhl. Už dobrou půlhodinu trénujeme
šerm u nás na dvoře v Jacksonu v po kotníky vysokém sněhu a zatím je
boj celkem vyrovnaný. Já zasáhnu Christiana, on zase mě. I když ta
poslední rána byla vážně šlupka.
Christian se na mě podívá a v jeho očích s lesklými zlatými zrníčky
zachytím provinilý výraz.
„Jsi v pořádku?“ zeptá se tiše. „Promiň.“
„Neboj, jsem celá. Dohodli jsme se, že nebudem jeden druhýho
šetřit, a já jsem se pořádně nekryla, takže jsi toho měl využít.“
Zakroužím paží, abych vyzkoušela pohyb kloubu, zamrkám bolestí a
pak zatočím hlavou ze strany na stranu, abych se protáhla. „Můžeme si
dát na minutku pauzu? Potřebuju si vydechnout.“
Táta se zamračí. „Na to není čas. Musíme cvičit.“
Tohle je náš pátý společný trénink v sestavě já, táta a Christian a
táta se trénink od tréninku tváří čím dál napjatěji, jako bychom se
nezlepšovali dost rychle. Celý týden nás honí jako blázen, ale vánoční
prázdniny jsou skoro u konce, a až se vrátíme do školy, už nebudeme
mít tolik volného času na trénink. Touhle dobou už jsme měli přestat
používat košťata a mopy a začít trénovat naostro. Doslova.
„Myslela jsem, že u tebe čas nehraje roli.“ Snažím se nekňourat.
„Prosím. Potřebuju horkou čokoládu. Mrznou mi nohy.“
Táta si povzdechne, potom přejde po dvoře a postaví se mezi
Christiana a mě. Položí mi zezadu dlaň na krk přímo pod vlasy a to
samé udělá s Christianem. Než se stihnu zeptat, co to má znamenat,

111
ucítím škubnutí v břiše a svět se rozpustí do zářivě bílého světla. Když
záře pomine, stojíme na pláži, která připomíná scénu z filmu o
trosečnících na opuštěném ostrově. Všude kolem je nádherně bílý
písek a modrá voda a až na pár zvědavých racků tu není ani živáčka.
„Do prčic, tati,“ vyjeknu. „Příště nás zkus varovat.“
„A teď,“ prohlásí táta a tleskne rukama, „pokračujeme.“
Zujeme si boty a ponožky, svlékneme bundy a odhodíme je na
písek. Táta zaujme místo o kus dál na kraji moře a se založenýma
rukama nás sleduje. Pozvednu koště a přiblížím se ke Christianovi,
který zaujme obrannou pozici. Písek se mi drolí mezi prsty u nohou.
„Takže,“ prohodí Christian, jako bychom vedli nezávaznou
konverzaci místo toho, abychom se snažili jeden druhému natlouct
budku, „jak se daří Angele?“
„Je v pohodě. Aspoň se mnou začala znova mluvit.“ Provedu
výpad, který Christian vykryje. „Před pár dny jsem byla u ní doma na
večeři a docela jsme pokecaly. Teda, pověděla mi svou verzi událostí, o
které se snaží všechny přesvědčit.“ Christian se rozmáchne a já
zablokuju jeho úder. „Už jsem ti říkala, že tohle čtvrtletí se mnou bude
chodit na literaturu? Budem číst Danta. U toho se asi uchechtáme.“
„Včera jsem ji viděl na náměstí, jak do sebe ve dvaceti stupních
láduje dva kopečky zmrzliny,“ poinformuje mě Christian. „Navážela
se do mě jako stará dobrá Angela. Jenom… větší.“
„No tak, tak velká zase není. Je to na ní sotva vidět.“
„Jak dlouho už je vlastně těhotná? Šest měsíců?“
Vyčíhnu, že se dost nekryje, a seknu ho po noze, ale on je na mě
moc rychlý. Stihne uhnout a já proklopýtám kolem. Na poslední chvíli
se otočím, abych odrazila výpad namířený na můj bok, a odstrčím ho.
„Záleží na tom, čemu věříš.“ Odhrnu si pramen vlasů, který mi visí
do obličeje. „Jestli je otcem Pierce, může být nanejvýš ve čtvrtým
měsíci. Jenže mně řekla, že má termín v březnu, takže by měla být v
šestým. Když to spočítáš, nevychází to. Jestli je v šestým měsíci,
znamená to, že otěhotněla v Itálii a to dítě je Phenovo.“
„Ona nechce přiznat, že je otcem Phen, ani tobě?“ zeptá se
Christian.
„Ani omylem. Tvrdí, že je Pierceovo. Dokonce mu řekla, že to dítě
je jeho, a on z toho je teď úplně vyjevený. Nabídl jí pomoc, ale Angela
112
mu nedovolí, aby pro ni cokoli dělal. Je to slušný kluk. Škoda že není
táta.“
Christian se zamračí. „Takže Angela chce zmáknout i zimní
čtvrtletí?“
Přejedu mu koštětem po žebrech a on rychle uskočí.
„Jo, ale pak si zažádá o přerušení studia,“ řeknu mu. „Na
neurčito.“
„Ale co její poslání? Má ho přece splnit na Stanfordu.“
„Nechce o svým poselství mluvit. Připadá mi, jako by v něj
přestala věřit, nebo se rozhodla, že je jí to jedno. Třeba teď má moc
starostí kolem dítěte.“ Ztratím rovnováhu a Christian mi zasadí
pořádnou ránu do stehna.
„Auva! Ne tak silně!“
Christian se zastaví a skloní koště. „Ale já jsem myslel, že jsme se
dohodli –“
Využiju toho, že sklonil zbraň a oženu se po něm.
„Ustup, ustup, lotře!“ zaječím a on se dá do smíchu, když ho
odzbrojím a jeho koště odletí do vody. Christian se sveze na kolena a
já mu podržím konec násady u krku. Zazubí se a zvedne ruce vzhůru.
Je prima vidět jeho úsměv. Uplynulých pár týdnů pro něj bylo
těžkých, když bydlel v prázdném domě, kde mu pořád všechno
připomíná Waltera a věci, co spolu dělávali.
„Vzdej se,“ pronesu vážně.
„To radši zemřu,“ zařve a pak se na mě plnou vahou vrhne,
popadne mě kolem pasu a stáhne mě do písku.
„Ne, nech toho!“ křičím a bráním se, když se mi snaží kolenem
znehybnit nohy. „Nelechtat! Při boji mečem se nelechtá. Christiane!“
Bezmocně se rozchechtám.
„To by stačilo,“ ozve se zničehonic táta.
Christian a já se zarazíme a podíváme se na něj. Myslím, že jsme
oba zapomněli, že je tu s námi. Tenhle náš výstup ho rozhodně
nepobavil. Christian mě pustí, pomůže mi zvednout se na nohy a
začne si oprašovat písek z trika. Táta mu podá jeho koště.
„Znovu,“ přikáže nám.
„Jejda, tohle je horší než na vojně,“ zahihňám se. „Zkus to brát s
humorem.“
113
 Tátovy oči zaplanou. „Tady nejsme v tělocviku,“ napomene mě.
„Ještě že tak. Ten jsem nikdy neměla moc v lásce,“ zavtipkuju.
To jsem samozřejmě neměla říkat.
„Toto je otázka života a smrti, Claro. Čekal jsem, že k tomu budeš
přistupovat zodpovědněji. Čekal jsem, že to budeš brát vážně.“
Sklopím oči k písku. Tak moc jsem se snažila nešílet z představy,
že skončím celá od krve s očima bez výrazu, jejíž záblesk čas od času
zachytím v Christianově mysli spolu s vlnou úzkosti.
„Clara se vtipy vyrovnává s napětím,“ vysvětlí Christian tiše.
„Chápe, že to je vážná věc.“
Z tátových očí zmizí pobouření. Vydechne. „Omlouvám se,“
řekne, a způsobí mi tak doživotní šok. „Odpočineme si.“
Sedíme jeden vedle druhého na břehu a pozorujeme vlny. Kouknu
se na Christiana a usměju se. Pošlu mu v duchu objetí, abych ho
ujistila, že jsem v pohodě, protože právě v tuhle chvíli uvažuje, jestli
nemá archandělu říct něco nevybíravého.
„V jistých ohledech,“ poví táta Christianovi, „jsem prostě jen její
otec.“
„Jednu věc nechápu,“ ozve se Christian po chvíli. „Celý život ode
dne, kdy mi strejda řekl o Černokřídlých, platilo, že před nimi mám
utíkat. Varoval mě, že nebude k ničemu, když se s nimi pokusím
bojovat – jsou příliš mocní, rychlí a silní. Není možné je zabít.
Vždycky mi radil, abych utekl.“
„Mamka říkala to samé,“ dodám.
„To je pravda,“ odpoví táta. „Anděla v boji jednoho na jednoho
neporazíte. Není to jen otázka moci, rychlosti a síly. Záleží na
zkušenostech. My andělé se spolu potýkáme už dlouhý předlouhý
čas.“ Při tom pomyšlení vypadá smutně. „A vy jste teprve začali
bojovat.“
„K čemu to všechno teda je?“ zeptá se Christian. „Když
nemůžeme s Černokřídlými úspěšně bojovat, proč se mě to strejda
snažil naučit? Proč nás učíte používat svatozářný meč?“ Zavrtí hlavou.
„Vím, že ho používám ve své vizi. Ale proč? Proč, když nemůžu
vyhrát?“
„Není pravděpodobné, že se vám Černokřídlí pokusí ublížit
osobně,“ odpoví táta. „Stále jsou navzdory všemu andělé a ublížit
114
někomu na straně dobra se příčí našemu účelu. Černokřídlému by to
způsobilo ještě větší bolest, než jakou prožívá. Proto, pokud jde o to
někomu fyzicky ublížit, raději k tomu využívají přisluhovače.“
„Přisluhovače?“ zopakuju.
„Děti andělské krve,“ vysvětlí mi. „Černokřídlí využívají Nephilim,
kteří za ně odvádějí špinavou práci. A Triplare jsou nejmocnější z
Nephilim.“
„Takže ve vizi bojujeme s dalšími dětmi andělské krve,“ usoudí
Christian.
Táta přikývne.
Vybaví se mi, co Samjeeza řekl na hřbitově o Asaelovi.
„Ano,“ řekne táta. „Asael je velmi nebezpečný. Možná
nejnebezpečnější a nejzlovolnější z Černokřídlých, s výjimkou
samotného Satana. Nezná soucit. Nikdy nezaváhá. Vezme si, co chce,
a pokud vás uvidí… pokud pozná, co jste zač, zmocní se vás. Zabil
nebo zotročil mnoho, možná většinu, Triplare.“
„Je na světě hodně Triplare?“ zeptám se rozechvěle.
„Ne,“ odpoví táta. „Je vás jen hrstka. Platí, že na zemi nežije
současně více než sedm Triplare. A Asael v tuto chvíli ovládá
přinejmenším tři.“
„Sedm,“ zamumlá Christian skoro jako by pro sebe. „To jsem já, ty
a Jeffrey… zbývá už jenom jeden.“
Sedm Triplare. Sedm.
Můj pohled se střetne s Christianovým. Ve stejnou chvíli nás
napadne stejná myšlenka.
Sedmý je náš.
„Bude to Angelino dítě,“ dojde mi. „Protože Phen je jeho otec.“
Táta se zamračí. „Phen.“ Vysloví to jméno, jako by to byla
nadávka. „Rozpolcení, ta odporná, zbabělá stvoření. V mnoha
ohledech jsou horší než padlí andělé.“ Výraz v jeho očích je tak
rozohněný, že mi skoro až nahání strach. „Nejsou oddáni nikomu.“

„Povím jí to, až pojedem zpátky do Kalifornie,“ řeknu Christianovi,

když se vrátíme zpátky ke mně domů do Jacksonu. Sedíme na
pohovce v obýváku před praskajícím ohněm a popíjíme malinový čaj,
který ve mně vyvolá stesk po mámě. „Čím dřív se to dozví, tím líp.“
115
 Christian upřeně pozoruje plameny. „Dobře. Chceš se sejít v úterý
večer v CoHo, protože nám odpadne sobotní schůzka?“
„Jasně.“ Hryznu se do rtu. „A napadlo mě, že bysme třeba, kdybys
chtěl, mohli spolu začít ráno běhat. Vím, že bysme měli trénovat boj
se svatozářným mečem, ale neuškodí, když zapracujem na běhu. Pro
všechny případy, kdybysme to potřebovali.“
„Pro všechny případy,“ zopakuje. „Jo, jsem pro. Každý ráno?“
„Jo. Třeba o půl sedmé.“ Zimomřivě se otřesu při pomyšlení, že
budu vstávat tak brzo, ale je to pro dobrou věc. Například pro zvýšení
mých nadějí na přežití.
„Platí,“ souhlasí Christian s úsměvem. „Ale pamatuj si, že to byl
tvůj nápad.“
„Jasně. A teď mi pověz, jak tohle čtvrtletí vypadá tvůj rozvrh.“
„Žádný velký vzrůšo. Nejulítlejší seminář, co mě čeká, bude
stavební mechanika.“
Zvědavě zvednu hlavu. „Stavební mechanika? To zní vážně…
vážně.“ Podezíravě přimhouřím oči. „Chceš říct, že sis už vybral
obor?“
Znovu ten jeho trochu smích, trochu povzdech. „Uvažuju o
architektuře.“
„Ty chceš být architekt? Co tě k tomu vede?“
„Rád stavím a tvořím věci. Když jsem byl malý, byl jsem přeborník
v legu.“ Pokrčí rameny. „Dává to celkem smysl, a tak jsem si řekl, že
do toho půjdu a zkusím to. Porvu se se vší tou matikou, fyzikou a
rýsováním a uvidím, jestli mi to nadšení vydrží až do konce.“
Nedívá se přímo na mě, ale je mi jasné, že sleduje, jak zareaguju.
Jestli si budu myslet, že to je uhozené, dát se na tak těžký obor, jako je
architektura, nebo jestli se mu budu smát, když si ho představím v
obleku, s ochrannou přílbou a rolí s projekty pod paží.
Ta představa mi přijde sexy. Drcnu do něj ramenem. „Je to
fantastický. Zní to… senzačně.“
„A co ty?“ zeptá se. „Pořád chceš dělat medicínu?“
„Jo. Budu mít seminář z biochemie Genomika a lékařství, ze
kterýho se mi určitě rozpustí mozek.“
„A co ještě?“ zajímá se dál. „Seminář štěstí jsi vzdala?“

116
 Povzdechnu si. „Jo, mám jenom normální kvalifikační a
přijímačkový semináře a, ehm, nějaký tělák.“
Christianovi neunikne můj pokus zahrát to téma do autu. „Jaký
tělák, Claro?“ Odpověď mi sám vyloví z hlavy. „Ty budeš chodit na
šerm? Podfukářko.“
„No tak, nikdo nám nezakázal trénovat ve volném čase.“
Christian se napřímí a podívá se na mě, jako bych byla daleko
prohnanější, než si myslel.
„Taky se tam zapíšu. Kdy to je?“
„V pondělí a středu od jedné do dvou.“
Přikývne, jako by tím pádem bylo všechno vyřízené. „Takže ráno
budem běhat a odpoledne šermovat.“
„Prima.“
„A nedělej si žádné plány na příští víkend,“ dodá.
Zvednu hlavu a kouknu se na něj. „Proč ne?“
Christian zlehka zvedne koutek úst. Uzemní mě pohledem, při
kterém se každé holce, co má v žilách trochu krve, musí roztřást
kolena. „Vyrazíme si na rande, než začne blázinec.“
Srdce se mi rozbuší. „Večeře a kino,“ vzpomenu si.
„V pátek večer,“ upřesní Christian. „Vyzvednu tě v sedm.“
„V sedm,“ zopakuju s přitroublým zajíknutím v hlase. „V pátek.“
Christian zamíří ke dveřím a začne si oblékat kabát.
„Kam jdeš?“
„Domů. Musím se přichystat,“ odpoví mi.
„Na pátek?“
„Na všechno,“ odpoví. „Uvidíme se na Farmě.“

„Jedeš moc rychle,“ upozorní mě Angela.

Nepotřebuju ani kontrolovat tachometr a vím, že má pravdu. Jsem
nervózní kvůli tomu, jak vezme to, že by „sedmým“ mohlo být její
dítě. Jsme na cestě celý den, už začínáme vyhlížet nějaký hotel, kde
bychom mohly přespat, a já jsem ještě pořád nesebrala kuráž, abych to
téma nakousla.
„Netušila jsem, že máš problém s dodržováním rychlosti,“
poznamená. „Obvykle řídíš slušně, když teda zrovna nezkoušíš
sejmout anděly. Jsi rozená vzorňačka.“
117
 Z jejích úst to samozřejmě vyzní jako urážka.
„To ti fakt děkuju.“
Znovu se začte do časopisu o rodičovství, který cestou studuje.
Zkoumá všechny stránky mateřství se stejnou vášní, kterou obvykle
věnuje problematice andělů. Poslední dobou má pod polštářem
nacpaný výtisk Co čekat, když jste v očekávání. A tři sta let starou bichli, ve
které se jedna část zmiňuje o ženě, která porodila dítě z rodu
Nephilim. Jen taková lehká četba před usnutím.
„Jaký jsi měla prázdniny?“ zeptá se a výmluvně se usměje.
„Podařilo se ti trochu odreagovat s Christianem?“
Její očividnou narážku ignoruju. „Nějaký čas jsme byli na pláži.“
Angela se posmutněle zadívá okýnkem ven, kde obloha ztmavla
do kouzelné hluboké modře. Ruce má položené na vystouplém břiše.
„Ange, musíme si promluvit.“
„Mohly bysme si promluvit o tom, proč nejsi s Christianem,“
navrhne. „Co kdybysme tohle přeskočily?“
„V čem je problém, C?“ pokračuje, jako by mě neslyšela. „Je k
nakousnutí a jede po tobě. Je nezadanej a jo, moment…“ Teatrálně
vykulí zlaté oči. „Nejsi náhodou taky nezadaná?“
Proč se musím zase začít červenat?
„A abysme nezapomněly, Christian je tvůj osud. Tvoje poslání
nebo co já vím. Tvůj kluk. Tak už si to s ním užij. Prostě s ním buď.
Stýkej se s ním hodně doslova, jak jsi řekla.“
„Dík, Angelo,“ odbudu ji suše, „za tvá poučná slova.“
„Promiň,“ řekne, i když je jasné, že ji to nemrzí ani omylem.
„Jenom mě štve, když vidím, jak se vy dva trápíte.“
No výborně, já začnu s tím, že chci mluvit o ní, a skončíme u mě.
Nechám ji, aby na chvíli změnila téma, ale jsem odhodlaná se k té
záležitosti s dítětem vrátit.
„My nejsme –“ Povzdechnu si. „Je to složitý. Nechcem spolu
chodit proto, že nám to někdo přikazuje.“
„A tím někým myslíš Boha, viď?“
Jasně že když to takhle podá, zní to šíleně arogantně, když trvám
na tom, že o svém vztahu budu rozhodovat sama.
„Tak složitý to zas není,“ pokračuje Angela. „Chcete být spolu
úplně sami. Je to jasný jako facka, zvlášť v jeho případě. Netvrď mi, že
118
sis nevšimla, jak se na tebe dívá, jako by chtěl líbat zem, po který
chodíš, kdyby si myslel, že tě tím získá.“
„Já vím,“ připustím tiše. „Jenže –“
„Jenže ty seš pořád vysazená na toho kovboje.“
Zkontroluju zrcátka. „Nechci se z jednoho vztahu vrhat hnedka
do druhýho. Christian a já máme dost času na to, abychom se stali,
čímkoli se máme stát – čím se rozhodném stát.“
„Nechceš, aby ti posloužil jako náhražka,“ usoudí Angela
zamyšleně. „Jak dospělé rozhodnutí.“
„Děkuju. Vidíš, snažím se.“ Přejedu z jednoho pruhu do druhého
a přidám rychlost, abychom předjely karavan, který se před námi
plouží po dálnici.
„Co když ale nemáte tolik času?“ namítne a poprvé tak připustí, že
jsem jí řekla o své vizi. „Navíc už jsou to měsíce, co jste to s Tuckerem
skončili,“ upozorní mě.
Tak, a tím to hasne. Konec řečí o mně.
„Takže ty se rozhodneš, že se nebudem bavit o tvým milostným
životě, a pak začneš klidně mluvit o tom mým? To fakt není fér,“
usměrňuju ji.
Angela okamžitě ztuhne. „Nemám o Pierceovi co říct. Je to milej
kluk.“
„To určitě je. Ale ty do něj nejsi zamilovaná a on není otec tvého
dítěte.“
Angela se ušklíbne. „Prosím tě, C. Tohle už jsme probíraly.“
„Chápu, proč tvrdíš, že je otcem on,“ nedám se odbýt. „Rozumím
ti, fakt. Nevím, jestli je to zrovna fér vůči Pierceovi, ale já to chápu.
Snažíš se chránit svoje dítě. Stejně jako se moje máma snažila ochránit
Jeffreyho a mě, když nás nechala, ať si myslíme, že náš táta je obyčejný
chlapík, co na nás prostě nemá čas.“
Angela se zadívá do klína. Je odhodlaná nic neprozradit. Nikomu.
Slíbila to sama sobě. Předsevzala si, že jako tátu svého dítěte označí
Pierce, a tohle rozhodnutí nehodlá kvůli nikomu porušit. Ani kvůli
mně. Je to tak jistější.
„Fajn, dobrá. Ať je po tvým,“ povzdechnu si.
Budu ji muset nechat, ať si všechno ujasní sama. Ale co je zlého na
tom, když jí v tom trochu pomůžu.
119
 Zapnu rádio a chvíli ho beze slova posloucháme. Obě máme o
čem přemýšlet. Nakonec zvolím jinou strategii. „Hele, pamatuješ si,
jak jsem pořád vídala v kampusu toho ptáka a ukázalo se, že je to
Samjeeza?“
„Jo,“ odpoví Angela nenuceně s úlevou, protože si myslí, že
měním téma. „Co se s ním vlastně stalo? Ještě pořád tě šmíruje?“
„Před pár týdny jsem po něm hodila kámen a od té doby jsem ho
neviděla.“
„Ty jsi hodila kámen po Černokřídlým?“ řekne Angela užasle.
„Týjo, C.“
„Byla jsem vzteky bez sebe. Asi to byla chyba. Ví, že jsem Triplare,
a možná jsem ho vytočila dost na to, aby se rozhodl o mně říct
Asaelovi.“
Angela ztuhne. „Asaelovi? Kdo to je?“
„Podle všeho velký zlý Pozorovatel, který sbírá Triplare. Těch
může být v určitém období jenom sedm a on chce mít celou kolekci,“
vybalím na ni, jako by tohle samozřejmě každý věděl.
„Sedm Triplare…“ zopakuje Angela.
Konečně jí začíná svítat.
„Podle táty není na zemi ve stejném období zároveň víc než sedm
Triplare a Asael je chce všechny získat. Christian se o tom taky jednou
zmínil – o sedmi Triplare – protože mu o tom pověděl Walter.“
Ohlédnu se na Angelu. „Na tom čísle něco je, viď? Jak jsi řekla, je to
Boží číslo.“
„Sedmý,“ zašeptá Angela a podívá se na své břicho. „Sedmý je
náš.“
„Konečně si rozumíme,“ pochválím ji a přidám rychlost.

Po návratu na Stanford se nejdřív pokusím najít bráchu. To, jak se

Samjeeza o Jeffreym zmínil – Kdepak je tvůj bratr, Claro? – mi nedá
pokoj, a nechci čekat, až mi Jeffrey zavolá, abychom se mohli sejít.
Navíc ho chci prostě vidět. A tak vezmu věci do vlastních rukou a
začnu na Googlu hledat pizzerie v okolí Mountain View. Spoléhám se
přitom na instinkt, který mi říká, že Jeffrey bydlí v našem starém městě
nebo aspoň blízko něj. Koneckonců, když se poprvé objevil před
mým pokojem, řekl mi, že měl dojem, že mě zahlédl, a to bylo v ten
120
den, kdy jsem Christiana před výletem na Buzzards Roost vzala do
Mountain View.
Ukáže se, že v Mountain View jsou tři pizzerie a Jeffrey pracuje v
té třetí, kterou omrknu – hned vedle nádraží na Castro Street.
Když mu zničehonic vpadnu do života, není nijak odvázaný z
toho, že mě vidí.
„Co tady chceš?“ zeptá se, když se zjevím před pokladnou a sladce
ho poprosím o dietní kolu.
„To se mi nemůže zastesknout po mým bráškovi?“ zeptám se.
„Musím si s tebou promluvit. Máš minutku čas?“
„Dobře, fajn. Hej, Jakeu, tohle je moje sestra,“ otočí se k
mohutnému hispánci za pultem, který něco zabručí a přikývne. „Dám
si pauzu.“
Pak mě zavede ke stolu v koutě vepředu vedle okna a posadí se
naproti mně.
„Dáš si pizzu?“ zeptá se a podá mi menu. „Každej den dostanu
jednu zadarmo.“
„Práce snů, co?“ Rozhlédnu se po obrovských freskách s motivy
různých druhů zeleniny, namalovaných na oranžové zdi za Jeffreyho
hlavou: gigantické avokádo, čtyři velká rajčata a přerostlá zelená
paprika. Není to takové, jak jsem si to představovala, když mi Jeffrey
pověděl, že pracuje v pizzerii. Restaurace je malá a ne právě prostorná,
ale působí příjemně. Na podlaze jsou kachličky hřejivé meruňkové
barvy, po obou stranách místnosti stojí jednoduché stolky a za zářivě
čistým pultem z nerez oceli se otevírají dveře do kuchyně.
Jeffrey vypadá unaveně. V jednom kuse pomrkává a mne si oči.
„Nespi, Růženko,“ řeknu mu.
Unaveně se usměje. „Promiň. Včera se to protáhlo.“
„Pracoval jsi?“
„Hrál si,“ odpoví a jeho pousmání se změní v úsměv od ucha k
uchu.
To nevěstí nic dobrého.
„A jak?“ zeptám se a odhaduju, že neodpoví, že šlo o hry na
Xboxu.
„Byl jsem v klubu.“

121
 V klubu. Můj šestnáctiletý bratr je utahaný, protože v noci pařil.
No to mě potěš.
„Tak se pochlub se svou falešnou občankou,“ snažím se to brát v
klidu. „Chci vidět, jak je dobrá.“
„Ani náhodou.“ Vezme si ode mě menu a ukáže na pizzu s názvem
veganská Berkeley. „Tahle je fakt hnusná.“
„Tak si ji nedáme.“ Skloním hlavu k podložce s menu. „Zkusíme
tuhle?“ navrhnu a ukážu na pizzu s názvem Casablanca.
Jeffrey pokrčí rameny. „Klidně. Už mi pomalu lezou krkem
všechny. Nechám to na tobě.“
„Dobře. No tak, ukaž mi občanku.“
Zkříží ruce za stolem. „Žádnou falešnou občanku nemám, Claro.
Vážně.“
„Jó, jasně. Ty chodíš do jednoho z těch fantastických klubů, kde
nechtějí vidět občanku,“ odpálkuju ho sarkasticky. „Kdepak je? Že
bych se taky zastavila.“
„Táta mý holky je majitel, tak mě pouští dovnitř. Neboj. Nepiju…
moc.“
Ach, jaká úleva, pomyslím si. Doslova se musím kousnout do rtu,
abych nepředvedla sekýrující starší sestru v celé kráse.
„Tak ona už je tvoje holka?“ rýpnu si. „Jakže se jmenuje?“
„Lucy.“ Jeffrey na chvilku odběhne k pultu a objedná nám. „Jo,
teď spolu chodíme.“
„A jaká je, kromě toho, že je to dcera nějakýho chlápka, co vlastní
klub?“
„Nevím, jak ji popsat,“ odpoví a pokrčí rameny. „Je sexy a je vážně
třída.“
Mluví jako typický chlap – hlavně aby mě nezahltil detaily.
Když na tu holku pomyslí, usměje se. „Má ohromný smysl pro
humor.“
„Chci ji vidět.“
Jeffrey se zazubí a zavrtí hlavou. „To není zrovna dobrej nápad.“
„Proč? Copak? Bojíš se, že bych tě ztrapnila?“
„Vím, že bys mě ztrapnila,“ odbude mě.
„Nebuď labuť. Budu se chovat vzorně, slibuju. Někdy ji sem
přiveď.“
122
 „Rozmyslím si to.“ Zahledí se ven z okna, kde jde po chodníku
skupinka puberťáků, kteří se se smíchem pošťuchují rameny. Jeffrey
je sleduje, když procházejí kolem, a já vycítím záchvěv jeho smutku.
Jako by se díval na život, který kdysi měl. Aniž chtěl, musel dospět a
teď je z něj chlap, co se o sebe musí postarat.
A chodí do klubů.
Jeffrey si odkašle. „O čem sis se mnou vlastně přišla promluvit?“
zeptá se. „Zas potřebuješ poradit s milostným životem? Už jste se dali
s Christianem dohromady?“
Zakoulím očima. „Proč se mě proboha na tohle každý ptá? Jsi můj
malej bráška. Takovýhle věci by ti měly připadat nechutný.“
Pokrčí rameny. „Taky že jo. Je to fakt nechutný. Tak co? Jste
spolu?“
„Ne! Ale v pátek večer máme rande,“ přiznám váhavě barvu.
„Jdeme na večeři a do kina.“
„Hm, pátek, muchlování svátek…“ utahuje si ze mě.
Mám sto chutí mu jednu vrazit. „Za koho mě máš?“
Další pokrčení rameny. „Byl jsem u toho to ráno, kdy ses vplížila
domů po tom, co jsi strávila noc u Tuckera. Nehraj si přede mnou na
neviňátko.“
„Nic se nestalo!“ bráním se vehementně. „Usnula jsem, to je
všechno. Ježiš, jsi horší než máma. Ne že by moje dívčí čest, nebo její
absence byla tvoje starost,“ pokračuju rychle, „ale Tucker a já, nemohli
jsme… vždyť víš.“
Jeffrey zmateně nakrabatí čelo. „Co jste nemohli?“
Bráška to s vtipnou kaší nikdy nepřeháněl.
„Vždyť víš,“ zopakuju důrazně.
Když mu to dojde, vykulí oči. „Aha. Jak to?“
„Když jsem… moc šťastná, začnu zářit a Tuckerovi se z toho
dělalo zle. Svatozář smrtelníky děsí. To je celý.“ Začnu na stole
přerovnávat sáčky s mletou paprikou. „Na tohle se asi taky můžeš
těšit.“
Teď vypadá vážně vyjeveně. „É, fajn.“
„Proto je těžký mít vztah s lidmi,“ pokračuju. „Ale kvůli tomu
jsem za tebou nepřišla.“ Polknu. Najednou jsem nervózní z toho, jak
na tenhle můj nápad zareaguje. „Začala jsem s tátou trénovat.“
123
 Jeffrey přimhouří oči a najednou je ostražitost sama. „Trénovat?
Co tím myslíš?“
„Učí mě používat svatozářný meč. Nás oba, mě a Christiana. A mě
napadlo, že by ses k nám třeba mohl příště přidat.“
Chvilku si mě nedůvěřivě měří a pak se zadívá na své ruce.
Blekotám dál: „Mohla by to být legrace. Vsadím se, že bys v tom
válel.“
Jeffrey se nepříliš pobaveně usměje. „K čemu by mi bylo učit se
bojovat s mečem?“
„Aby ses mohl bránit.“
„Proti komu? Andělskýmu samurajovi? Žijeme v jednadvacátým
století, kde existuje něco jako pistole.“
Jake k nám dojde a s nabručeným výrazem naservíruje na stůl
kouřící pizzu. Jeffrey a já beze slova čekáme, až před nás položí talíře.
„Máte ještě nějaké další přání?“ zeptá se Jake sarkasticky.
„Ne, děkujeme,“ odpovím, a když odkráčí, nakloním se přes stůl a
zašeptám. „Musíme se bránit proti Černokřídlým.“ Povím Jeffreymu o
svém rozhovoru se Samjeezou na hřbitově, včetně toho, jak se na něj
padlý anděl ptal. Svěřím se mu s tím, jak Samjeezu v jednom kuse
vídám ve vraní podobě v kampusu, a s tím, co táta řekl o sedmi, ehm,
Téčkách a o tom, že jestli budeme muset s někým bojovat, nejspíš to
budou oni. „Proto mě táta učí bojovat a vím, že by tě taky rád přibral
do týmu.“
„Téčka?“
Výmluvně na něj zírám, dokud neřekne: „Aha.“
„Tak co ty na to? Přidáš se k nám? Mohlo by to být jako Andělský
klub, jenom bez Angely, protože ta je… moc vytížená.“
Jeffrey zavrtí hlavou. „Ne, dík.“
„Proč ne?“
„Nehodlám se učit bojovat. Jenom bych tím hrál jejich hru. To pro
mě není.“
„Jeffrey, ty jsi přece prvotřídní zápasník a obránce. V zápase jsi to
dotáhl na krajskýho šampióna ve střední váze. Jsi –“
„Teď už ne.“ Vstane a věnuje mi pohled, kterým dává jasně na
srozuměnou, že tenhle rozhovor je u konce. „Dobrou chuť. Musím se
vrátit do práce.“
124
 10
VEČEŘE A KINO
„Vsaď na černou,“ poradí mi Angela.
Překvapeně se otočím. Angela stojí k mému překvapení za mnou
před zrcadlem a ukáže na šaty, co držím v levé ruce.
„Ty černý,“ trvá na svém.
„Díky.“ Pověsím druhé šaty. „Proč mě nepřekvapuje, že dáváš
přednost černý?“ utahuju si z ní. „Gotičko.“
Angela toporně dojde k posteli Wan Chen a sedne si. Vezme si
lahvičku mentolového pleťového mléka, kterou má Wan Chen vedle
postele, a začne si jím natírat chodidla. Snažím se nezírat na její břicho.
Teprve během uplynulých pár dnů se jaksi zaoblila. Poslední dobou se
věčně hrbí a nosí tmavé vytahané oblečení, které jí pomáhá skrývat, že
je těhotná, pokud chce. Ale dlouho už to nepůjde. Už brzo bude mít
dítě.
Dítě. Ta představa mi pořád připadá příliš šílená na to, aby to byla
pravda.
Jdu do koupelny a převleču se do černých šatů, do naprosto
ukázkových přiléhavých a po kolena dlouhých černých šatů bez
rukávů. Angela měla pravdu. Na rande jsou perfektní. Potom přejdu k
zrcadlu pověšenému na vnitřní straně dveří šatníku a přemýšlím, jestli
si mám vlasy sčesat do ohonu, nebo je nechat rozpuštěné.
„Nech je rozpuštěný,“ řekne Angela. „Zbožňuje tvoje vlasy. Když
je necháš rozpuštěný, bude se jich chtít dotknout.“
Když to takhle podá, připadám si jako talíř jídla připravovaný k
tomu, aby byl Christianovi naservírovaný. To jenom zhorší moji
nervozitu z dnešního večera. Všechno, co dělám, když se chystám na
naše rande, se točí kolem toho, jestli se to Christianovi bude líbit.
Bude mu vonět můj parfém? Budou se mu zamlouvat moje páskové

125
střevíce? Moje vlasy? Náhrdelník, který jsem si vybrala, s ptačími
křidýlky, které se mi třpytí na jamce pod krkem? Bude se mu to líbit? ptám
se dokola sama sebe a pak si musím položit otázku, jestli chci, aby se
mu to líbilo.
Rozpustím si vlasy z ohonu a nechám si je volně spadat na záda.
Když se ozve rázné zaklepání, běžím otevřít. Christian stojí na chodbě
v hnědých kalhotách a modré košili s rukávy vyhrnutými k loktům.
Voní po mýdle a pěně na holení.
Podá mi kytičku bílých sedmikrásek. „Pro tebe.“
„Děkuju,“ odpovím a můj hlas vyzní jako vypísknutí. Odkašlu si.
„Jenom je dám do vody.“
Christian vejde za mnou do pokoje a já začnu pátrat po něčem, co
by se dalo použít jako váza. To nejlepší, co najdu, je obří plastový
kelímek od limonády. Naliju do něj vodu a postavím „vázu“ s
květinami na stůl.
Christian se podívá na Angelu usazenou na posteli Wan Chen,
která si zrovna něco zuřivě zapisuje do černobílého sešitu.
„Nazdar Angelo,“ pozdraví.
„Čau Chrisi,“ odpoví Angela, aniž by na okamžik přestala psát.
„Clara řekla, že se tady můžu poflakovat, když budete večer venku.
Musím vypadnout od spolubydlících. Chovají se ke mně, jako bych
vyskočila z 16 a těhotná. Tak ty jsi přinesl květiny. Dobrý tah.“
„To víš, snažím se,“ odpoví s potutelným úsměvem a pak se
podívá na mě. „Jsi připravená?“
„Jo.“ Odolám nutkání zastrčit si vlasy za uši.
„Tak zatím,“ rozloučím se s Angelou. „Wan Chen se z přednášky o
astronomii vrátí kolem půlnoci. Do té doby jí laskavě uvolni postel.“
Angela mě mávnutím ruky milostivě propustí. „Běž,“ řekne. „A
koukej konečně ztratit hlavu.“

Když nastoupíme do Christianova pick-upu, Christian zastrčí klíček

do zapalování, ale nenastartuje. Místo toho se otočí ke mně.
„Tohle je rande,“ oznámí mi.
„Aha, prima,“ já na to, „protože mi nešly do hlavy ty květiny a
tak.“

126
 „A protože je to rande, musíme si stanovit určitá základní
pravidla.“
No nazdar.
„Tak fajn,“ zasměju se nervózně.
„Dnes večer platím já,“ spustí.
„Ale –“
Christian zvedne ruku. „Vím, že jsi moderní, emancipovaná a
nezávislá žena, a já to respektuju a chápu, že pro tebe není problém
zaplatit si večeři, ale i tak je kino, večeře a všechno ostatní na mně.
Domluveno?“
„Jenže –“
„A i když všechno platím, neznamená to, že od tebe něco čekám.
Chci tě dnes pozvat a to je všechno.“
Je roztomilé, jak se červená.
„Fajn,“ předstíraně zabručím. „Platíš ty. Ještě něco?“
„Jo. Dnes večer se nebudeme bavit o ničem, co má něco
společného s anděly, jestli ti to nevadí. Nechci slyšet slova anděl, poslání
nebo vize ani žádné další naše speciální termíny. Dnes si prostě
Christian a Clara, dva vysokoškoláci, vyrazí na rande. Co ty na to?“
„To zní dobře,“ odpovím. Víc než dobře. Zní to bezvadně.

Teoreticky je to senzační nápad, nebavit se o andělských záležitostech,

ale ve skutečnosti to dopadne tak, že o hodinu později sedíme v matně
osvětleném hledišti v kouzelném alternativním kině v Capitole před
začátkem filmu a dochází nám témata k rozhovoru. Už jsme stihli
probrat, jak proběhly hodiny v prvním týdnu zimního čtvrtletí, a vzali
jsme si na mušku stanfordské drby a naše oblíbené filmy. Christian má
rád Zombieland. To mě dost překvapí – tipovala bych ho spíš na
milovníka filozofických filmů jako Vykoupení z věznice Shawshank.
„Shawshank je dobrý,“ odpoví. „Ale nic se nevyrovná Woodymu
Harrelsonovi likvidujícímu zombie. On si to tak užívá.“
„Pche,“ zašklebím se. „Zombie mi vždycky připadaly nejmíň
děsivý ze všech příšer. Uznej sám. Jsou pomalý a tupý. Nespřádají
ďábelský plány, ani nechtějí ovládnout svět. Vzmůžou se jenom na –“
Napřáhnu před sebe ruce a předvedu svou nejlepší verzi zombického
sténání. Nakonec jen zavrtím hlavou. „Nejde z nich žádná hrůza.“
127
 „Jenže ony se na tebe pořád valí,“ namítne Christian. „Můžeš před
nima utíkat. Můžeš je zabíjet, ale pokaždý se objeví další. A stačí jedno
kousnutí a je po všem – jsi nakažená. Jsi odsouzená stát se jednou z
nich. Tečka.“
„Dobře,“ uznám, „něco na nich je.“ Najednou jsem trochu
zklamaná, že jsme nepřišli na zombický horor.
„Příště,“ uculí se Christian.
„Hele, mám nové pravidlo pro naše rande,“ navrhnu s veselým
úsměvem. „Žádné čtení myšlenek.“
„Promiň,“ omlouvá se spěšně. „Už to neudělám.“
Jeho hlas zní najednou tak vážně a rozpačitě, jako bych ho
přistihla, že mi kouká do výstřihu, a mně nezbývá nic jiného než po
něm hodit popcorn. „To doufám,“ řeknu.
Christian se usměje.
A já mu úsměv oplatím.
Pak tiše sedíme a pojídáme popcorn, dokud se světla v sále
neztlumí a plátno nerozzáří.
Po kině mě Christian vezme na pláž, kde povečeříme v Paradise
Beach Grille, malé prvotřídní restauraci na břehu moře. Potom si
venku zujeme boty a vyrazíme na procházku pískem. Slunce zašlo už
před několika hodinami a na vodě se třpytí měsíční paprsky. Oceán
nás něžně konejší, olizuje nám nohy a já s Christianem se smějeme,
protože jsem se právě přiznala, že můj nejoblíbenější film je Věcný
příběh, staré a naprosto kýčovité převyprávění Popelky, kde se Drew
Barrymoreová marně snaží zvládnout britský přízvuk. Je to trapné, ale
je to tak.
„Tak jak si vedu?“ zeptá se Christian po chvíli.
„Bezkonkurenčně nejlepší rande,“ pochválím ho. „Dobrý film,
dobré jídlo, dobrá společnost.“
Christian mě vezme za ruku. Naše moc se spojí a mezi námi zahoří
ta známá jiskra. Chladný vánek mi zvedne a rozcuchá vlasy a já si je
radši odhodím zpátky na záda. Christian na mě koutkem oka mrkne a
pak se zadívá na vodu. Toho využiju pro změnu já, abych si ho
prohlédla.
Je divné říkat o klukovi, že je půvabný, ale Christian takový je. Jeho
tělo je štíhlé a přitom silné a pohybuje se neuvěřitelně elegantně – jako
128
tanečník, pomyslím si, i když bych mu to v životě neřekla. Někdy
zapomínám, jak je půvabný. Má překrásné oči se zlatými zrníčky,
husté tmavé řasy, pro které by všechny holky klidně vraždily, vážné
obočí, mužně tvarované lícní kosti a plné, výrazné rty.
Zachvěju se.
„Je ti zima?“ zeptá se, a ještě než stihnu odpovědět, sundá si
bundu, černou flísovku, a zabalí mě do ní. V ten okamžik mě obklopí
jeho vůně – mýdlo a kolínská – a závan mraku, jako by před chvílí
létal. Vybaví se mi okamžik, kdy jsem ho v té bundě viděla poprvé.
V tu noc při požáru, kdy mi ji položil přes ramena. Od té noci uběhl už
víc než rok, ale ta vize je v mé hlavě stále živá: Kopec v plamenech, to,
jak Christian vyslovil To jsi ty, a emoce, které jsem prožívala, když
uchopil mou ruku. Ve skutečnosti se to nikdy takhle neodehrálo, ale
připadá mi to jako vzpomínka.
To jsi ty, řekl.
„Děkuju,“ povím mu a hlas mě maličko zradí.
„Rádo se stalo,“ odpoví a znovu mě uchopí za ruku.
Neví, co dalšího říct. Taky mi chce povědět, jak mu připadám
krásná. Že se díky mně stává lepším a silnějším, že mi chce zastrčit
zbloudilý pramen vlasů za ucho a políbit mě, a doufá, že mu třeba
tentokrát polibek oplatím.
Teď jsem to já, kdo podvádí.
Pustím jeho ruku.
Na tom nesejde, ujistí mě v duchu. Nevadí mi, že vidíš, co se ve mně děje.
Zatají se mi dech. Musím přestat být tak zbabělá, pomyslím si.
Nejde ani tak o to, že bych z něj měla strach, protože jestli na tomhle
světě existuje někdo, s kým se cítím v bezpečí, je to Christian. Jenže se
bojím tomu poddat a dovolit, aby se to, co mezi námi je, stalo
skutečností. Mám strach, že ztratím sebe sama.
„To se nestane,“ zašeptá.
Teď očividně podvádíme oba.
Ne? zeptám se tiše.
Se mnou ne, ujistí mě. Víš, kdo jsi, a nikomu nedovolíš, aby ti tohle vzal.
Tohle na mě miluje. Miluje –

129
 Přivine mě k sobě blíž a zadívá se mi do očí. Srdce mi prudce
poskočí v hrudi. Zavřu oči a jeho rty se dotknou mé tváře kousíček od
ucha.
„Claro.“ Vysloví jenom moje jméno, ale jeho hlas mě celou
rozechvěje.
Odtáhne se a já vím, že se mě chystá každým okamžikem políbit, a
já chci, aby to udělal, ale v tu chvíli, kdy se jeho rty skoro dotýkají
mých, najednou zahlédnu Tuckerovu tvář. Tuckerovy modré oči.
Tuckerova ústa tak blízko mých, že cítím jeho dech.
Christian se zarazí. Cítím, jak ztuhl, protože vidí to co já, a odtáhne
se.
Otevřu oči. „Já –“
„Mlč.“ Prohrábne si rukou vlasy a zahledí se na moře. „Prosím
tě… mlč.“
Nenávidí mě. Na jeho místě bych se teď taky nenáviděla.
„To ne,“ řekne zprudka a povzdechne si. „Ale přál bych si, abys ho
pustila z hlavy.“
„Já se snažím.“
„Ale ne dost.“ Když se na mě tentokrát podívá, jeho oči jsou
chladné. Není zvyklý se honit za holkama. To ony vždycky nadbíhaly
jemu. A rozhodně není zvyklý na to být něčím náhradníkem. Při té
představě vztekle zatne zuby.
„Je mi to líto,“ omlouvám se. Tohle si vůbec nezaslouží.
Christian zavrtí hlavou a vydá se nazpátek po pláži k silnici. Jdu za
ním a při chůzi se snažím obout si střevíce.
„Počkej,“ zavolám na něj. „Můžem tu zůstat. Je ještě brzo. Třeba
bysme mohli –“
„K čemu by to bylo?“ skočí mi do řeči. „Myslíš, že bysme to měli
hodit za hlavu a dělat, že se nic nestalo? Na tohle já nejsem.“ Znovu si
povzdechne. „Radši pojedem.“
Představa, jak cestou do Stanfordu oba zaraženě mlčíme, mě děsí.
„Dostanu se domů sama,“ řeknu a udělám krok vzad. „Klidně jeď.
Mrzí mě to.“
Upřeně se na mě zadívá s rukama zastrčenýma v kapsách. „Ne.
Měl bych –“

130
 Zavrtím hlavou. „Dobrou noc, Christiane,“ rozloučím se. Potom
zavřu oči, vyvolám svatozář a přenesu se pryč.

Chtěla jsem se vydat na Buzzards Roost, někam, kde je klid a kde budu
moct přemýšlet, ale když svatozář pomine a moje oči si zvyknou na
tmu, zjistím, že jsem se ocitla v uzavřeném prostoru a kolem je tma
jako v ranci. Skoro začnu panikařit, když vtom mě napadne, že to
nemůže být má vize, můj rozsudek smrti, protože jsem Christiana
nechala na pláži. Klopýtám vpřed s rukama nataženýma před sebe a
nohama zkouším podlahu. Když zjistím, že není nakloněná,
ulehčením vydechnu. Nahmatám zeď z hrubých klád a pokusím se
projít pomalými šouravými kroky podél ní. Vrazím do řady hrábí
opřených o stěnu a ty se s mohutným rámusem sesypou na podlahu.
Chci je rychle posbírat a pak si v duchu řeknu: Že se na to nevykašlu.
Vyvolám svatozář, abych si posvítila.
Zvednu ruku a soustředím se, abych do ní vtáhla svatozář tak, jak
to podle táty funguje se svatozářným mečem. Jenom si místo ostří
představuju lucernu. Ke svému úžasu dokážu v ruce vytvořit zářivou
kouli, která je tak teplá a živá, až mi mravenčí prsty. Á, svatozář,
napadne mě, užitečná věcička – síla Všemohoucího ve vašich rukou,
když potřebujete zbraň, která navíc poslouží jako praktická baterka.
Když se rozhlédnu, zjistím, že jsem se přenesla do stáje. Do velmi
povědomé stáje.
Do prčic.
Zamířím ke dveřím a cestou ven minu koňské boxy, odkud mi
Midas tiše zaržá na pozdrav. Uši má nastražené a oči upírá na mě a na
zářící kouli v mé ruce. Světlo ho kupodivu neleká. Možná si říká, že už
v životě viděl jinačí věci.
„Ahoj krasavče,“ řeknu mu. Natáhnu volnou ruku a pohladím ho
po sametovém nose. „Jak se vede, fešáku? Chyběla jsem ti?“
Midas se nakloní vpřed, až na krku ucítím jeho vlhký, senem
provoněný dech, a pak mě jemně kousne do ramene.
„No tak, přestaň,“ dám se do smíchu.
Vtom stáj zaplaví světlo. Midas ucukne a poplašeně zaržá. Když se
otočím, ocitnu se tváří v tvář hlavni pušky, vyjeknu a okamžitě zvednu
ruce na znamení, že se vzdávám. Koule ze svatozáře v tu ránu zhasne.
131
 Je to Tucker.
Rozčileně vydechne. „Do háje, Claro! Vyděsilas mě!“
„Já vyděsila tebe?“
Tucker spustí pušku. „Tak to dopadá, když uprostřed noci lezeš do
cizích stájí. Máš štěstí, že jsem tě zaslechl já a ne táta, protože to už bys
touhle dobou byla bez hlavy.“
„Promiň,“ vyhrknu. „Nechtěla jsem sem vpadnout.“
Tucker má pod světlehnědým pracovním pláštěm, který je mu o
dobrých pár čísel větší, jenom flanelové pyžamo. Opře pušku o zeď a
dojde k Midovi, který škube hlavou dozadu a kope do dveří.
„Koně nesnášejí překvápka,“ zabručí.
„To je vidět.“
„To nic, kamaráde,“ uklidňuje Mida. Potom zastrčí ruku do kapsy
kabátu a vyloví hrst něčeho, co vypadá jako bonbóny. Midas okamžitě
vykročí k němu, začichá a Tucker ho nakrmí sladkostmi.
„Vždycky s sebou nosíš bonbóny pro případ nouze?“ zeptám se.
„Chutná mu želé,“ odpoví Tucker a pokrčí přitom rameny.
„Dopřávali jsme mu, ať sní, kolik chce. Teď se nám začíná
boubelatit.“ Pohladí Mida po krku, pak se ohlédne na mě. „Chceš mu
trochu dát?“
„Jasně,“ odpovím a Tucker mi podá pár bonbónků.
„Drž dlaň rovně nataženou,“ poučí mě. „Jinak bys mohla přijít o
prst.“
Když udělám krok ke stání, Midas prudce zvedne hlavu a neklidně
přešlápne. Potom se dotkne nozdrami mé dlaně, slupne bonbóny jako
malinu a hlasitě je žvýká.
„To lechtá,“ řeknu se smíchem.
Tucker se usměje a já mu řeknu o další bonbóny. Na chvíli je mezi
námi všechno jako dřív, jako by nikdy nedošlo ke všem těm
štěkanicím, trapným chvílím a loučení.
„Moc ti to sluší,“ poznamená a změří si mě pohledem – mé
zvlněné vlasy, make-up. Jeho oči sklouznou k okraji černých šatů,
hezkým střevícům a namalovaným nehtům a pak zvedne oči k černé
flísové bundě, kterou mám pořád přehozenou přes ramena.
„Tentokrát to na pohřeb nevypadá.“
„Ne.“ Nevím, co jiného mu na to odpovědět.
132
 „Rande?“
Mám sto chutí zalhat. Říct mu, že jsem si vyrazila s partou kámošů,
nic zvláštního, žádná velká akce, jenže jsem mizerná lhářka a Tucker
dokáže výborně odhalit sebemenší lež. „Jo. Rande.“
„S Prescottem,“ uhodne.
„Záleží na tom?“
„Asi ne.“ Zlehka poplácá Mida po nose, pak se odvrátí a odšourá
se o pár kroků. Výraz na jeho tváři mi rve srdce. Jako by se ze všech sil
snažil předstírat, že je mu to jedno. Jenže já ho znám.
„Tuckere –“
„Né, to je v poho,“ řekne. „Asi by mě nemělo překvapovat, že
zkusil štěstí, když jsme se rozešli. Tak jaký to bylo?“
Zírám na něj neschopná slova.
„No, asi to nebyla žádná sláva, jinak bys skoro ráno neskončila
tady.“
„Po tom ti nic není, Tuckere Avery.“
„Jo, to máš pravdu,“ odpoví. „Co bylo, bylo. Ale podle mýho
tomu odporuje jeden dost podstatný fakt.“
Na chvíli zapomenu dýchat. „Jo? A jaký?“
Nevzrušeně si mě změří. „Pořád se vracíš sem.“
Na tom něco bude.
„Poslyš –“ vypadne z nás ve stejnou chvíli a Tucker si povzdechne.
„Ty první,“ vyzvu ho.
Tucker si promne týl. „Chtěl jsem se ti omluvit, že jsem na tebe byl
tak nabroušený. Měla jsi pravdu. Choval jsem se jako kretén.“
„Překvapila jsem tě. A měl jsi pravdu. Pořád se ti motám do
života.“ Přikývne. „Ale i tak mě to neomlouvá. Nejsi zdaleka to
nejhorší, co by mi mohlo vpadnout do života.“
„Páni, super. Nejsem to nejhorší.“
„Né.“
Dáme se do smíchu a je to prima pocit takhle se smát. Připadám si
jako za starých časů. Jenže pak mě napadne: Co když ale jsem to
nejhorší, co by mu mohlo vpadnout do života. Dívá se na mě s
důvěrně známým náznakem touhy v očích, při kterém se mě najednou
zmocní strach o něj. Nemůžu si dovolit se s ním znovu sblížit. Jenom
bych mu ublížila. A navíc tenhle rok možná ani nepřežiju.
133
 „A teď ty,“ pobídne mě Tucker.
„Ehm.“ Uvědomím si, že mu nemůžu říct, co si myslím. Ukážu
palcem za sebe na otevřená vrata stáje. „Chtěla jsem říct, že bych měla
jít.“
„Jasně.“
Když se nepohnu, Tucker se zatváří zmateně a pak pobaveně. „Jo,
aha. Chceš, abych odešel já.“
„Klidně zůstaň. Já jenom, že svatozář…“
„To nic.“ Usměje se a na tváři se mu objeví dolíčky. Loudavým
krokem projde kolem mě k vratům. „Tak zas někdy nashle, Karotko.“
Ne, to se pleteš, pomyslím si chmurně. Musím s tím přestat.
Nemůžu se sem v jednom kuse vracet. Musím se odsud držet dál.
Řekl mi Karotko.

Angelu najdu přesně tam, kde byla, když jsem odešla. Pořád cosi
zapáleně spisuje na posteli Wan Chen. Když se zjevím v pokoji, chvíli
na mě zírá.
„Žjóva,“ prohlásí. „Měla jsi pravdu, když jsi tvrdila, že je to jak
transport ve Star Treku. Fakt drsný.“
„Už mi to jde líp,“ připustím.
„Jaký bylo rande –“ spustí, ale vtom si všimne mého výrazu. „Aha,
takže žádná sláva.“
„Přesně. Žádná sláva,“ odpovím, odkopnu boty a lehnu si na záda
na postel.
Angela pokrčí rameny. „Chlapi.“
„Chlapi.“
„Když jsme jednoho vystřelili na měsíc, proč za ním neposlat i
zbytek?“ prohodí.
Jsem utahaná, ale její vtípek mě navzdory všemu rozesměje.
„Proto chlapy neřeším,“ pokračuje Angela. „Nemám na ně
trpělivost.“
Jasně. Chce říct, že se nezahazuje s obyčejnými smrtelníky.
„Je to Phen,“ poví mi najednou.
„Jako že je otec?“
Angela sebou trhne, jako by ji moje otázka překvapila. Pak na
zlomek vteřiny zaváhá a tiše odpoví: „Jo. Ale ty jsi to stejně věděla.“
134
 „Ehm, jo.“
„Jenže Phen je taky ten muž v mé vizi,“ pokračuje. „Ten v šedým
obleku. Je to Phen.“
Při té představě mě podivně zamrazí.
„Víš to jistě?“
Angela nadšeně přikývne. „Nechápu, jak to, že jsem ho předtím
nepoznala. Celou tu dobu, co tuhle vizi mám, mě nenapadlo, že by se
mě mohla týkat.“
„Jo, vize dovedou být v tomhle pěkně zrádný.“
„Ztratila jsem tolik času sebelítostí,“ pokračuje Angela. „Myslela
jsem si, že co se tohle stalo“ – kývne na zaoblené bříško – „je všechno
v háji. Ale není. Mělo to takhle dopadnout. Byl to osud.“
Obrátím se na břicho. „A co máš teda udělat?“
„Mám mu říct o našem dítěti,“ odpoví. „Sedmý je náš.“
To mi přijde jako hodně špatný nápad, když uvážím, co všechno o
Phenovi vím. Přes všechen jeho šarm se mu prostě nedá věřit. Jenže
Angela nestojí o to, poslouchat teď takové řeči. Když jde o Phena, jde
u ní logika stranou.
„Dobře, řekněme, že máš pravdu –“ já na to pomalu.
„Jasně že mám pravdu,“ prohlásí Angela.
„Jasně že máš pravdu,“ připustím. „Jak ale Phen zjistí, že sem má
přijít? Jak se dozví, že se tady máte potkat?“
„To je snadný. Poslala jsem mu mail.“
Snažím si v hlavě srovnat představu anděla s účtem na Gmailu.
„Poslyš, Ange –“
„Přijede a já mu to řeknu,“ prohlásí odhodlaně Angela.
„Nechápeš, co to znamená, Claro?“
Ne, nechápu.
„Znamená to,“ řekne klidně a obejme jednou rukou své kulaté
břicho, „že všechno dobře dopadne.“
O tom dost pochybuju, ale pro jednou doufám, že má pravdu.

135
 11
JEDEN KROK VPŘED, DVA VZAD
Opět se ocitnu ve tmě. Skrývám se.
Pláču. Teď už o tom nemůže být pochyb. Obličej mám mokrý,
prameny vlasů se mi lepí na tváře, slzy mi stékají pod bradu a kapou
dolů. Stalo se něco, co nedokážu dostat z hlavy, ale pobírám to jenom
prostřednictvím zvuků: tlumený sten, vzlyk, pár šeptem pronesených
slov.
Bože, pomoz mi.
Zakryju si pusu rukou, abych nevykřikla. Clara z budoucnosti si
připadá bezmocná. Ztracená. A já, Clara z přítomnosti, netuším, kde
jsem. Znám jenom tmu kolem, strach, hlasy, co se přibližují, a pach
krve.
Skrývat se není k ničemu. Najdou mě. O mém osudu už je
rozhodnuto. Musím prostě počkat, až se naplní. Musím být statečná,
pomyslím si, a postavit se tomu.
Bože, pomoz mi, žadoním v duchu, ale zbylo mi tak málo víry, že
pochybuju, že se od Něj dočkám pomoci. Proberu se pod stromem.
Cosi tvrdého mě tlačí do zad. Hmátnu za sebe a zjistím, že to je kniha,
kterou jsem četla předtím, než mě zaskočila vize. Rozhlédnu se, jestli
si někdo nevšiml, jak jsem se složila na trávníku, ale zdá se, že se nikdo
nedívá. Protřu si oči. Ještě pořád brečím. Srdce mi vyděšeně bije, dlaně
mám zpocené a v žaludku jako by mi uvízl balvan.
Musím té vizi přijít na kloub, než se z toho zblázním.
Vylovím mobil a v seznamu kontaktů dlouho hypnotizuju
Christianovo jméno. Pak si povzdechnu a vrátím mobil do batohu.
Christian se mnou už víc než měsíc sotva prohodil slovo, dokonce i na
lekcích šermu. Chápu ho. Jeho hrdost kvůli mně dost utrpěla. Taky

136
bych byla vytočená, kdybych se ho chystala políbit, otevřela mu své
srdce dokořán, a on by přitom myslel na jinou.
Zvednu knihu a nalistuju stránku, na které jsem skončila, než můj
mozek podnikl krátký výlet do budoucnosti. Je to román, jedna z těch
epických dystopií, co teď hrozně letí. Líbí se mi – aspoň se při čtení
můžu na vlastní život dívat s nadhledem. Jasně, sem tam mívám vize
plné zkázy a zmaru a srdce mi svírá záhadná ochromující bolest, která
je možná předzvěstí smrti, ale alespoň se nemusím trmácet
postapokalyptickou zemí, hledat úkryt a nemít přitom žádného
kamaráda kromě trojokého zmutovaného psa, kterého budu muset
později sníst, abych přežila nukleární zimu.
Když ovšem uvážím, jak na tom jsem, co se týče kamarádů, psí
mutant by představoval vítanou změnu. Christian se se mnou nebaví,
Jeffrey mi nezavolal a Angela má plno práce s přípravami na své
poslání a na setkání s Phenem, které má všechno napravit, a jaksi nemá
čas všímat si, že žiju. Amy a Robin se chovají trhle od chvíle, kdy
zjistily, že je Angela v tom, a když se setkáme, nechtějí mluvit o ničem
jiném než o tom, jaká je to tragédie a překvápko, že se Angela ocitla v
takové situaci, a co si vůbec počne? Dokonce i Wan Chen se začala
chovat odtažitě, když to zjistila. Jako by těhotenství byla nakažlivá
nemoc.
Znovu vzdychnu a snažím se vzpomenout si, co bych si mohla
zapsat do deníku vděku, na který jsem, abych se přiznala, nesáhla od
konce podzimního čtvrtletí.
Mám fajn život, připomenu si. Spousta lidí mě má ráda.
Jen je zrovna nemám nablízku.
Vtom nad hlavou zaslechnu zakrákání. Zadívám se do koruny
stromu, odkud na mě hledí Samjeeza ve vraním převleku. Hm,
překvápko.
Snažím se být odvážná a chovat se jakoby nic, ale i tak mi připadá,
jako by na mě vždycky, když ho uvidím, někdo chrstl ledovou vodu.
Pokaždé se totiž v duchu ptám, jestli se mě rozhodl zabít. To by klidně
mohl, usoudím. Stačilo by mu ledabyle mávnout rukou. Zabil by mě
levou zadní.
„Nemáte na práci nic lepšího než za mnou pořád lézt?“ zeptám se
a snažím se, aby můj hlas vyzněl drze.
137
 Vrána nakloní hlavu na stranu, zamává křídly a snese se z větve na
trávník vedle mě. Do hlavy mi vklouzne teskná melodie, při které se
mi hrudník sevře bolestí padlého anděla.
Meg, zoufá si v duchu Samjeeza. Pronese jenom jméno mé mamky,
nic víc, ale to slovo přetéká vzpomínkami a zármutkem. Touhou.
Provinilostí. Meg.
Rychle před ním uzavřu svou mysl a špitnu: „Jděte pryč.“
Vrána se zničehonic promění v muže. Ptačí tělo se protáhne,
vyroste a na jeho místě se objeví Samjeeza.
„Ježiši!“ Odplazím se pryč až ke kmeni stromu. „Tohle nedělejte!“
„Nikdo se na nás nedívá,“ ujistí mě Samjeeza, jako by v tuhle chvíli
bylo mojí největší starostí, jestli mě někdo viděl, jak klábosím s
ptákem, protože by tím děsně utrpěla má vynikající pověst.
Váhám, jestli mám prásknout do bot – vzít to přímou čárou do
Pamětního kostela, na nejbližší posvěcenou půdu, která mě napadá –
nebo se mu postavit čelem a poslechnout si, co mi chce říct tentokrát.
Ohlédnu se na kostel na opačné straně nádvoří. Je moc daleko.
„Můžu vám nějak pomoct, Same?“ zeptám se nakonec.
„Jednou jsem tvou matku vzal tančit,“ začne nanovo se svými
historkami. „Měla na sobě červené šaty, hudba hrála ‚Až se znovu
setkáme‘ a ona mi položila hlavu na hruď, aby si poslechla, jak mi tluče
srdce.“
„Máte vůbec srdce?“ zeptám se. Je to pěkně hloupá otázka a
možná trochu krutá, ale nemůžu si pomoct. Nezamlouvá se mi
představa, že mezi ním a mámou mohlo být něco takového. Nebo
vůbec něco, když jsme u toho.
Černokřídlý se zatváří dotčeně. „Samozřejmě že mám srdce. Mohu
být raněn jako kterýkoli muž. Tu noc mi zpívala, když jsme tančili.
‚Usměj se, i když si sbohem dáváme. Mraky odplují a my se opět
shledáme,‘“ zazpívá a nemá vůbec špatný hlas.
Tu píseň hned poznám. Mamka si ji prozpěvovala, když byla
zabraná do nějaké každodenní práce, třeba když skládala prádlo nebo
myla nádobí. Tohle je poprvé, kdy v jeho tajuplné Meg poznávám
mamku.
„Voněla po růžích,“ dodá Samjeeza.
To voněla.
138
 Samjeeza vytáhne z kapsy stříbrný náramek s přívěsky a položí si
ho na dlaň. „Dal jsem jí ho přede dveřmi, chvíli předtím, než jsme si
dali dobrou noc. Celé léto jsem pro ni chystal přívěsky, aby je našla.
Tento“ – přejede prstem po přívěsku ve tvaru ryby – „jako
připomínku dne, kdy jsem ji poprvé spatřil v rybníce.“ Pak se dotkne
stříbrného koně. „Tento připomíná, jak jsme ujížděli francouzskou
krajinou po tom, co vybombardovali nemocnici, kde pracovala.“
Na závěr pohladí drobné stříbrné srdíčko s jediným rubínem
uprostřed, ale nic mi o něm neřekne. Já ale i tak uhodnu, co znamená.
Tohle je asi pointa celé jeho historky: Miloval mou mámu.
Stále ji miluje.
Samjeeza sevře náramek v ruce a zastrčí ho zpět do kapsy.
„V kterém roce to bylo, když jste spolu tančili,“ zeptám se ho.
„1918,“ odpoví.
„Mohl byste se tam vrátit, ne? Andělé přece umějí cestovat
časem?“
Jeho oči se roztrpčeně zahledí do mých.
„Někteří andělé ano,“ odpoví.
Takže jenom dobří andělé. Ti, kteří mají přístup ke svatozáři a kteří
to mají u Boha dobré.
„Povíš mi teď příběh?“ zeptá se tiše Samjeeza. „O tvé matce?“
Zaváhám. Proč ho lituju?
Možná proto, odpoví můj otravný vnitřní hlas, že miluje někoho,
koho nemůže mít. S tím máš přece sama bohaté zkušenosti.
Řeknu svému vnitřnímu hlasu, ať drží zobák.
„Žádný pro vás nemám.“ Vstanu, otřepu z džin trávu a posbírám
si věci. Samjeeza se taky zvedne a já ke své hrůze zjistím, že v místě,
kde seděl, zůstala jen hnědá, uschlá tráva bez života.
Je to opravdu zrůda.
„Musím jít.“
„Tak příště,“ poznamená Samjeeza, když se obrátím k odchodu.
Zastavím se. „Já o žádné příště nestojím, Same. Nevím, proč to
děláte a co ode mě chcete, ale už nechci nic slyšet.“
„Chci, abys to věděla,“ vysvětlí mi.
„Proč? Abyste mi mohl předhazovat údajný vášnivý románek s
mou matkou?“
139
 Černokřídlý zavrtí hlavou a hranice mezi dvěma vrstvami jeho bytí
– tělem a duší, materiální a nehmotnou složkou – se při tom pohybu
rozplyne. Vtom mi to dojde: Chce, abych znala jejich minulost,
protože nemá nikoho jiného, s kým by se o ni podělil. Nikomu jinému
na ní nezáleží.
„Sbohem, Same.“
„Na shledanou,“ zavolá za mnou.
Jdu pryč bez jediného ohlédnutí. Před očima stále jasně vidím
mámu v červených šatech, se stříbrným náramkem s přívěsky, které jí
zvoní na zápěstí, jak zpívá a voní po růžích.

„Stane se to zítra,“ oznámí mi Angela, když pereme její věci v prádelně

na Roble a já jí pomáhám, protože poslední dobou má čím dál větší
problém se sehnout. Hluk vířící pračky a sušiček dokonale přehlušuje
náš tajný rozhovor o Angelině osudu, který se má podle všeho zítra
naplnit.
„Jak to víš?“ zeptám se jí.
„Protože jsem mu v mailu napsala, že se ten den sejdem,“ odpoví.
„Jak víš, že ten mail dostal?“
„Poslal mi odpověď a slíbil, že dorazí. A navíc se to má stát. Přijde,
protože ho tam vidím ve svý vizi.“
Její argumenty připomínají spíš bludný kruh, ale já na ně
přistoupím. „Takže ty k němu jen tak napochoduješ a oznámíš mu:
‚Sedmý je náš.‘“ Angelin nápad mě znervózňuje, a ne málo. Pořád si tu
scénu přehrávám v hlavě a vůbec si nedokážu představit, že by mohla
dopadnout dobře. Phen nemá jen šedá křídla, ale i duši – svou vlastní
podstatu. Jenomže Angela pokaždé, když jde o něj, ztrácí soudnost.
Na rozdíl ode mě, která od něj nečekám nic dobrého.
Angela si na chvíli skousne spodní ret. První signál skutečné
nervozity, který jsem u ní při té záležitosti se sedmým zaznamenala.
„Tak nějak,“ odpoví.
Věřím jí, když tvrdí, že se to stane v její vizi. A vize nám ukazují, jak
se věci mají odehrát, nebo ne?
Těžko říct. Nikdy jsem nepřišla na to, proč měl Jeffrey vizi o tom,
jak zakládá požár a pak z něj má někoho zachránit. Nebo proč jsem se

140
tehdy měla s Christianem setkat v lese. Nebo co jsem vlastně dělala na
mámině pohřbu.
Nejspíš nemáme pochybovat a ptát se na důvody, ale rozhodnout
se, jestli úkol splníme, nebo – budem v háji.
„A co dál?“ zeptám se. „Povíš mu to a pak –“
„Pak se s tím my dva nějak vypořádáme,“ usoudí Angela a položí si
dlaň zlehka na břicho. „Spolu.“
Přebírám si to v hlavě. Vážně si myslí, že mu to poví a pak budou
všichni tři – devatenáctiletá studentka, tisíc let starý nevyzpytatelný
anděl s šedou duší a jejich malé triplareovské sluníčko – žít společně
jako šťastná rodinka? Asi už se staly větší podivnosti, ale i tak…
Angele neujde můj pochybovačný výraz.
„Poslyš, C, nečekám žádný pohádkový konec. Ale je to moje
poslání, chápeš? Proto jsem se narodila. Musím mu to říct. On je…“
Rychle se nadechne, jako by to, co se chystá říct, od ní vyžadovalo
všechnu odvahu. „On je otec mého dítěte. Zaslouží si to vědět.“
Ten záblesk neochvějné jistoty v jejích očích dobře znám.
Nepochybuje o správnosti své vize a toho, co v ní prožívá. Je
skálopevně přesvědčená o tom, co od osudu může očekávat. Kdysi
jsem cítila to samé, vlastně ještě nedávno.
„Jestli je to nějaká zkouška a přišla chvíle pro mé duchovní
rozhodnutí,“ pokračuje Angela. „Jsem připravená říct mu pravdu.“
„Takže zítra je ten velký den,“ dodám, jako bych to chápala a
souhlasila s jejím rozhodnutím.
Angela se usměje. „Epochálně velký den. Půjdeš se mnou, C?“
„Za Phenem? Já ti nevím, Ange. Podle mě je to vaše soukromá
záležitost.“
Když jsem byla s Phenem naposledy sama, řekla jsem mu něco ve
smyslu, aby dal Angele pokoj, protože si zaslouží něco lepšího, než co
jí může nabídnout, a on mě odbyl, že jsem ještě dítě a pokrytec. Phen a
já nejsme zrovna nejlepší kámoši.
Angela se opře o sušičku. „Půjdeš se mnou,“ prohlásí, jako by se
nechumelilo. „Ve vizi tě tam pokaždý vidím.“
Na to jsem dočista zapomněla. Nebo jsem si možná myslela, že si
tuhle část vycucala z prstu, aby mě přinutila jít s ní na Stanford.
„Dobře. A kde přesně v té vizi jsem?“
141
 „Většinu cesty se držíš tak dva kroky za mnou. Asi jako morální
podpora.“ Zamrká na mě a prosebně našpulí rty.
Zničehonic mi připadá, že je tahle zkouška určená i mně jako dítěti
andělské krve, které by mělo věřit vizím. A jako Angelině kamarádce.
„Tak fajn, dobrá. Budu tam. Dva kroky v závěsu za tebou,“ slíbím
jí.
„Něco mi říkalo, že do toho půjdeš,“ prohlásí Angela poťouchle.
„Moc se neraduj.“
Angela šáhne do zadní kapsy kalhot a vytáhne zmačkaný papír.
Když ho rozloží, ukáže se, že to je snímek z ultrazvuku.
„Ty jsi byla u doktora?“ zeptám se. „Kdybych to věděla, šla bych s
tebou.“
Angela pokrčí rameny. „Byla jsem tam už několikrát. Chtěla jsem
se ujistit, že je všechno v pořádku.“ Pak se opraví. „Teda, že on je v
pořádku. Bude to kluk.“
Upřeně hledím na snímek a nedokážu se ubránit ohromení nad
tím, že v břiše mé kamarádky opravdu roste tenhle človíček. Snímek je
zrnitý, ale dokážu zřetelně rozeznat profil, nosík a bradu, kosti, které
tvoří mrňouskovu paži. „Seš si jistá, že to bude kluk?“
„Dost jistá,“ uculí se samolibě Angela. „Myslím, že ho pojmenuju
Webster.“
„Webster, jako po slovníku? Hm, to se mi líbí,“ řeknu a vrátím jí
snímek.
Angela se na něj dlouze zadívá. „Zrovna si cucal palec.“
Znovu papír složí a schová ho zpátky do kapsy. Sušička zapípá, že
je hotovo, a Angela začne vytahovat prádlo a strkat ho do koše.
„Vezmu to,“ nabídnu se a Angela přisune koš ke mně.
Když se vrátíme do jejího pokoje a pustíme se do skládání prádla,
Angela zničehonic zamumlá: „Nevím, co si jako máma počnu. Nejsem
právě… mateřský typ.“
Složím tričko a položím ho na postel. „To asi neví nikdo, dokud se
mu nenarodí dítě.“
„Bude naprosto výjimečný,“ dodá tiše Angela.
„Já vím.“
„Phen už bude vědět, co dělat,“ řekne, jako by to byla mantra,
kterou si donekonečna opakuje. „Bude vědět, jak ho ochránit.“
142
 „To určitě bude,“ odpovím, abych ji uklidnila, ale mám ohledně
Phena své pochybnosti. Nahlédla jsem do jeho nitra a rozhodně na mě
nepůsobil jako dobrý otec.

Zaklepu na Christiana. Když se dveře otevřou, stojí tam zpocený v

bílém tílku a teplácích a kolem krku má přehozený ručník. Je
překvapený, že mě vidí. Byl by radši, kdybych mu předem zavolala.
„Jenže ty mi nezvedáš telefon,“ namítnu.
Stiskne zuby.
„Pořád na mě máš vztek a já to vzhledem k tomu, co se stalo,
chápu, ale potřebuju s tebou mluvit.“
Christian mě pustí dál a já kolem něj projdu do pokoje. Okamžitě
se podívám směrem k televizi. Charlie tam tentokrát nesedí.
„Musíme si promluvit o Angele,“ spustím.
Christian na to nic neříká. Jeho pohled se jakoby mimoděk sveze k
rámečku s fotografií ženy, která zvedá do vzduchu malého
černovlasého chlapečka. Fotka je maličko rozmazaná, protože se oba
hýbou. V tom kloučkovi ale bezpečně poznám Christiana. Může mu
být tak čtyři pět let. Christian a jeho máma. Spolu. Šťastní. Oba se
smějí. Když se na ně dívám, jako bych je slyšela. Skoro cítím jejich
radost a je mi smutno při pomyšlení, že ji ztratil, když byl tak mladý.
Teď navíc přišel i o Waltera.
Otočím se a zadívám se na něj. Stojí s rukama zkříženýma na hrudi,
odtažitý a nepřístupný.
„Hele, jestli se spolu máme bavit, budeš se mnou muset mluvit.
Slovy a tak,“ rýpnu si.
„Co chceš, abych řekl? Byli jsme spolu a ty ses zdekovala, Claro.“
„Tak já se zdekovala?“ zopakuju. Nevěřím vlastním uším. „Proto
jsi naštvaný? To ty jsi přece chtěl, abysme šli.“
„Nechci být na tebe naštvaný kvůli té druhé věci,“ zabručí a
nechce se mi podívat do očí. „Nemůžeš za to.“
Někdy mě s tou svou chápavostí vytáčí.
„Jenže pak ses prostě vypařila,“ dodá a v jeho hlase zazní dotčený
tón.
„Odešlas.“
„Promiň,“ omlouvám se a myslím to upřímně.
143
 „Kam jsi zmizela?“ zeptá se. „Když jsem za tebou přišel na kolej,
abych se omluvil za to, co jsem řekl, nebo možná za způsob, jakým
jsem to řekl, Angela na mě vybalila, že ses ještě nevrátila.“
Zůstanu na něj hledět. Přistihl mě při činu.
Zavře oči a svraští obočí, jako bych mu působila fyzickou bolest.
„Já to věděl.“
Říkám si, jestli by se cítil líp, kdyby věděl, že můj rozhovor s
Tuckerem nedopadl o moc líp než rozhovor s ním.
Christian otevře oči. „Možná.“
Mužští. Já se z nich zblázním.
Ale k věci. „Fajn. Tohle je sice sranda k popukání, ale já jsem
nepřišla rozebírat nás dva,“ poinformuju ho. „Chci ti říct o Angele.“
„Už porodila? Co teď bude dělat?“ zeptá se účastně.
„Ne,“ odpovím. „Ještě ne. Ale zítra o tom chce mluvit s Phenem.“
Christian ztuhne. „Ona mu chce říct o dítěti?“
„Chystá se mu oznámit, že je otec. Takový je plán.“
„To není dobrý nápad,“ namítne Christian a zavrtí hlavou, jako by
šlo o ten nejhorší nápad všech dob. „Neměla by o sedmém říkat
nikomu, zvlášť ne Phenovi.“
„Angela by si zasloužila někoho lepšího,“ připustím. „Phen není…
šťastný. Ale asi prostě uvidíme. Angela to chce udělat, děj se, co děj.
Až se zítra vrátím, zavolám ti.“
Christian svraští obočí. „Moment. Ty jdeš s ní?“
„Požádala mě o to. Přesněji řečeno, řekla mi, že tam mám být,
takže jdu taky.“
Christian nesouhlasně semkne rty. „Neměla by ses do toho plést.“
„Je to její poslání. Kromě toho mě Phen už zná, takže nehrozí, že
se prozradím. Budu tam jako morální podpora.“
„Na to zapomeň,“ zarazí mě a jeho zelené oči jsou ledově chladné.
„Je to moc riskantní. Phen je anděl. Mohl by přijít na to, co jsi.“
„Technicky vzato není zlý…“
Christian se zasměje, bez špetky pobavení. „Slyšela jsi, co tvůj otec
říkal o nerozhodnutých andělech. Jsou horší než Černokřídlí. Nejsou
oddaní žádné straně.“ Popadne mě za ramena, jako by se mnou chtěl
třást, dokud nedostanu rozum, ale řekne jenom: „Nemůžem se
promenádovat před rozervanými anděly.“
144
 „Rozpolcenými,“ opravím ho. „A jo, napadlo mě, že si na to
vezmu uniformu mažoretky a hůlku.“
„O tomhle nežertuj,“ zarazí mě. „Je to vážná věc.“
Chci ustoupit, ale Christian mě drží pevně.
„Nechoď tam,“ naléhá. „Aspoň jednou v životě buď opatrná.“
„Neříkej mi, co mám dělat,“ odseknu a setřesu jeho ruce.
„Nebuď idiot.“
„Neurážej.“ Zamířím ke dveřím.
„Claro, nechoď,“ prosí mě naléhavě, všechen vztek stranou.
Zastavím se.
Christian řekne: „Celý život… celý život ode dne, kdy máma
umřela, mě strejda varoval přesně před těmihle věcmi. Nesmíš se
prozradit, nikomu. Nesmíš nikomu věřit.“
„Jo, jasně. Nebav se s cizími anděly.“ Tohle nebude ta nejlepší
chvíle, abych se mu svěřovala s mým malým odpoledním pokecem se
Samjeezou, a tak o tom radši pomlčím. „Jsem v její vizi, Christiane.“
„Ze všech lidí bys právě ty měla vědět, že věci vždycky
nedopadnou tak jako ve vizích,“ odpálkuje mě.
To je pěkná podpásovka.
„Claro,“ pokračuje zoufale, „já tě ve své vizi taky viděl. Co když je
to následek toho zítřejšího –?“
Zvednu ruku. „To by už stačilo.“
Zítra tam s Angelou půjdu. Mám tam být. Dva kroky za ní. A je mi
jedno, jak to dopadne.

A tak se 13. února o tři čtvrtě na dvanáct v den, kdy se Angela

rozhodla naplnit svůj osud, vydáme z Roble, abychom se setkaly s
rozpolceným andělem. Angela se na tuhle příležitost náležitě oblékla.
Vzala si fialovou těhotenskou košilku lemovanou krajkou, těhotenské
kalhoty s elastickým páskem místo zipu a krémový pletený svetr, který
zdůrazňuje jas její pokožky a modravý lesk jejích vlasů. Dokonce se i
nalíčila. Nevsadila ale na své oblíbené výrazné oční linky a tmavou
rtěnku, ale na decentní řasenku a růžový lesk na rty. Na únor je teplo a
Angela se pod vrstvami oblečení potí a ve tváři je celá zrůžovělá. Na
to, že je v jiném stavu, se ovšem pohybuje překvapivě svižně. Vypadá
zdravá, plná energie a je krásná.
145
 „Téhle části jsem nikdy nevěnovala pozornost,“ zlobí se, když
jdeme. „Ve vizi jsem nikdy neuvažovala o tom, co v tu chvíli prožívám
– jako fyzicky. Nemůžu uvěřit, že jsem si nikdy nevšimla tohohle.“
Ukáže na svoje vystouplé břicho. „Nebo toho, jak se mi posunulo
těžiště. Nebo že se mi chce děsně čůrat.“
„Nechceš se zastavit a zajít na záchod?“ zeptám se.
Angela zavrtí hlavou. „Nemůžu přijít pozdě.“
Čím víc se blížíme ke schodům z její vize, tím si připadá lehčí. Je
tak vzrušená, že skoro plane svatozáří. Zdá se, jako by její pokožka
zářila, a oči jí odhodlaně planou.
„Je tam,“ zašeptá náhle a stiskne mi ruku.
Opravdu. Stojí na nádvoří zády k nám. Na sobě má šedý oblek
přesně, jak to Angela popisovala. Jaký chlap si vyjde na schůzku se
svou bývalou v šedém obleku? říkám si. Dívá se na Občany z Calais.
Jejich sklopené zkormoucené tváře jako by tím víc kontrastovaly s
jasným slunečným dnem, květinami kvetoucími všude po nádvoří,
zářícím sluncem a ptačím zpěvem.
Ptáci. Nervózně se rozhlédnu. Na ptáky jsem úplně zapomněla.
Angela mi podá svou kabelku.
„Jde se na věc,“ rozhodne.
„Budu hned za tebou,“ slíbím jí a následuju ji pod schody.
Angela si dává na čas, než dojde k Phenovi. Svetr se jí uprostřed
roztahuje a odhaluje těhotenské břicho, které zvedá lem košilky, jako
by spolkla basketbalový míč, i když zatím není tolik zakulacená.
Vidím, jak se na posledním schodu rychle nadechne, a nejsem si jistá,
jestli to, co teď prožívám, je její nervozita, nebo moje vlastní.
Angela se dotkne mužova ramena a ten se otočí.
Je to rozhodně Phen. V tomhle se Angela nespletla.
„Ahoj,“ vyhrkne Angela bez dechu.
„Ahoj Angelo,“ odpoví Phen a věnuje jí svůj nejkouzelnější
úsměv. „Rád tě opět vidím.“ Nakloní se a políbí ji na rty. Snažím se
nemyslet na stvoření se šedou duší, které se skrývá pod jeho
přitažlivým zevnějškem.
„Jak se máš?“ zeptá se Angela, jako by záleželo jenom na něm.
„Když tě vidím, o moc lépe,“ odpoví Phen.
Já snad hodím šavli.
146
 „Jsi nádherná,“ lichotí jí. „Jako bys vystoupila z nejúchvatnějšího
obrazu.“
Teď to přijde. Angela krátce sevře ruku v pěst a znovu ji rozevře.
„Já jsem na tom taky líp, když tu jsi,“ poví Phenovi. Potom
poodstoupí, koukne se dolů, odtáhne kraje svetru na stranu a pohladí
si břicho. Když Phenův pohled sklouzne po jejím těle, jeho úsměv se
vytratí. Přísahala bych, že až odsud vidím, jak ve tváři zbledl jako
stěna. Nastražím uši, abych slyšela, co si říkají.
„Angelo,“ vyhrkne. „Co se ti stalo?“
„To bys měl vědět ty,“ odpoví Angela s ironií v hlase, ale pak
zvážní. „Je tvoje, Phene.“
„Moje,“ vydechne. „To není možné.“
„Naše,“ řekne Angela, a i když jí odsud nevidím do tváře, myslím,
že na ní má ten poklidný úsměv plný naděje, který je u ní tak
neobvyklý – tak otevřený a zranitelný. Znovu mu položí ruku na
rameno a tentokrát ji neodtáhne. Podívá se mu do šokovaných
tmavých očí a zřetelně pronese: „Sedmý je náš.“
Přejede mi mráz po zádech. Mám dojem, že jsem koutkem oka
zahlédla třepetání černých křídel, když se však ohlédnu, nikde nic.
Obrátím pozornost zpátky k Phenovi, který natáhne ruku a položí
Angele dlaň na břicho. Pořád se tváří nevěřícně a na okamžik to
vypadá, že všechno dopadne dobře, jak tvrdila Angela. Phen se o ni
postará a ochrání ji i dítě.
Vtom však Phen ztratí kontrolu nad svou lidskou podobou a já
zahlédnu záblesk jeho šedé duše. Vyděšeně se rozhlédne, jako by byl v
nebezpečí, už jen když s Angelou stojí takhle na veřejnosti. Vtom jeho
pohled krátce spočine na mně a v očích se mu mihne náznak poznání.
Nepotřebuju být empatička na to, abych v jeho pohledu zachytila
nepokrytý úděs, čirou, ryzí hrůzu. Je strachy bez sebe.
„Phene, řekni něco,“ naléhá na něj Angela.
Phen se jí podívá do očí. „Neměla jsi mi to říkat,“ zamumlá
pohnutě. „Neměl bych tu být.“
„Phene,“ zopakuje Angela vyděšeně a popadne ho za sako. „Vím,
že je to šok. Pro mě to byl taky šok, to mi věř. Ale copak nechápeš, že
se to mělo stát? Tohle je moje vize, moje poslání. Vídala jsem tuhle

147
chvíli od doby, co mi bylo osm. Jsi to ty, Phene. Je nám dopřáno být
spolu. Je to náš osud.“
„Ne,“ odbude ji Phen. „Není.“
„Ale já tě miluju.“ Při slově miluju se Angele zlomí hlas. „Moje
srdce ti patří od první chvíle, kdy jsem tě uviděla v tom kostele, a ty mě
taky miluješ. Vím to.“
„Nemohu tě milovat,“ odpoví neoblomně Phen a Angela ucukne,
jako by ji udeřil. „Nemohu tě ochránit, Angelo. Neměla jsi mi to říkat.
Neměla jsi to říkat nikomu.“
„Phene,“ zaprosí Angela. Vsune ruku do kapsy a vytáhne snímek
ultrazvuku, jako by obrázek dítěte mohl Phena přimět změnit názor.
Phen ale její ruku zachytí a sevře snímek prsty dřív, než ho Angela
stihne rozevřít. Zahledí se jí do očí, druhou ruku zvedne a přejede jí
prsty po tváři. Na zlomek vteřiny se zatváří nerozhodně.
A najednou je ten tam. Žádné rozloučení. Žádné Promiň, ale jsi na to
sama, zlato. Jen tak se vypaří.
Ženu se ke schodům. Angela se sveze na kolena.
„To bude dobrý,“ opakuju jí donekonečna, jako by to mohla být
pravda, když to vyslovím.
Angela na mě hledí a v očích se jí třpytí slzy, které v sobě dusí.
Když jí pomáhám vstát, ruce se jí třesou, ale nedovolí mi, abych ji
podpírala. Bolestivě si uvědomuje pohledy studentů okolo nás, a tak
zvedne hlavu a vydá se neohrabaným krokem nazpátek stejnou
cestou, kterou jsme přišly. Pokusím se ji obejmout kolem ramen,
abych na sebe vzala něco z její tíhy, ale Angela se mi vysmekne.
„Jsem v pohodě,“ prohlásí skoro monotónním hlasem. „Jdem.“

Když dorazíme na Roble, Angela přejde pokojem jako zombie.

Svlékne se. Nechá oblečení spadnout na podlahu a zůstane jenom v
košilce a kalhotkách.
Vtom dovnitř vejde Amy s náručí plnou knih. Popadnu ji za paži,
otočím ji a vystrčím zpátky na chodbu.
„Prosím tě, přijď pozděj,“ řeknu jí.
„Ale já musím –“
„Pokud možno zítra. Padej.“

148
 Amy vypadá hrozně dotčeně. Zabouchnu dveře a obrátím se k
Angele, která se dá zničehonic do smíchu, jako by to všechno bylo
děsně legrační. Jako by si z ní Phen opravdu zábavně vystřelil. Odhrne
si vlasy z tváře a rty se jí zkroutí v příšerně zoufalém úsměvu. „Tohle
teda nedopadlo, jak jsem si malovala.“
„Ange –“
„Už o tom nebudem mluvit. Jsem v pohodě.“
Zaleze do postele a přitáhne si přikrývku až k bradě. Venku pořád
zpívají ptáci a slunce svítí, ale já cítím, jak její duši pohlcuje temnota.
Posadím se beze slova na kraj její postele, protože všechno, co mě
napadá, by vyznělo úplně pitomě.
„Hned na začátku jsme se dohodli, že v našem vztahu nejde o
lásku,“ zamumlá Angela, překulí se zády ke mně a zahledí se do zdi.
„Měla jsem si to pamatovat,“ dodá slabým stísněným hlasem. Tolik se
snaží předstírat, že jí to neláme srdce. „To je dobrý. Je to v pohodě.
Chápu ho.“
Jestli řekne v pohodě ještě jednou, asi mi vybuchne hlava. Dívám se
na její záda a napjatá ramena.
„Ne. Není to v pohodě,“ namítnu. „Je to taky jeho zodpovědnost.
Měl by tady být s tebou. Měl se za vás postavit.“
„Je to anděl,“ odpoví Angela, která už ho zase omlouvá. „Stejná
věc se stala s tvým tátou. Teď to chápu. Nemůže s tebou být pořád.
Nemůže tě chránit. Je to stejný.“
Vůbec to není stejný, pomyslím si. Můj táta si mamku vzal. Byl při
tom, když jsem se narodila, když jsem začala chodit a řekla svoje první
slova. Táta se o nás postaral, i když jenom krátkou dobu. Nic z toho
ale neřeknu nahlas.
„Ange.“ Dotknu se jejího ramene.
„Nesahej na mě,“ utrhne se na mě. „Prosím… Nechci, abys ve
mně teď četla.“
Rozpláče se. Já ale její emoce nedokážu přehlížet. Její ponížení mě
zasáhne jako pěst do břicha. A spolu s ním ztrapnění, strach a utrpení.
Je jasný, že mě nemiluje, zoufá si v duchu Angela. Jasně že ne.
Lehnu si vedle ní a obejmu ji. Zatímco vzlyká, nejistě se přivinu k
jejím zádům. Po tvářích se mi koulí slzy, když prožívám její bolest. Na
okamžik nemůžu ani dýchat, nedokážu myslet – jenom držím Angelu.
149
 „To bude dobrý,“ pošeptám jí rozechvěle a myslím to vážně. Sice
teď trpí, ale takhle je to lepší, říkám si v duchu. „Bez něj ti bude líp.“
Angela se posadí, odtáhne se ode mě a zhluboka, rozechvěle se
nadechne. Pak si cípem prostěradla utře oči a sebere se stejně rychle,
jako se sesypala.
„Já vím,“ prohlásí. „Zvládnu to.“
Po chvíli si znovu lehne. Svírá se mi srdce, když ji takhle vidím,
jenže už se jí znovu neodvážím dotknout. Poslouchám, jak se její dech
zklidňuje a prohlubuje, až mám pocit, že usnula. Vtom ale prohlásí:
„Nezůstanu tady. Chci se vrátit domů.“

150
 12
CESTA PRAVÁ ZMIZELA MI S OČÍ
Další den Angela Zerbino oficiálně vzdá studium na Stanfordu. Za
dva dny pak dorazí její máma a sbalí jí věci do krabic, které jim
pomůžu naložit do auta. Stojím na chodníku a dívám se za nimi, když
odjíždějí. Angela se opře hlavou o okýnko, zavře oči a nechá se
odvézt, aniž by se jedinkrát ohlédla.
Po tomhle se mi vize začne vracet častěji. Celý únor a začátek
března ji mívám aspoň jednou dvakrát týdně, takže začnu svůj čas dělit
mezi učení a snahu co nejlépe se připravit na to, že se vydám do té
temné místnosti, kde budu čelit osudu, ať už je, jaký chce. Koupila
jsem si sešit, do kterého jsem začala zaznamenávat každou prožitou
vizi. Snažím se zapsat všechny podrobnosti, jenže nevnímám nic víc
než šok a hrůzu, kontrast tmy a světla a Christianovu siluetu planoucí
svatozáří, když na mě křičí „K zemi!“ a zápolí s černými stíny, které
nás chtějí zabít. Teď už se skoro pokaždé dostanu do bodu, kdy vím,
že bych měla jít Christianovi na pomoc – tasit meč a vrhnout se do
boje. Přišel okamžik pravdy, kdy se naplní mé poslání, ale vize nikdy
nevydrží dost dlouho na to, abych zjistila, jak se s tím poperu.
Asi se mám na co těšit.
Vztah mezi Christianem a mnou je napjatý, ale aspoň se zase ráno
scházíme na stezce kolem Lake Lag a běžíme až k Talíři, obřímu
rádiovému teleskopu vyčnívajícímu z předhůří. Je to příjemná, hezká
cesta, která nás vede přes malé zarostlé mýtiny a zvlněné zelené kopce
až k místu, odkud se dá dohlédnout až k Sanfranciskému zálivu.
Chápeme, že se odehrává něco, co nás přesahuje, a začneme se spolu
bavit, nejdřív o praktických věcech, o Angele a našich vizích. Naše
rozhovory se ale pomalu stočí i k bojovce pro prváky nebo k článkům
ve stanfordských novinách, k mému studiu medicíny a Christianovým

151
architektonickým projektům. Náš pošramocený vztah se začíná
zlepšovat.
Jednou ráno na pěšině narazíme na pumu. Zastaví se, zadívá se na
nás velkýma zlatýma očima a z hrdla se jí ozve hluboké zavrčení. Cítím
její překvapení a vztek, i když stojím deset stop od ní.
„Jdi pryč,“ přikážu jí přísně andělským jazykem a po tomhle mém
kšá se puma otočí a bez okolků zmizí ve vysoké trávě.
„Jak jsi věděla, co máš dělat?“ zeptá se mě Christian s užaslým
smíchem a já mu vysvětlím, jak jsem jednou náhodou narazila na
samici grizzlyho se dvěma medvíďaty a jak na to, abych ji přiměla
odejít, stačilo pár slov v andělském jazyce a trocha svatozáře. Raději
neupřesňuju, že jsem byla s Tuckerem, když se to přihodilo, a že se po
téhle příhodě Tucker utvrdil v přesvědčení, že jsem opravdu
nadpřirozená bytost, a následovala naše společné chvilka ve stáji a
první polibek.
Mám tě rád, Claro, pověděl mi tehdy Tucker. Mám tě moc rád… Jenom
jsem chtěl, abys to věděla… Ve skutečnosti nechceš být s Christianem… Není tvůj
typ.
Zatímco ty ano, viď?
Řek’ bych, že jo.
Rychle tu vzpomínku vyženu z hlavy. Jeho slova a drsný, suverénní
hlas, jakým je říkal, mě k němu přitahovaly jako vlasec rybu. Musím
skrýt své emoce, aby mi Christian třeba nenahlédl do hlavy a neuviděl
tam Tuckera. Spěšně tyhle myšlenky vytěsním.
„To je fantastický,“ řekne Christian. „Jsi hotová zaříkávačka
zvířat.“
S úsměvem přikývnu. Z výrazu jeho tváře jasně čtu, že mě při
myšlence na Tuckera nepřistihl.
Beru to jako malé vítězství ve válce mezi mnou a mým
podvědomím.

V březnu se vydám za bráchou. Neviděla jsem ho od začátku zimních

prázdnin a už se mi po něm stýská. Pět minut postávám a koukám na
něj nenápadně za oknem pizzérky na Castro. Když ho sleduju, jak
chodí mezi stoly, sbírá špinavé talíře, utírá stoly utěrkou a chystá
příbory, mám dojem, že není právě šťastný. Zdá se, že je jenom napůl
152
vzhůru, když se se sklopenou hlavou šourá od jednoho stolu ke
druhému. Prostě pouze skládá nádobí na hromadu a dává je do
škopku, který odnese zpátky do kuchyně, pak utře stůl a nachystá
příbor.
V tu chvíli jsem se mohla vypařit zpátky do Palo Alto s jistotou, že
vím, kde brácha je, a že aspoň není ve spárech Černokřídlého, ale
najednou se kolem mě na ulici prodere holka s dlouhými černými vlasy
a vejde do restaurace. Cosi na ní mě přiměje zůstat stát. Dívka vysloví
Jeffreyho jméno a bráška zvedne hlavu a usměje se – sakriš, fakticky se
usměje. Skutečný nefalšovaný úsměv jsem u něj neviděla ode dne, kdy
mamka přiznala, že umírá.
Tohle bude Lucy, dívka, které ukradla mému bratříčkovi jeho
bolavé srdce.
To dá rozum, že tu teď musím zůstat na výzvědách.
Dívka vklouzne do prázdného boxu v koutě opodál, opře se zády
o zeď a sedne si na paty, jako by to bylo její výsostné místo. Je hezká.
Má v sobě něco z Asiatky nebo Polynésanky. Rovné černé vlasy jí
spadají na záda jako lesklý závoj a tenké obočí a tmavé oči zdůrazňují
výrazné linky. Jeffrey okamžitě zrychlí a uklidí zbývající stoly. Potom
na minutku zmizí do kuchyně, vrátí se s velkou sklenicí, která je podle
všeho plná ledového čaje, a černovláska se na něj usměje. Jeffrey si
otře ruce do bílé zástěry a vklouzne do boxu naproti ní.
Škoda že neslyším, co si povídají. No nic. Musím si to domyslet.
„Ach, Jeffrey,“ zašveholím nahlas místo Lucy, když sleduju jejich
rozhovor. „Vypadáš tak mužně, když zvedáš ty škopky s nádobím.
Máš úžasný svaly.“
„Díky, mladá dámo. Svaly mám vážně fantastický.“
Brunetka natáhne ruku přes stůl a dotkne se jeho paže. „Můžu si
sáhnout na tvůj biceps? Aáách, jsi tak silný.“
„Jsem z tebe celej rozpálenej, a přitom mě mrazí. Jsi zosobněnej
protiklad, kotě,“ odpovím rádoby Jeffreyho hlasem. Na chodníku za
mnou projde nějaký muž, a tak si odkašlu a odstoupím od okna. Když
se na ně podívám znova, drží se přes stůl za ruce. Jeffrey se směje,
upřímně a bezstarostně. Tváře mu zrudly a oči mu září.
To se podívejme. Je s ní vážně šťastný. Práce ho možná deptá, ale
ta dívka ho dokáže rozesmát.
153
 Bráška je tím pádem v pohodě a já bych měla jít.
Jenže v tu chvíli zafunguje zákon schválnosti. Když se rodina
sedící v restauraci zvedne, Jeffrey se podívá jejich směrem a jeho
rozzářené oči mě zaregistrují dřív, než stihnu uskočit do bezpečí.
Otevře pusu a to už se ohlédne i Lucy a skrz okenní sklo zachytím
slovo „ségra“ a slovo „otravná“ a Jeffrey vyskočí od stolu.
Vydám se po chodníku k autu.
„Héj, Claro!“ zavolá na mě Jeffrey, než tam stihnu dojít. „Co
vyvádíš?“
Otočím se zpátky k němu. „Chtěla jsem se přesvědčit, že jsi v
pořádku. Celý měsíce jsi mi nezavolal.“
Jeffrey se zastaví pár kroků ode mě a zkříží ruce, jako by mu byla
zima. „Pořád ti opakuju, že jsem v pohodě.“ V jeho očích se objeví
zvláštní záblesk: Došel k jakémusi rozhodnutí, i když váhavě.
„Nechceš se se mnou vrátit? Vysomruju pro tebe pizzu zadara.“
„Hm, znáš mě. Pizze zadarmo nedovedu odolat.“
„Je tady moje holka,“ oznámí mi, když spolu zamíříme zpátky k
restauraci.
„Vážně? Ani jsem si nevšimla,“ odpovím, s hranou nevinností.
Jeffrey zvedne oči k nebi. „Snaž se mě neztrapnit. Žádný historky z
mýho dětství, slibuješ?“
„Dobře,“ odpovím a dotčeně našpulím pusu. „Žádný historky o
tom, jak ses, když ti byly tři, vykadil sousedům na trávník.“
„Claro!“
„Budu hodná.“
Jeffrey otevře dveře a nechá mě projít. Lucy pořád sedí tam, kde
byla, a zvědavě si nás měří. Když dojdeme ke stolu, usměje se.
„Luce, tohle je moje ségra, Clara,“ zamumlá Jeffrey v rámci
oficiálního představování. „Claro, tohle je Luce.“
„Ahoj,“ pozdravím a krátce na brunetku zamávám. Tím si od
Jeffreyho vysloužím varovný pohled, jako bych se ztrapňováním už
začala.
„Jeffrey mi o tobě hodně vyprávěl,“ odpoví Lucy, když se posadím
do boxu a Jeffrey si sedne vedle mě.
„Doufám, že samé hezké věci.“

154
 Lucy zvedne dokonalé obočí a se škádlivým úsměvem odpoví:
„Většinou.“
„Hele, já musím pracovat,“ ozve se Jeffrey, vyskočí a zeptá se
Lucy: „Marocká pizza?“
Lucy na něj mrkne. „Ty víš, co mám ráda.“
Jeffrey se rozpačitě usměje, odejde do kuchyně a já zůstanu sedět u
stolu s jeho holkou.
„Jeffrey mi řekl, že chodíš na Stanford,“ nadhodí Lucy.
„Jo. Přiznávám se bez mučení.“
„To je hustý,“ Lucy na to. „Já jsem školy nikdy moc nemusela.
Když jsem odmaturovala, byla jsem štěstím bez sebe.“
„Ty jsi už maturovala?“ Nedokážu potlačit překvapení v hlase. „A
kdy?“
„Před dvěma roky,“ odpoví nonšalantně. Pak se otřepe a dodá:
„Mohla jsem se zbláznit štěstím, když jsem odtamtud vypadla. Bylo to
peklo.“
Tím pádem je jí kolik? Dvacet?
„Takže bydlíš někde poblíž?“ zeptám se, zatímco si v duchu říkám,
jak je divné, že holka mého bráchy je starší než já.
„Jo a ne,“ odpoví. „Táta je majitel tetovacího studia na El Camino
a já tam občas zajdu. Kluci, co tam pracujou, jsou vysazení na pizzu,
takže sem chodím dost často.“
„Moment, neříkal Jeffrey něco o tom, že tvůj táta je majitelem
klubu?“
„To taky,“ přikývne Lucy s úsměvem. „Má prsty ve všem
možným.“
Tohle pořekadlo mi nikdy moc neříkalo, ale vždycky mi zavánělo
mafií.
„Takže v Mountain View je tetovací studio? Nepamatuju si, že
tady bylo, když jsem tu žila,“ řeknu.
„Táta ho otevřel před pár lety,“ vysvětlí mi Lucy. „Má celkem
úspěch. Lidi daleko ochotněji přijímají tetování jako způsob
sebevyjádření.“
Zapátrám, jestli má taky tetování. Je oblečená v lesklých stříbrných
trikošatech a černých legínách. Na nohou má černé kozačky a v uších
dlouhé stříbrné náušnice. Žádné tetování nevidím. Zato má moc
155
zajímavý prsten ve tvaru stříbrného hada s rubínovýma očima, který
omotává její pravý ukazováček. Vzdáleně mi připomíná Angelu –
možná je to těmi očními linkami nebo tmavým lakem na nehty.
Jeffrey se vrátí k našemu stolu a posadí se vedle Lucy. Zkoumavě si
změří naše tváře a pak se zeptá: „O čem byla řeč?“
„Povídala jsem jí o tátově tetovacím studiu,“ poinformuje ho
Lucy.
Jeffrey se zamilovaným pohledem upřeným na Lucy poznamená:
„Super místo.“
Lucy ho šťouchne do ramene. „Ukaž jí, co sis pořídil.“
Jeffrey zavrtí hlavou. „Ne.“
„Ty ses nechal tetovat?“ zeptám se a můj hlas najednou zní
pronikavěji než normálně.
„Tak se pochlub,“ přemlouvá ho Lucy.
Jeffrey zabručí a vyhrne si rukáv trika, pod kterým se objeví řada
znaků v sanskrtu vytetovaných kolem předloktí.
„Že je to ohromně sexy?“ vydechne Lucy a Jeffrey se rozzáří.
„Stojí tu –“
„Jsem pánem svého osudu,“ přečtu z Jeffreyho kůže a na okamžik
zavřu oči. Do háje. Lucy asi bude připadat divné, že umím číst sanskrt.
„Ta slova byla Lucyin nápad,“ řekne Jeffrey. „Šetřím si, abych si
příště nechal udělat nějaký pořádný umění.“
„Příště?“ Snažím se zůstat klidná. Brácha sice nemá maturitní
vysvědčení, zato už má kérku. Paráda.
„Jo, uvažuju o tom, že bych na rameni mohl mít nějakýho ptáka.
Třeba jestřába nebo tak.“
„Nebo havrana,“ navrhne Lucy.
Předstírám, že kontroluju hodinky. Je čas zmizet, abych se mohla
vzpamatovat a srovnat si všechno v hlavě.
„No, ehm, už budu muset jít. Zkouškové je za rohem, takže
musím šprtat.“ Vylezu z boxu a podám Lucy ruku. „Ráda jsem tě
poznala.“
„Nápodobně,“ odpoví. Její ruka s dokonale upravenými nehty v
mé dlani je chladná a měkká a v Lucyině mysli se mísí hravost a
zlomyslné pobavení. Má radost z toho, že mě dokázala vykolejit.
Pustím ji a otočím se k Jeffreymu: „Doprovodíš mě k autu?“
156
 „Fakt bych neměl –“
„Budou to jenom dvě minutky,“ nenechám se odbýt.
Vydáme se ulicí a celou dobu mlčíme, dokud nedojdeme k mému
autu, kde se konečně obrátím k Jeffreymu. V duchu si říkám: To chce
klid a nohy v teple. Ne, abys na něj hned vyletěla.
Jeffreymu neunikne můj výraz. „Claro, nebuď naštvaná.“
„Ty máš tetování?“
„To je v pohodě.“
„Ježiš, jak já tuhle frázi nenávidím. Vůbec to není v pohodě.
Chodíš do klubů, necháváš se tetovat, piješ a chodíš se starší holkou.“
„O tolik starší zas není,“ brání se Jeffrey.
„Je to nezákonný!“ Klid se mi vzdálil na světelné roky. Zavřu oči,
promnu si čelo, nadechnu se a znova oči otevřu. „Dobře, Jeffrey, to už
by stačilo. Měl by ses okamžitě vrátit domů.“
„To jsi vůbec neposlouchala, co jsem ti říkal?“ odpálkuje mě. „Ve
Wyomingu jsem se nikdy necítil doma.“
Zírám na něj, neschopná slova. Představa, že se necítil být doma
na místě, kde jsme spolu žili jako rodina, mě raní.
„Já už domov mám,“ dodá Jeffrey. „Tady.“
Zůstanu jako opařená. Mám děsný pocit, že jsem Jeffreyho ztratila
a že není způsob, jak bych ho mohla získat nazpět. Bez mámy ne.
„Řekl jsi Lucy, že jsi…“ Zachvěje se mi hlas. „Téčko?“
Jeffrey zvedne bradu. „Řekl jsem jí všechno. Je to v klidu. Můžu jí
věřit.“
Znovu na něj začnu ječet – další tristní propadák v mé snaze
zachovat klid. „To ses nepoučil z toho průšvihu s Kimber?“
Zavrtí hlavou. „Lucy je jiná. Je schopná přijmout paranormální
věci. Bere mě takovýho, jakej jsem. Někdy se dokonce bavíme o
náboženství. Je děsně chytrá a přečetla hromady knížek… Kdybys
nebyla tak zaujatá, pochopila bys, že Lucy se ke mně perfektně hodí.“
„Tak to od ní máš všechny ty pitomosti o tom, že Bůh neexistuje a –“
„To nejsou pito –“
„Ty seš přece idiot! Vždycky jsi kašlal na bezpečnost, ale tohle jsi
přehnal. Všechny nás ohrožuješ. Copak to nechápeš? Mohl bys
někomu ublížit, nebo ho i zabít, když nebudeš držet v tajnosti, co jsi
zač.“
157
 V Jeffreyho očích se objeví záblesk, který mi připomene tátu.
„Nejsi moje máma,“ odsekne.
„Ty myslíš, že to nevím? Máma by vyletěla –“
„Tak si na ni přestaň hrát,“ uzemní mě brácha. „Musím se vrátit.“
Obrátí se k odchodu.
„Hej! Tenhle rozhovor ještě neskončil!“
„Je to můj život,“ zařve na mě Jeffrey. „A říkám ti naposled, abys
do něj nestrkala nos!“
Vztekle odpochoduje ulicí a zmizí v restauraci. Nastoupím do auta
a praštím rukama do volantu.
V tu chvíli mi máma chybí tak strašně, že nemůžu ani dýchat a do
očí se mi ženou slzy.
Nic v mém životě se nevyvíjí dobře, ani zdaleka.
Roztřeseně hmátnu po telefonu. Povzdechnu si a v rychlém
vytáčení zmáčknu dvojku.
„To jsem já,“ řeknu, když to Christian zvedne. „Potřebuju tě.“

Když dorazím, Christian sedí na podlaze zády opřený o dveře mého

pokoje. Ani jeden ani druhý neřekneme slovo, dokud nevejdeme
dovnitř, ale v okamžiku, kdy se za námi dveře zavřou, mě Christian
obejme, asi tak milisekundu předtím, než se rozbrečím.
„To nic,“ zamumlá mi do vlasů.
Wan Chen si odkašle u svého psacího stolu.
„Asi si skočím na večeři,“ prohlásí a proklouzne kolem nás, aniž by
se mi podívala do očí.
Najdu kapesník a hlasitě se vysmrkám. „Promiň. Nevím, proč jsem
tak rozhozená. Možná si to moc beru.“
„O co jde?“ zeptá se Christian.
„O Jeffreyho,“ odpovím a znovu začnu nabírat. I tak mu ovšem
mezi vzlyky dokážu všechno vyklopit.
„Nevím, co mám dělat!“ vyhrknu. „On mě neposlechne a ta holka
ho jenom zatáhne do problémů. Možná k ní nejsem fér a jsem zaujatá,
jak řekl Jeff, ale měl jsi vidět, jak ho má omotanýho kolem prstu. Ty víš,
co mám ráda… Z toho by jeden vrhl. A ty její povýšený žvásty: ‚Ty jsi na
výšce? Já jsem školu nenáviděla.‘ Co si o sobě myslí? Jo, a
mimochodem je jí tak dvacet a on je šesnáctiletý puberťák, proboha.
158
Navíc ho krmí totálními nesmysly, to je jasný jako facka.“ Konečně mi
dojde dech. „Mluvím jako cvok, co?“
Christian se neusměje. „Mluvíš jako někdo, kdo má strach.“
Svezu se na židli u stolu. „Co mám dělat?“
Christian přejde k oknu a zamyšleně se podívá ven. „Moc toho
dělat nemůžeš. Ledaže…“
Čekám, ale on větu nedokončí. „Ledaže co?“
„Mohla bys zavolat policii.“
„Na ni?“
„Na něho. Kvůli tomu požáru. Mohla bys jim dát tip, kde pracuje.“
Ohromeně na něj zírám.
„Zatknou ho, ale dostaneš ho od ní pryč. Bude v bezpečí,“ vysvětlí
mi Christian.
„V bezpečí.“
„O něco víc v bezpečí. Musel by se vrátit do Jacksonu a možná by
byl nějaký čas v polepšovně, ale třeba by se trochu vzpamatoval.“
„To bych mu nemohla udělat,“ namítnu po chvíli. Nemůžu ho
takhle zradit. Do smrti by mě nenáviděl. „To nemůžu.“
„Já vím,“ Christian na to. „Byl to jen návrh.“

Po téhle epizodě mi Jeffrey už nezavolá. Co bych taky čekala? Uvažuju

o tom, že bych se vrátila do pizzerie a omluvila se mu, ale něco mi říká
(přesněji, Christian mi říká), že bych tím všechno jenom zhoršila. Nech
ho, ať vychladne, poradí mi. Tobě to taky jenom prospěje.
Jako zázrakem se s Christianem začneme zase normálně bavit.
Znovu vedeme hlubokomyslné hovory u kafe, závodíme spolu při
ranním tréninku a smějeme se, když podnikáme a vykrýváme svoje
útoky při lekcích šermu. Všechno je tak, jak to bylo před naším rande.
Teda skoro. Vždycky když se loučíme, vím, že mě Christian chce
znovu pozvat na schůzku. Chce to zkusit znovu a dvořit se mi,
protože si myslí, že je to součástí jeho poslání.
Jenže se rozhodl, že tentokrát počká, až udělám první krok. Jsem
na tahu a nevím, jestli na to jsem připravená.
Takhle se věci mají až do konce března, kdy končí zimní čtvrtletí a
do jarních prázdnin zbývá už jen pár dnů. Když se chystám psát

159
závěrečnou zkoušku z literatury, dostanu esemesku: Praskla mi voda.
Nechoď do nemocnice. Zavolám pozděj.
Angela začala rodit.
Mám co dělat, abych se dokázala soustředit na test. Pořád musím
myslet na to, jak se Angela tvářila, když řekla: Nevím, co si jako máma
počnu. Na její výraz, když Phen zmizel a nechal ji stát na nádvoří, i na
to, jak oheň, který v sobě měla, jako by mi vyhasl před očima. Když
jsem s ní v poslední době mluvila, její hlas zněl vždycky ospale. Tvrdila
mi, že je v pořádku, a navrch přidala pár podrobností o tom, jak se
připravuje na příchod miminka – jak chodí na kurz o Lamazově
metodě, koupila si kolébku, zásobila se plínkami – ale už to není ta
prudká, vášnivá Angela. Má pocit, že si zkazila život, a poslání vzdala.
Už ji nezajímá. Může jí být ukradené.
Když test odevzdám, zkontroluju telefon, ale žádná nová zpráva
nepřišla.
Už se narodil? napíšu Angele a snažím se moc nemyslet na to, co
všechno to může znamenat.
Angela neodpoví.
O hodinu později přecházím sem tam po pokoji a okusuju si
nehty, když vtom na dveře zaťuká Christian.
„Čau. Mám za sebou poslední zkoušku. Neoslavíme to večeří?“
navrhne.
„Angela rodí!“ vybafnu na něj.
Když vidím jeho vyjevený výraz, mám co dělat, abych nevyprskla.
„Před pár hodinami mi poslala zprávu a já nevím, jestli už porodila,
nebo ne. Zakázala mi jít za ní do nemocnice, dokud mi nezavolá,
jenže…“
„Ty tam stejně půjdeš.“
„Zůstanu v čekárně nebo někde, ale… jo, chci za ní.“ Obleču si
kabát, protože březen ve Wyomingu znamená, že nejspíš ještě pořád
mrzne. „Chceš jít se mnou?“
„To bys nás jako vzala do Wyomingu oba? Dokážeš to?“
„Nevím. Ještě jsem s sebou nikoho brát nezkoušela.“ Podám mu
ruku. „Ale táta to umí. Chceš to zkusit?“
Christian zaváhá.
„Budem v čekárně, ne na porodním sále,“ zdůrazním.
160
 „Dobře.“ Uchopí mě za ruku a má krev div že nezačne vřít naší
sdílenou mocí a očekáváním, které cítím. Přechod by pro nás neměl
být nejmenší problém.
„Fajn, podej mi druhou ruku.“ Dívám se mu do tváře a oběma
rukama svírám jeho dlaně. Když nás obklopí svatozář, Christian se
překvapeně nadechne.
„Už to zvládáš levou zadní, co?“
„Vyvolat svatozář? Zlepšuju se. A co ty?“
Zadívá se na špičky nohou a věnuje mi poněkud provinilý úsměv.
„Není to tak lehký. Umím to, ale obvykle mi to trvá dýl. Taky neumím
přecházet. Na to zatím nemám.“
„No, vyvolání svatozáře mi jde snáz, když jsi se mnou,“ přiznám
barvu a odměnou za to mi je, jak se jeho oči rozzáří. „Jdem na to.“
Zavřu oči a soustředím se na dvůr v Jacksonu, na osiky a zurčení
potoka. Světlo kolem nás je čím dál víc oslňující, až se mi za víčky
objeví rudé mžitky, a vtom náhle pomine.
Už Christiana nedržím za ruku.
Otevřu oči.
Tuckerova stáj.
To se mi snad zdá. Možná je dobře, že se mi nepodařilo vzít
Christiana s sebou. Vytáhnu mobil.
Promiň, napíšu mu. Chceš to zkusit znovu? Můžu se vrátit.
To nic. Dorazím tradiční cestou. Nashle za pár dnů. Pozdravuj ode mě
Angelu.
Když zvednu hlavu, uvidím, jak mě ze seníku pozoruje Tucker.
Zmizím dřív, než stihne vyrukovat s pozdravem.
Angelu najdu v lůžkové části porodnického oddělení. Má na sobě
vybledlý modrobílý nemocniční plášť a upřeně hledí z okna. Pár stop
od ní leží v postýlce na kolečkách miminko zabalené v povijanu tak
pevně, že připomíná malé burrito, a spí. Na hlavičce má modrou
čepičku, zpod které trčí kštice hustých černých vlasů. Na kartičce na
straně postýlky stojí vytištěné WEBSTER. Chlapečkova tvář je celá
fialová a flekatá. Oči má napuchlé. Vypadá trochu, jako by měl za
sebou zápas v boxu a prohrál.
„Je rozkošný,“ pošeptám Angele. „Proč jsi mi neposlala
esemesku?“
161
 „Nebyl čas,“ odpoví a její hlas zní tak prázdně, že mi to rve srdce.
V očích má hroznou netečnost.
Posadím se na židli u postele. „Bylo to moc zlý?“
Angela pokrčí ramenem, jenom jedním, jako by byla moc vysílená
na to, aby zapojila obě.
„Bylo to ponižující, děsivý a bolelo to, ale přežila jsem. Prý mě zítra
propustí. Teda nás. Mužem jít domů.“
Znovu se zadívá ven z okna. Je hezky. Obloha je modrá a za sklem
plují nadýchané oblaky.
„To je dobře,“ odpovím, protože mě nic lepšího nenapadá.
„Chceš, abych –“
„Moje máma to zvládne. Teď pro nás šla nakoupit. Pomůže mi.“
„Taky ti budu pomáhat,“ nabídnu jí. „Vážně. Zkoušky už mám za
sebou. Mám skoro dva týdny volno.“ Nakloním se a položím dlaň na
její ruku.
Je tak zoufalá, že se mi sevře hruď.
„Sice o miminkách nic nevím, ale budu tu pro tebe,“ vyjeknu
bolestivě.
Angela odtáhne ruku, ale už nemá v očích takovou lhostejnost.
„Dík, C.“
„Nikdy jsem ti neřekla, jak moc tě obdivuju za to, že to všechno
zvládáš.“
Angela si odfrkne. „Za co? Za to, jak jsem všem lhala o tom, kdo je
otec? Za to, jak jsem všechny svoje naděje vsadila na jednu pitomou
vizi? Za to, jaká jsem byla nána, když jsem se do týhle situace dostala?“
„Ehm, za nic z toho. Za to, že jsi do toho šla, i když máš strach.“
Angela sevře rty. „Nemohla bych ho dát k cizím lidem. Nikdy bych
nevěděla, co s ním bude.“
„Je to od tebe moc odvážné, Ange.“
Zavrtí hlavou. Možná ne, namítne uvnitř mé hlavy. Možná by byl v
bezpečí, kdybych ho dala pryč. K lidské rodině. Třeba by mu bylo líp. Co když jsem
jenom hrozný sobec?
Chlapeček začne kňourat a kroutit se v dece, ve které je zabalený.
Otevře oči, Angeliny zlatavé oči, a dá se do tenkého pisklavého nářku.
Při jeho breku mi přejede mráz po zádech. Vyskočím ze židle.
„Mám ti ho podat?“ zeptám se.
162
 Angela zaváhá. „Zavolám sestru.“ Stiskne tlačítko na čele postele.
Přejdu k postýlce a zboku se do ní podívám. Webster je tak
maličký. Mám pocit, že jsem ještě nikdy neviděla něco tak
drobounkého a nového. Asi jsem ani nikdy žádné miminko nedržela,
když nepočítám Jeffreyho, a to si stejně nepamatuju.
„Nechci mu něco udělat,“ přiznám se Angele.
„Já taky ne,“ odpoví.
Vtom nás zachrání Anna, která vejde do pokoje pár kroků před
sestrou. Přispěchá k postýlce, zacukruje a zvedne svého vnoučka. Pak
si ho opře o rameno, ale on se ne a ne utišit. Anna zkontroluje plínku,
která je k Angelině očividné úlevě podle všeho čistá.
„Má hlad,“ prohlásí Anna.
Angela vypadá dost nesvá. „Už zas? Vždyť jedl před hodinou.“
„Chcete ho zkusit znovu nakrmit?“ zeptá se sestra.
„Asi jo.“ Angela natáhne ruce a Anna jí podá miminko. Potom se
Angela koukne na mě. Promiň. Nechci být nezdvořilá, ale chystám se tady
obnažovat.
„Tak já počkám… venku,“ vykoktám a vyklouznu na chodbu.
Zamířím k obchodu s dárky a koupím Angele pár žlutých květin ve
váze ve tvaru dětské botičky. Doufám, že jí to přijde vtipné.
Když se vrátím, miminko je zpátky v Annině náručí a už se
uklidnilo. Angela leží se zavřenýma očima a krátce oddechuje.
Postavím květiny na parapet a naznačím Anně, že odcházím.
Přikývne a doprovodí mě ke dveřím.
„Chceš si ho pochovat?“ nabídne mi šeptem.
„Ne, já ho radši budu obdivovat zpovzdálí. Ale je nádherný,“
řeknu, i když to trochu přeháním.
Anna se na něj zbožně dívá.
„Je to zázrak,“ rozplývá se. Potom krátce pohlédne na Angelu.
„Teď má strach. Já ho měla taky. Ale brzo pochopí, že dítě je dar.
Pochopí, že je to požehnání.“
Když chlapeček zívne, Anna se usměje a upraví mu na hlavě
modrou čepičku. Pomalu zamířím ke dveřím.
„Děkuji, že jsi přišla,“ poví mi Anna. „Jsi dobrá kamarádka. Angela
má štěstí, že tě má.“

163
 „Vzkažte jí, ať mi zavolá,“ řeknu, zneklidněná dlouhým
pronikavým pohledem Anniných vážných tmavých očí. „Budu v
Jacksonu.“
Když nastoupím do výtahu, podržím dveře páru s miminkem v
růžové kombinéze s beruškami vyšitými na chodidlech. Oba – matka
na vozíku s děťátkem v náručí a otec stojící za ní – mají oči jenom pro
tu malou. Sklánějí se k ní a nespouštějí oči z jejího drobného
obličejíku.
„Odvážíme si ji domů,“ pochlubí se novopečený tatínek.
„Blahopřeju. To je senzační.“
Ošetřovatel, který tlačí vozík, se na mě podezíravě podívá. Matka
děvčátka mě nejspíš ani neslyšela. Zato miminko má dojem, že výtah
je ta nejpozoruhodnější věc všech dob, a usoudí, že odpovídající
reakce na to, že ji tahle kouzelná krabice odváží někam pryč z místa,
kde se narodila, je kýchnutí.
Kýchnutí, ale podle nadšení, které tahle reakce vyvolá u jejích
rodičů, by si jeden myslel, že odříkala celou abecedu.
„Ale jemináčku,“ řekne matka vysokým tichým hlasem, když
nakloní tvář k obličeji holčičky. „Co to bylo?“
Miminko zmateně zamžourá a pak kýchne znova.
Všichni se dáme do smíchu: matka, otec, ošetřovatel i já, aby se
neřeklo. Přitom mi neujde, jak muž zezadu manželce něžně položí
ruku na rameno a ona krátce zvedne ruku a opětuje jeho dotek. V tom
obyčejném gestu je tolik lásky a já lituju, že to Angela nezažije a
nebude takhle opouštět nemocnici.
Přitom se mi vybaví citát z Danta z dnešního testu: V půl naší
zemské pouti když se vkročí, já octnul jsem se v tmavém, pustém lese, neb cesta
pravá zmizela mi s očí.
Už vím, co tím chtěl říct.

164
 13
JAKO V NEDĚLNÍ ŠKOLE
„Svatozářný meč je víc než pouhá zbraň,“ vysvětluje táta. „Už jsem
vám řekl, že slouží jako prodloužení paže. Jako součást vás
samotných. Ovšem svatozářný meč není jen metafora. Svatozář je
skutečně vaší součástí. Sálá ze světla ve vašem nitru, z energie a ze
spojení se silou, která vládne všemu živému.“
Jsme znovu na opuštěné pláži, protože táta dospěl k názoru, že nás
tady nebude rozptylovat tolik věcí jako na dvoře našeho domu v
Jacksonu. Stmívá se. Christian a já sedíme blízko vody s prsty u nohou
zabořenými v písku, zatímco nám táta dává malou přednášku o
podstatě svatozáře a možnostech jejího využití.
Já naivka jsem si myslela, že mám jarní prázdniny, a my místo toho
od chvíle, kdy jsme se vrátili do Jacksonu, dennodenně trénujeme.
Aspoň že nás dneska táta vytáhl na pláž.
Táta pokračuje. „Neexistuje věc, kterou by světlo nedokázalo
porazit, ať už na zemi, na nebi nebo v samotném pekle. Když tomu
věříte, pak svatozář můžete zhmotnit do jakéhokoli tvaru, který
potřebujete.“
„Třeba do lucerny,“ poznamenám.
„Ano. Nebo do šípu, jak už jsi také viděla. Nejúčinnější formou je
však meč. Je rychlý a mocný, ostřejší než jakákoli čepel. Jeho úder
dokáže oddělit lidskou duši a vyššího ducha, rozetnout klouby i
morek. Jeho ostří umí rozeznat myšlenky i záměry vašeho srdce.“
Táta přechází do těžké poetiky.
Vzpomenu si na Jeffreyho reakci, když se dozvěděl o svatozářném
meči. „Proč radši nepoužíváme svatozářnou pistoli?“ zeptám se.
„Tohle je jednadvacáté století. Možná bysme se měli snažit vytvořit
spíš svatozářný revolver.“

165
 „Který by vyžadoval vytvoření čeho všeho? Svatozářné pažby a
hlavně, spoušťového mechanismu, svatozářného střelného prachu,
svatozářných patron a kulek?“ namítne táta pochybovačně s
pobavením v očích.
„No, když to podáš takhle, tak to zní hloupě. Meč je asi lepší.“
Táta pozvedne obočí. „Myslím, že zjistíte, že meč je ze všech
zbraní nejpraktičtější a nejvkusnější.“
„Elegantní zbraň z civilizovanějších časů,“ zavtipkuju.
Táta to nepochopí, ale Christian můj zápal pro sci-fi odmění
úsměvem, takže aspoň něco.
„Proč?“ zeptá se náhle Christian. „Chci říct, proč by měl být meč
užitečnější?“
„Protože nepřítel také používá ostří,“ odpoví táta a oči mu zvážní,
„vytvořené ze svého žalu.“
Posadím se zpříma. „Mají meč vytvořený z žalu?“ žasnu a snažím
se nemyslet na Christianovu vizi, na krev na mém triku a na to, jak se
nedokážu zbavit strachu, že to, co vidí, je moje smrt. Ještě jsem ovšem
nesebrala dost kuráže na to, abych se táty zeptala, jak si budoucnost
vykládá on.
„Obvykle je kratší a slouží spíš jako dýka. Ta je však ostrá a snadno
a bolestivě proniká do těla, přičemž stejnou měrou zraňuje i duši.
Takové rány se obtížně hojí,“ vysvětlí táta.
„Aha, to je… super,“ vysoukám ze sebe. „My máme svatozářný
meč, oni zas žalnou dýku. Hurá.“
„Takže chápete, proč je důležité, abyste se naučili bojovat,“ dodá
táta.
Vstanu a opráším si písek ze šortek.
„Konec řečí,“ prohlásím. „Jdem to vyzkoušet.“
Tak za hodinu se znovu svezu do písku a snažím se popadnout
dech. Christian stojí vedle mě s tím nejúžasnějším, naprosto
dokonalým, planoucím svatozářným mečem v ruce. Zato já jsem ze
svatozáře párkrát vytvořila lucernu, pak cosi jako šíp (nebo spíš oštěp,
i když kdybych se dostala do úzkých, taky bych jím nepohrdla, tak co
bych nad ním ohrnovala nos?), ale svatozářný meč ne.
Táta se mračí jako obloha před bouřkou. „Soustředíš se na
nesprávné věci,“ zhodnotí mé pokusy. „Musíš meč chápat jako něco
166
víc než hmatatelný předmět, který můžeš držet v ruce. Uvažuj o něm
jako o pravdě.“
„Neříkal jsi něco o tom, že to není metafora?“
„Řekl jsem, že je to víc než jen metafora. Zkusíme něco jiného,“
navrhne. Slunce už je za obzorem a na zemi se prodlužují stíny. „Mysli
na něco, o čem s naprostou jistotou víš, že je to pravda.“
Řeknu první věc, která mě napadne. „Vím, že jsem tvoje dcera.“
Vypadá to, že jsem tím tátu potěšila. „Dobře. Tím začneme.
Soustřeď se na část svého já, která tuto skutečnost ví. Pronikni tam,
kde tuto pravdu v hloubi duše vnímáš. Cítíš ji?“
Přikývnu. „Ano, hluboko v srdci.“
„Teď zavři oči.“
Poslechnu a táta přistoupí ke mně. Uchopí mě za zápěstí a natáhne
mi paži vpřed. Cítím, jak kolem nás vyvolává svatozář. Bez ptaní
vyvolám svatozář i já a naše světla se setkají a spojí. Společně vytvářejí
něco většího, zářivějšího. Něco, co je mocné a dobré.
„Jsi moje dcera,“ pronese táta.
„Já vím.“
„Jak ale víš, že jsi moje dcera? Protože ti to maminka řekla?“
„Ne, protože… protože cítím, že mezi námi existuje jakési spojení,
jako…“ Nemůžu pro to najít správné slovo. „Je to něco v mém nitru.
Cosi, co mám v krvi.“
„Tělo mého těla,“ odpoví. „Krev mé krve.“
„Tohle už zní hodně divně.“
Táta se zasměje pod vousy. „Zaměř se na ten pocit. Věř této prosté
pravdě: Jsi moje dcera.“
Soustředím se. Věřím. Vím, že je to pravda.
„Otevři oči,“ řekne mi táta.
Poslechnu ho a dočista ve mně hrkne.
Přímo před očima mám svislý prut světla. To světlo, zčeřená směs
zlatého tepla a stříbřitého chladu jako svit slunce a měsíce spojený
dohromady, je svatozář, o tom žádná. Cítím, jak mnou pulzuje moc.
Sklouznu pohledem na svou nataženou paži a vidím, jak mi svatozář
ovíjí loket, celé předloktí až po místo, kde svírám světlo jako rukojeť.
Potom přejedu očima po světle zpátky až k jeho vrcholku a připadne
mi, že rozeznávám ostří. Špičku.
167
 Jo, je to meč.
Ohlédnu se na Christiana, který se zazubí a pošle mi v duchu
vztyčený palec. Táta pustí mé zápěstí, ustoupí a obdivuje výsledek naší
práce.
„Nádhera, že ano?“ řekne.
„To jo. A co teď s ním mám dělat?“
„Co chceš,“ odpoví.
„Měla bych být opatrná? Můžu se jím pořezat?“
Táta místo odpovědi vytvoří vlastní svatozářný meč a máchne jím
po Christianovi – tak rychle, že Christian nestihne ani mrknout, natož
uhnout a meč mu projede tělem. Výkřik mi odumře v krku, když
přihlížím, jak můj nejlepší kamarád každou chvíli skončí rozseknutý
napůl. Jenže ostří proklouzne jeho tělem jako sluneční paprsek oblaky
a Christian stojí dál na místě jako opařený. Svatozářný meč mu během
okamžiku zmizel z ruky. Když se pak Christian podívá na své břicho,
dlouhý pás z jeho trička, rozetnutého čistým řezem, třepetavě
sklouzne na zem, ale na Christianově těle není jediné škrábnutí.
„Do pr…“ Christian vydechne. „Mohl jste mě varovat, než jste to
udělal. Tohle bylo moje oblíbené triko.“
„Kdybys byl Triplare,“ odpoví táta, jako by se nechumelilo, „byl
bys mrtvý.“
Zamračím se. „On je Triplare.“
„Chci říct, jeden z nich,“ vysvětlí táta. „Z Triplare s černými
křídly.“
„Takže my si nemůžem vzájemně ublížit?“ zeptám se. „Když
budeme cvičit boj se svatozářnými meči, prostě námi takhle projdou?“
„Pokud stojíte na straně světla, svatozář vám neublíží,“ odpoví
táta. „Je koneckonců vaší součástí.“
Christian se kouše do spodního rtu. To se mu nepodobá.
„Moje křídla nejsou úplně bílá,“ přizná se a podívá se tátovi do očí.
„Mají černé skvrny. Co to znamená?“
„Dochází k tomu, když se narodí dítě bělokřídlé matce a jednomu
ze Žalostných,“ odpoví táta zamyšleně. „Je to značka, kterou
Černokřídlí zanechávají, aby mezi Triplare rozpoznali své potomky.“
„Naše křídla jsou přece odrazem naší duše, ne?“ zeptám se
zmateně. „Chceš říct, že se Christianův otec podepsal na jeho duši?“
168
 Táta neodpoví, ale jeho zachmuřený pohled mluví za vše.
Christian vypadá, jako by se mu zvedl žaludek.
Přišel čas trochu se odreagovat, napadne mě.
Pohnu pomalu paží sem a tam a sleduji, jak ve vzduchu zůstává
světelná stopa, která kopíruje pohyb mé ruky. Už je skoro tma.
Obloha je tmavě modrá a můj meč proti ní připomíná prskavku o Dni
nezávislosti. Napadne mě, že bych mohla napsat svoje jméno, a taky
to udělám: C. L. A. R. A.
„Teď ty,“ vybídnu Christiana. „Zkus to.“
Christian se vzpamatuje, zadívá se na jasné ostří ve své ruce a
napíše do vzduchu svá písmena. Začneme blbnout. Točíme se dokola,
malujeme různé tvary a pak se sekáme po holých rukách a nohách.
Přesně, jak řekl táta, ostří námi neškodně prochází. Teplo a moc
svatozáře mi maličko stoupají do hlavy, a jak kolem sebe mávám
mečem, musím se pořád smát. Na chvíli zapomenu na vize. S tímhle
mečem mi nic nemůže ublížit. Už nemusím mít z ničeho strach.
„Jsem rád, že už tomu rozumíte,“ poví nám táta a v jeho hlase
zazní úleva. „Protože tohle je naše poslední lekce.“
Christian a já spustíme ruce a překvapeně se na něj podíváme.
„Poslední lekce?“ zopakuju.
„Vašeho tréninku,“ dodá táta.
„Aha.“ Znovu pozvednu meč. Srdce mi najednou ztěžkne. Meč v
mé ruce ztratí něco ze své záře a jeho světlo se zatřepotá. „Ale
budeme… budeme se spolu dál vídat?“
„Nějaký čas ne,“ odpoví.
Meč zhasne. Obrátím se k tátovi, zaražená a plná obav, že jsem se
toho nestihla dost naučit, i když jsem za tu krátkou dobu ohromně
pokročila. Už umím líp létat, bojovat, přecházet prostorem a přenášet
s sebou druhé – to se mi hodilo, když jsme se s Christianem
potřebovali dostat sami na pláž. Dovedu téměř okamžitě vyvolat
svatozář, dát jí určitou podobu a účinněji ji využívat při léčení. Táta
nás taky naučil, jak v duchu vést soukromý rozhovor, při kterém nás
nikdo jiný nezaslechne, dokonce ani andělé, a vsadím se, že toho
občas lituje, když uhodne, že se o něm s Christianem bavíme za jeho
zády. Naše tréninky byly větší dřina než kterýkoli z mých předmětů na
Stanfordu, ale abych pravdu řekla, vyloženě jsem si je užívala, i když
169
mi naháněly strach. Díky nim jsem poznala blíž tátu a připadala jsem si
víc zapojená do jeho života. Navíc jsem se sblížila s Christianem.
Jenomže se necítím připravená na boj s černokřídlými Triplare. Vždyť
nás táta teprve dnes naučil, jak bojovat se skutečnými svatozářnými
meči.
„Jak dlouho?“ zeptám se.
Táta mi položí ruku na rameno. „Obávám se, že vás čekají
zkoušky, při kterých vám nemohu pomoct. I když bych moc chtěl,
nesmím do vaší budoucnosti zasahovat.“
To není dvakrát uklidňující zpráva. „Máš pro mě ještě nějaké
tipy?“
„Řiď se svou vizí,“ poradí mi. „Naslouchej svému srdci. Brzy se
opět setkáme.“
„Ale vždyť jsi říkal, že se spolu dlouho –“
Táta se skoro rozpačitě usměje. „Záleží na úhlu pohledu.“
Potom se otočí ke Christianovi. „A co se tebe týče, mladý muži,
rád jsem tě poznal. Máš odvážného ducha. Postarej se o mou dceru.“
Christian ztěžka polkne a odpoví: „Ano, pane.“
Táta se obrátí zpátky ke mně. „Zkus znovu vytvořit meč.
Tentokrát sama.“ Zavřu oči a udělám další pokus. Soustředím se, jdu
na to krok za krokem, a hele! Zničehonic třímám v ruce meč. Táta
vytasí svůj a ještě chvíli, ještě malou chvíli, zůstaneme všichni tady na
pláži, Christian, táta a já, a píšeme do vzduchu zářivými písmeny svá
jména.

„Slyšela jsem o Angele,“ poví mi Wendy, když pár dní nato v Jacksonu
vycházíme z kina. Zavolala jsem jí, jak jsem slíbila, zeptala jsem se,
jestli nechce něco podniknout, a od okamžiku, co jsem ji vyzvedla,
jako bychom se vrátily do starých dobrých časů. Vtipkujeme, kecáme
o všem možném a musím se pochválit, že při tom odvádím dobrou
práci, když nedávám najevo, jak moc vzpomínám na Tuckera
pokaždé, když na její tváři zachytím nějaký jeho typický výraz.
To, že jsou dvojčata, je občas vážně na houby.
„Co jsi slyšela?“ zeptám se.
„Že má mimčo.“

170
 „Jo, chlapečka,“ odpovím obezřetně. Když dojde na téma Angely a
jejího miminka, cítím nutkání je bránit. Možná proto, že nemají
nikoho dalšího, kdo by je před vším ochraňoval, počínaje hnusnými
pomluvami, které o nich v Jacksonu zaručeně kolují. Tamtamy tady
bijí rychle.
„Má to těžký,“ dodá Wendy.
Přikývnu. Když jsem Angele volala naposledy, celou dobu jsem v
pozadí slyšela Webův křik, a Angela se hrozně monotónním hlasem
zeptala: „Co chceš, Claro?“ Já na to: „Jenom mě zajímalo, jak se vám
vede.“ A Angela na mě vychrlila: „Jsem bezradná nezralá matka s
děckem, co bez přestání řve. Jsem celá od mlíka, zvratků a sraček a za
celej týden jsem nenaspala víc jak dvě hodiny. Jak se mi asi má víst?“
Pak zavěsila.
Očividně ještě nepochopila, jakého požehnání se jí dostalo.
„Ona to zvládne,“ řeknu Wendy. „Je chytrá a poradí si i s tímhle.“
„Nikdy by mě nenapadlo, že by mohla mít…“ Wendy se odmlčí.
„No, však víš. Není zrovna mateřský typ.“
„Její máma jí pomáhá,“ odpovím.
Zamíříme na náměstí, kde nás ve čtyřech rozích přivítají oblouky z
paroží, a já si vzpomenu, jak už je to dlouho, co jsem sem prvně přijela
a stála pod jedním z nich. Tenkrát mi začaly zářit vlasy a mamka se
rozhodla, že je musíme nabarvit. Jenom abych se maskovala, dokud se
to nenaučím ovládat, ujistila mě mamka a já se dala do smíchu a
odpověděla něco na způsob To se jako naučím ovládat svoje vlasy? a
připadala jsem si jako blázen, když jsem to vyslovila. Teď už to
zvládám. Kdyby mi vlasy začaly zářit v tuhle chvíli, jsem si celkem jistá,
že bych jejich světlo dokázala bleskurychle zhasnout dřív, než by si
kolemjdoucí něčeho všimli.
Dospěla jsem, usoudím.
Dojdeme do parku, kde se posadíme na lavičku. V koruně jednoho
ze stromů nad našimi hlavami sedí malý černý pták, který nás upřeně
pozoruje, ale já nehodlám zkoumat, jestli je to obyčejný pták, nebo
neobyčejně otravný anděl. Poslední dobou jsem Sama moc neviděla,
od února jenom dvakrát, a ani jednou jsme spolu nemluvili, i když si
nejsem jistá proč. Říkám si, jestli jsem se ho posledně dotkla. Napiju se
limonády, kterou jsem si koupila v kině, a povzdechnu si.
171
 „Je hezký být zpátky,“ poznamenám.
„Já vím,“ řekne Wendy. „Moc jsi mi toho o sobě neřekla. Jak je na
Stanfordu?“
„Dobře. Stanford je fajn.“
„Prima,“ odpoví Wendy.
„Stanford je přímo úžasnej.“
Wendy přikývne. „Chodíš s Christianem Prescottem?“
Div že nevyprsknu limonádu. „Wendy!“
„Co je? To se tě nemůžu zeptat na tvůj milostný život?“
„A co tvůj milostný život?“ vrátím jí to. „Zatím ses mi s ním
nepochlubila.“
Wendy se usměje. „Chodím s klukem jménem Daniel. Dík za
optání. Studuje obchodní komunikaci. Na podzim jsme spolu chodili
na seminář akademického psaní a já mu pomáhala s pár úkoly. Je
hrozně milý. Mám ho ráda.“
„Vsadím se, že úkoly nebyly to jediný, s čím jsi mu pomáhala,“
utahuju si z ní.
Ale Wendy nehodlá načaté téma jen tak opustit. „Co je teda mezi
tebou a Christianem?“
Radši bych si nechala trhat zuby, než bych vedla tenhle rozhovor,
zvlášť když na mě Wendy s očekáváním upírá nádherně modrá
kukadla, která mi neuvěřitelně připomínají Tuckerovy oči.
„Jsme kámoši,“ vykoktám. „Teda, jednou jsme byli na rande,
ale…“
Wendy zvedne obočí. „Ale co? Měla jsi ho ráda od první chvíle.“
„Mám ho ráda. Umí mě rozesmát. Vždycky stojí při mně, když ho
potřebuju. Rozumí mi a vůbec je senzační.“
„Zní to jako pohádková romance,“ poznamená Wendy, „tak v
čem je problém?“
„V ničem. Mám ho ráda.“
„A on má rád tebe?“
Tváře se mi začínají rozpalovat. „Jo.“
„No.“ Povzdechne si. „Jak říká náš táta. Můžeš koně dovíst k
vodě, ale pít ho nedonutíš.“
Nevím, co tím chce říct, ale mám takové tušení, že naráží na něco,
co souvisí s Tuckerem. Zasměju se, jako by mi to došlo, a zadívám se
172
na ulici, kde je najednou plno hluku a shonu. Odehrává se tam nějaké
představení. Část silnice je zatarasená a v jejím středu stojí skupina
chlapíků v kostýmech, kteří vykřikují něco o tom, že nechvalně známý
jacksonský gang právě vyloupil banku v Eagle City.
„Co to má být?“ zeptám se Wendy.
„Ty jsi to ještě neviděla?“ žasne Wendy nevěřícně. „Kovbojské
melodrama. Jedna z fantastických věcí, co tohle město dělá tím, čím je.
Kde jinde na světě zažiješ starou dobrou přestřelku z doby Divokýho
západu? Pojď, omrkneme to.“
Vydám se za ní přes ulici k místu, kde se představení odehrává.
Herci v kovbojském oblečení si během chvíle získají početné
publikum z davu turistů na promenádě. Neslyším, co říkají, ale neujde
mi, že všichni jsou vyzbrojení puškami nebo pistolemi.
Wendy se ke mně otočí. „Švanda, co?“
„Přímo životní zážitek,“ já na to a obrátím se se smíchem v davu,
který se tlačí kolem, když vtom opodál na promenádě zahlédnu
Tuckera, který právě vychází z Ripleyho muzea kuriozit, což je další
místo, kde jsem ještě nebyla, a to Jackson považuju za svůj domov už
víc než dva roky. Usmívá se a ve tvářích se mu dělají dolíčky. Zuby se
mu bělostně lesknou v osmahlé tváři. Zachytím vzdálený zvuk jeho
smíchu a navzdory všemu se přitom musím usmát. Miluju jeho smích.
Jenže není sám. Vteřinu nato za ním před muzeum vyjde Allison
Lowellová, ta dívka z rodea, která byla jednou z Tuckerových tanečnic
na plese, kam jsem se vydala s Christianem. Je do Tuckera zamilovaná
až po uši snad skoro celý život. Taky se směje. Dlouhé rudé vlasy
spletené v rybím copu má přehozené přes rameno a s dychtivým
očekáváním pokukuje po Tuckerovi, stejně jako jsem to dělávala já.
Položí mu ruku na paži a poznamená něco, co si vyslouží Tuckerův
úsměv. Pak ji Tucker, dokonalý gentleman za všech okolností, vezme
za rámě, jako by ji doprovázel do společnosti.
Ve vzduchu zazní výstřely a dav se dá do smíchu, když jeden z
padouchů melodramaticky zavrávorá, klesne k zemi a po mohutném
škubání nohama vypustí duši.
Já jsem na tom podobně.
Měla bych vypadnout. Tucker a Allison míří naším směrem, takže
hrozí, že mě Tucker každým okamžikem zahlédne. Nedovedu si ani
173
představit, jak trapné by tohle setkání bylo. Měla bych vypadnout, a to
hned. Jenže moje nohy se odmítají pohnout. Stojím jako přimražená a
sleduju, jak spolu ti dva kráčejí v důvěrném přátelském rozhovoru a
Allison po Tuckerovi zpod víček pomrkává. Má na sobě kovbojskou
košili s nášivkami na ramenou, přiléhavé džíny a kovbojské boty jako
správná holka z Wyomingu. Přesně Tuckerův typ.
Nemůžu dostat z hlavy zrádný hlásek, který mi našeptává, že se k
Tuckerovi hodí o moc víc než já, ale současně mám sto chutí vyškubat
jí vlasy.
Už jsou blízko. Cítím parfém Allison, vzdušný, ovocný a ženský.
„A jéje,“ zaslechnu za zády Wendy, která si jich konečně taky
všimla. „Měly bysme –“ Zmizet, chystá se dodat, jenže v tu chvíli
Tucker zvedne hlavu.
Zastaví se a úsměv mu zmizí z tváře.
Deset dlouhých sekund tam stojíme uprostřed davu turistů a
zíráme jeden na druhého.
Nemůžu dýchat. Proboha. Hlavně ať mě nevidí brečet, modlím se
v duchu.
Vtom mě Wendy zatáhne za ruku a moje nohy si zázrakem
vzpomenou, co mají dělat. Otočím se a dám se na útěk. Sbohem,
zbytky sebeúcty. Až když jsem takové tři bloky od náměstí, zahnu za
roh, kde konečně zpomalím a počkám, až mě Wendy dožene.
„No,“ pronese udýchaně. „To bylo vzrůšo.“
Nemyslí tím tu přestřelku.
Oklikou se vrátíme k mému autu. Když si obě zapneme pásy a
jsme připravené vyrazit, Wendy zčistajasna natáhne ruku a vytáhne
klíčky ze zapalování.
„Ty jsi ještě pořád zamilovaná do mýho bráchy,“ prohlásí. A když
chňapnu po klíčkách, dodá: „Kdepak, o tomhle si promluvíme.“
V následujícím tichu zuřivě potlačuju nutkání dát se zase do pláče.
„To je dobrý,“ chlácholí mě Wendy. „A teď hezky s pravdou ven.
Ty ho pořád miluješ.“
Kousnu se do rtu a pak ze mě vypadne: „To je jedno. Je to za náma
a Tucker teď očividně chodí s Allison.“
Wendy se krátce zasměje. „Tucker není zamilovaný do Allison
Lowellové. Nedělej z komára velblouda.“
174
 „Ale –“
„Miluje tebe, Claro. Ty jsi pro něj ta pravá od prvního dne, kdy tě
uviděl. Dívá se na tebe stejně, jako se náš táta kouká na mamku.“
„Ale já pro něj nejsem dost dobrá,“ namítnu zničeně. „Musím ho
nechat jít.“
„A tobě se to líbí?“
„Osud je proti nám,“ zamumlám.
Tím si vysloužím další pobavené pousmání. „To je věc názoru.“
„Aha, takže podle tvého názoru Tucker a já, my –“
„Co já vím?“ Wendy pokrčí rameny. „Je mi ale jasný, že tě miluje a
ty zase jeho.“
„Jsem na Stanfordu. On je tady. Sama jsi řekla, že vztahy na dálku
nefungují. Ty a Jason –“
„Jenže já jsem Jasona nemilovala,“ namítne Wendy. „A navíc jsem
tenkrát nevěděla, o čem mluvím.“ Zhluboka si povzdechne. „Fajn, asi
bych ti to neměla říkat. Určitě bych ti to neměla říkat, protože by mě
Tucker nejspíš přerazil, ale… Tucker se letos přihlásil na vejšku a na
podzim na ni nastupuje.“
„Cože? Kde?“
„V Santa Claře. Asi chápeš, proč ti to říkám.“
Ohromeně přikývnu. Univerzita v Santa Claře je totiž ve stejné
části Kalifornie, kde bydlím.
Srdce mám až v krku. Pokusím se polknout. „Ty jsi kámoška za
všechny prachy.“
Wendy položí svou ruku na mou. „Já vím. Je to tak trochu moje
chyba. Vlastně jsem vás přinutila strávit spolu léto, když jsem ti dala ty
boty.“
„To teda jo.“
„Jsi moje kamarádka a chci, abys byla taky šťastná, a to samé přeju
svému bráchovi. A myslím, že byste jeden druhého mohli udělat
šťastným, jenom kdybyste svému vztahu dali opravdu šanci.“
Kéž by to bylo tak jednoduché.
„Podle mě by sis s ním měla znova promluvit. To je všechno,“
dodá Wendy.
„Vážně? A co bych mu měla říct?“
„Pravdu,“ odpoví vážně. „Pověz mu, co cítíš.“
175
No bezva, říkám si, brečím kvůli Tuckerovi. Chápu, že to ode mě není
právě emancipované. Odporuje to všemu, v co věřím a co mě máma
učila – že jsem silná a schopná a že k tomu, abych byla šťastná,
nepotřebuju mužského. Jenže teď tu sedím schoulená na pohovce
jako malá holka, na podlaze u nohou mám položenou netknutou
misku karamelového popcornu, co jsem připravila v mikrovlnce, a
vzlykám do polštářků, protože jsem chtěla jenom koukat na nějaký
hloupý film, abych se odreagovala, a Netflix si pro mě připravil jednu
romantickou komedii za druhou.
V duchu si pořád dokola přehrávám tu scénu na promenádě:
Allison Lowellová upírá své hnědé laní oči vzhůru na Tuckera a
vypadá hrozně kouzelně, dotýká se ho stejně, jako jsem se ho dotýkala
já, a usmívá se.
A on jí úsměv oplácí.
Na druhou stranu se očividně chystá na vejšku plus minus dvacet
mil od mojí. Ta možnost, že mi bude nablízku, v mém rozlítostněném
mozku roztáčí vír bolesti, naděje a zmatku.
Možná by měl zájem dát se znovu dohromady.
A třeba o to taky stojím.
Jenže nic jiného se přece nezměnilo. Já jsem pořád já. Stále jsem
Téčko, lidská variace na světlušku, kterou neustále pronásledují
katastrofické vize naznačující, že možná nepřežiju, a jestli ano, je mi
osudem souzený někdo jiný. Tucker se taky nezměnil. Je legrační,
přátelský, krásný, laskavý, dokonale lidský, a přesto naprosto
jedinečný. Jenomže když ho příliš vášnivě políbím, udělá se mu
špatně, protože je člověk a já ne, aspoň z větší části. Až mu bude
osmdesát, budu vypadat na třicet. To není správné.
Táta mi ovšem radil, abych se řídila svým srdcem.
Že by tím myslel tohle?
Vysmrkám se. Přála bych si, aby tu byla Angela, která by mi
přikázala, ať přestanu šílet, a nakopala by mi zadek, abych se
vzpamatovala. Jenže na tuhle stránku našeho přátelství můžu
zapomenout. Angela rozhodně nebude mít náladu řešit problémy s
kluky. Teď by nejspíš byla ochotná vraždit, abych si s ní vyměnila
svoje hloupoučké potíže. Úplně ji vidím, jak říká: Takže seš ještě pořád
zakoukaná do toho kovboje. Fanfáry prosím.
176
 Při tomhle pomyšlení mě popadne další záchvat pláče, protože
nejenže mám srdce znovu beznadějně zlomené a plné zmatků, ale
navíc jsem v tom dočista a definitivně sama.
Vtom mi zazvoní mobil. Popotáhnu a zvednu to.
„Nazdar,“ ozve se tiše Christianův hlas.
„Čau.“
Zaslechne v mém hlase něco divného.
„Vzbudil jsem tě?“
Posadím se a utřu si rukou oči. „Ne. Chystala jsem se koukat na
film.“
„Mám ti dělat společnost?“ navrhne. „Mohl bych se zastavit.“
„Jasně,“ souhlasím. „Přijď. Můžem koukat na zombie.“
Zombie by mi bodly. Zkouknu programy, jestli v telce dávají něco
zombického, a už se cítím o něco míň zničená a vyčerpaná.
Ozve se zaťukání na dveře a já si pomyslím: Teda, to byl fofr, když
vtom náhle ztuhnu.
Pět rytmických úderů.
Takhle ťuká Tucker.
Sakra.
Tucker zaklepe znovu a já přitom stojím v předsíni a uvažuju, jak
se co nejtišeji proplížit ven zadními dveřmi a uletět. Jenom nevím,
jestli jsem vůbec schopná letět, když jsem v takovém stavu, a Christian
tu bude každou minutu.
„Vím, že jsi doma, Karotko,“ zavolá zpoza dveří.
Sakra, sakra.
Dojdu ke dveřím a otevřu. Štve mě, že je poznat, že jsem brečela.
Oči mám oteklé a tváře napuchlé červenými skvrnami. Přinutím se
podívat se mu do očí.
„Co chceš, Tuckere?“
„Chci s tebou mluvit.“
Místo odpovědi jen pokrčím rameny, jako by mi to bylo dokonale
jedno, ale tahle póza není dvakrát přesvědčivá. I tak bych ale měla
dostat body za snahu.
„Není o čem mluvit. Promiň, že jsem ti narušila rande. Teď se mi
to moc nehodí. Čekám –“

177
 Když se pokusím zavřít dveře, Tucker na ně položí ruku a zadrží
mě.
„Viděl jsem tvůj výraz,“ řekne.
Tím myslí tam na náměstí. Upřeně se na něj podívám. „Jen jsem
byla překvapená. To je všechno.“
Tucker zavrtí hlavou. „Ne. Pořád mě miluješ.“
Tucker a jeho nesmlouvavá přímost.
„Ne,“ řeknu.
Koutky úst se mu zvednou. „Ty jsi fakt mizerná lhářka.“
O pár kroků ustoupím a zvednu bradu. „Vážně bys měl jít.“
„Na to zapomeň.“
„Proč musíš být tak umíněný?“ vykřiknu a vyhodím ruce do
vzduchu. „Fajn.“ Otočím se zády ke dveřím a nechám ho, ať vejde za
mnou.
Zasměje se. „Nápodobně.“
„Tuckere! Já tě snad…“
Tucker najednou zvážní. Sundá si klobouk a pověsí ho na háček u
dveří. „Poslyš, zkoušel jsem tě dostat z hlavy. Snažil jsem se, to mi věř,
ale pokaždý, když už si myslím, že mám srdce pod kontrolou, znova se
objevíš.“
„Zapracuju na tom. Dám si pozor, abych vám nelezla do stáje,“
slíbím.
„Ne,“ namítne. „Já nechci, abys s tím přestala.“
„Tohle je šílený,“ namítnu. „Nemůžu. Snažím se dělat –“
„To je fakt,“ doplní mě. „Věčně se snažíš dělat to, co je správné.
Tohle na tobě miluju.“ Přistoupí blíž. Najednou je až moc blízko.
Zadívá se na mě se známým hřejivým výrazem v očích a řekne:
„Miluju tě a to se nikdy nezmění.“
Srdce se mi zatřepetá v hrudi jako ptačí křídla, ale rychle se ho
snažím znovu zkrotit. „Nemůžu s tebou být,“ dostanu ze sebe.
„Proč? Kvůli svému poslání? Protože ti to nařídil Bůh? V tom
případě to chci vidět černý na bílým. Chci vidět úřední lejstro, kde
stojí, že ty, Clara Gardnerová, mě nemůžeš milovat, protože jsi z části
anděl. Ukaž mi, kde se něco takovýho píše.“ Natáhne se dozadu a k
mému šoku vytáhne zpoza opasku riflí bibli. „Protože ti chci přečíst
tohle.“
178
 Otevře knihu, zalistuje v ní a nakonec najde pasáž, kterou hledal.
„Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. Vidíš, tady to stojí
černý na bílým.“
„Dík. Připadám si jako v nedělní škole,“ já na to. „Nepřijde ti to
trochu praštěný, citovat bibli někomu, jako jsem já, kdo dostává Boží
pokyny přímo od zdroje? Tuckere, prosím tě, sám víš, že je to daleko
složitější.“
„Ne, není,“ nenechá se odbýt. „Nemusí to tak být. To, co je mezi
námi, je dar shůry. Je to krásné, dobré a správné. Cítím to…“ Přitiskne
si ruku na srdce. „Pořád to cítím. Jsi tady uvnitř. Jsi mou součástí.
Když jdu spát, myslím na tebe, a ráno se s myšlenkou na tebe
probouzím.“
Na tváře mi vyhrknou slzy. Tucker vydá krátký hrdelní zvuk a
přejde přes pokoj až ke mně, jenže já nejistě ustoupím.
„Tucku, já nemůžu,“ vydechnu.
„Líbí se mi, když mi říkáš Tucku,“ poví mi s úsměvem.
„Nechci, aby ti někdo ublížil.“
Z jeho očí vyčtu, že mě pochopil.
„Tak kvůli tomuhle ses se mnou rozešla. Myslela sis, že mi kvůli
tobě někdo ublíží. Odstrčila jsi mě, abys mě ochránila. Pořád mě
odstrkuješ.“ Zavrtí hlavou. „Nikdy mi nic neublížilo tak, jako když
jsem tě ztratil.“
Natáhne ruku, dotkne se pramenu mých vlasů, zastrčí mi ho za
ucho, potom o krok ustoupí a zkusí jinou taktiku. „Poslyš. Mám
návrh. Zůstaneš ještě pár dní doma, že jo? Já jsem tady jako vždycky.“
V jeho mysli zachytím kratičké zaváhání, když se rozhoduje, jestli
mi řekne, že jde na výšku, ale z nějakého důvodu se o tom nezmíní.
„Vyrazíme na ryby. Nebo do hor. Zkusíme se dát zase dohromady.“
Nikdy jsem po ničem tolik netoužila.
Tuckerovi neunikne, že mě zviklal. „Měl jsem o tebe bojovat,
Claro. I když to znamenalo, že přitom budu muset bojovat s tebou.
Nikdy jsem tě neměl nechat odejít.“
Zavřu oči. Vím, že mě každou chvíli políbí a můj vzdor dočista
pomine.

179
 „Nebyla to tvoje chyba,“ zašeptám. A pak – abych se bránila víc
než z jakéhokoli jiného důvodu – bez varování a v plné síle vyvolám
svatozář. Dám průchod její energii a pokoj zaplní světlo.
„Tohle jsem já,“ prohlásím s vlasy zářícími kolem hlavy.
Tucker na mě upírá přimhouřené oči a umíněně zatne zuby.
Nehodlá ustoupit ani o píď.
„Já vím,“ odpoví.
Udělám krok směrem k němu, překonám vzdálenost, která nás
dělí, a položím mu planoucí ruku na tvář, kterou má bílou jako křída.
Tucker se začne třást.
„Tohle jsem já,“ zopakuju a rozvinu svá křídla.
V ten okamžik Tuckera málem zradí nohy, ale nepoddá se tomu.
Položí mi ruku kolem pasu, otočí mě a k mému překvapení mě k sobě
přivine.
„S tím se dokážu srovnat,“ zašeptá, zadrží dech a nakloní se, aby
mě políbil.
Jeho rty se na okamžik letmo dotknou mých a tělem mu pronikne
vítězoslavný pocit, vtom se ale odtáhne, ohlédne se ke dveřím a
zasténá.
Ve dveřích stojí Christian.
„Týjo,“ prohodí Tucker a pokusí se o úsměv. „Ty mi vždycky
dokážeš sebrat vítr z plachet.“
Nohy mu najednou vypoví poslušnost a Tucker se sveze na
kolena.
Moje zář zmizí.
Christian v jedné ruce drží DVD se Zombielandem a druhou má
sevřenou v pěst. Z jeho tváře se v tu chvíli nedá vyčíst vůbec nic.
„Asi bych měl přijít pozděj,“ usoudí. „Nebo spíš vůbec ne.“
Tucker ještě stále lapá na podlaze po dechu.
Jdu za Christianem ke dveřím. „Prostě sem přišel. Nechtěla jsem,
abys –“
„Abych to viděl?“ dokončí za mě větu. „Bezva. Dík, že ses snažila
ušetřit mé city.“
„Snažila jsem se mu něco dokázat.“
„Jasně,“ ucedí Christian. „Dej mi vědět, jak to dopadlo.“

180
 Obrátí se ke dveřím, pak se zastaví a svaly na zádech se mu
napnou. Dojde mi, že se chystá říct něco hodně drsného. Něco, co
nebude moct vzít zpátky.
„Neříkej to,“ zarazím ho.
Vtom se mi zatočí hlava. Zaslechnu zvláštní svištění, jako by se mi
do uší opíral vítr. Ten zvuk doprovází pronikavý pach kouře. Christian
se otočí. Obočí má svraštěné, jako by ho zmátlo, co právě zachytil v
mé mysli. Najednou vypadá znepokojeně.
V tu chvíli omdlím.

Temná místnost se plní kouřem.

S trhnutím se vtělím do Clary z budoucnosti přesně ve chvíli, kdy
tma exploduje v oslnivém světle, a najednou pochopím, že to světlo
není svatozář, ale oheň. Nad ramenem mi prolétne ohnivá koule a
zasáhne zeď po straně za mnou. Pak Christian zařve „K zemi!“ a já
dopadnu na podlahu právě včas, aby přese mě mohl doslova přeskočit
s taseným planoucím svatozářným mečem, který mě oslepí smrtícím
světlem. Před sebou vidím jen změť černých a bílých záblesků:
Christian a postavy, které ho obklopují, hbité pohyby ostří v temnotě.
Lezu po kolenou dozadu, když vtom narazím do čehosi tvrdého.
Ohlédnu se přes rameno, abych zjistila, jakou škodu oheň napáchal.
Plameny olizují stranu místnosti. Sametový závěs od nich chytl
jako hedvábný papír. Během pěti minut tu vypukne peklo. Srdce mi
buší jako zvon, ale polknu a zvednu se nejdřív do kleku, pak na nohy.
Musím pomoct Christianovi. Musím bojovat.
Ne, přikáže mi jeho hlas v hlavě. Musíš ho najít. Běž.
Znovu se ozve ten kvílivý zvuk, tenký, pištivý a vyděšený. Kouř mě
dusí. Vzduch kolem je těžký a horký. Pálí mě v plicích. Z nějakého
nepochopitelného důvodu se obrátím ke Christianovi zády a zamířím
k místu, kde, jak doufám, najdu východ. Klopýtám vstříc plamenům,
kašlu a do očí mi stoupají slzy.
Na úrovni hrudi vrazím do okraje čehosi tvrdého a dřevěného.
Náraz je dost silný na to, aby mi vyrazil dech, kdyby mi ovšem v
plicích nějaký zbyl. V okamžiku, kdy se moje oči konečně uráčí
přivyknout tmě, mi dojde, co je to za překážku.
Pódium.
181
 Bleskově se rozhlédnu, abych si potvrdila, co už beztak vím. Přímo
to bije do očí. Nemůžu uvěřit, že mi to nedocvaklo dřív. Všechno do
sebe dokonale zapadá: nahnutá podlaha hlediště, přízraky bílých
ubrusů vpředu a řady sedadel s kovovými opěradly. Sametové závěsy a
pach pilin a barvy.
Jsme v Růžovém podvazku.
A v tu ránu mi dojde, co je to za zvuk.
Dětský pláč.

„Claro!“
Otevřu oči. Ležím na podlaze v obýváku a přesně nevím, jak jsem
se tam ocitla. Zírají na mě dva páry očí, modrých a zelených, oba šíleně
ustarané.
„Co se stalo?“ zeptá se Tucker.
„Byla jsi v té tmavé místnosti,“ řekne Christian a není to otázka.
„Je to Podvazek.“ S námahou se posadím. „Potřebuju mobil. Kde
ho mám?“
Tucker ho najde na stolku a přinese mi ho, zatímco mi Christian
pomáhá posadit se na pohovku. Pořád jsem celá bez dechu.
„Vypukne požár,“ povím Christianovi.
Tucker nevěřícně poznamená. „No, senza.“
Vytočím Angelino číslo. Mobil zvoní a zvoní a s každou vteřinou,
která uběhne a Angela to nezvedá, svíravý pocit hrůzy v mém břiše jen
narůstá. Potom se ale konečně ozve cvaknutí a na druhém konci zazní
tlumené čau.
„Angelo!“ vyhrknu.
„Claro?“ Podle hlasu se zdá, že spala.
„Zrovna jsem měla zase tu vizi. Ta tmavá místnost je v Podvazku,
Angelo, a ten zvuk, co jsem slyšela – pamatuješ, jak jsem ti o něm
říkala? – ten zvuk, co nás prozradí, je miminko. Je to Webster. Musíte
pryč. Hned.“
„Hned?“ zopakuje Angela ještě v polospánku. „Je devět večer.
Zrovna jsem dala Webstera spát.“
„Ange, jdou si pro vás.“ Hlas se mi zoufale zlomí.
„Hele, zpomal, C,“ zarazí mě Angela. „Kdo si pro nás jde?“
„Nevím. Černokřídlí.“
182
 „Oni vědí o Webovi?“ zeptá se, když jí začíná docházet, co to na ni
chrlím. „Jdou si pro něj? Jak by o něm mohli vědět?“
„Já nevím,“ zopakuju.
„A co teda víš?“
„Vím, že se u vás stane něco hroznýho. Musíte pryč.“
„A kam máme jít?“ zeptá se Angela, protože jí to pořád naplno
nedochází. „Ne. Já dnes v noci nikam jít nemůžu.“
„Ale, Ange –“
„Jak dlouho už tu vizi máš? Skoro rok? Takže se nemusíme jako
cvoci někam v panice hnát. Promyslíme to.“
„Dnes byla ta vize jiná. Vyzněla děsně naléhavě.“
Tón Angelina hlasu je najednou ostřejší. „No, tak to někdy bývá,
ne? Myslíš si, že víš, co vize znamená, ale jsi na omylu.“ Povzdechne si,
jako by jí došlo, že si na mně vybíjí svoje problémy, a je jí to líto.
„Nemůžu jen tak ze srandy vyběhnout někam do noci, C. Musím
myslet na Webstera. Potřebujem plán. Přijď ráno do Podvazku a
proberem to, platí? Pak se rozhodnu, co udělám.“
V pozadí se rozezní pronikavý pláč. Při tom zvuku se mi zježí
chloupky vzadu na krku.
„Fakt skvělý. Teď jsi ho vzbudila,“ zabručí naštvaně Angela.
„Musím jít. Uvidíme se ráno.“
Bez dalších cirátů zavěsí.
Chvíli ohromeně zírám na telefon.
„O co vůbec šlo?“ zeptá se Tucker za mnou. „Co se děje?“
Můj pohled se setká s Christianovým. Ví, co si myslím.
„Můžem jet mým autem,“ navrhne.
Ženeme se ke dveřím.
„Můžem tam zajet a já se Angely dotknu a ukážu jí, co vidím.
Třeba to bude schopná vnímat. Musí to pochopit. Pak sbalíme ji i
malýho a vezmeme je do hotelu.“ Hodím si přes rameno kabát.
„Moment, cože?“ Tucker vyjde za námi na verandu. „Počkej,
Karotko. Vysvětli mi to. Co se děje?“
„Není čas.“ Běžím pryč, ale ještě se ohlédnu přes rameno na
Tuckera a zavolám: „Musím jít. Promiň.“ Pak naskočím do
Christianova pick-upu a vyrazíme. Kola auta rozhodí štěrk po

183
příjezdové cestě, a jak míříme do Jacksonu, zmocní se mě příšerný
pocit, že zkoušky, o kterých táta mluvil, máme právě před sebou.

184
 14
ZANECH NADĚJE
Okamžik předtím, než vjedeme do města, dostanu SMS od Angely:
prpdl. Nemám ponětí, co to může znamenat, ale moje zlé tušení to
jenom zhorší. Když dorazíme k Podvazku, zjistíme, že dveře hlavního
vchodu jsou pootevřené. Christian a já při pohledu na ně ztuhneme.
Víme, že Anna Zerbino v době, kdy je divadlo zavřené, zamyká dveře
obzvlášť pečlivě od té doby, co se do něj loni vloupala skupina opilých
turistů, kteří ze šaten ukradli kostýmy a potulovali se po městě v
kovbojských návlecích a spodničkách. Christian otevře dveře špičkou
nohy, abychom mohli vejít. Vplížíme se do foyer. Místnost je prázdná.
Christian okamžik zkoumá dveře, ale nenajde na nich nic, co by
svědčilo o násilném vniknutí. Zámek je neporušený.
Přejdu přes foyer k červenému sametovému závěsu, který odděluje
přední část budovy od hlediště, a odhrnu ji. Světla jsou zhasnutá.
Divadlo připomíná temnou jeskyni z mých nejhorších nočních můr.
Nevydržím se tam dívat déle než pár vteřin. Pak se musím odvrátit.
Shora se ozve čísi tlumený hlas a skřípání, jako když někdo táhne
židli po podlaze.
Nejistě se ohlédnu na Christiana. Co budem dělat?
Kývne hlavou ke koutu vzadu, kde jsou schody vedoucí do
poschodí. Když po nich pomalu stoupáme, dáváme pozor, abychom
nevydali sebemenší zvuk. Na vršku se zastavíme a nasloucháme. Zpod
zavřených dveří do prvního patra vyzařuje pás jasného světla.
Pocítím praštěné nutkání zaklepat, jako kdyby stačilo, že se
budeme chovat normálně, aby bylo normální i všechno ostatní.
Zaťukám a Anna nám otevře. Bude se tvářit vážně jako vždycky a
zeptá se nás, co tady tak pozdě děláme, ale pak nás zavede k Angele do
pokoje a Angela zvedne hlavu od knížky, kterou si bude číst rozvalená

185
na posteli, a vyprskne: To si děláte srandu? Už máte takovou stíhu, že to
nevydržíte do rána?
Mohla bych zaklepat a za dveřmi nebude číhat nic zlého.
Christian zlehka zavrtí hlavou. Co cítíš? zeptá se.
Otevřu svou mysl. V okamžiku, kdy se zbavím pomyslného štítu –
o kterém jsem ani netušila, že se jím chráním – mou duši zaplaví žal.
Hluboká, pronikavá bolest, tak krutá, že se skoro zajíknu. Opřu se o
zeď a snažím se vnořit do toho utrpení, najít jeho zdroj, ale spatřím
jenom obraz ženského těla plujícího ve vodě tváří dolů. Tmavé vlasy
se jí vznášejí kolem hlavy. Je mi jasné, že anděl za dveřmi – rozhodně
je to anděl – není Samjeeza. Jeho zármutek se od Samova liší. Je
zuřivější. Jeho hněv mu už po celá staletí způsobuje nesnesitelnou
agónii. Neustále ho rozžhavuje doběla. Anděl ji ovšem dokáže ovládat
líp než Sam. Nelituje se tolik jako on. Jako by své emoce promítal do
něčeho jiného: do poslání. Touhy ničit.
Je tam Černokřídlý, sdělím Christianovi a dávám pozor, aby má slova
proběhla jen mezi námi, jak nás to táta učil. Sálá z něj žal první kategorie.
Nic moc víc nedokážu zachytit – jeho zármutek zastiňuje všechno ostatní. Co ty?
Dokážeš rozeznat, co si tam uvnitř kdo myslí?
V té místnosti je přinejmenším sedm lidí, odpoví a zavře oči. Je těžké k nim
proniknout.
„Řekla jsem ti, že tu nejsi vítán,“ pronese najednou tichý ustrašený
hlas. „Chci, abys odešel.“
„Ale no tak, Anno,“ odpoví další hlas – podle tónu to vypadá na
staršího muže. V jeho hlase je jistá melodičnost, stejně jako když mluví
táta. „Takto se chováš ke starému příteli?“
„Nikdy jsi nebyl můj přítel,“ odsekne Anna. „Byl jsi omyl. Hřích.“
„Ach, hřích,“ muž na to. „Jsem polichocen.“
„Odejdi,“ přikáže mu Anna. „Ve jménu Ježíše Krista, odejdi.“
Její slova Černokřídlého rozladí. „Nebuď tak melodramatická.
Netýká se tě to.“
„A čeho tedy?“ promluví Angela vyrovnaným, šíleně klidným
hlasem, když uvážíme, že má v obýváku padlého anděla. „Co chcete?“
„Přišli jsme se podívat na to dítě,“ odpoví muž.
Vyměním si s Christianem nervózní pohled. Kde je Webster?
„Na moje dítě?“ zopakuje Angela skoro přihlouple. „Proč?“
186
 „Penamue by to maličké rád viděl. Stejně jako já. Jsem koneckonců
jeho dědeček.“
Sakra, pomyslím si. Phen je tam s nima. A… to znamená, že ten
druhý anděl je Angelin otec?
„Nemá s tebou nic společného, Asaeli,“ vyštěkne Anna. „Nic.“
Když to jméno vysloví, můj mozek zaplaví útržky informací, které
jsem o tomhle chlapíkovi za poslední rok zaslechla: Je to sběratel.
Hlavní zloun, který se nezastaví před ničím, jen aby získal na svou
stranu všechny Triplare na světě, nebo je zničil. Bratr, který připravil
Samjeezu o post vůdce Pozorovatelů. Jako bych slyšela tátův hlas: Je
velmi nebezpečný. Nezná soucit. Nikdy nezaváhá. Vezme si, co chce, a pokud vás
uvidí… pokud pozná, co jste zač, zmocní se vás. Nejradši bych vzala nohy na
ramena, jak mi přikazuje instinkt: Utíkej, uháněj po schodech dolů a
ven ze dveří a ani se neohlédni. Zatnu ovšem zuby a nehnu se z místa.
„Není tu,“ odpoví Angela, jako by ji jen podráždil jejich
neohlášený příchod a nebyla bez sebe strachem. „Stačilo, kdybys mi
prostě zavolal, Phene, a řekla bych ti to. Nemuseli jste se obtěžovat až
sem.“
Asael se dá do smíchu a mně přitom naskočí husí kůže.
„Mohli jsme zavolat,“ zopakuje pobaveně. „Tak kde je to dítě?“
„Dala jsem ho k adopci.“
„K adopci? Komu?“
„Jednomu sympatickému páru. Vybrala jsem je podle profilu v
adopční agentuře. Hrozně toužili po dítěti. Otec je muzikant a matka
cukrářka. Líbilo se mi, že bude obklopený hudbou a dobrým jídlem.“
„Hm,“ broukne Asael zamyšleně. „Penamue měl dojem, že si to
dítě necháš. Nemám pravdu?“
„Ano,“ odpoví Phen a já bych ho v tu chvíli podle hlasu
nepoznala, kdybych nevěděla, že mluví. Jeho hlas zní, jako by byl
děsně nastydlý. „Řekla mi, že si to nechá.“
„Ho,“ opraví ho Angela. „Jenže jsem si to rozmyslela po tom, co
se ukázalo, že se na mě vykašleš.“ Nedokáže potlačit hořkost v hlase.
„Hele, já nejsem mateřský typ. Je mi devatenáct. Chodím na Stanford.
Mám svůj život. Poslední, o co stojím, je mít na krku děcko, tak jsem
ho dala lidem, co se o něj postarají.“

187
 Sice Angelu nevidím, ale dokážu si představit, jak tam stojí s
pečlivě nicneříkajícím výrazem, který nasadí, když něco skrývá, s
jedním bokem maličko vystrčeným a hlavou nakloněnou na stranu,
jako by nemohla uvěřit, že ještě pořád vede tenhle neskutečně nudný
rozhovor.
„Jak se zdá, jenom jste plýtvali časem,“ dodá. „Svým i mým.“
Chvíli je ticho a potom Asael začne pomalu tleskat, tak hlasitě, že
sebou škubnu pokaždé, když jednou rukou tleskne o druhou.
„Pěkný výkon,“ prohodí. „Máš herecký talent, má milá.“
„Věřte si, čemu chcete,“ odpoví Angela. „Mně je to jedno.“
„Prohledejte byt,“ přikáže Asael nevzrušeným hlasem, který je
jako nehybná jezerní hladina, pod níž číhá zrádný proud. „Prohledejte
všechny kouty a škvíry. Jsem přesvědčený, že to dítě je někde tady.“
Slyším kroky, které míří pryč od nás chodbou, a hluk převraceného
nábytku a rozbíjeného skla. Anna si začne pro sebe něco zoufale
tichým hlasem šeptat. Vzdáleně z jejích slov poznám otčenáš.
Měli bysme něco udělat, obrátím se v duchu na Christiana.
Ale ten zavrtí hlavou. Jsou v přesile. Jsou tu dva plnokrevní andělé, Claro,
a tvůj táta řekl, že v boji jeden na jednoho neporazíme jediného z nich. K tomu
připočítej pár dalších, kteří vypadají na Triplare. Neměli bysme sebemenší šanci.
Hryznu se do rtu. Ale musíme pomoct Angele.
Christian znovu zavrtí hlavou. Měli bysme najít Weba. Tohle by si
Angela přála, řekne. Cítím, že má taky sto chutí dát se na útěk, jak mu
odmala přikazovali, a vnímám strach, který se ho zmocňuje a v tuhle
chvíli už skoro přerůstá v paniku. Nemá strach o sebe. Bojí se o mě.
Chce mě posadit do svého auta a odjet se mnou daleko odsud. Ví, že
když tu zůstaneme, všechno se odehraje jako v jeho vizi, která končí
tím, že jsem celá zakrvácená a upírám na něj vyhaslé oči. Nemůže
dopustit, aby k tomu došlo.
Teď jsem s námitkami na řadě já. Nemůžem Angelu jen tak opustit.
„Už jsem vám řekla, že tady není,“ ozve se Angela.
„Patříš mi,“ prohlásí Asael o něco ostřeji. Začíná mu docházet
trpělivost. Podlaha zaskřípe pod jeho váhou, když vykročí k Angele.
„Jsi krev mé krve, tělo mého těla a to dítě mi náleží stejně tak. Sedmý
je můj. Vezmu si to.“
„Ho,“ opraví ho znovu tlumeně Angela.
188
 Mezitím se vrátí ostatní.
„Žádné dítě tu není,“ hlásí ženský hlas. „Ale v jedné z místností
vzadu je postýlka.“ Pak začnou demolovat kuchyň. Vysypávají šuplíky
a házejí věci na zem. Dávají si opravdu záležet.
Anna se začne modlit hlasitěji.
„To stačí,“ pronese Asael a jeho hlas zní opět poklidně. „Řekněte
nám, kde je.“
„Je pryč,“ trvá na svém Angela, ale hlas se jí málem zlomí. „Poslala
jsem ho pryč.“
„Kam?“ zeptá se znovu Asael, už netrpělivěji. „Kam jsi ho
poslala?“
Angela neodpoví.
„Angelo,“ zaprosí chraplavě Phen. „Prosím tě, pověz mu to.
Prostě mu to řekni a nechá tě být.“
Asael se krátce pobaveně uchechtne. „To se podívejme, Penamue.
Tobě na ní opravdu záleží. Směšné. Nikdy bych si nemyslel, že když tě
pověřím, abys v Itálii dohlédl na mou dávno ztracenou dceru, ztratíš
svoje šeré srdíčko. Ale asi tě chápu. Je tak mladinká a svěží, jako jemný
zelený výhonek rašící ze země.“
Znovu zachytím obraz té utonulé ženy. Tentokrát ji nese Asael.
Tvář má přitisknutou na jejím bílém hrdle, ve kterém se zastavil tep.
„Takže,“ pokračuje Asael, „dej na svého milence a pověz nám,
kam jsi to dítě odnesla.“
„Ne.“
Asael si povzdechne. „Tedy dobrá. Uplatňování této taktiky mě
nijak netěší, ale… Desmonde, podrž na chvíli její matku.“
Ozvou se kroky. Anna se přestane modlit, když ji odtrhnou od
Angely, potom ale začne znovu: „Přijď království tvé. Buď vůle tvá
jako v nebi, tak i na zemi…“
„Amen. Doufám, že On to všechno slyší,“ poznamená Asael. „A
teď nám pověz, co chci vědět, nebo tvá matka zemře.“
Zaslechnu Angelin prudký nádech. Vrhnu zoufalý pohled na
Christiana. Mysl mám jako v horečce. Co můžeme udělat?
„Je to těžké dilema,“ pronese Asael. „Matka, nebo syn. Ale uvaž:
Když nám povíš, kde to dítě hledat, slibuji, že mu nikdo neublíží.
Nebude mu nic chybět. Vychovám ho jako své vlastní.“
189
 „Jo? No, já jsem vaše dítě,“ odsekne Angela, „a co z toho mám?“
Asael se překvapeně zasměje její drzosti. „Pak buď mou dcerou
jako tyto dvě rozkošné dívenky – tvé sestry, jen tak mimochodem.
Určím ti pokoj ve svém domě a místo u svého stolu po svém boku.“
„Chcete říct v pekle,“ dodá Angela.
„Peklo není tak hrozné. Jsme tam svobodní. Andělé jsou tam králi
a ty bys mohla být princeznou. A mohla bys být se svým dítětem.“
„Nedělej to,“ varuje ji Anna.
„Pojď se mnou a tvé matce nebude zkřiven vlas, co bude živa,“
slíbí Asael.
„Ne. Vzpomeň si, co jsem tě učila,“ zamumlá Anna. „Na mně
nezáleží. Můžou zabít mé tělo, ale mé duši neublíží.“
„Víš to jistě?“ zeptá se Asael. „Olivio, pojď sem, má drahá. Možná
bychom jí mohli poskytnout cenné ponaučení. Toto“ – odmlčí se
krátce – „je nůž velice zvláštního druhu. Nazývám ho Dubium Alta –
velká pochybnost. Jeho ostří zasazuje bolestivé rány tělu a, jak se
obávám, také duši. Stačí slovo a má dceruška Olivia nadělá z tvé duše
cáry. Mám dojem, že to pro ni bude přímo potěšení.“
„A neuveď nás v pokušení –“
„Olivio,“ zavelí Asael.
Nezaslechnu pohyb té ženy, které říká Olivia, a vtom Anna dlouze
zmučeně vykřikne.
„Mami,“ špitne Angela, když se Anna trhaně rozvzlyká.
Hryžu se do rtu tak silně, až ucítím krev. Christianova ruka mi
stiskne paži, dost pevně na to, aby to bolelo.
Ne, zarazí mě.
Vyvolám svatozář, navrhnu. Doběhnem k nim, než stihnou –
Vycítím, jak si Christian v duchu prochází možné scénáře toho, co
by se stalo, ale žádný z nich nedopadne dobře, žádný neskončí tak, jak
by chtěl, s námi všemi spolu a v bezpečí.
Nebylo by to k ničemu, přesvědčuje mě. Jsou moc rychlí. Dokonce i s
momentem překvapení na naší straně je to moc velká přesila. Jsou příliš silní.
„Ale chraň nás od zlého,“ vydechne konečně ztěžka Anna.
„Zní trochu jako ohraná deska, nemám pravdu? Olivio,
drahoušku…“
Anna znovu vykřikne.
190
 „Přestaňte,“ vyhrkne Angela. „Přestaňte ji mučit!“ Zhluboka se
nadechne. „Zavedu vás k Web – k dítěti.“
„Výborně,“ Aseal div nezavrní.
„Ne, Angelo,“ hlesne Anna slabým hlasem, jako by skoro ani
neměla sílu mluvit.
„Musíte mi slíbit, že o něj bude postaráno. Že bude v bezpečí,“
prosí Angela.
„Máš mé slovo,“ souhlasí Asael. „Nezkřivíme mu ani vlásek na
hlavě.“
„Dobře. Tak jdem,“ zamumlá Angela.
Christian mě začne táhnout ke schodům.
Vtom si Asael povzdechne. „Tak rád bych ti věřil, má milá.“
„Cože?“ zeptá se Angela zmateně.
„Nemáš v úmyslu zavést nás k synovi a já nemám rád, když se mě
někdo pokouší vodit za nos.“
„Ne, přísahám –“
„Dáš mi, co chci,“ ujistí ji Asael skoro zvesela. „Posléze. Postačí
pár hodin v pekle a ty nám k tomu dítěti samou ochotou ještě nakreslíš
mapu.“ Pak zostra dodá: „Dobrá, Olivio. Tyhle hry mě už unavují.“
„Počkejte!“ vykřikne Angela zoufale. „Řekla jsem, že vám –“
Ozve se zalykání – tlumené zakašlání, jako když se někdo dusí.
„Mami!“ křičí Angela a snaží se vytrhnout ze sevření něčích rukou.
„Mami! Mami!“
Anna ochraptěle zašeptá: „Bože, slituj se.“ A ztěžka padne na
podlahu.
Cítím pach její krve.
Bože, slituj se.
„Mami,“ špitne Angela. „Ne.“
Poznání, co se stalo, mě zasáhne jako přílivová vlna. Čekali jsme
příliš dlouho, příliš jsme se báli zasáhnout. Dovolili jsme, aby to
udělali. Nechali jsme je zabít Annu.
„Pojďme,“ přikáže Asael.
Ke dveřím se blíží spěšné kroky, takže Christian má jen pár vteřin
na to, aby mě odtáhl po schodech dolů, než nás uvidí. Skrz foyer
bychom se nestihli včas dostat na ulici, a tak mě Christian odvede do
hlediště, kde poslepu tápeme tmou.
191
 Pár minut zůstanu stát obklopená temnotou. Třesu se a nedaří se
mi pořádně zaostřit zrak, žaludek se mi křečovitě svírá, ale přitom si
připadám podivně odtržená od vlastního těla, jako bych se pozorovala
z dálky. Možná ve vizi, protože ta se tímto začíná naplňovat.
Anna je mrtvá, Angelu odvádějí do pekla a já s tím nemůžu nic
dělat.
Skupina sejde ze schodů. Dva palce širokou mezerou v sametovém
závěsu toho moc nevidím, ale zahlédnu Phena a potom Angelu,
kterou z obou stran drží dvě naprosto stejně oblečené černovlasé
dívky. Nevidím jim do tváří, ale připadají mi mladé, zhruba v mém
věku, možná mladší. Když Angela prochází, zahlédnu její šokovaný
výraz. Na tvářích se jí lesknou slzy. Jde se sklopenýma očima. Za ní
loudavě projde chlápek, kterého jsem nikdy předtím neviděla – to
bude asi Desmond – a nakonec muž v černém obleku, který se
Samjeezovi podobá tolik, že pochybuji, že bych je na dálku dokázala
rozeznat. Muž zvedne ruku a všichni přejdou doprostřed foyer.
„Vy dvě,“ spustí Asael. „Chci, abyste tu zůstaly a uklidily.“
„Uklidily?“ papouškuje jedna z dívek skoro kňouravě. „Ale otče –“
„Všechno to spalte,“ přikáže Asael.
„Ale jak se dostaneme zpátky?“ namítne druhá dívka.
„Udělejte, co vám říkám,“ odpoví jí popuzeně.
Desmond se uchechtne a jedna z dívek mu dá pořádnou herdu do
hrudníku. Desmond zvedne pěst, aby jí to vrátil, ale Asael ho zadrží.
Položí mu otcovsky ruku na rameno, pak se obrátí k Angele a jemně ji
zezadu uchopí za krk. S úsměvem se nakloní k jejímu uchu a zašeptá:
„A teď, mé dítě, zanech naděje.“
S těmi slovy zmizí.
První dívka znechuceně zabručí, nakopne nohou v kozačce jednu
z měděných tyčí, na které je navinuto sametové lano. Tyč se s
mohutným rámusem zřítí k zemi. „Proč nechávají všechnu špinavou
práci na nás?“
Myslela jsem, že Phen taky zmizí po tom, co odvedl svůj díl, ale on
se zdrží. Dojde ke vchodu do divadelního sálu a odhrne závěs, takže se
s Christianem musíme odplížit hlouběji do nitra hlediště a skrčit se do
stínů mezi sedačkami.

192
 „Celý svět je jeviště,“ pronese Phen nepřítomně, jako by mluvil
sám k sobě, „a všichni lidé na něm jenom herci.“
„Co to říkáš?“ zeptá se ho jedna z dívek. Její hlas zní úplně stejně
jako hlas té druhé, jako by byly dvojčata, i když jedna z nich má na
rukách spoustu lesklých stříbrných náramků, které o sebe občas
zacinkají, když se pohne. Podle zvuků z foyer se zdá, že vylamují
pokladnu u pultu s občerstvením a vybírají z ní peníze.
„Otec už s tebou nejspíš skončil,“ prohodí jedna k Phenovi.
„Můžeš se vrátit do svého kutlochu v Římě. Jestli nás teda nechceš
hodit domů. Prosím, prosím. Bylo by to od tebe děsně sladký.“
„Celý svět je jeviště,“ zamumlá Phen, jako by ji neslyšel. „Jeviště.“
Otočí se, nechá závěs spadnout a mě s Christianem znovu pohltí
naprostá tma.
„Nedej se prosit,“ zavrní dívka. „Nebudeš litovat.“
Phen ale beze slova zmizí.
„Trotl,“ zabručí Zlé dvojče číslo jedna. „Kde je nejbližší nádraží?
Vsadím se, že tak pět set mil odsud. Blbej zapadákov.“
„Uznej ale, že Phen je sexy,“ dobírá si ji Zlé dvojče číslo dva.
„Nevadilo by mi prokázat mu malou službičku.“
„To, že má přitažlivý tělo, ještě neznamená, že uvnitř není starý
fotr,“ odsekne Zlé dvojče číslo jedna.
„To je fakt. Zapomněla jsem,“ poznamená Zlé dvojče číslo dva,
které zrovna očividně něco žvýká, nejspíš bonbón z pultu. „Ty jedeš
jenom po mladších.“
„Sklapni a pohni kostrou, ať to máme za sebou,“ odpoví Zlé
dvojče číslo jedna.
Chvíli je ticho. Tep mi prudce a splašeně buší v uších. Vtom můj
nos náhle zachytí první závan kouře ve vzduchu.
Je to tady.
Vím, jak se to stane. Viděla jsem to už tolikrát, že to nedovedu ani
spočítat. Přesto ale, když se má vize stala skutečností, když vím, co
vím, pořád doufám, že dvojčata prostě odejdou. Slyším, jak s rámusem
míří ke dveřím, a napadne mě: Tentokrát půjdou pryč a my se
dostaneme z té černé díry, co nás pohltila. Vyběhnu nahoru a Anna
ještě bude naživu a já ji uzdravím. Najdeme Weba. Nakonec všechno
dopadne dobře.
193
 Jenže vtom se jako pokaždé v mé vizi ozve vysoký hlásek, který
tlumeně, vyděšeně zapláče a připomene mi, že Web je někde tady ve
tmě s námi.
Christian za mnou je v tu ránu napjatý jako pružina.
„Co to je?“ řekne jedno z dvojčat. „Pst. Buď zticha.“
Pláč v tu ránu jako na zavolanou utichne. Rozhostí se ohlušující
ticho. Zadržím dech.
Potom se závěs rozhrne a doprostřed hlediště pronikne proud
světla.
„Něco tam je. Rozsviť.“ Dvojčata se šourají podél zdi.
„Nemůžu najít ten zatracenej vypínač.“
Nato se druhá zasměje. „Mrkej.“
Nad hlavou mi proletí ohnivá koule. Narazí dozadu do levé stěny a
ta v tu ránu vzplane. Světlo mě oslepí.
Christian nečeká, až nás najdou.
„K zemi!“ zařve a v ruce mu zaplane svatozářný meč. Vrhnu se do
uličky, která je zešikmená, takže dopadnu dost nešťastně a tvrdě si
narazím bradu. Zůstanu ležet. Christian přese mě přeskočí a vší silou
srazí mečem černou dýku zlého dvojčete. Žalná dýka zajiskří a
rozpadne se na poloviny, ale předtím než se úplně rozplyne, dívka už
má v ruce druhou a zaútočí na Christiana. Zaměří se na jeho nohy, ale
Christian uskočí. Druhá dívka zasyčí a zkusí po něm jít zboku.
„Kdo jsi?“ sykne a vrhne se na něj, ovšem Christian snadno odrazí
její úder a zničí její dýku.
„Uvědomělý… občan,“ vyhrkne mezi údery.
Nevšimly si mě.
Plazím se dozadu, až narazím zády do židle. Sleduju, jak Christian
uhne další ráně druhého dvojčete. Pohybuje se rychle jako ještě nikdy.
Náhle se prosmýkne po bok prvního dvojčete, otočí se a strčí ji na
sestru. Dívky klopýtnou, ale rychle se vzpamatují a znovu se k němu
blíží. Jedna přeskočí řadu sedadel, pak druhou, aby se k němu dostala,
ale Christian ustoupí a drží je před sebou. Omámeně si pomyslím, že
ty dvě svými plynulými, cílevědomými, synchronizovanými pohyby
připomínají hady.
Plameny mezitím zachvátily těžké závěsy a plní sál hustým černým
kouřem, který se plazí pod stropními trámy. Web se znovu rozkřičí,
194
tentokrát hlasitěji a vztekleji. Dvojčata obrátí hlavy za zvukem pláče,
ovšem Christian se otočí tak, aby stál mezi nimi a místem, odkud se
křik ozývá. Je úžasný šermíř. Otáčí se a podniká výpady. Udržuje
dvojčata v bezpečné vzdálenosti a přitom skoro jako by tančil. Je o
tolik lepší, než si pamatuju z našich tréninků, jenže mi neunikne, jak
ho boj zmáhá.
Musím vstát, pomyslím si. Musím tasit meč a jít mu na pomoc.
Zvednu se do kleku a roztřeseně se postavím na nohy.
Ne, jdi zpátky, zastaví mě Christian v duchu. Já je zadržím. Najdi
Weba.
Web. Ze všech sil se snažím přimět svůj otřesený mozek, aby se
soustředil. Musím najít Weba.
Odpotácím se k pódiu a vklouznu za něj do zákulisí do jedné z
malých šaten po straně. Je plná látek. Role a kostýmy leží poházené
kolem. Prohrabu je, ale nenahmatám nic, co by mohlo být dětským
tělíčkem. Špicuju uši, jestli nezaslechnu pláč, jenže ten opět ustal.
„Webe!“ zavolám, i když mi samozřejmě nemůže odpovědět.
„Webe, kde jsi?“
Vydám se na druhou stranu jeviště, kde zkusím další šatnu, ale je
prázdná. Tuhle stranu už zachvátily plameny a já doslova cítím, jak
horko narůstá. Nad hlavou zaslechnu zapraskání. Z reflektoru
vypadne na podlahu jedna z čoček a já vyjeknu. Kolem je tma, příliš
hluboká na to, abych v ní dokázala cokoli zahlédnout.
„Plač, Webe, plač,“ zavolám. Zaslechnu, jak Christian někde nade
mnou, blízko dveří do předsálí, výkřik bolestí. Musím něco udělat.
Ztěžka se dopotácím do středu jeviště. Už nevidím zářící oblouk
Christianova meče ani stíny dvojčat. Foyer pohltily plameny. Nezbývá
moc času. Za chvíli už nebudu moct dýchat, nic neuvidím a nedokážu
si probojovat cestu ven.
Jenže tady nemůžu Weba nechat.
Najednou si vzpomenu na propadlo. Angela nám ho jednou
ukázala, když jsme se v Andělském klubu nudili. Je to prostor pod
jevištěm velký tak nanejvýš, aby se do něj vešel člověk. Propadlo
sloužilo k tomu, aby postava mohla při představení kouzlem zmizet z
pódia.
prpdl
195
 Angela se mi snažila říct, kde je Web.
Ženu se na to místo, začnu rvát za prkna na podlaze a konečně se
natáhnu hluboko dolů do tmy pod nimi. Houstnoucí kouř mě nutí
kašlat. Vtom se dotknu něčeho měkkého, teplého a živého a vytáhnu
ven uzlík zabalený v dece.
Web.
Nemám čas ho konejšit. Přivinu si jeho tělíčko k rameni, otočím se
a zamířím rovnou k zadnímu východu, který vede do uličky za
divadlem.
Christiane, zavolám v duchu. Mám ho. Mizím odsud.
Jenže než stihnu udělat tři kroky, zjistím, že mi v cestě stojí
dvojčata.
Udělám vrávoravý krok vzad.
Přede mnou stojí přítelkyně mého bratra. Teda, alespoň jedna z
nich.
„Lucy,“ vyjeknu a zmateně zamrkám.
„Clara Gardnerová,“ odpoví ta se zvonivými náramky a vykulí
tmavé oči. „Panebože.“ Usměje se. „To je mi náhodička. Vůbec bych
tě tady nečekala. Claro, ráda bych ti představila svou sestru Oliviu,“
dodá, jako bychom na sebe narazily někde na dovolené.
Zabila Annu, pomyslím si. Ta holka před chvílí zavraždila mámu
mé kamarádky.
„Je mi potěšením,“ řekne Olivia, i když je zřejmé, že potěšení je to
poslední, co v ní má přítomnost vyvolává. „Dej nám to dítě,“ ucedí.
„Je po všem.“
Ohlédnu se přes rameno k hledišti. Kde zůstal Christian?
„O tvýho kamaráda jsme se postaraly, i když bojoval zatraceně
dobře,“ sdělí mi Lucy úsečně. „Teď nám dej to děcko. Když nám ho
okamžitě dáš, slibuju, že tě zabiju rychle.“
Hrdlo se mi sevře zoufalstvím při představě, že Christian leží ve
tmě někde pod námi, mrtvý nebo umírající, s duší rozdrásanou jejich
dýkami. Přitisknu si Weba na hruď. Je tak klidný – příliš klidný,
napadne mě – ale v tu chvíli si s tím nemůžu dělat starosti.
„Naval to děcko,“ sykne Lucy.
Zavrtím hlavou.

196
 Lucy si povzdechne, jako bych ji děsně otravovala. „S radostí tě
vykuchám.“ V ruce se jí objeví černá dýka, ze které vycítím podivné
bzučení, vibraci, která rezonuje mým tělem. Lucy přistoupí blíž.
„Miluju tvýho bratříčka k zbláznění,“ poví mi celá rozesmátá. „Je to
nejlepší kluk, jakýho jsem kdy měla. Je ohromně pozorný a sexy. Bude
to pro něj hrozný, až zjistí, že mu umřela sestra. Navíc tak tragicky –
při požáru. Bude potřebovat spoustu láskyplné péče, aby to překonal.“
Snaží se mě vyprovokovat, dojde mi otupěle, ale její narážky ve
mně nevyvolávají žádnou odezvu. Nezbývá mi moc času. Koutkem
oka zachytím, jak se ke mně Olivia pomalu blíží z druhé strany.
Dvojčata mě nutí couvat ke kraji jeviště. I kdybych s nimi dokázala
bojovat, nemám šanci udržet si je od těla. Ne s Webem v náručí.
Blíží se, aby zasadily smrtelnou ránu.
Musím vyvolat svatozář, pomyslím si. Nevím, jestli je dokáže
zastavit jako Černokřídlé anděly, ale musím to zkusit. Je to má
poslední naděje.
Zavřu oči.
Snažím se od všeho oprostit.
Soustředit se.
Světlo ke mně přišlo pokaždé, když jsem o to požádala, skutečně
požádala – jako tehdy v lese s mou mámou, když jsem bojovala se
Samjeezou, nebo v tu noc, kdy jsem po plese nabourala. Pokaždé když
jsem ho skutečně potřebovala, jako by jen čekalo na okamžik, kdy
bude moct doslova zaplát. Jenže teď ve svém nitru svatozář
nenacházím. Jestli tam je, tak ji nevnímám. Nemůžu se k ní dostat.
Cítím jen temnotu, protože tuhle bitvu prohraju. Christian to viděl.
Umřu.
Ne, zazní v mé hlavě Christianův hlas. Neumřeš.
Do očí mi vhrknou slzy. Ty nejsi mrtvý, řeknu přitrouble.
Musíš udělat, co ti řeknu, přesně, kdy ti řeknu. Jasný?
Jasný.
Z dálky slyším jekot sirén.
‚„Naval – to – děcko.“ Olivia je už dost blízko na to, aby mě bez
potíží probodla. Zvedne dýku.
„Táhni do pekel,“ ucedím skrz zatnuté zuby. Možná že ve mně
přece jen zbyla nějaká jiskra.
197
 Zvedni Weba nad hlavu! Teď! křikne Christian v mé mysli a já ho bez
přemýšlení poslechnu. Když Weba zvednu, Christian vyskočí z
orchestřiště na pódium a jeho svatozářný meč mnou projede od
ramene po kyčel jako oslnivý příval světla. Cítím, jak mi ostří roztíná
oblečení, ale když se dotkne mé kůže, vnímám jen teplo.
„Ne!“ zaječí někdo.
Omámeně si položím Weba zpátky na rameno a v ten okamžik
spatřím Lucy – tu s náramky – jak stojí pár kroků od nás a její tvář je
nevěřící maska plná vzteku, z jejích úst vychází trhaný výkřik skoro
zvířecí agónie.
Olivia mi padne mrtvá k nohám.
Christianův svatozářný meč ji přeťal skoro napůl.
„Já tě zabiju!“ zařve Lucy a probodává mě vyvalenýma očima
plnýma zármutku. V ruce stále svírá černou dýku.
Jenže teď je tu Christian. Stojí připravený po mém boku s mečem v
ruce a sirény se přibližují. Divadlo bude každým okamžikem plné
hasičů.
Lucy se ohlédne k východu. „Přísahám, že tě zabiju, Claro
Gardnerová.“ Po tváři jí skane slza. Pár vteřin jí zůstane viset na bradě
a skápne dolů. „A máš moje slovo, že předtím budeš sakra trpět,“
dodá. Pak se otočí, proběhne uličkou, prožene se kouřem a plameny a
zmizí venku na ulici.
Jak běží, slyším její vzlyky.
Na Oliviu se nedívám. Nemůžu. Odvrátím se a v krku ucítím žluč,
když si uvědomím, že jsem pokrytá její krví. Moje triko je jí nasáklé a
mám od ní pocákaná ramena a ruce.
Vzpomenu si, jak jsem divadlo kdysi považovala za bezpečné
útočiště. Místo, kde spolu můžeme otevřeně mluvit a být sami sebou.
Kouzelné místo.
Teď všechno kolem pohlcují plameny. Mé útočiště je pryč.
Angela je pryč.
Pomalu si uvědomím, že přede mnou stojí zadýchaný Christian a
rukou si tiskne triko na žebra.
„Jsi v pořádku?“ zeptá se a uchopí mě za rameno. „Ublížil jsem
ti?“

198
 „Ne,“ odpovím na obě otázky a pak si všimnu, že krvácí. „Jsi
zraněný.“
„Přežiju to,“ odpoví a v ten okamžik uslyšíme z foyer hlasy.
„Musíme vypadnout. Rychle.“
Utíkáme k zadnímu vchodu a vyřítíme se do uličky za divadlem.
Chladný noční vzduch mě zastudí na kůži a pronikne mi do plic.
Konečně se dokážu nadechnout.
„Musíme odletět,“ řekne Christian a roztáhne křídla. Černé skvrny
vystupují na jeho bílých perutích jako inkoust, který někdo ve tmě
rozlil na papír.
Jenže já mám srdce tak ztěžklé hrůzou a šokem, ve kterém se mísí
smutek ze smrti Anny, strach o Angelu, a dokonce i hrůza z Oliviiny
smrti, že je mi jasné, že na létání můžu zapomenout. Zavrtím hlavou a
podívám se na Christiana. „Já to nezvládnu.“
Christian se krátce zamyšleně zadívá do země, pak vážně přikývne
a zatáhne křídla. „Dobrá. Obejdeme to a dojdem k autu. Stejně to tak
bude lepší. Souhlasíš?“
Přikývnu.
„Máš ho?“ zeptá se Christian.
Zadívám se do kulatého obličejíku Weba, který mě pozoruje široce
rozevřenýma jantarovýma očima. Angelinýma očima. Zakucká se a já
ho přivinu těsněji k sobě.
„Mám ho,“ odpovím a pak běžíme jako o život zakouřenými
ulicemi Jacksonu.

Christianovi se chvěje ruka, když zastrkuje klíčky do zapalování. Pak

stiskne zuby a auto s rámusem nastartuje a odlepí se od obrubníku.
Nějakou dobu neřekne žádný z nás ani slovo a je slyšet jenom zvuk
zrychlujícího motoru. Chci Christiana varovat, že jede moc rychle a že
to poslední, co teď potřebujeme, je, aby nás stavěla police, když jsme
celí od krve a na předním sedadle máme mimino, ale nemám to srdce
mu to říct. Snaží se ze všech sil.
„Kam jedem?“ zeptám se, když odbočí na cestu vedoucí z města.
„Nevím,“ odpoví Christian. „Ta holka, ta, kterou jsem ne –“ Na
chvíli se zarazí a pak se krátce nadechne, jako by se snažil nepozvracet.

199
„Nejspíš zavolá posily. Nevím, jak dlouho jí bude trvat, než se dostane
do pekla a zpátky.“
„Lucy,“ zamumlám.
Christian na mě vrhne pronikavý pohled. „Odkud víš, jak se
jmenuje?“
„Je to Jeffreyho holka.“
Výraz v jeho tváři by nemohl být víc kamenný. „A ona ví, kdo jsi?
Zná tvoje jméno?“
„Jo.“
„Takže domů jet nemůžem,“ usoudí, jako by bylo rozhodnuto.
Snažím se ustát vlnu paniky. „Proč? Tvůj i můj dům stojí na
posvěcené půdě. Budem tam v bezpečí.“
Christian zavrtí hlavou. „Posvěcená půda působí jenom na
Černokřídlé, ne na Triplare.“ Zhluboka se nadechne. „Musíme
zmizet,“ vysvětlí mi zvolna a rozvážně, protože ví, že mě jeho slova
rozruší. „Půjdou po nás a po dítěti. Musíme odjet daleko odsud.“
„Ale Angela –“
„Angela by chtěla, abysme Webstera ochránili,“ řekne Christian.
Vím, že má pravdu, jenže v ten okamžik mi to připadá jako konec
všeho. Když teď odjedeme a opustíme tohle místo, už se nikdy
nevrátíme. Budeme v jednom kuse utíkat a žít v neustálém strachu.
„Claro, prosím,“ dodá tiše Christian. Něco vymyslíme. Ale teď mi musíš
věřit. Musím vás dostat do bezpečí.
Ztěžka polknu a přikývnu. Christian na vteřinu s úlevou skloní
hlavu, pak natáhne ruku pod sedadlo, odkud vyloví vybledlý autoatlas.
Nalistuje v něm Spojené státy a položí mapu na přístrojovou desku.
„Zavři oči. Na který místo ukážeš, tam pojedem,“ vyzve mě.
Pevně zavřu oči a dotknu se prstem stránky.
V duchu se ptám, jestli ještě někdy uvidím Tuckera.

Jedeme nocí. Ráno zastavíme na odpočívadle, kde se umyjeme a

Christian vyrazí do Walmartu pro nové oblečení, autosedačku a
kojenecké potřeby. Potom k mému překvapení odemkne stříbrnou
bednu na korbě pick-upu, kde má ukrytou výbavu pro uprchlíky jako z
akčního filmu: kupu dokumentů, rodných listů, falešných řidičáků,

200
cosi, co vypadá jako papíry z pojišťovny a hromadu bankovek, jakou
jsem ještě v životě neviděla.
„To strejda,“ vysvětlí mi. „Viděl do budoucnosti – někdy nejen do
své vlastní, ale i do budoucnosti druhých. Vždycky mi říkal, že se
jednoho dne octnu na útěku.“
Christianův strejda byl trochu extrémní případ, ale nakonec měl
pravdu. Jsme na útěku.
Pokusím se připravit sunar pro Weba, jenže ten ho odmítá pít.
Teď, když je světlo, se na mě dlouze zadívá a dá se do breku. Do děsně
hlasitého breku. Ať dělám, co dělám, nedokážu ho utišit. Nejsem jeho
máma. Prakticky cítím, jak žasne: Kde je máma? Kde je babička? Co jste s
nimi udělali?
„Zkus si trochu odpočinout,“ řekne mi Christian, když odbočíme
na dálnici a Web, uklidněný pohupováním auta, konečně znovu usne.
Na to ovšem můžu zapomenout. Kdykoli zavřu oči, ocitnu se
zpátky na schodišti a poslouchám, jak vraždí mámu mé kamarádky,
nebo v tmavé místnosti, kde čekám, až zabijí i mě. Sleduju, jak mi před
očima umírá člověk. Místo odpočinku zašátrám v kapse, vytáhnu
mobil a zavolám Billy – od toho, co jsme utekli z Jacksonu, už snad
podesáté.
Billy to nebere a to jen zhorší mou paranoiu. Začínám se bát, že se
Lucy mezitím stihla vrátit do pekla, sebrala tam temnou armádu
nemrtvých a už mě hledala u mě doma, kde nejspíš narazila na nic
netušící Billy. Představuju si to pořád dokola jako scénu z nějakého
hororu – Lucy stojí před záznamníkem a vítězoslavně se chechtá, když
slyší můj hlas, jak se snažím Billy varovat.
„Ahoj Billy, tady Clara,“ řeknu do telefonu a při vyslovení
vlastního jména mě málem zradí hlas. „Zavolej mi. Je to důležitý.“
„Určitě je v pořádku,“ ujistí mě Christian, když zavěsím. „Billy se o
sebe dokáže postarat.“
Vybaví se mi krev a úder Oliviina těla, když dopadlo na pódium.
„Je to dobrý, Claro,“ zamumlá Christian. „Jsme v bezpečí.“
Otočím se a podívám se okýnkem ven. Míjíme hřeben hory posetý
větrnými elektrárnami, vysokými bílými větrníky s vrtulemi neúnavně
kroužícími dokola a protínajícími vzduch. Mezi sluncem a zemí plují

201
mraky, které vrhají stíny připomínající přízračné bytosti bloumající
krajem.
Budeme někdy znovu v bezpečí? ptám se sama sebe.
Christian sundá jednu ruku z volantu a uchopí mou. Přejede mi
palcem po kloubech prstů. Jeho gesto by mě mělo povzbudit jako
vždycky. Mělo by mi dodat sílu.
Jenže já se cítím neskutečně slabá.

202
 15
HRA NA MÁMU A TÁTU
To místo, které jsem ukázala na mapě, je Lincoln v Nebrasce. Když
tam dorazíme, najdeme hotel. Recepční, kulatá, vlídně vyhlížející žena
k šedesátce se na nás usměje, jako by vítala párek mladých manželů, a
nakloní se přes pult, aby se koukla na Weba.
„To se podívejme, takový drobeček,“ rozplývá se. „Jak je starý?“
„Devět dní,“ odpovím. Najednou jsem celá nesvá a výraz v ženině
tváři dává jasně najevo, že by se podle ní s devítidenním miminem
cestovat nemělo, ale že jí do toho koneckonců nic není.
„Jedeme na návštěvu k rodičům,“ vysvětlí jí Christian. Přitom mě
obejme jednou rukou kolem pasu a přitáhne k sobě, jako by nesnesl
být ode mě ani na krok. „Přespávat v hotelu není zrovna ideální řešení,
ale co naděláme? Manželka nevychází s mou matkou.“
Neuvěřitelně snadno se vžije do role oddaného manžela a otce
trpícího spánkovým deficitem.
„To chápu, věřte mi,“ odpoví recepční a div na něj spiklenecky
nemrkne. „Máme postýlky na kolečkách, jestli potřebujete.“
„Ano, děkujeme. Jste naše zachránkyně,“ odpoví Christian a já jen
koukám, jak při jeho oslňujícím úsměvu recepční celá zrůžověla. Když
procházíme halou, Christian mě nepřestává objímat, ale při čekání na
výtah výraz v jeho tváři zvážní.
Uložíme Weba do postýlky vedle postele a on okamžitě usne. Děti
v jeho věku toho asi naspí hodně. Přes infolinku si zjistím číslo
pizzérky v Mountain View a doufám, že tam zastihnu Jeffreyho, i když
nemám páru, co mu řeknu. Jak sdělíte svému bratrovi, že jeho holka je
vraždící černokřídlý Triplare, který před pár hodinami odpřisáhl, že
mě zabije?

203
 „Není tady,“ sdělí mi Jake, když se ptám po Jeffreym. „Dneska má
volno.“
„Mohl byste mu vzkázat, ať mi zavolá?“ poprosím ho a Jake cosi
nezávazně zabručí a zavěsí.
Nevím, co jiného můžu udělat.
Christian trvá na tom, abych se šla vysprchovat jako první. Stojím
pod proudem vařící vody a drhnu si kůži doruda, abych ze sebe
konečně seškrabala zbytky Oliviiny krve. Když si před zamlženým
zrcadlem pročesávám vlasy, jako by mě má vlastní tvář obviňovala:
Ubožačko.
Ani ses nepokusila zachránit Annu nebo jim zabránit, aby odvlekli Angelu.
Ani jsi to nezkusila.
Zbabělče.
Strávila jsi celý ty hodiny učením, jak používat svatozářný meč, protože ti otec
řekl, že ho budeš potřebovat, ale když došlo na věc, nedokázala jsi ho ani vytasit.
Posero.
Stisknu hřeben tak silně, až mi klouby prstů zbělají. Nepodívám se
svému odrazu do očí, dokud nejsem hotová s česáním.
Když otevřu dveře, Christian sedí se zkříženýma nohama na
manželské posteli a zírá na obraz na zdi, na němž je velký bílý pták s
dlouhýma nohama a červeným pruhem na temeni, který rozvírá křídla
a drápy se dotýká vody, i když se dá těžko odhadnout, jestli vzlétá
nebo dosedá.
Zvorala jsem to, pomyslím si, když si vzpomenu na to, jak jsem u
Podvazku nedokázala ani přivolat svá křídla. Nevzmohla jsem se ani
na něco tak jednoduchého jako létání. Všechno jsem zpackala.
Christian se na mě podívá. Odkašle si, vstane a protáhne se kolem
mě. Jeho pohyby jsou tuhé a trhané, jako by jeho svalům teprve teď
došlo, jakým peklem si musely za uplynulých čtyřiadvacet hodin projít.
Sednu si na postel a naslouchám hučení proudící sprchy, Webovu
dýchání, tikání budíku na nočním stolku a kručení ve svém břiše.
Zhruba po pěti minutách se voda náhle zastaví, záclona sprchy se
prudce roztáhne a na podlaze koupelny zazní spěšné kroky. Náhle se
rozběhnou a ozve se bouchnutí záchodového prkýnka a Christianovo
zvracení. Vyskočím z postele a dojdu ke dveřím, ale mám strach je
otevřít. To poslední, o co Christian stojí, je, abych ho takhle viděla.
204
Položím ruku na hladké lakované dřevo rámu dveří a zavřu oči, když
slyším, jak znovu dáví a pak zasténá.
Tiše zaťukám.
Jsem v pohodě, ujistí mě v duchu. Až na to, že není. Podle toho, co
cítím, nikdy nebyl tak na dně.
Jdu dovnitř, varuju ho.
Dej mi minutu.
Záchod spláchne.
Když přesně o šedesát vteřin později vejdu, Christian stojí u
umyvadla s ručníkem omotaným kolem pasu a čistí si zuby. Sundá
obal ze skleničky na skříňce, naplní ji vodou, dá si loka, propláchne si
pusu a vyplivne.
Když se naše pohledy střetnou v zrcadle, zachytím v jeho očích
hanbu.
Taky má pocit, že to zvoral.
Když se odvrátím, nechtěně sjedu pohledem po jeho těle a v tu
chvíli uvidím zubatou ránu na jeho boku.
Vyjeknu, ale Christian mě uklidňuje: „Není to tak zlý, jak to
vypadá. Ale asi jsem se neměl sprchovat, než tu ránu ošetřím, protože
se znova otevřela.“
Je mi jedno, co říká – tohle je zlé, od vršku žebra vlevo až ke
kyčelní kosti se mu táhne hluboká rána dlouhá devět palců. Na
okrajích je zčernalá, jako by ho žalná dýka při zásahu ke všemu ještě
popálila.
„Musíš do nemocnice,“ rozhodnu.
Christian ovšem zavrtí hlavou. „A co bych jim tam asi řekl? Že na
mě zaútočil párek zlých dvojčat a pobodal mě nožem vyrobeným ze
smutku?“ Zamrká, když ho nahnu nad umyvadlo, abych si zranění
mohla líp prohlédnout. „To se zahojí. Rána už se měla zavřít.
Normálně se uzdravuju rychlej.“
„Jenže tohle není normální zranění.“ Zvednu hlavu a zadívám se
na něj. „Můžu ho zkusit léčit?“
„Tak trochu jsem doufal, že to řekneš,“ odpoví Christian.
Přiměju ho posadit se na kraj skříňky a postavím se před něj. Pusu
mám vyprahlou z toho, jak jsem najednou nervózní. Olíznu si rty a
snažím se utřídit si myšlenky.
205
 Soustřeď se.
Zapomeň na všechno, vyžeň z hlavy věci, co tě rozptylují – pocity,
tajné výčitky – a ponoř se do svého nitra. Přestaň myslet na to, co se
stalo a co všechno jsi nedokázala udělat. Prostě žij a vyvolej svatozář.
Po pár minutách zvednu hlavu a omluvně se na Christiana
podívám. Čelo mám zrosené potem. Christian mi položí ruku na
rameno, aby mi pomohl a dodal mi svou sílu, a já se pokusím znovu
přivolat světlo.
Znovu selžu.
Do toho se Web probudí a začne křičet, jako by ho na nože brali.
„Promiň,“ omlouvám se Christianovi.
„Zase se ti to vrátí,“ utěšuje mě.
Ráda bych měla jeho jistotu. „Nemůžem tu ránu takhle nechat.
Potřebuješ odborné ošetření.“
Christian zase zavrtí hlavou. „Když ji nemůžeš zacelit pomocí
svatozáře, budem si muset vystačit s ověřenou metodou. Určitě tady
někde budou mít šitíčko.“
Teď se udělá zle pro změnu mně. „To ne. Měl by se na tebe
podívat doktor.“
„Chceš se stát doktorkou, Claro,“ Christian na to. „Tak co začít
hned teď?“

Jakmile je problematická část za námi, Christian usne hlubokým

spánkem, částečně díky lahvičce whisky z minibaru, kterou do sebe
hodil předtím, než jsem ho začala sešívat. Nedokážu se zbavit pocitu,
že se blíží konec světa a tohle je jenom první dějství hrozné tragédie,
která se na nás řítí. Schoulím se do klubíčka vedle Christiana a
pozoruju Weba spícího v postýlce. Zdá se, že dýchá ztěžka a
nepravidelně, a to mě děsí. Ležím na posteli na břiše s nohama
visícíma přes boční okraj a sleduju, jak se Webův hrudníček zvedá a
klesá. Mám strach, že se ten pohyb zničehonic zastaví, ale to se
nestane. Web vytrvale dýchá, a než bys řekl švec, i já usnu vyčerpáním.
Probudí mě vyzvánění mobilu. V první chvíli jsem dočista
dezorientovaná. Kde to jsem? Co tady dělám? Co se stalo? Web spustí
povyk a Christian cosi zamumlá a vyskočí z postele. Přitom zaúpí a

206
popadne se za bok, jako by zapomněl na svoje zranění, ale doklopýtá k
postýlce, aby Weba zvedl.
Když mobil najdu, ukáže se, že to je Billy.
„Billy, hrozně jsem se o tebe bála. Jsi v pořádku?“
„Já jestli jsem v pořádku?“ vykřikne. „Co se stalo s vámi?“
Všechno jí povím. Když skončím, Billy chvíli mlčí a pak řekne:
„Tohle je zlé, děvče. Zprávy a noviny jsou plné požáru v Podvazku a
smrti Anny a Angely Zerbinových. Prý to bylo žhářství.“
„Počkej,“ přeruším ji. „Oni si myslí, že Angela je mrtvá?“
Vtom mi to ale dojde. Požárníci našli v Podvazku dvě těla: Annu a
Oliviu a Olivia se výškou i postavou Angele podobala. Byly
koneckonců sestry, jestli se Asaelovi v tomhle dá věřit, a já mám pocit,
že ano. Takže je přirozené, že hasiči i policie došli k tomuhle závěru.
Zajímalo by mě, jak dlouho jim potrvá, než svůj omyl odhalí.
„Kongregace navíc zaznamenala pohyb podezřelých osob, které se
zdržují v Jacksonu a okolí a strkají nos, kam nemají,“ pokračuje Billy.
„Corbett dokonce dva z nich viděl, jak se schovávají u vašeho
domu. Hledají vás, to je bez debat. Kde jste?“
„V Nebrasce.“
„Proboha.“
„Nevěděli jsme, kam jet, tak jsme vybrali náhodný místo,“ bráním
nás. Jasně že to není nejzábavnější kout světa, ale koho by napadlo
pátrat po nás tady?
„Jste v pořádku?“ zajímá se Billy. „Nikomu se nic nestalo?“
Podívám se na Christiana stojícího u okna s Webem v náručí. Tiše
chlapečkovi něco brouká, pak se otočí a zahledí se mi do očí.
„Jsme živí,“ odpovím. „To je docela úspěch, když to uvážíme.“
„Dobře, poslouchej mě,“ spustí Billy. „Vy dva se na pár dní
schováte a já svolám mimořádnou schůzi kongregace. Zkusíme
vymyslet nějaký plán a já vám pak zavolám. Souhlasíte?“
„Jo. Zůstanem zalezlí. To zvládnem.“
„Udělali jste dobře, že jste zmizeli z Jacksonu,“ dodá Billy. „Musíte
si dávat veliký pozor. Nikomu jinému nevolejte. Myslím to vážně.
Nikomu. Nenavazujte s nikým kontakt. Budu se cítit daleko líp, když
budu vědět, že jsem jediná, kdo ví, kde jste. Zavolám vám, jakmile
přijdeme na nějaký plán.“
207
 Plán, najednou mi to slovo připadne tak krásné, až bych brečela.
„Dávejte pozor na toho malého, děvče,“ řekne Billy. „A na sebe
taky.“ Zhluboka si povzdechne a dodá: „Někdy mě hrozně vytáčel.“
„Kdo?“ zeptám se.
„Walter. Tvrdil, že se tohle stane. Ten nesnesitelný mužský musel
mít vždycky pravdu.“
Pár dní se skrýváme. Přestěhujeme se do hezčího hotelu, kde mají
kuchyňku s příslušenstvím, jídelní kout, obývací prostor a dvě ložnice,
takže můžeme zavřít dveře a koukat na telku, zatímco Web spí.
Vytvoříme si určitou rutinu: Web se vzbudí a dá se do breku. Já si s
Christianem střihnu o to, kdo vymění plínku. Potom se snažíme Weba
přimět vypít láhev sunaru. Zkoušíme různé značky a druhy lahví, ale
Web se zalyká a prská a vůbec se tváří naštvaně, protože tu není
Angela, ale nakonec se uvolí vypít tak dva loky. Bojíme se, že to
nestačí. Když se Web nají, pozvrací se a spustí znovu povyk. Tak ho
umyjeme, houpeme ho, mluvíme s ním, zpíváme mu, pustíme mu bílý
šum v televizi, jezdíme výtahem nahoru a dolů, bereme ho na dlouhé
projížďky autem, drncáme s ním, konejšíme ho a prosíme ho, aby
přestal brečet, jenže on vydrží řvát celé hodiny, pokud možno
uprostřed noci.
Ostatní hosté v hotelu nás musí milovat.
Po nějaké době Web znovu usne a to se pak plížíme kolem po
špičkách, umyjeme se, vyčistíme si zuby, zhltneme nějaké zbytky z
ledničky – už známe zpaměti menu všech místních restaurací s
donáškovou službou, což v Nebrasce znamená spoustu steakhousů.
Vyměním Christianovi obvaz na ráně, která se pořád odmítá zahojit.
Snažím se přivolat svatozář a nedaří se mi to. Potom se s Christianem
bavíme o všem možném, jenom ne o tom, co se stalo v Podvazku, a
přitom oba víme, že nedokážeme myslet na nic jiného. Sedíme jako
zombie na pohovce a lhostejně sledujeme telku. Web se ovšem brzo,
nemilosrdně brzo probudí a celé to začne nanovo.
Začínám chápat, proč byla Angela tak nabroušená.
Ale i tak se najdou hezké a legrační chvilky, třeba když se Web při
výměně plínek Christianovi vyčůrá na triko, rovnou na logo Coldplay
a Christian jenom klidně kývne a prohodí: „Co jsi to povídal, Webe?“

208
Smějeme se tomu, až nás bolí břicha, a je to prima pocit takhle se
řehtat. Trochu to uvolní napětí.
Čtvrtou noc sedíme na pohovce po tom, co jsem předcházející
hodinu strávila přecházením po pokoji s Webem, který mi ječel do
ucha, a Christian se natáhne, položí si moje nohy na klín a začne je
masírovat. Mám co dělat, abych se nesmála, protože jsem lechtivá, a
pak abych spokojeně nezasténala, jak je to příjemné. Je to hezké, ten
pocit, že v tom jsme spolu, že jsme parťáci a nějak to spolu
zvládneme.
„Myslím, že jsem ohluchla,“ řeknu. To je naše tradiční hláška pro
chvíle, kdy Web přestane plakat a usne.
„Kdy Billy říkala, že zavolá?“ odpoví Christian. Další náš oblíbený
soukromý fórek, který mě rozesměje.
Jenže ve skrytu duše se cítím dost nesvá, protože si při tom všem
připadám, jako bychom přehrávali scénu z cizího života s cizím
dítětem a že to celé je jenom hra na mámu a tátu.
Christianovy prsty se zastaví na mém kotníku.
„Jsem utahanej,“ poznamená s povzdechem. Vstane a přejde k
pokoji, kde spí Web. „Vezmu si první šichtu. Dobrou noc, Claro.“
„Dobrou noc.“
Christian odejde do ložnice a zavře za sebou dveře. Chvíli
přecvakávám z jednoho kanálu na druhý, ale nenajdu nic zajímavého a
radši telku vypnu. Ještě je brzo, teprve devět hodin, ale už si umyju
obličej a převleču se do pyžama. Naposled zkontroluju Weba a jdu si
lehnout.

Zdá se mi o Tuckerovi. Jsme spolu v loďce na Jackson Lake. Ležíme v

objetí na dece na dně člunu a vyhříváme se na slunci stejně jako kdysi.
Cítím naprostý klid, jak tam skoro podřimuju se zavřenýma očima, ale
ještě ne tak docela. Přitisknu tvář na Tuckerovo rameno a vdechnu
jeho vůni, zatímco si Tucker pohrává s krátkými jemnými vlasy vzadu
na mém krku, kterým říká miminkovské chmýří. Druhou rukou mi
přejede od boku k měkkému důlku pod paží.
„Nelechtej,“ varuju ho a mé rty vtisknou úsměv na jeho kůži.
Tucker se zasměje, jako by to byla výzva, a přejede mi prsty zezadu
po paži. Jeho dotyk je letmý jako dotek peříčka, ale rozechvěje mě po
209
celém těle. Hravě ho kousnu do ramene a vysloužím si od něj další
zasmání. Zvednu hlavu a zahledím se mu do laskavých modrých očí.
Oba se snažíme nasadit vážný výraz a ani jednomu se to nedaří.
„Myslím, že bys tady měla zůstat, Karotko,“ řekne mi.
„Navždycky.“
„A já s tím stopro souhlasím,“ brouknu a políbím ho. „Navždycky,
to zní dobře.“
Vtom nad námi přelétne jakýsi stín. Zvedneme hlavy. Na obloze se
vznáší pták, obrovská vrána, větší než orel, větší než kterýkoli pták,
jakého jsem kdy viděla. Pomalu krouží vysoko nad námi jako skvrna
na modrém nebi.
Tucker se ke mně obrátí s obavou v očích. „Je to obyčejný pták, že
jo?“
Neodpovím. Žilami mi proudí strach, který jako by měnil mou
krev v led, když se k vráně připojí další a začne kroužit a protkávat
vzduch nad námi. Pak přilétne třetí, čtvrtá… až už je nedokážu
spočítat. Vzduch se mi najednou zdá tak chladný, jako by jezero pod
námi mohlo co chvíli zamrznout. Cítím upřené pohledy ptačích očí,
když se obracejí a jejich kruh se stahuje.
„Claro?“ vyhrkne Tucker. Dech mu vyjde z pusy v podobě
obláčku páry.
Dál upírám pohled nahoru a srdce mi bije. Ptáci čekají na správnou
příležitost, aby se na nás mohli vrhnout, zatnout do nás ostré zobáky a
spáry a roztrhat nás na kusy.
Čekáme.
Ptáci nás sledují jako supi, kteří krouží kolem mrtvých a
umírajících.
„Co se dá dělat,“ prohlásí Tucker a pokrčí rameny. „Od začátku
bylo jasný, že je to moc hezký na to, aby to dlouho vydrželo.“

Ráno myjeme s Christianem nádobí. Stojíme těsně vedle sebe u dřezu,

já umývám a on utírá, když vtom na mě Christian zničehonic vybalí:
„Chci ti něco říct.“
„Dobře,“ odpovím ostražitě.
Na okamžik vyjde z pokoje, a když se vrátí, drží v ruce černobílý
sešit.
210
 Angelin deník.
„Ty ses tam vrátil,“ vydechnu vyjeveně.
Christian přikývne. „Včera v noci. Zaletěl jsem zpátky k Podvazku
a tohle jsem našel v kufru v jejím pokoji, který přečkal požár.“
„Jak jsi to mohl udělat?“ vyjeknu. „Hrozně jsi riskoval! Billy říkala,
že se kolem potulují Černokřídlí a hledají nás. Mohli tě –“
Chytit, zabít, odvléct do pekla a já bych neměla ponětí, co se s ním
stalo.
„Promiň,“ omlouvá se Christian. „Nechtěl jsem, aby se její deník
dostal do špatných rukou. Pochop, kdo ví, co tam o nás Angela
napsala? Nebo o kongregaci? Chtěl jsem jenom… něco udělat. Mám
tolik otázek. Říkal jsem si, že bysme v něm mohli najít nějaké
odpovědi, a tak jsem celou noc zůstal vzhůru a četl.“
„A našel jsi, co jsi hledal?“ zeptám se ho tiše. Nevím, jestli na něj
mám mít vztek za to, že tak riskoval, nebo mám být ráda, že se vrátil
bez úhony.
Christian se zatváří rozpačitě. „Je tam toho spousta. Výzkum,
básně, podrobný popis všech Webových pokakaných plínek, seznam
písniček, které mu Anna zpívala, aby ho uspala, a Angeliny myšlenky a
pocity ohledně různých věcí. Byla unavená, naštvaná a vyděšená, ale
chtěla pro Weba jenom to nejlepší. Dělala si plány.“
A teď nemůže splnit ani jeden z nich, pomyslím si. Nevím, kde
přesně Angela je, ne tak úplně, ale o pekle něco vím. Je studené,
bezbarvé, bezútěšné a plné zoufalství. Svírá se mi hruď, když si na tom
místě představím Angelu a s ní beznaděj a bolest, kterou musí
prožívat.
„Poslední záznam byl načmáraný ve spěchu,“ dodá Christian.
„Ten večer dostala SMS od Phena. Varoval ji, že se blíží Černokřídlí.
Měla jen chvíli na to, aby schovala Weba, ale díky Phenovi měla aspoň
to.“
Tím chce říct, že Phen není tak úplně zkažený, ale moje city k
němu se z nějakého důvodu nijak zvlášť nezmění, protože to on
Angelu do toho svinstva dostal.
„Jenom jsem ti to chtěl říct,“ dodá Christian.

211
 Podá mi deník jako dar, ale já si ho nevezmu. Nevím, jestli bych,
když je teď Angela pryč, měla číst její deník. Jsou v něm soukromé
věci.
„Položím ho na noční stolek,“ navrhne Christian, „kdyby sis ho
chtěla přečíst.“
„Ne, díky,“ odpovím, i když nedokážu úplně potlačit zvědavost.
Pokračujeme v mytí nádobí a oba jsme ponoření do vlastních
myšlenek. Christian přemýšlí o deníku, o něčem, co Angela napsala a
co se týká Weba a její rodiny. Po chvíli se zeptá: „Vzpomínáš někdy na
ten den na hřbitově?“
Tím chce říct, jestli někdy vzpomínám na náš polibek. Jestli někdy
vzpomínám na nás.
Pochybuju, že mám na tenhle rozhovor sílu. Ne teď.
„Ty umíš číst myšlenky. Tak mi to pověz,“ zažertuju chabě.
Jenže pravda je taková, že na ten den myslím, a často. Když se
spolu procházíme a on mě vezme za ruku, jako by to byla ta
nejpřirozenější věc. Když se na mě u večeře podívá přes stůl a zasměje
se vtipu, který jsem mu řekla, a zelenozlaté oči se mu rozzáří. Když se
míjíme cestou do koupelny a Christian má vlasy mokré po sprše, tílko
má přilepené na vlhké kůži a já zachytím vůni gelu na holení. V tu
chvíli mě napadne, jak snadné by bylo zvyknout si na tenhle život a být
s Christianem.
Přemýšlím o tom, jaké by bylo jít večer do jednoho pokoje. Takže
ano, myslím na to, i když si přitom připadám jako pěkná potvora,
protože Christian není jediný kluk, o kterém takhle uvažuju.
„Je čistý,“ poznamená Christian a jemně mi vezme z ruky talíř,
který jsem s vervou drhla.
„Já na to vzpomínám,“ dodá po chvilce.
Očividně tohle téma nehodlá jen tak opustit.
„Myslíš, že bys to udělal sám od sebe?“
Zadívá se na mě, překvapený mou otázkou. „Jak sám od sebe?“
„No, to, že mě políbíš, bylo součástí tvé vize, takže jsi věděl, že k
tomu dojde. Když jsem chtěla odejít, řekl jsi ‚Ty neodejdeš‘, protože jsi
věděl, že zůstanu. Věděl jsi, že mě políbíš a já se nebudu bránit.“

212
 Christian ztěžka polkne, sklopí hlavu, až mu do očí sklouzne
pramen vlasů, a zadívá se do dřezu, jako by čekal, že tam v bublinách
saponátu najde nějakou dobře skrytou odpověď.
„Jo, ve vizi jsem tě políbil,“ odpoví nakonec. „Jenže to nedopadlo,
jak jsem si myslel.“
„Jak to?“
„Myslel jsem si…“
Vycítím jeho zklamání, rozpaky a uraženou ješitnost.
„Myslel sis, že když se políbíme, zůstanem spolu,“ dořeknu za něj.
„Jo. Myslel jsem si, že zůstanem spolu.“ Pokrčí rameny. „Asi jsem
si nevybral správný okamžik.“
Čeká. Pořád čeká. Všeho se pro mě vzdal. Celého života, své
budoucnosti, všeho, protože mě chce chránit a hluboko v srdci je
přesvědčený, že je mým posláním a já zase jeho.
„Ale chci ti říct, že pro mě to byl správný okamžik.“ Pověsí utěrku
přes madlo ledničky a přistoupí blíž. „Chtěl jsem tě políbit,“ zamumlá.
„Chtěl jsem to já a ne nějaká vize, řídil jsem se svým srdcem. Protože
tě mám rád.“
Jeho slova zůstanou viset ve vzduchu a potom se Christian
nakloní, pohladí mě po tváři hřbetem ruky a něžně mě políbí.
K ničemu mě nenutí, jenom se rty dlouze a jemně dotýká mých. Oba
jsme najednou rozpálení. Čas se zpomalí a já v Christianových
představách zahlédnu naši budoucnost: Zůstaneme navždy spolu.
Vždycky tu budeme jeden pro druhého jako partneři, nejlepší přátelé,
milenci. Procestujeme celý svět a vybudujeme si společně nový život,
minutu po minutě, hodinu po hodině, den za dnem. Vychováme
Weba jako vlastního, a když nastanou potíže, postavíme se jim. Spolu.
Patříme k sobě.
Christian se odtáhne a upře na mě pátravý pohled. Jeho oči se
zlatými skvrnkami připomínajícími jiskry mi pokládají neslyšnou
otázku.
„Já…“ spustím, ale nemám ponětí, jak odpovím. Chci říct ano, ale
něco mi v tom brání.
Vtom zazvoní můj mobil.
Christian si povzdechne. „No tak,“ vybídne mě. „Vem to.“
Zvednu to.
213
 „Tak dobrá, děvče,“ spustí Billy, která se ani neobtěžuje s
pozdravem. „Přišel čas vyrazit na cestu. Můžete přijít v pátek večer na
louku?“
Kouknu se na Christiana. Měli bychom se vůbec vracet do
Wyomingu? Tady jsme v bezpečí. Nikdo neví, kde nás hledat. Webovi
nic nehrozí. Mohli bychom tu zůstat.
„Jasně. Proč ne?“ prohodí Christian s předstíranou nenuceností.
„Co můžem ztratit?“
Je toho hodně, odpovím v duchu. Ještě toho můžeme ztratit
hrozně moc.

214
 16
CLARA LUX IN OBSCURO
Když v pátek večer dorazíme na louku, vypadá to, že se tu kolem ohně
shromáždili všichni členové kongregace. V okamžiku, kdy vstoupíme
do jejich kruhu – já s Webem v náručí – shromáždění ztichne jako
jeden muž.
V životě jsem neviděla tolik nervózních tváří.
„Dobrá,“ pronese po chvíli Stephen, který podle všeho bude pro
dnešek jejich mluvčím. „Posaďte se, oba dva.“
Senzace. Proč se zdržovat řečičkami typu Jsme rádi, že jste celí?
Přejdeme rovnou k výslechu.
Členové kongregace se posunou, aby nám udělali místo v přední
části kruhu a Christian a já se posadíme do trávy. Přitáhnu deku těsněji
kolem Weba, jako bych ho chtěla chránit před zvědavými pohledy,
které se na něj upírají. Web natáhne ručku směrem k ohni. Ve zlatých
očích mu tančí odlesky plamenů.
„Ještě než začne diskuse,“ spustí Corbett Phibbs a postoupí vpřed,
„chtěli bychom si poslechnout vaši verzi událostí, abychom všemu
dokonale porozuměli.“
Nechám Christiana, ať všechno vysvětlí, a snažím se nedat na sobě
znát žádné emoce, když bez příkras líčí, co se tu noc stalo. Cestou sem
jsme se dohodli, že nebude zacházet do drsných podrobností, a
Christian celou věc podá prostě: Dorazili jsme do Podvazku. Asael
chtěl Angelino dítě a přikázal jednomu ze svých poskoků, aby zabil
Annu Zerbino. Když potom odešel, odvedl s sebou Angelu a ostatním
poručil, ať spálí divadlo. Zjistili jsme, kam Angela ukryla Weba, probili
jsme se ven z Podvazku a utekli. Tolik k tomu, co se v divadle semlelo.

215
 Po Christianově vyprávění nás kongregace zasype otázkami, na
které Christian neumí uspokojivě odpovědět. „Jak se Asael dozvěděl o
dítěti?“
„Jak Angela zjistila, že má Weba schovat, než Černokřídlí
dorazili?“ A nakonec: „Jak se vám je podařilo odrazit?“
„Svatozářným mečem,“ odpoví Christian a vyslouží si tím
hromadné zalapání po dechu. Jak se zdá, schopnost bojovat se
svatozářným mečem nebude v kongregaci všeobecně rozšířenou
dovedností. „Naučil mě to strejda.“
První ze lží, které se dnes chystáme říct.
Je to hodně blbý pocit tajit před kongregací celou pravdu, ale jestli
Christianovi a mně rodiče něco úspěšně natloukli do hlavy, tak to, že
za žádných okolností nesmíme přiznat, že jsme Triplare. Neměli
bychom ani dávat najevo, že víme, že něco takového existuje. Proto
nám Corbett řekl, ať všechno odvyprávíme tímhle způsobem a jsme
samá klička a vyhýbavá odpověď, abychom neprozradili sebe nebo
Weba. Pravdu zná jenom Corbett a Billy.
„Takže ta mrtvá dívka, kterou našli v Podvazku, nebyla Angela,“
ověřuje si někdo. Ohlédnu se po majiteli hlasu: Julia, věčný
nespokojenec z našich loňských setkání. Tuhle ženskou fakt moc
nemusím.
„Ne. Angelu unesl Asael,“ odpoví Christian.
„Proč? Co od ní chce?“ zeptá se Stephen.
„Je jeho dcera,“ vysvětlí Christian. „Aspoň to tak vyznělo. Vypadá
to, že ji sledoval.“
Na okamžik se mi sevře hrdlo. Asael použil Phena, aby měl Angelu
pod dohledem. Celý ten čas bylo všechno, co Angela k Phenovi cítila,
všechno, co si myslela, že o něm ví, postavené na přetvářce. Phen
jenom plnil příkazy. Sice se zdálo, že to dělá s radostí, ale tím se nic
nemění. Vztah s Angelou pro něj byl pracovní záležitost.
Pokud se předtím Stephen tvářil vážně, tak teď je jeho výraz
osudovost sama.
„Ach tak,“ řekne. „A kdo je otcem Angelina dítěte?“
„Jeden kluk na škole,“ odpovím rychle. Lež číslo dvě.
Stephen se zamračí. „Jeden kluk?“

216
 „Jmenuje se Pierce. Je od nás z koleje. Ale na tom, kdo je otec,
nesejde,“ pokračuju hlasitěji než normálně. „Musíme najít Angelu a
přivést ji zpátky, takže upřímně doufám, že jste přišli s nějakým
fantastickým plánem.“
Rozhostí se ticho. Dokonce i Corbett se na chvíli zatváří nervózně.
„Plán máme,“ odpoví opatrně. „Ale týká se dítěte, ne Angely.“
„Jak to myslíte? Jak to, že se týká dítěte, ale Angely ne?“ namítnu a
přitisknu k sobě Weba pevněji.
„Myslíme si, že bude nejlepší, když Angelina chlapečka předáte
Billy. Souhlasila, že se o něj postará, bude ho hlídat a chránit, jak
dlouho bude třeba. Dokud nedojde k novému vývoji.“
„K novému vývoji?“ vykřiknu. „To znamená co?“
„Claro,“ zamumlá Christian. „Uklidni se. Dělají, co můžou.“
„Co je? Copak vám na Angele nezáleží?“ obuju se do nich.
„Angela je jedna z nás a oni ji unesli. To se ji ani nepokusíte
osvobodit?“
„To víš, že nám na ní záleží,“ uklidňuje mě Billy, která až doteď
seděla mlčky na druhé straně ohně a prohrabávala klacíkem uhlíky.
„Problém je v tom, že není v naší moci ji zachránit. Podle toho, co jsi
nám řekla“ – její oči se zadívají přes plameny do mých, jako by mi
dávala na srozuměnou Podle toho, co jsi mně řekla – „to vypadá, že ji
odvlekli do pekla.“
Já vím. Unesli ji do pekla a já jsem neudělala nic, abych je zastavila.
Odkašlu si. „No, tak to ji odtud budem muset dostat.“
Corbett nešťastně zavrtí hlavou. „Do pekla se nedostaneme. I
kdybychom měli schopnost pohybovat se mezi dimenzemi,
nedokázali bychom Angelu najít. Peklo je rozhlehlé jako země, nebo si
to alespoň myslíme, takže bychom neměli šanci Angelu najít, pokud
bychom neměli průvodce a netušili, kam se pro ni vydat.“
„Průvodce? Jako anděla?“ zeptám se.
Corbett se poškrábe ve vousu. „Skutečný plnokrevný anděl by to
dokázal. Jenže to žádný z nás není.“
Táta by nám mohl pomoct, napadne mě. Až na to, že bude nějakou
dobu pryč. A jak řekl, nadcházející zkoušky budu muset zvládnout
sama, protože on do mého osudu nesmí zasahovat.
Budeme muset najít nějaký jiný způsob.
217
 „Byli jste oba neuvěřitelně stateční a vytrpěli jste si svoje,“ poví
nám Billy, zatímco mi v hlavě zběsile víří nové informace. Kongregace
souhlasně zamručí. „Udělali jste, co se dalo, a my chceme udělat
všechno pro to, abychom vám pomohli. Nabídla jsem se, že se Weba
ujmu, protože si myslím, že by to mohlo usnadnit vaši situaci.“
„Co ale máme dělat? Kam máme jít, když ti dáme Weba?“ zeptá se
Christian.
Billy přikývne, jako by tuhle otázku čekala. „Na tomhle jsme se
všichni neshodli, ale většina z nás je toho názoru, že byste se měli dál
schovávat. Mohli bychom vás vyslat do některého z našich
sesterských spolků kdekoli na světě.“ Povzdychne si, jako by ji ta
představa strašně deprimovala.
Z mé naděje zbude jen olověná koule strachu na dně žaludku.
„Chceš říct, že se nemůžeme vrátit k našemu dosavadnímu životu. Už
nikdy.“
Billy se chápavě pousměje. „Tohle rozhodnutí nemůžeme udělat
za vás. Ale ano, tohle jsem chtěla říct. Kongregace došla k rozhodnutí,
že by pro vás návrat do Kalifornie byl příliš nebezpečný.“
Tak to je konec. Konec Stanfordu. Konec snů o tom, že se stanu
doktorkou. Konec normálního života. Čeká se, že začneme znova
někde jinde.
„Podle mě by měl Web zůstat s námi,“ prohlásí Christian.
„Zvládáme to s ním celkem dobře.“
„Nebudou ale Černokřídlí hledat pár s malým dítětem?“ ozve se
Julia z kruhu.
Sklapni, Julio.
„To je mi jedno,“ odbude ji Christian zostra. „Web zůstane u nás.“
Christian má totiž pocit, že se z nás už stala rodina a jsme za Weba
zodpovědní. Je to to nejmenší, co můžeme udělat pro něj i pro
Angelu.

Potom už není moc co říct a shromáždění je odročeno. Billy, Christian

a já kráčíme vysokou trávou směrem ke stezce vedoucí zpátky k autu.
Web spí schoulený na Christianově hrudi v nosítku, které nám dal
kdosi z kongregace. Tady na louce je léto v plném proudu, ať je kolem,
jaké chce roční období, a já se snažím tenhle okamžik využít k tomu,
218
abych si vychutnala vzduch vonící sladce letně po trávě, čerstvé vodě a
polních květinách. Obloha je nádherně azurová. Nad hlavami nám
září hvězdy.
Doslova se vleču. Ve skrytu duše nechci tohle místo opustit. Jako
bych čekala, že se má stát ještě něco.
Zastavím se.
„Co je?“ zeptá se Christian. „Co se děje?“
Nedokážu se přimět jít dál. Rozpláču se. Celou tu dobu od noci,
kdy shořel Podvazek, od toho, kdy se mi život rozsypal pod rukama,
byla jakási část mého já otupělá, tichá a paralyzovaná, a teď najednou
cedím kýble slz.
„Děvče moje,“ hlesne Billy, obejme mě a začne mě kolébat v
náručí. „Hlavně dýchej. Všechno bude v pořádku, uvidíš.“
Opravdu? Jak by mohlo být všechno v pořádku, když necháme
Angelu v pekle? Odtáhnu se, otřu si oči a začnu řvát nanovo. Myslela
jsem, že tu najdeme řešení našich problémů. Myslela jsem, že konečně
budeme moct nějak napravit, co se stalo tu noc v Podvazku, a
zachráníme Angelu, jenže teď tady stojím a vzdávám to. Zase se budu
skrývat a utíkat.
Jsem zbabělec. Všechny jsem zklamala. Jsem slaboch.
„Claro,“ zarazí mě Christian. „Jsi ten nejsilnější člověk, kterého
znám.“
„Nejsi na všechno sama,“ konejší mě Billy. „Jsem tu já a tenhle
mládenec.“ Kývne ke Christianovi. „Všichni jsme připraveni se za
tebe postavit, Claro. Všichni, jak jsme tady na louce. Každý z nás je
odhodlaný za tebe bojovat, dokonce i Julia.“ Billy se zatváří kysele a já
potlačím smích, který vyzní jako vzlyk. „Jasně,“ pokračuje Billy,
„právě teď všechno vypadá dost bledě. Pokud jde o to, postavit se
Černokřídlým tváří v tvář, jsme všichni slabí. Máme strach a je snadné
nás porazit, ale společně jsme síla, se kterou je třeba počítat.“
Přikývnu, osuším si oči do trika a pokusím se nasadit úsměv. Není
ode mě fér, že od kongregace tolik očekávám. Snažili se nám pomoct,
jak uměli. Dokonce nám nabídli, že tenhle týden vyšlou pár zvědů, aby
pátrali po Jeffreym a varovali ho, ale nemyslím, že bude ochotný je
vyslechnout.

219
 „Musíme být jeden druhému oporou,“ řekne Billy a sevře mě ještě
pevněji.
„Děkuju.“ Nakloním se, abych se o ni mohla plnou vahou opřít, a
Billy se dá do smíchu.
„Tak se mi líbíš. A teď pojď, ať můžete vyrazit.“ Vydáme se k
okraji louky a Billy mě přitom neustále drží kolem ramen. „Zavolej
mi,“ nařídí mi, když nastane chvíle rozloučení. „Kdykoli ve dne nebo
v noci. Myslím to vážně. Jsem tu pro tebe.“
„Počkej,“ řeknu a otočím se ke Christianovi.
Chci se připojit ke kongregaci, vybalím na něj a nevím, proč se cítím
trapně, když mu to říkám, ale už je to tak. Myslím tím oficiálně, dodám,
protože se zdá, že jsem členkou tohohle spolku vlastně už od začátku.
Přemýšlela jsem o tom celých čtrnáct hodin, co jsme jeli z
Nebrasky a vlastně ještě déle. O tom, že se připojím ke kongregaci,
uvažuju od první chvíle, kdy jsem přišla na louku. Když jsme to s
mámou probíraly, na rovinu jsem se jí zeptala: „Takže teď se ode mě
očekává, že se přidám ke kongregaci?“ A ona se usmála a odpověděla,
že rozhodnutí je jenom na mně.
„Hlavně se neunáhluj,“ varovala mě. „Je to velký závazek, který
znamená, že mezi tebou a ostatními vznikne pouto na celý život.
Budete bojovat za stejnou věc.“
„Závazek?“ zopakuju. „No, když to říkáš takhle, tak radši
počkám.“
Máma se zasmála a ujistila mě: „Poznáš, až přijde pravý čas.“
Připadá mi, že ten okamžik nastal právě teď.
Nevadí ti, když se tu zdržíme? zeptám se Christiana.
Ne, jasně že ne, odpoví. Chápe mě. On sám vstoupil do kongregace
loni, ale o svých důvodech moc nemluví.
Udělal jsem to, protože jsem chtěl být součástí kongregace, vysvětlí mi. Vím,
že navenek vypadají jako rozhádaná, otravná dysfunkční rodina, ale ve skutečnosti
se snaží dělat správnou věc. Bojují na straně dobra všemi způsoby, kterými to jde.
Vzpomíná si, jak se sešli po tom, co zabili jeho mámu. Chránili ho,
utěšovali a nosili mu jídlo, aby neumřel hlady, dokud se jeho strýc
nenaučí vařit pro desetiletého vegetariána. Prostě se stali členy jeho
rodiny.

220
 Obrátím se k Billy, která trpělivě čeká, až promluvím nahlas.
„Neznám vaše pravidla. Jestli mě má někdo do kongregace pozvat
nebo jestli mám splnit nějaký zvláštní úkol nebo tak, ale chci se k vám
přidat. Chci bojovat na straně dobra.“
Při slově bojovat se mi zachvěje hlas, protože už jsem dokázala, že
bojovat neumím. Jenže tady nejde o boj svatozářnými meči. Christian
má pravdu – je to rodina, jediná rodina, která mi zůstala. Musím něco
udělat. Potřebuju se postavit za něco skutečného a dobrého, stejně
jako máma. Musím to zkusit. „Můžu to udělat předtím, než odejdu?“
„To si piš,“ ujistí mě Billy a vydá se se mnou za Stephenem.
Najdeme ho blízko jeho stanu usazeného na skládacím lehátku, jak si
čte velkou knihu vázanou v kůži.
„Clara by se k nám chtěla připojit,“ oznámí mu Billy.
Stephen má dobré dvě vteřiny dojem, že tím Billy myslí opékání
marshmallow nebo co já vím, pak si ovšem všimne mého výrazu a
řekne: „Ach tak. Svolám ostatní.“
Deset minut nato už stojím ve středu kruhů, do kterých se seřadily
děti andělské krve. Celá kongregace se sešla znovu ve středu louky a
jejich oči se upírají na mě. Snažím se stát klidně. Stephen mi položí
jedinou otázku: „Slibuješ, že budeš sloužit světlu, bojovat na straně
dobra a milovat a chránit všechny, kteří slouží spolu s tebou?“
Odpovím: „Ano.“ Jistým způsobem mi to připomíná svatební
obřad. Členové kongregace roztáhnou křídla. Tuhle část už jsem
viděla, když tu mamka byla naposledy a kongregace se s ní loučila.
Tentokrát stojím uprostřed kruhu já a je noc, takže když kolem mě
vyvolají svatozář, připadá mi, jako by v mé duši nastal úsvit. Od
požáru v Podvazku jsem svatozář necítila a teď, když mě zaplaví
světlo, se cosi ve mně uvolní. Po víc než týdnu ucítím teplo. Cítím
bezpečí a lásku. Světlo ostatních zaplaví louku a je jiné než svatozář,
kterou dokážu vyvolat ze svého nitra. Je intenzivnější, jako by se tlukot
srdce každého, kdo stojí v kruhu, ozýval v mém srdci, jejich dech se
stal mým dechem a jejich hlas mým hlasem.
Bůh je s námi, pronesou latinsky. Hádám, že tak zní moto našeho
týmu. Jejich slova kolem mě rezonují s narůstající silou. Clara lux in
obscuro. Jasné světlo v temnotách.

221
„Uvažoval jsem o Chicagu,“ prohodí Christian druhý den po návratu
do Lincolnu. Sedí u jídelního stolu v hotelovém pokoji a surfuje na
internetu.
Vzhlédnu od přípravy Webova ranního sunaru. „A co je s ním?“
„Měli bysme se tam přestěhovat,“ vysvětlí. „Našel jsem nám tam
perfektní domek.“
V tu ránu zapomenu, kolik lžic sunaru jsem nasypala do lahvičky.
„Aha, domek.“
On hledá dům. Pro nás. I když jsem se v tu noc na louce ve svitu
svatozáře zbavila tíhy, která mě svazovala, ještě pořád jsem si nezvykla
na představu, že se budu skrývat s Christianem a Webem a budu
muset přijmout úplně novou identitu. Na rozdíl od Christiana, který se
pro ten nápad nadchnul a pustil se do plánování.
Christian si všimne mého vyjeveného výrazu, nebo ho možná
vycítí. „Claro, neboj. Nikam nespěcháme. Půjdem na všechno krok za
krokem. Jestli chceš, zůstanem pár týdnů tady. Vím, že je to těžký.“
Vážně? ptám se v duchu. Walter je mrtvý. Christian je jedináček.
Tím pádem nikoho neopouští.
„To není fér,“ namítne tiše Christian. „Měl jsem na Stanfordu
kamarády. Taky jsem tam měl svůj život.“
„Přestaň mi číst myšlenky!“ okřiknu ho. Pak upjatě dodám:
„Musím nakrmit Weba.“ A odejdu z pokoje.
V duchu musím uznat, že se chovám jako malá. Copak Christian
může za to, že jsme se octli na útěku?
Když nakrmím Weba a vyměním mu plínky, vklouznu tiše zpátky
do kuchyně. Christian mezitím zavřel notebook a teď sleduje telku.
Nejistě zvedne hlavu a podívá se na mě.
„Promiň,“ omlouvám se. „Nechtěla jsem na tebe ječet.“
„To nic,“ odpoví. „Máme nárok na ponorkovou nemoc.“
„Vezmeš si na chvilku prcka? Potřebuju se projít a pořádně si
vyčistit hlavu.“
Christian přikývne a já mu podám Weba.
„Nazdárek. Budeš tady se mnou, človíčku?“ zeptá se ho Christian
a Web spokojeně zavrní.
Namířím si to přímou čarou ke dveřím.

222
 Venku prší, ale mně je to jedno. Závan studeného vzduchu na mé
tváři je příjemný. Vrazím ruce do kapes mikiny, přetáhnu si kapuci
přes hlavu a vydám se do parku pár bloků od hotelu, kde není živá
duše, sednu si na jednu z houpaček a zapnu mobil.
Zbývá udělat poslední věc, které jsem se vyhýbala – v naději, že se
třeba všechno samo od sebe vyřeší. Jenže to tak nevypadá.
Musím zavolat Tuckerovi.
„Claro, zaplať pánbů,“ vyhrkne, když ho pozdravím. Spal a já jsem
ho vzbudila. Jeho hlas zní nakřáple. „Jsi v pořádku?“ zachraptí.
Nejsem. Stačí jen slyšet jeho hlas a do očí mi vhrknou slzy při
pomyšlení na to, co se chystám udělat. „Jsem v pohodě,“ zalžu.
„Promiň, že jsem ti nezavolala dřív.“
„Byl jsem strachy bez sebe, když jsi tak narychlo a bez vysvětlení
zmizela. Byla jsi celá zoufalá a pak najednou byl všude ve zprávách
požár v Podvazku. Je mi to hrozně líto, Claro. Vím, že Angela byla
jedna z tvých nejlepších kamarádek.“ Vydechne. „Aspoň že ty jsi v
bezpečí. Myslel jsem, že jsi… Myslel jsem, že jsi možná…“
Mrtvá. Myslel, že jsem možná umřela.
„Kde jsi teď?“ zeptá se. „Mohl bych za tebou někam dojet. Musím
tě vidět.“
„Ne, to nejde.“ Prostě to udělej, přikážu si. Vybal to na něj, než
ztratíš kuráž. „Víš, Tuckere, volám ti, protože ti musím něco vysvětlit.
Mezi náma to nemá budoucnost. V tuhle chvíli vůbec netuším, co mě
čeká. Vím jenom, že s tebou nemůžu být.“ Po tváři mi sklouzne
osamělá slza, kterou si netrpělivě utřu. „Musím tě nechat jít.“
Tucker si rozčileně povzdechne. „Takže to nemá význam, co?“
pronese hlasem podbarveným vztekem. „Všechno, co jsem ti předtím
řekl – o nás, o tom, co cítím. Na ničem z toho nesejde. Rozhoduješ za
nás oba.“
Má pravdu, ale takhle to prostě má být. Nenechám se zviklat.
„Chtěla jsem ti říct, že ať budu kdekoli, ať se stane cokoli, vždycky
budu na tebe a na chvíle s tebou vzpomínat jako na nejšťastnější dobu
svého života. Kdyby to šlo, šla bych do toho znova. A nikdy toho
nebudu litovat.“

223
 Tucker se odmlčí. „Tentokrát se se mnou loučíš jednou provždy,“
pochopí a já netuším, jestli je to otázka, nebo se snaží srovnat si tu
představu v hlavě.
„Ano, jednou provždy.“
„Ne,“ namítne mi do ucha. „Ne. Na tohle nehodlám přistoupit.
Claro…“
„Mrzí mě to, Tucku. Musím jít,“ skočím mu do řeči a zavěsím. A
pak jen brečím a brečím.

Zůstanu dlouho sedět na houpačce v dešti. Přemýšlím a snažím se

trochu sebrat. Zkouším si představit Chicago a jaké to tam bude, ale
vybavuje se mi jenom Cloud Gate a spousta vysokých budov. A
Oprah. A chicagští Medvědi.
Zahledím se vzhůru na plující šedé mraky.
Je tohle můj osud? zeptám se jich. Mám být s Christianem? Jít s nimi
Ochraňovat Weba, protože jeho máma tu není?
Je tohle moje poslání?
Nedá se říct, že by mě mraky právě zahltily odpověďmi.
Poprvé v životě si přeji mít vizi. Skoro se mi po ní stýská. Je to
ironie, já vím. Poslední dobou noc co noc lehám do postele, nořím se
do neklidného spánku a čekám, jestli se vize dostaví. Co když se mi
tuhle noc za zavřenými víčky přehraje tajuplný výjev jako filmová
upoutávka a celé to začne nanovo – zkoumání úlomků vize, detailů,
pocitů, snaha porozumět tomu, co mi ukazují? Než zavřu oči a
nechám se pohltit noční tmou a spánkem, mé tělo se pod pokrývkou
napne a dech se mi zrychlí. Čekám.
Doufám, že se přikrade nová vize a najde se něco, co Bůh chce,
abych vykonala. Cokoli.
Doufám, že mi něco ukáže směr, vytyčí cestu, kterou se mám
vydat, dá mi znamení…
Jenže vize nepřichází. Za mými zády začne na obrovském kostele z
červených cihel o pár bloků dál odbíjet celá. Napočítám údery zvonu –
deset – a zvednu se. Měla bych se vrátit za Christianem.
Když utichá ozvěna zvonů, zničehonic dostanu nápad. Je to jako
blesk z čistého nebe. Jako nenadálé osvícení.
Mohla bych vizi vyvolat nebo to aspoň zkusit.
224
 Rozhlédnu se kolem. Nikdo kromě mě v parku není. Žádný div, v
tomhle slejváku by vytáhl paty z domu jenom blázen. Jsem sama.
Usměju se a zavřu oči. Soustředím se.
Svatozář ke mně přijde, jako by mě nikdy neopustila. Najdu ji v
sobě neuvěřitelně snadno. Nejspíš hlavně díky kongregaci.
Představím si svit slunce, řadu palem a cestu dlážděnou fialovými a
světlehnědými kostkami, lemovanou červenými květinami.
Myslím na Stanford.
A přejdu tam.

Cestou k Pamětnímu kostelu potkám jen hrstku lidí. Posledních pár

schodů do kostela prakticky vyběhnu. Uvědomuju si, že se tu nemůžu
zdržet dlouho. Christian se o mě bude bát.
Ještě je dost brzo. Když projdu do přední části hlavní lodi, uvidím,
že labyrintem prochází jenom jeden člověk: Kluk v červené mikině,
který sleduje vzor na podlaze a něco si pro sebe mumlá. Zuju si
navlhlé boty, vstoupím na začátek kruhu a pomalu vykročím. Nechám
se vést zatáčkami a zákrutami labyrintu a snažím se dostat z hlavy
všechno, co mě tíží.
Přišel čas na meditaci. Nejdřív trochu váhám, protože bych mohla
začít klukovi v mikině zářit přímo před nosem, jenže ten se zdá být
ponořený do svých myšlenek a já nemůžu čekat.
Chvíli chodím v kruzích. Nepřemýšlím, jen automaticky pohybuju
nohama a sleduju cestičku před sebou, pak se zastavím a mrknu se na
hodinky.
Jsem tu už deset minut a kde nic tu nic.
Třeba jsem si jenom zase něco namlouvala. Když se mi nepodařilo
přivolat vizi předtím, tak proč by se mi to mělo povést teď?
„Když se budeš v jednom kuse koukat na hodinky, tak to
nezabere,“ ozve se čísi hlas. Otočím se. Na opačné straně kruhu stojí v
červené mikině Thomas.
Starý dobrý Nevěřící Tomáš.
„Díky,“ odpovím suše. „Vsadím se, že to nezabere, ani když se
budeš v jednom kuse zastavovat a koukat, co dělají druzí.“
„Promiň. Jen jsem ti chtěl pomoct.“ Thomas svraští obočí. „Jak to,
že jsi tak mokrá?“
225
 „Chodíš sem často?“ zeptám se místo toho, abych se mu to
pokoušela vysvětlovat. Tohle je poslední místo, kde bych čekala kluka,
který byl na semináři štěstí samá námitka a pochybnost.
Thomas přikývne. „Od toho, co skončil ten seminář. Pomáhá mi
to přestat chvíli myslet na můj šílenej život.“
Na jeho šílenej život? pomyslím si. Jak šílený může být?
„Moc mi to nejde,“ přiznám se a ukážu na modrý vinylový
koberec. Oknem s vitráží do kostela pronikne ranní slunce, které nám
k nohám vrhá barevná světla. „Nevím, co mám dělat. Prostě mi to
nejde.“
„Na.“ Thomas zatáhne za šňůrku kolem krku, ze které se vyklubou
sluchátka od iPodu. Podá mi je. „Zkus tohle.“
Váhavě si nasadím pecky do uší. Thomas stiskne přehrávání a v ten
okamžik mé uši zaplaví sbor mužských hlasů zpívající v latině.
Gregoriánský chorál.
Thomas mě znovu překvapuje. Tipovala bych ho spíš na fandu
rapu.
„Hezký,“ poznamenám.
„Nevím, o čem zpívají, ale líbí se mi to,“ odpoví. „Pomáhá mi to.“
Naslouchám hudbě.
Panis angelictis fit panis hominum… Chléb andělů stává se chlebem
lidí.
Někdy není vůbec marné rozumět všem jazykům světa.
„A teď jdi,“ poradí mi Thomas. „Prostě jdi, poslouchej a nech
svou mysl, aby se očistila.“
Poslechnu ho. Nemyslím na to, co chci. Nemyslím na Angelu,
Weba ani na Christiana. Kráčím vpřed a v uších mi zní zpěv mnichů.
Slyším je, jako bych stála mezi nimi, a na chvíli se zastavím ve středu
kruhu, kde zavřu oči.
Prosím, pomyslím si. Prosím. Ukaž mi cestu.
A vize mě strhne jako kamion v plné rychlosti. Nechám se jí
unášet.

226
 17
ZA DVĚ MINUTY PŮLNOC
Tentokrát na někoho čekám. Stojím vedle dlouhé kovové lavičky –
stojím, protože jsem moc nervózní na to, abych se posadila. Udělám
pár kroků jedním směrem, zastavím se a vydám se zpátky. Rozhlédnu
se. Zkontroluju čas.
Za dvě minuty půlnoc.
Přes měsíc sklouzne mrak. Je úplněk a měsíc obklopuje kruh šedé
mlhy. Přitisknu si bundu k tělu, i když mi není zima. Hlavu mám plnou
obav a hruď mi svírá hrůza. Srdce mi splašeně bije. Tohle je šílený,
zoufám si v duchu. Slovy mé mámy: nepředložené. Nepříčetné. Ale
stejně jsem tady.
Příčetnost se přeceňuje.
Cosi za mnou zasyčí, dlouze a mechanicky, a když se otočím,
uvidím vlak, stříbrnou řadu vagónů, která se táhne po kolejích a
pomalu se přibližuje.
Možná mám někam jet.
Vlak mě mine. Jeho kola duní v ohlušujícím rytmu jako moje srdce.
Když souprava zastaví, brzdy zakvílí a dveře se otevřou. Udělám krok
vpřed a pak se podívám na prázdné nástupiště. Po chvíli se dveře
zavřou, motor zarachotí a vlak pokračuje dál. Zem se chvěje pod jeho
tíhou. Vagóny skřípou a cvakají, dokud mě nemine poslední z nich.
Vlak s duněním zmizí ve tmě, beze mě.
Kouknu se na hodinky. Za minutu půlnoc.
Když znova zvednu hlavu, spatřím, jak se ze střechy nádražní
budovy snáší pták, černý jako stín. Přistane na lampě nad kolejemi,
otočí ke mně hlavu a zakráká. Je to vrána. Srdce se mi rozbuší jako
ještě nikdy.

227
 „Krá,“ ozve se vrána. Zkouší mě, pokouší mě, vyzývá mě, abych se
za ní vydala přes koleje.
Vykročím k ní a neohlížím se.
Protože tu vránu znám.
Bude mým průvodcem.

Jako padající list se vrátím do svého těla v kostele. Zůstala jsem stát ve
středu kruhu s pozvednutou hlavou a mnichové zpívají dál a dál. Jejich
hlasy teď ovšem zní pochmurněji.
„Zdá se, že to zabralo,“ usoudí Thomas s úsměvem, když mu
roztřesenýma rukama podám iPod.
„Jsi v pohodě?“
Přikývnu. „Už musím jít.“
A musím sebou mrsknout.
Dojdu na Ovál a posadím se pod strom, kde jsem se vždycky učila.
V duchu vyslovím Samjeezovo jméno, zas a znovu, pořád dokola.
Snažím se ho přivolat jediným způsobem, který znám, a doufám, že se
svým psychoušským šmírováním nepřestal teď, když na něj spoléhám.
Vyčkávám.
Přítomnost Černokřídlého vycítím dřív, než ho uvidím. Vystoupí
zpoza stromů na kraji kampusu a v jeho jantarových očích zachytím
zmatek, ale také zvědavost.
„Volala jsi mě,“ řekne.
„Ano, volala.“ I když jsem stejně překvapená jako on, že to
fungovalo.
„Nečekal jsem, že se tu opět setkáme,“ poznamená. „Dostala ses
do potíží s Velkým bratrem.“
Takže už o tom ví. Jasně že jo. Vsadím se, že v pekle tamtamy bijí
spolehlivě.
„Dá se to tak říct. Teď ale k věci. Jsem připravená vyprávět vám
příběh,“ odpovím. „Ovšem chci za to něco na oplátku.“
Samjeeza se usměje, překvapeně a potěšeně, a je ještě zvědavější.
Roztáhne paže s otevřenými dlaněmi a udělá úkrok vzad, jako by se
dvorně ukláněl.
Tenhle chlapík má laciná gesta v malíčku.
„Co pro tebe mohu udělat, ptáčátko?“ zeptá se.
228
 A je to tady. Teď nesmíš vycouvat, přikážu si v duchu a podívám
se Samjeezovi do očí.
„Černokřídlí unesli mou kamarádku Angelu. Víte, kde je?“
„Ano. Drží ji Asael.“
„V pekle?“
„Přirozeně.“
Polknu. „Viděl jste ji?“
Samjeeza přikývne.
„Je v pořádku?“
Na rtech se mu objeví krutý úšklebek. „Na tom místě není nikdo v
pořádku.“
„Je… naživu?“
„Fyzicky vzato, ano. Když jsem ji viděl naposledy, srdce jí bilo.“
„A kdy to bylo?“ zeptám se.
Má otázka ho pobaví. „Před nějakou dobou,“ odpoví se smíchem.
Kousnu se do rtu. Přichází šílená část: Vybalit na něj můj
improvizovaný plán, říct mu celou pravdu a po mně ať přijde potopa.
Zvedne se vítr a stromy spiklenecky zašelestí, jako by mě varovaly:
Nevěř mu.
Jenže já spoléhám na vizi a ta mi říká, abych Černokřídlému
důvěřovala.
Samjeeza ztrácí trpělivost. „Řekl jsem ti, co vím o tvé přítelkyni, a
teď mi pověz příběh.“
„Ještě ne. Potřebuju ještě něco.“ Zhluboka se nadechnu.
Buď statečná, holčičko, řekla mi kdysi mamka. Jsi silnější, než si myslíš.
Dokážu být statečná, ujistím se v duchu.
„Potřebuju, abyste mě vzal za Angelou,“ povím mu. „Do pekla.“
Samjeeza se dá do nevěřícného smíchu. „Proč u všech všudy?“
„Abych ji odtamtud dostala.“
Překvapeně si mě změří. „Myslíš to vážně.“
„Smrtelně vážně,“ odpovím celkem příhodně, protože mám pocit,
že mě každou chvíli raní mrtvice.
„To je nemožné,“ namítne Samjeeza, ale v jeho očích zachytím
vzrušený záblesk.
„Proč by to bylo nemožné?“ zeptám se ho a založím si ruce na
hrudi. „Není to ve vaší moci? Už jste mě tam jednou odvlekl.“
229
 Provokuju ho a on si to uvědomuje. Přesto se usměje a řekne:
„Mohl bych tě tam odvést snadno. Ovšem dostat tě nazpět by bylo
neskutečně obtížné. Myslím, že by netrvalo dlouho a ztratila by ses a
skončila v zajetí stejně jako tvá přítelkyně.“
„Jsem silná,“ odpovím. „Sám jste to řekl.“
„Jistě, ale jak to?“ zeptá se. „Jak to, že jsi tak silná, malý
Quartarie?“
Věnuju mu nic neříkající úsměv.
„Chceš napochodovat Asaelovi přímo pod nos a vzít mu něco, co
mu patří,“ pokračuje Samjeeza, jako by ta představa měla jisté kouzlo.
Nemá Asaela moc v lásce. Tím líp pro mě.
„Ano. Pomůžete mi?“
„To vše výměnou za pouhý příběh? Máš mě za blázna?“
„Pak tenhle rozhovor nemá smysl.“ Pokrčím rameny, vstanu a
opráším si trávu z džin. „Co se dá dělat? Za pokus to stálo.“
„Počkej,“ zarazí mě a v jeho hlase už není ani stopa pobavení.
„Neřekl jsem ne.“
V hrudi ucítím současně příval naděje a hrůzy. „Takže mě tam
vezmete?“
Černokřídlý zaváhá. „Je to velmi nebezpečné – pro nás oba, ale
zvlášť pro tebe. Pravděpodobnost, že tě dopadnou –“
„Prosím,“ naléhám. „Musím to zkusit.“
Samjeeza zavrtí hlavou. „Nechápeš podstatu pekla. Pohltí tě.
Pokud…“ Začne přecházet sem a tam. Má nápad, co stojí za to –
poznám to podle toho, jak se napřímí, a podle ďábelské pružnosti jeho
kroků. Čekám, s čím vyrukuje.
„Dobrá,“ prohlásí Samjeeza nakonec. „Pokud si to nehodláš
nechat rozmluvit, tak tě tam odvedu.“
„Kdy můžem vyrazit?“ zeptám se.
„Dnes v noci. Alespoň budeš mít čas si to ještě rozmyslet.“
Nakloní se ke mně. „Je to předem prohraný boj, ptáčátko, ať jsi
sebesilnější.“
„Kdy se sejdeme? A kde?“ zeptám se.
„Kde je nejbližší nádraží?“
„Pár bloků odtud v Palo Alto.“

230
 „Tak se setkáme na nádraží v Palo Alto,“ prohlásí Samjeeza. „O
půlnoci.“
Zatočí se mi hlava. Čas a místo setkání už znám z vize, jenže když
je slyším z úst padlého anděla a s jistotou vím, čeho se má vize týká,
rozhodí mě to. Stejně jako to, že mě chce odvést tak brzo. Dnes v
noci. Už dnes v noci se vydám do pekla.
„Copak? Dostavily se pochybnosti?“ prohodí Samjeeza s
nepatrným pousmáním.
„Ne. Budu tam.“
„Vezmi si na sebe něco černého nebo šedého, nic nápadného nebo
křiklavého, a přikryj si vlasy,“ nařídí mi. „Také s sebou musíš přivést
přítele, dalšího z Nephilim, jinak tě nemohu nikam vzít.“
Otočí se, jako by se chystal k odchodu.
„Přítele? To nemyslíte vážně,“ vyhrknu.
„Pokud chceš na této malé výpravě uspět, musíš s sebou přivést
někoho, kdo tě bude jistit a kdo ti pomůže udržet si odstup od žalu
zatracených. Jinak tě tvůj dar vnímat pocity druhých zničí. Nevydržíš
ani dvě minuty.“
„Dobře,“ odpovím ochraptěle.
Samjeeza se promění ve vránu. Moje oko není dost rychlé na to,
aby přeměnu zachytilo, ale v jednom okamžiku je mužem a v dalším
ptákem. Krákne na mě.
O půlnoci, připomene mi v duchu, a když jeho hlas zazní, jako by mě
polil ledovou vodou. A nezapomeň, dlužíš mi příběh.
Nezapomenu.

Christian je pořádně překvapený, když se zjevím přímo v hotelovém

pokoji a povím mu, že přece jenom musíme Weba předat Billy a že mu
všechno vysvětlím později.
„Důvěřuj mi,“ prosím ho a on zatne zuby, ale nehádá se se mnou,
když začnu chodit po pokoji a sbírat Webovy věci. Potom nás přenesu
do Billyina domu v horách, kde jsme očividně očekáváni.
Christian má dojem, že jsem se zalekla mateřských povinností a
nechci se o Weba starat. Je zklamaný, protože si myslel, že to
zvládneme, ale chápe to.
Nebo si aspoň myslí, že to chápe.
231
 Je pro mě hrozné předat Weba Billy, ale snažím se přitom usmívat.
U Billy bude v daleko větším bezpečí, připomenu si. Jenže Web je v
Billyině náruči nejistý, začne kňourat a mně usedá srdce, když vidím,
jak se na mě kouká.
„To je dobrý, kamaráde. Tetička Billy se o tebe hezky postará,“
utěšuju ho a naposledy projdu všechny jeho věci a povím Billy, jaký
sunar má rád a po kterém blinká, jako by dělal konkurz do Vymítače
ďábla, do které deky ho zabalit na noc, který je jeho oblíbený dudlík a
jak je pro něj životně důležitá jeho plyšová opička.
„Já to chápu, děvče,“ ujistí mě Billy a poplácá mě po paži. Taky se
nedokáže ubránit dojetí. Ve skrytu duše vždycky toužila po dítěti.
Kdyby to šlo, pořídila by si ho s Walterem, ale zbývá jí už jenom sedm
let života.
„Večer zavolám a zazpívám mu ukolébavku,“ slíbím, ale sotva
vyjdu ze dveří, dám se do breku.
Christian celou dobu stojí vedle mě a čeká, až mu povím, co se
děje.
Naprosto ho zaskočím, když nás místo zpátky do Lincolnu
přenesu do studovny na Roble.
„Fajn, Claro,“ řekne a přitom se snaží nedat najevo znepokojení.
„Kde to jsme? Co se děje?“
Všechno mu povím.
A vysloužím si následující reakci:
„Cože jsi udělala?“
Jo, trochu jsem ho vyvedla z míry. Žádný div.
„Dohodla jsem se se Samjeezou, že se o půlnoci sejdem na nádraží
v Palo Alto,“ zopakuju.
„Co tě to popadlo?“ Christian se chytí za hlavu. „Omrzel tě život?“
„Ne,“ odpovím chladně. „Mám vizi, která mi říká, že se tam s ním
setkám.“
„Mluvíš o cestě vlakem do pekel.“
„Já vím.“
Christian vrtí hlavou. „Ne. Na to zapomeň. Ne.“
„Ukážu ti to,“ navrhnu, protože nehodlám přijmout ne jako
odpověď. „Pojď.“

232
 Bez dalších řečí si to namířím po schodech ven z Roble. Spěšně
přejdu přes kampus a Christianovi nezbývá než mě následovat. Ještě
se totiž nenaučil přecházet. Je sice mistr v létání a boji se svatozářným
mečem, ale když dojde na vyvolání a použití svatozáře, pořád mám
oproti němu náskok několika světlených let. Beze mě se zpátky
nedostane.
Jakmile uvidí kostel, dojde mu, kam jdu, a odmítá mě následovat, a
tak ho vezmu za ruku a táhnu ho přes nádvoří. Když dojdeme ke
dveřím Pamětního kostela, obrátím se k němu. „Jen se mnou půjdeš
dovnitř a projdeš labyrintem. Uvidíš, jestli tam taky nebudeš mít vizi.
Vsadím se s tebou o deset babek, že uvidíš nádraží.“
V jeho očích zachytím zákmit nejistoty. Maličko jsem ho nalomila.
„Když jsem tam byl naposled, odcházel jsem s představou, že
umřeš,“ řekne nakřáplým hlasem.
„Ale já neumřela a ty jsi udělal, co jsi měl. Zachránil jsi mě.
Zachránil jsi Weba.“
„Zabil jsem člověka,“ zašeptá.
„Já vím. Ale pochop, že my to teď musíme udělat. Je to naše
poslání. Možná všechno celou tu dobu směřovalo právě k tomuhle.
K záchraně Angely. K jejímu vysvobození z pekla.“ Připadá mi, jako
bych pod nohama měla rozžhavené uhlíky. Samou nedočkavostí sotva
vydržím stát klidně.
Christian nakrabatí čelo. „Celou tu dobu?“ zeptá se. „Jak to
myslíš?“
„Co když bylo osudem předurčené, že Angela bude mít Weba? Víš
přece, že Asael poslal Phena, aby ji našel. Možná se do sebe měli
zamilovat a ona měla otěhotnět, porodit sedmého a naplnit tím
dokonalé božské číslo.“
„Co to má společného s námi?“
„Má první vize mi ukázala, že se musím přestěhovat do
Wyomingu, a to jsem udělala. Seznámila jsem se s tebou a s Angelou.
Pak jsem měla druhou vizi – která mi pořádně zamotala hlavu, protože
jsem nemohla pochopit, proč v ní vídám hřbitov. Nerozuměla jsem,
proč Bůh chce, abych o té chvíli věděla předem, ale teď mi přijde, že
mi vize ukazovala dvě věci, které budu potřebovat vědět. Zjistila jsem,
že tam bude Samjeeza, takže jsem věděla, kde ho najdu, abych mu
233
předala mámin náramek. Rozhodla jsem se být k němu laskavá, a tím
se změnily jeho pocity vůči mně. Proto mě sledoval a mluvil se mnou.
A proto jsem se taky na něj mohla obrátit a požádat ho o pomoc.“
„Co je ta druhá věc?“ zeptá se Christian.
„Ty. Má vize hřbitova mi odhalila, že jsem silnější, když jsi při mně.
Ty a já spolu dokážem všechno překonat. Mužem jeden druhého
chránit a vzájemně si dodávat sílu.“
„Poslyš, teď mluvíš úplně jako Angela,“ řekne s povzdechem
Christian.
Zasměju se a pokračuju: „A třetí vize mi ukázala, co se stane s
Angelou. Kdybych tu vizi neměla, nikdy by mě nenapadlo ten večer
vyrazit do Růžovýho podvazku. Angela by zmizela, dvojčata by spálila
divadlo na popel a Web by nejspíš uhořel, nebo by ho taky odvlekli.
Měla jsem tam být, Christiane, a teď mám Angelu zachránit.“
„Claro, já si tím zas tak jistý nejsem,“ namítne Christian
pochybovačně.
„Nejde jenom o mě,“ nenechám se odbýt, „ale o Angelu. Celý ten
čas šlo o ni. Tak pojď.“ Začnu ho táhnout do příjemného chladu
kostela. „Projdi labyrintem ještě jednou, se mnou.“

O deset minut později sedíme oba v první lavici v kostele a snažíme se

popadnout dech. Nikdo jiný tu kromě nás není, ale když začneme
mluvit, mám pocit, že nás poslouchají všichni andělé na mozaikách.
„Viděla jsem to znovu,“ povím Christianovi, tiše a vítězoslavně.
„Za dvě minuty půlnoc. Ten vlak má dokonce logo Caltrain. Nejdřív
přijede jeden, který míří na sever, a pár minut po něm druhý směrem
na jih. A tím pojedem my.“
„Tohle jsem neviděl,“ odpoví Christian, který je ve tváři bledší než
normálně.
Moje nadšení poněkud pohasne.
„Viděl jsem Asaela,“ zamumlá.
Dech mi zamrzne v plicích. „Asaela.“
„Viděl jsem jeho tvář. Mluvil ke mně. Nevím, co říkal, ale stál ani
ne deset stop ode mě.“

234
 To není dobrá zpráva. Chvíli o tom uvažuju. „Jenže já ten vlak
viděla tak jasně. Čekám tam na tebe. Pořád se dívám na hodinky a
čekám, až se ukážeš.“
„Co když nepřijdu?“ zeptá se. „Pak nebudeš moct jít. Samjeeza tě
beze mě nikam nevezme, je to tak?“
„Christiane, my tam musíme. Může to být Angelina jediná šance.“
„Angela je pryč,“ namítne Christian. „Možná není mrtvá, ale je
tam, kam mrtví odcházejí.“
Vstanu a obořím se na něj: „Odkdy jsi takový zbabělec?“
Christian se taky zvedne. Na krku se mu rýsuje žíla, které jsem si
nikdy předtím nevšimla. „To, že nechceš udělat něco šílenýho, není
zbabělost.“
„Jo, je to šílený,“ připustím. „Já vím. Dokonce i ve vizi skoro
nedokážu myslet na nic jinýho než na to, jak moc šílený to je. Je to
šílený, ale i tak do toho půjdu.“
„Nemusíme to dělat jenom proto, že to vidíš ve vizi,“ odporuje
Christian. „Ty i já dobře víme, že se vize nikdy nevyvíjejí tak, jak
bysme čekali.“
„Nemůžu nechat Angelu v pekle,“ trvám na svém a upřeně se mu
dívám do očí. „To nedopustím.“
„Musí existovat nějaký jiný způsob.“
„Jaký jiný způsob?“
„Možná by kongregace –“
„Kongregace už řekla, že nám nemůže pomoct.“
„Co tvůj otec?“
Zavrtím hlavou. „Pamatuješ si, co nám pověděl, ne? Musím být
připravená čelit tomu, co přijde, ať je to cokoli, bez něj. Není součástí
plánu, aby mi pomáhal.“
Christian si změří anděly na zdech vzteklým pohledem. „Tak k
čemu je dobrý? K čemu to celý bylo – tréninky, přednášky, to
všechno? K čemu nám to bylo dobré?“ Povzdechne si. „Myslel jsem,
že jsme parťáci,“ dodá tiše. „Myslel jsem si, že o věcech budem
rozhodovat společně, a ty za mými zády smlouváš s padlými anděly.“
Kleknu si vedle něj. „Máš pravdu. Měla jsem si s tebou nejdřív
promluvit. Jsme partneři. Vlastně na to spoléhám, protože tě
potřebuju.“
235
 „Protože ti Samjeeza řekl, ať si přivedeš kámoše.“
„Protože to bez tebe nezvládnu. Potřebuju naši sílu, Christiane.“
Zdá se, že jsem ho zahnala do kouta. Dojde mi, že tohle je jeho
nejhorší noční můra, která se právě stala skutečností.
„A co si myslíš, že se stane, když to zvládneme a dostaneme
Angelu na svobodu? Myslíš, že se na to budou jen koukat? Potom po
nás půjdou, aby se pomstili.“
O tom, co se stane, až se dostaneme z pekla, jsem moc
neuvažovala. Měla jsem hlavu plnou Angeliných slz vděku,
radostného objímání a všeobecného veselení. Hip hip hurá, utekli
jsme z pekla!
Jenže Christian má pravdu. Půjdou po nás. Už nikdy nebudeme
moct vést normální život. Náš osud to nezmění. Ne tak, jak bych si
přála. Všechno se může jenom zhoršit.
Christian mi z tváře vyčte, že mi to došlo. „Jsme tady, Claro, a
aspoň prozatím jsme v bezpečí.“
Kousnu se do rtu. „Jenže Angela je v pekle.“
Christianovy oči jsou plné smutku a rezignace. „Nemůžeš
zachránit každého, Claro. Některé věci prostě nemůžem změnit.“
Třeba to, co se stalo Jeffreymu, máminu smrt nebo rozchod s
Tuckerem.
„Ne,“ špitnu. „Ale co vize?“
Christian se hořce zasměje. „Odkdy na vize tak dáš?“
Tahle slova z jeho úst mě zabolí, ale ustojím to. A najednou
pochopím, že v sázce je i jeho osud. Je to jen jeho volba, kterou za něj
nemůžu udělat.
„Jestli do toho nechceš jít, chápu to,“ ujistím ho. Impulzivně
zvednu ruku, položím ji Christianovi za krk a přitáhnu ho k sobě,
abych ho objala. Nechám se prostoupit jeho teplem a své vlastní
nechám proudit do jeho těla.
Když se odtáhnu, uvidím v Christianových očích zvláštní záblesk.
„Když nepůjdu, nebudeš moct jít ani ty,“ pronese. „Nevezme tě s
sebou.“
Ach, Christiane, pomyslím si, ty se mě vždycky snažíš zachránit
před maléry.

236
 „Uvidíme se o půlnoci na nádraží,“ povím mu. „Nebo taky ne. Ale
vážně doufám, že jo.“
Dám mu pusu na tvář a pak ho nechám samotného ve společnosti
andělů na vitrážích.

Později si znova projdu svůj pomyslný seznam úkolů před výletem do

pekel: Postarat se, aby Web byl v bezpečí – hotovo. Říct Christianovi o
mém plánu a doufat, že se moc nevyděsí – tak nějak hotovo. A teď
abych našla Jeffreyho. Představa, že o něm Lucy, která mi přísahala
pomstu, ví, ve mně pokaždé, když na to pomyslím, vyvolá záchvat
paniky.
Jako obvykle začnu v pizzerii. Od požáru v Podvazku sem
ustavičně volám a snažím se Jeffreyho zastihnout, ale nikdy tam není.
„Odešel,“ sdělí mi manažer, který je očividně vytočený. „Ani se
neobtěžoval podat výpověď. Prostě se tady už týden neukázal.“
„Nevíte, kde bydlí?“ zeptám se.
Manažer pokrčí rameny. „Do práce jezdil na kole, i ve špatném
počasí. Jestli ho najdete, vyřiďte mu, ať nám laskavě vrátí uniformu.“
„Vyřídím,“ slíbím, ale srdce se mi svírá, protože mám pocit, že se
mi k tomu hned tak nenaskytne příležitost.
Bloumám po své rodné čtvrti a snažím se přijít na to, kde
pokračovat v pátrání. Připadá mi to jako déjà vu. Stejně jsem Jeffreyho
hledala v létě první týdny po jeho zmizení. Něco mi říká, abych začala
u našeho starého domu a postupovala od něj. Zavolám Billy.
„Jak se daří Webovi?“ zeptám se. Nedokážu si pomoct.
„Je v pořádku. Usmál se na mě. Pošlu ti fotku.“
Srdce se mi sevře při pomyšlení, že Angela o tohle přichází.
„Poslyš, ty ses loni v červnu ptala těch lidí, co se nastěhovali do
našeho starého domu, jestli Jeffreyho neviděli?“ zeptám se.
„To bylo první místo, kde jsem ho hledala,“ odpoví Billy. „Bydlí
tam moc hezká dívka s dlouhými černými vlasy. Říkala, že Jeffreyho
zná ještě ze školy, ale že ho neviděla.“
„Neřekla ti, jak se jmenuje?“ zeptám se a srdce mi začne poplašeně
tlouct. Hezká dívka s dlouhými černými vlasy, která chodila s Jeffreym
do školy.
„Nějak na L,“ vzpomíná Billy. „Nech mě přemýšlet.“
237
 „Lucy?“ dostanu ze sebe.
„To je ono,“ odpoví Billy. „To ne,“ vydechne, když jí dojde, kam
tím mířím.
Odpověď, kterou jsem celý ten čas měla přímo před očima, mě teď
doslova bací přes hlavu. Lucy měla s Jeffreym poměr už dlouho a my
jsme o tom nevěděli. Kdo ví, co všechno mu nabulíkovala.
„Celou dobu bydlel v našem domě. Máma ho neprodala,“
zamumlám pro sebe.
Máma o tom věděla, řekl mi Jeffrey. Dokonce mě na to svým způsobem
připravila.
Když dorazím k našemu domu, v oknech je tma, na příjezdové
cestě nestojí žádná auta a o garáž nejsou opřená žádná kola. Na
zadním dvorku jsme pod jednou dlaždicí nechávali náhradní klíč.
Vezmu to přeskokem přes plot a vydám se za dům. Sedačky mé staré
houpačky se zlehounka pohupují, když procházím kolem.
Naše chytrá, všemi mastmi mazaná mamka.
Nebylo to tak, že by ji Jeffreyho vize nezajímala nebo že by jí
nevěnovala stejnou pozornost jako mé. Ona už předem věděla, jak to
dopadne, a taky věděla, co bude Jeffrey potřebovat. Naštve mě to.
Nemůžu si pomoct. Vypadá to, že mu pomohla utéct.
Náhradní klíč je přesně tam, kde jsem si myslela, že ho najdu. Když
odemykám dveře, ruka se mi třese. Konečně vklouznu dovnitř.
„Jeffrey?“ zavolám.
Ticho.
V duchu vyšlu krátkou modlitbu, ať tady místo něj nenarazím na
Lucy. Protože to by bylo pěkně nepříjemné.
Prozkoumám kuchyň. V dřezu leží hromada špinavého nádobí.
Otevřu ledničku a vidím, že je z větší části prázdná, až na obří láhev
čokoládového mléka, kterému vypršelo datum spotřeby už před
týdnem, a čehosi, co odhaduju na kousek pizzy zabalený v alobalu. Pro
samou plíseň se to dá těžko blíž určit.
Znovu zavolám Jeffreyho jméno a vyběhnu nahoru do jeho
pokoje. Není tam, ale postel má povlečenou a prostěradlo je v dolním
rohu skrčené. Šuplíky starého prádelníku, který se tu naše chytrá,
všemi mastmi mazaná mamka rozhodla nechat, než jsme se
odstěhovali do Wyomingu – k mému dotčení Jeffreymu nakoupila do
238
nového domu zbrusu novou sadu nábytku, jsou plné bráchova
oblečení. Cítím tu jeho pach.
Prohledám šuplíky. Pátrám po nějaké stopě, ale bez úspěchu.
Je jasné, že tu brácha bydlí. Nebo bydlel. Jenomže se tady, jak se
zdá, dlouho neukázal. Když si to spojím s tím, co mi o něm řekl
manažer pizzerie – že už týden nepřišel do práce – jsem strachem celá
bez sebe.
Mohl by být ve spárech Lucy. Mohl by být ve spárech Asaela.
Nebo by mohl být…
Nedovolím si ani pomyslet na slovo mrtvý. Nesmím si představovat
Jeffreyho se srdcem probodeným žalnou dýkou. Musím věřit, že jen
odešel někam pryč.
Posadím se na postel, vylovím z kabelky pero a útržek papíru, který
se ukáže být účtem z potravin v Nebrasce, a na zadní stranu napíšu
zprávu:

Jeffrey,
vím, že jsi na mě naštvaný, ale opravdu s tebou musím
mluvit. Zavolej mi.
Prosím tě, nezapomeň, že jsem na tvé straně, ať se
děje, co se děje.
Clara

Doufám, že můj lístek najde.

Když vyjdu ven z domu, schovám klíč zpátky pod dlaždici a
naposled se dlouze zadívám na dům, kde jsem vyrůstala. Říkám si,
jestli ho po dnešní noci ještě někdy uvidím a jestli ještě někdy budu
mluvit se svým malým bráškou.
Už brzo budu muset stihnout vlak.

239
 18
ZNOVU SE UVIDÍME
Během odpoledne si v jednu chvíli připadám, jako bych neměla na
práci nic jiného než čekat, až padne noc. Letmo mrknu na hodinky.
Zbývá několik hodin, než se vydám na nádraží.
Než sestoupím do pekla.
Měla bych podniknout něco uhozeného, říkám si. Čistě jenom pro
legraci. Svézt se na horské dráze, sníst tunu čokoládové zmrzliny s
oříšky, koupit si na úvěr nějakou ptákovinu, protože tohle můžou
docela dobře být moje poslední okamžiky na zemi.
Co bych měla dělat? Která věc by mi chyběla ze všeho nejvíc,
kdyby se všechno změnilo?
Odpověď ke mně přijde jako píseň nesená větrem.
Musím se prolétnout.

Nad Big Basin visí bouřková oblaka. Rychle vyšplhám nahoru. Jde to
snadno, protože mi moje napjaté nervy dodávají větší rychlost než
obvykle. Uvelebím se na svém oblíbeném místě na skále s nohama
přes okraj a dívám se na modročernou změť mraků, která ztěžka leží
nad údolím.
Dnes nejsou vůbec dobré podmínky pro létání. Krátce zauvažuju
o tom, že bych zkusila štěstí někde jinde – třeba v pohoří Teton, kam
bych se mohla přenést – ale neudělám to. Tohle je naše místo pro
přemýšlení, mamčino a moje, a tak tu zůstanu sedět a přemýšlím.
Snažím se vyrovnat se vším, co se má stát.
Vybavím si den, kdy mě sem mamka přivedla poprvé a prozradila
mi, že jsem dítě andělské krve. Jsi výjimečná, opakovala mi. Když jsem se
jí začala smát, řekla jí, že je blázen, a popřela jsem, že bych byla
rychlejší, silnější nebo chytřejší než kterákoli jiná normální

240
puberťačka, kterou znám, máma řekla: Tak často děláme jen věci, které od
nás ostatní očekávají, a přitom toho dokážeme mnohem víc.
Souhlasila by s tím, co se chystám udělat? Řekla by mi, že jsem
šílená, když se vrhám do takového nebezpečí a namlouvám si, že bych
dokázala něco zhola nemožného? Nebo by mě, kdyby tu byla,
povzbudila, ať neztrácím odvahu? Buď statečná, holčičko. Jsi silnější, než si
myslíš.
Připomenu si, že budu muset přijít na příběh pro Samjeezu, abych
mu splatila službu. Potřebuju nějaký příběh o mamce.
Jenže jaký?
Takový, ve kterém je mamka naprosto úžasná, odpovím si v
duchu: Plná energie, krásná a vtipná, tak jak ji Samjeeza nejvíc miluje.
Musí to stát za to.
Zavřu oči a vybavím si domácí videa, která jsme sledovali ve dnech
před máminou smrtí, všechny ty okamžiky spojené dohromady jako
pestrobarevné kousky deky ušité ze vzpomínek: mamka se
santaklausovskou čepičkou u vánočního stromečku, nadšeně
povzbuzující Jeffreyho při jeho prvním fotbalovém utkání nebo
sklánějící se pro dokonale kulatou plochou ježovku na pláži v Santa
Cruz. Nebo to, jak jsme se večer o Halloweenu vydali do
Strašidelného domu paní Winchesterové, kde měla máma nahnáno
ještě víc než my, a tak jsme si z ní s Jeffreym utahovali – páni, dávali
jsme jí co proto – a ona se smála a držela se nás za paže, Jeffreyho z
jedné strany a mě z druhé, a prohlásila: Pojedeme domů. Chci zalézt do
postele, přetáhnout si deku přes hlavu a předstírat, že na světě neexistuje vůbec nic
děsivého.
Mám miliony podobných vzpomínek, nekonečnou sbírku úsměvů,
smíchu a pus. Jak mi mamka každou noc, když mě ukládala do postele,
říkala, že mě má ráda. Jak mi vždycky věřila, ať už se to týkalo písemky
z matiky, baletní besídky nebo nalezení mého poslání na zemi.
Jenže o takové historky Samjeeza nestojí. Možná mu to, co mu
budu vyprávět, nebude připadat dost dobré. Třeba mu to povím a on
se dá do svého posměšného smíchu a nakonec mě do pekla nevezme.
Mohla bych všechno zpackat dřív, než to vůbec začne.

241
 Najednou mám závrať. Otevřu oči a nejistě se na kraji převisu
zakomíhám. Poprvé v životě mám pocit, že jsem příliš vysoko a mohla
bych spadnout.
Namáhavě se zvednu, odejdu od okraje skály a srdce mi duní v
hrudi.
No nazdar. Je toho na mě moc, usoudím a promnu si oči. Moc
stresu.
Vtom ucítím prudký náraz teplého větru, který mi vytrvale vane do
tváře. Mé vlasy se okamžitě rozhodnou vyklouznout z culíku a začnou
poletovat kolem a švihat mě do očí. Zakašlu a snažím se je zkrotit. Na
vteřinu dvě lituju, že nemám po ruce nůžky. Všechno by to šlo dolů.
Možná to udělám, až – a jestli – se vrátím z pekla. Mé nové já bude
potřebovat radikální proměnu.
Vrhnu posmutnělý pohled na oblohu a ve chvíli, kdy se na ni
skutečně zadívám, zapomenu dýchat. Mraky jsou ty tam. Zbylo po
nich jen pár bílých chomáčů daleko nad obzorem. Obloha je modrá.
Slunce se pozvolna sklání k oceánu a jeho zlatá zář klouže po
vrcholcích stromů.
Co se stalo? Žasnu. To jsem udělala já? Rozehnala jsem bouřku?
Vím, že Billy dovede ovládat počasí, a když prožívá silné emoce, dějí
se všelijaké věci, ale nikdy by mě nenapadlo, že bych to taky dokázala.
Vstanu. Ať je důvod, jaký chce, je to prima. Teď se budu moct
proletět, i když jenom na pár minut. Připadá mi to jako dar. Sundám si
mikinu, zvednu ruce nad hlavu a připravím se, abych rozepjala křídla.
Vtom za sebou zaslechnu šramot následovaný nezaměnitelným
zvukem botasek zapírajících se o skálu a krátkými namáhavými
výdechy, jak kdosi šplhá po skalní stěně přímo sem nahoru.
Do háje. Nikdy předtím jsem tady nikoho dalšího nepotkala. Je to
sice stezka pro veřejnost, po které se může vydat, kdo chce, ale
obvykle je liduprázdná. Výstup sem není žádný med. Vždycky jsem
převis považovala za místo, kde můžu být sama.
Tak to vypadá, že na létání můžu zapomenout.
Kterej pitomec, nadávám v duchu. Najdi si vlastní místo na
přemýšlení.
Jenže vtom se ruce toho pitomce vynoří u okraje skály a po nich
paže a hlava a ukáže se, že to žádný pitomec není.
242
 Je to moje máma.

„Ach, ahoj,“ pozdraví mě. „Netušila jsem, že tu někdo je.“

Nezná mě. Jakmile mě uvidí, vykulí modré oči, ale není to tím, že
by mě poznala. Je jen překvapená. Taky tady nahoře ještě na nikoho
nenarazila.
Jako první mě napadne, že je krásná a vypadá mladší, než si
pamatuju. Vlasy má nakadeřené jako ovečka, a kdybych ji tak viděla na
fotce, dala bych jí to pořádně slíznout. Je oblečená ve světlých džínách
a modré mikině, která mi tím, jak mámě padá z ramene, připomene
večer, kdy mě přinutila koukat na kabelovce na Flashdance. Jako by
vystoupila z plakátu z osmdesátých let. Vypadá tak zdravě a plná
života. Při tom pohledu ztěžka bolestivě polknu. Nejradši bych ji
popadla do náruče a už ji nikdy nepustila.
Máma se nervózně zadívá stranou. Dojde mi, že na ni zírám jako
sůva z nudlí.
Zavřu pusu a vysoukám ze sebe: „Ahoj. Jak se máš? To je dneska
hezky, co?“
Teď si prohlíží moje oblečení, úzké rifle a černý top, rozpuštěné
vlasy, které mi vanou ve větru. V jejích očích zachytím ostražitost, ale
i zvědavost. Otočí se a zadívá se spolu se mnou do údolí.
„Ano. Je nádherně.“
Podám jí ruku.
„Já jsem Clara,“ představím se a jsem přátelskost sama.
„Maggie,“ odpoví, uchopí mou ruku a potřese jí, aniž by ji stiskla.
V tu chvíli vycítím, co prožívá. Je podrážděná. Tohle je její místo.
Chtěla být sama.
Usměju se. „Chodíš sem často?“
„Ráda tu přemýšlím,“ odpoví tónem, kterým jemně naznačuje, že
teď je na řadě ona a já abych už radši šla.
To mě ani nenapadne.
„Já taky.“ Posadím se zpátky na balvan a to je tak v rozporu s tím,
co si máma přeje, že skoro vyprsknu smíchy.
Máma se rozhodne počkat, až odejdu. Posadí se na opačné straně
převisu, natáhne nohy před sebe, z batohu vyloví zrcadlové sluneční
brýle, podobné jaké nosí policajti, a nasadí si je. Pak zakloní hlavu, jako
243
by se opalovala. Zůstane tak sedět se zavřenýma očima nějakou dobu,
až už to nemůžu vydržet. Musím s ní mluvit.
„Bydlíš někde tady poblíž?“ zeptám se.
Zamračí se. Otevře oči a já vycítím, jak se její podrážděnost změní
v navyklou opatrnost. Nemá ráda lidi, kteří se moc vyptávají, objevují
se zčistajasna na nečekaných místech a jsou přehnaně kamarádští.
Párkrát už něco podobného zažila a nikdy to nedopadlo dobře.
„Zrovna končím prvák na Stanfordu,“ plácám dál páté přes
deváté. „Ještě jsem se tu nestihla pořádně rozkoukat, a tak pořád
místní bombarduju otázkama, kde jsou nejlepší restaurace, kde se
může člověk povyrazit a tak podobně.“
Máma se přestane mračit a řekne: „Na Stanfordu jsem studovala.
Jaký je tvůj obor?“
„Biologie,“ odpovím a napjatě čekám na její reakci. „Chystám se
na medicínu.“
„Já jsem diplomovaná sestra,“ svěří se mi máma. „Někdy je to
těžká práce, pomáhat lidem a uzdravovat je, ale stojí za to.“
Málem bych zapomněla, že byla zdravotní sestra.
Chvilku si povídáme o rivalitě mezi Stanfordem a Berkeley, o
Kalifornii, o tom, které pláže jsou nejlepší na surfování, a o přípravce
na medicínu. Neuplyne ani pět minut a máma se chová o poznání
vlídněji, i když by si pořád přála, abych odešla a ona se mohla věnovat
svým záležitostem. Přišla sem, aby došla k jakémusi rozhodnutí, ať už
je jakékoli. Na druhou stranu ji ale baví moje vtípky a chtěla by o mně
zjistit víc. Získala jsem si ji. Je mi jasné, že se jí zamlouvám. Líbím se
své mamce, i když neví, že by mě měla mít ráda. To je úleva.
„Byla jsi někdy v Pamětním kostele?“ zeptám se jí po krátké
odmlce.
Máma zavrtí hlavou. „Já do kostela nechodím. Ze zásady.“
Zajímavé. Ne že by mamka byla na kostely zvlášť vysazená, ale
vždycky jsem měla dojem, že tam chodí ráda. Přestali jsme tam chodit,
až když jsem se dostala do puberty. Možná proto, že se mamka
obávala, že bych tam mohla provést něco, čím bych prozradila, že naše
rodina není zdaleka tak obyčejná, jak by se mohlo zdát.
„Proč ne?“ zeptám se. „Co je na kostele špatného?“

244
 „V jednom kuse tam člověku nařizují, co má dělat,“ odpoví máma.
„A já nemám ráda, když mi někdo něco přikazuje.“
„Dokonce i Bůh?“
Krátce se na mě podívá a pozvedne koutek úst v kradmém
pousmání. „Ten zvlášť.“
Opravdu zajímavé. Možná si náš rozhovor užívám až moc. Asi
bych jí měla na rovinu říct, kdo jsem, a přestat s touhle hrou. Jak ale
někomu oznámíte, že jste ve skutečnosti jeho ještě nepočaté dítě, které
zaskočilo na návštěvu z budoucnosti? Nechci ji vyděsit.
„Takže,“ nadhodí máma po chvíli, „o čem jsi sem přišla
přemýšlet?“
Jak to říct? „Čeká mě… cesta za kamarádkou, která se ocitla v
hrozné situaci.“
Máma přikývne. „A ty nechceš jet.“
„Chci. Potřebuje mě. Jenom mám pocit, že když se tam vydám,
nebudu se moct nikdy vrátit zpátky. Všechno se změní. Chápeš?“
„Aha.“ Upřeně se mi dívá do tváře, jako by z ní četla. „Opouštíš
nějakého kluka.“
Té prostě nic neujde, dokonce ani teď ne. „Tak nějak.“
„Láska je nádherná věc,“ poznamená mamka. „Ale taky je s ní
sakra svízel.“
Překvapeně se zasměju. Moje máma právě zaklela. Nikdy jsem od
ní opravdickou kletbu neslyšela. Vždycky mi říkala: Mladé dámy
neklejí. Je to nedůstojné.
„Vypadá to, že s ní máš svoje zkušenosti,“ utahuju si z ní. „Proto
jsi sem přišla přemýšlet? Kvůli nějakému muži?“
Dívám se, jak pečlivě volí slova, než mi odpoví: „Dostala jsem
nabídku k sňatku.“
„Páni!“ vyhrknu a máma se tiše zasměje. „To je vážný.“
„Ano,“ broukne, „to je.“
„Takže tě požádal o ruku?“ Ty bláho. Určitě mluví o tátovi. Snaží
se rozhodnout, jestli se za něj provdá, nebo ne.
Máma přikývne a upírá přitom oči do dálky, jako by se jí v mysli
vynořila nějaká sladkobolná vzpomínka. „Včera večer.“
„A ty jsi mu řekla…“

245
 „Řekla jsem, že si to musím rozmyslet, a on odpověděl, že jestli si
ho chci vzít, setkáme se dnes při západu slunce.“
Tiše hvízdnu a na mámině tváři se objeví bolestný úsměv. Nedá mi
to a zeptám se: „Takže je to spíš ano, nebo ne?“
„Spíš ne.“
„Ty ho… nemiluješ?“ Mámina slova mi vyrazí dech. Mluvíme tu o
mojí budoucnosti. V sázce je celý můj život a ona se chystá tátu
odmítnout? Máma skloní hlavu a zadívá se na své ruce, na prsteníček,
na kterém zřetelně schází nádherný zásnubní prsten. „Ne že bych ho
nemilovala, ale připadá mi, že mě nežádá o ruku z těch správných
důvodů.“
„Nech mě hádat. Jsi v balíku a on si tě chce vzít pro peníze.“
Mamka se ironicky pousměje. „Ne. Chce si mě vzít, protože chce,
abych mu porodila dítě.“
Dítě, jednotné číslo. Máma netuší, že jí osud naplánoval ještě
Jeffreyho.
„A ty nechceš mít děti?“ zeptám se o něco vyšším hlasem než
normálně.
Zavrtí hlavou. „Mám děti ráda, jenom nevím, jestli chci mít nějaké
vlastní. Hrozně bych se o něj bála. Nechci někoho tolik milovat a pak
ho ztratit.“ Zadívá se přes údolí na obzor, celá v rozpacích, že toho na
sebe tolik prozradila. „Nevím, jestli bych v takovém životě mohla být
šťastná. Být ženou v domácnosti a matkou, to není pro mě.“
Odmlčíme se a já se snažím přijít na nějaký pádný argument a jako
zázrakem mě jeden napadne. „Třeba by ses neměla ptát, jestli budeš
jako jeho žena šťastná, ale jestli, když se za něj provdáš, budeš moct
být takovým člověkem, jakým se chceš stát. Na štěstí se díváme jako
na něco, co si můžeme brát, ale většinou závisí na tom, jestli jsme
spokojení s tím, co máme, a s tím, kým jsme.“
Konečně můžu zúročit hodiny strávené na semináři štěstí.
Máma se na mě zkoumavě zahledí. „Kolik že ti je?“
„Osmnáct. Kolik je tobě?“ zazubím se na ni, protože odpověď už
znám. Stihla jsem si to spočítat. Když ji táta požádal o ruku, bylo jí
devadesát devět.
Zrudne. „O něco víc než tobě.“ Povzdechne si. „Nechci se stát
někým jiným prostě jenom proto, že se to ode mě očekává.“
246
 „Tak to nedělej. Staň se něčím víc,“ poradím jí.
„Prosím?“ zeptá se.
„Staň se něčím víc, než co od tebe očekávají druzí. Hoď to za
hlavu a zvol si vlastní poslání.“
Při slově poslání si mě máma podezíravě změří. „Kdo jsi?“
„Clara,“ odpovím. „Už jsem ti to řekla.“
„Ne.“ Vstane a přejde k okraji převisu. „Kdo jsi doopravdy?“
Postavím se a zadívám se jí přímo do očí. Přišel čas vyložit karty na
stůl, pomyslím si. Polknu.
„Jsem tvoje dcera,“ řeknu. „Jo, pro mě je taky divný vidět tě tady,“
pokračuju, zatímco máma v obličeji zbledne jako stěna. „Kolikátého je
dnes? Chci se tě na to zeptat od chvíle, co jsem uviděla tvoje
oblečení.“
„Desátého července,“ odpoví užasle. „1989. Na co si to hraješ?
Kdo tě poslal?“
„Nikdo. Víš, chyběla jsi mi a pak jsem se omylem přenesla v čase.
Táta mi řekl, že tě znovu uvidím, až to budu nejvíc potřebovat. Asi tím
myslel tohle.“ Udělám krok jejím směrem. „Vážně jsem tvoje dcera.“
Máma zavrtí hlavou. „Přestaň s tím. To není možné.“
Rozhodím rukama a pokrčím rameny. „Ale jsem tady.“
„Ne,“ vydechne mamka, ale neunikne mi, že zkoumá můj obličej
úplně novým způsobem. Všímá si mého nosu, tvaru mé tváře, obočí a
uší. V jejích očích zachytím určitou nejistotu, kterou vystřídá panika.
Dostanu strach, že třeba skočí ze skály a uletí přede mnou.
„Tohle je nějaký trik,“ namítne.
„Fakt? A co se jím asi snažím dosáhnout?“
„Chceš, abych…“
„Si vzala tátu?“ doplním. „Myslíš si, že tě Michael, můj otec,
nebeský anděl a tak dál, chce vlákat do manželství, o který nestojíš?“
Povzdechnu si. „Poslyš, já vím, že je to šílený. Mně to taky připadá
divný, jako bych mohla každým okamžikem zmizet, protože se nikdy
nenarodím, což by bylo fakt blbý, jestli chápeš, co myslím, ale mně to
je ze srdce jedno. Jsem ráda, že tě vidím. Chyběla jsi mi. Hrozně.
Nemůžem si prostě… o tom promluvit? Mám se narodit 20. června
1994.“ Pomalu udělám další krok její směrem.
„Mlč,“ zarazí mě zostra.
247
 „Nevím, jak tě mám přesvědčit.“ Zastavím se a zauvažuju nad tím.
Pak zvednu ruce. „Máme stejné ruce,“ řeknu. „Podívej. Úplně stejné.
Tvůj prsteníček je o něco delší než ukazováček, vidíš? Můj taky.
Vždycky jsi vtipkovala, že to je znak vysoké inteligence. A přes pravou
ruku se mi táhne vodorovná tlustá žíla, která podle mě vypadá trochu
divně, ale ty ji máš taky. Takže asi jsme divné jedna jako druhá.“
Máma se upřeně dívá na své ruce.
„Asi bych si měla sednout,“ usoudí a ztěžka se sveze na kus skály.
Dřepnu si vedle ní.
„Clara,“ zašeptá. „Jaké máš příjmení?“
„Gardnerová. Myslím, že si táta tohle jméno vybere jako své lidské
příjmení, ale vlastně to nevím jistě. Mimochodem, Clara byla
nejpopulárnější dívčí jméno tak kolem roku 1910, ale pak už moc ne.
Takže díky.“
Máma potlačí úsměv. „Mně se to jméno líbí.“
„Mám ti prozradit svoje druhé jméno, nebo na něj přijdeš sama?“
Mamka si přitiskne prsty na rty a nevěřícně zavrtí hlavou.
„Takže,“ spustím, protože slunce už se povážlivě sklání k obzoru a
máma bude muset brzy jít, „ne že bych tě do něčeho chtěla tlačit,
kdepak, ale myslím, že by sis ho měla vzít.“
Máma se chabě zasměje.
„Miluje tě. Ne kvůli mně. Nebo proto, že mu to Bůh nařídil. Ale
pro tebe samotnou.“
„Ani nevím, jak být matka,“ zamumlá máma. „Vychovávali mě v
sirotčinci. Nikdy jsem neměla mámu. Stojím jako matka vůbec za
něco?“
„Jsi ta nejlepší máma. Vážně. Neříkám to jenom proto, abych tě
přesvědčila, ale protože jsi doopravdy nejúžasnější máma na světě.
Všichni moji kamarádi jsou bez sebe závistí, protože jsi tak senzační.
Ostatní mámy vedle tebe blednou.“
Máma se pořád mračí. „Jenže tě neuvidím dospět. Umřu.“
„Ano. A to je zlý, ale i tak bych tě nevyměnila za někoho, kdo bude
žít do tisíce let.“
„Nebudu tu pro tebe.“
Položím dlaň na její ruku. „Zato teď tu jsi.“

248
 Mamka zlehka přikývne, polkne, otočí mou dlaň v ruce a
prohlédne si ji.
„Neuvěřitelné,“ vydechne.
„To mi povídej.“
Chvíli zůstaneme mlčky sedět a potom mě máma vybídne:
„Vyprávěj mi o svém životě. Pověz mi o té cestě, na kterou se
chystáš.“
Hryznu se do rtu. Mám strach, že když jí o budoucnosti prozradím
příliš mnoho, naruší to kontinuitu prostoru a času nebo něco na ten
způsob a způsobím zkázu vesmíru. Když to vysvětlím mámě, dá se do
smíchu.
„Celý život vidím do budoucnosti,“ poví mi. „A ta podle mých
zkušeností funguje na základě paradoxu. Zjistíš, že se něco má stát, a
pak to uděláš, protože víš, že k tomu má dojít. Ze stejného principu
vychází otázka, co bylo dřív – slepice, nebo vejce?“
Tohle vysvětlení mi bohatě stačí. Povím jí všechno, co stihnu.
Řeknu jí o své vizi, o Christianovi a požáru, o hřbitově a polibku.
Vyprávím jí o Jeffreym a dost ji tím překvapím, protože ji nikdy
nenapadlo, že by mohla mít víc než jedno dítě.
„Syn,“ vydechne. „Jaký je?“
„Hodně se podobá tátovi. Je vysoký, silný a posedlý sportem. A
dost se podobá i tobě, protože je tvrdohlavý jako mezek.“
Máma se usměje a já v jejím nitru zachytím záchvěv štěstí, když si
představí Jeffreyho, syna, který jako by z oka vypadl svému otci. Dál
na ni chrlím, jak Jeffreymu jeho vize zpackala život, jak utekl z
domova, žil v našem starém domě, randí se zlou Triplare a jak ho teď
nemůžu najít. Mamka okamžitě zvážní.
Nakonec jí vyprávím o Angele, Phenovi a Webovi, o tom, co se
přihodilo v Podvazku, a jak si začínám myslet, že v mém poslání jde ve
skutečnosti o Angelu.
„Co máš udělat, abys ji zachránila?“ zeptá se máma.
„Dá se říct, že jsem se spolčila s ďáblem.“
„S kým?“
„Se Samjeezou.“
Mamka sebou škubne, jako bych jí vrazila facku. „Ty ho znáš?“
„Považuje se za rodinného přítele.“
249
 „Co po tobě chce?“ zeptá se máma zamračeně.
„Příběh. O tobě. Nevím, o co mu vlastně jde. Je tebou úplně
posedlý.“
Máma si začne v zamyšlení jemně kousat špičku palce. „Jaký
příběh?“
„Vzpomínku. Jakoukoli, při které si tě bude moct představovat
živou. Bude to jako nový přívěsek na tvém náramku.“ Máma se zatváří
překvapeně a já pokračuju: „Ten jsi mi dala a já ho Samjeezovi vrátila v
den tvého pohřbu. Je to složitý. Potřebuju nějaký příběh. Ale
nenapadá mě žádný dost dobrý.“
Mámin pohled je zamyšlený. „Povím ti příběh,“ pronese tiše.
„Takový, který se mu bude líbit.“
Zhluboka se nadechne a zahledí se na stromy za námi. „Jak jsem
už řekla, kdysi jsem byla zdravotní sestra. Za první světové války jsem
pracovala ve Francii, kde jsem jednoho dne potkala jistého novináře.“
„U rybníka,“ dodám. „Když jsi byla ve spodním prádle.“
Užasle na mě vykulí oči.
„Taky mi vyprávěl pár příběhů.“
Mámu při tom pomyšlení polije stud, ale pokračuje ve vyprávění:
„Svým způsobem se z nás stali přátelé. Vlastně víc než to. Nejdřív
jsem si myslela, že je to pro něj jenom hra a chce vyzkoušet, jestli mě
dokáže získat, ale jak šel čas, náš vztah přerostl… v něco víc. Cítila
jsem to já i on.“
Mamka se odmlčí a těká očima po obzoru, jako by po něčem
pátrala, ale bezvýsledně.
„Jednou v noci Skopčáci vybombardovali nemocnici.“ Krátce
stiskne rty. „Vypukl požár. Všichni byli…“ Na okamžik zavře oči a
hned je znovu otevře. „Mrtví. Zoufale jsem se snažila dostat pryč.
Všude kolem zuřil požár. Plameny byly všude, kam jsem se podívala, a
Sam najednou přijel na koni, zavolal na mě a podal mi ruku. Stiskla
jsem ji a nechala ho, aby mě posadil za sebe. Odvezl mě z toho místa.
Noc jsme strávili ve staré kamenné stáji poblíž Saint-Céré.
Napumpoval vodu, přiměl mě sednout si, umyl mi z tváře saze a krev
a pak mě políbil.“
Polibky ve stáji. Máme to v rodině.

250
 Jenže já vím, že Samjeezu touhle historkou neuspokojím. Už ji zná
a má na ni připomínku v podobě přívěsku ve tvaru koně.
„Políbil mě už předtím,“ pokračuje máma. „Jenže v tu noc se jaksi
všechno změnilo. Mluvili jsme spolu až do východu slunce. Konečně
se mi přiznal, co je zač, i když jsem už dávno uhádla, že je anděl.
Vycítila jsem to v okamžiku, kdy jsme se poprvé setkali. V té době
jsem s anděly nechtěla mít nic společného, a tak jsem se ho snažila
ignorovat.“
„Chápu,“ řeknu s úsměvem. „S anděly může být sakra svízel…“
Koutky úst jí cuknou a v očích se jí zablýsknou jiskřičky, ale rychle
zase zvážní. „Jenže on nebyl jen tak nějaký anděl. Pověděl mi o svém
pádu a o tom, proč k němu došlo. Ukázal mi svá černá křídla a přiznal
se, že se mě pokoušel svést, protože Pozorovatelé usilují o potomky s
andělskou krví.“
„Týjo. On takhle přiznal barvu?“
„Zuřila jsem,“ vzpomíná mamka. „Právě před tím jsem celý život
utíkala. Jednu jsem mu vrazila a on mě chytil za zápěstí a poprosil mě o
odpuštění. Řekl, že mě miluje, a požádal mě, jestli bych mohla jeho
lásku opětovat.“
Máma se znovu odmlčí. Jsem jejím vyprávěním dočista ohromená.
Dokážu si tu příhodu živě představit. Mamčiny vzpomínky mi proudí
do hlavy spolu s jejími pocity. Samjeezovy prosící oči, upřímné, plné
zármutku a lásky. Tón jeho hlasu, když jí tiše řekl: „Vím, že jsem
troska. Mohu však doufat, že mě jednou budeš milovat?“
Zajíknu se. „Ty jsi lhala.“
„Ano. Řekla jsem mu, že mi na něm nikdy nezáleželo a že už ho
nechci nikdy znovu vidět. Jen se na mě dlouze podíval a beze slova
zmizel. O té noci jsem nikdy nikomu neřekla, i když mám pocit, že
Michael o ní ví stejně, jako ví o všem ostatním. Až doteď jsem o tom
ale nemluvila.“
Mamka si oddechne, jako by se právě zbavila těžkého břemene.
„Tak tady máš svůj příběh. Lhala jsem.“
„Záleželo ti na něm,“ řeknu opatrně.
„Milovala jsem ho,“ zašeptá. „Nějakou dobu byl celým mým
světem. Milovala jsem ho k zbláznění.“

251
 A on teď miluje k zbláznění tebe, řeknu v duchu. S důrazem na
zbláznění.
Mamka si odkašle a dodá: „Je to dávná historie.“
Obě si ovšem uvědomujeme, že čas umí být pěkně nevyzpytatelná
veličina.
„Musí to být pro tebe nepříjemné,“ usoudí máma, když vidí, jak se
mračím, „slyšet, že jsem milovala jiného muže než tvého otce.“
„Ale já vím, že tátu miluješ.“ Vzpomínám si na to, jak se k sobě
chovali během máminých posledních dnů. O síle a upřímnosti jejich
lásky se nedalo pochybovat. Usměju se na mamku a šťouchnu ji
ramenem. „Miluješ ho. A móóóc.“
Mamka se zasměje a oplatí mi drcnutí. „Dobře, dobře, vezmu si
ho. Po našem setkání už bych ho mohla jen těžko odmítnout.“
Zničehonic se prudce nadechne. „Musím letět,“ řekne a vyskočí jako
Popelka, která se bojí, že propásne ples. „Mám se s ním setkat.“
„Na pláži v Santa Cruz,“ doplním ji.
„O tom jsem ti taky pověděla?“ zeptá se. „Co mu mám říct?“
„Jenom mu dej pusu,“ poradím jí. „A teď utíkej, nebo přijdeš
pozdě a já přestanu existovat.“
Máma přejde k okraji převisu a roztáhne křídla. Překvapí mě, jak
jsou šedá, když v době, kdy jsem ji důvěrně znala, byla sněhově bílá.
Pořád jsou krásná, jenom šedá. Odrážejí máminu nerozhodnost a
pochyby.
Mamka zaváhá.
„Rychle,“ popoháním ji.
V očích se jí zalesknou slzy. Nechci tě opustit, poví mi v duchu.
Neboj, mami, odpovím a poprvé od chvíle, co jsem tady, jí řeknu
„mami“. Znovu se uvidíme.
Usměje se, pohladí mě po tváři, pak se otočí a vzlétne. Vítr, který
se zvedne od jejích křídel, mi odfoukne vlasy dozadu. Dívám se, jak se
mamka nese vzduchem směrem k oceánu. K pláži, kde čeká můj táta.
Utřu si oči, a když znovu zvednu hlavu, vidím, že jsem se ocitla zpátky
v přítomnosti, jako by celé tohle odpoledne byl jenom nádherný sen.

252
 19
VLAK NA JIH
Za dvě minuty půlnoc.
Tentokrát doopravdy.
Vize mě nedokázala připravit na šílenou osudovost téhle chvíle.
Připadá mi, jako bych měla vyskočit z kůže. Každičké poskočení
vteřinové ručičky na hodinkách je jako elektrický náboj, který mnou
probíhá stále dokola.
Zvládnu to, přesvědčuju se a pohrávám si se zipem své černé
mikiny.
Tik tak.
Tik tak.
Přijede a zase odjede vlak mířící na sever. Samjeeza dorazí, uvelebí
se na lampě a zakráká na mě.
Jenže Christian tu není.
Pomalu se otočím dokola. Hledám ho. Zkoumám pohledem každé
prázdné místo, každičký stín a doufám, že ho někde zahlédnu, ale není
po něm ani vidu ani slechu.
Takže nepřijde.
Na chvíli mám pocit, že mě strach dočista stráví.
„Krá,“ připomene se vrána netrpělivě.
Je půlnoc.
Musím jít. S Christianem, nebo bez něj.
Otočím se k chodníku vedoucímu přes koleje, a co noha nohu
mine, se vydám na protější stranu. Srdce mi tluče jako srdce
vyděšeného králíka a div že nelapám po dechu.
Za kolejemi se Samjeeza promění v muže. Zdá se být potěšený
sám sebou, vzrušený, jako lišák, co se dostal do kurníku. V jeho očích

253
zachytím zlovolný záblesk. Při pohledu na padlého anděla mi po těle
naskáče husí kůže.
„Krásná noc na dalekou cestu,“ poznamená Samjeeza a rozhlédne
se. „Řekl jsem ti, ať si přivedeš přítele.“
„Vy máte nějaké přátele, kteří by se kvůli vám vydali do pekla?“
zeptám se a snažím se, aby se mi přitom netřásl dolní ret.
Samjeeza si mě změří pronikavým pohledem. „Ne.“
Nemá přátele. Nemá nikoho.
Sykne, jako bych ho zklamala. „Bez někoho, kdo by tě jistil, to
nepůjde.“
„Mohl byste mě jistit vy,“ navrhnu a podívám se mu do očí.
Samjeeza zvedne koutek úst a nakloní se ke mně. Sice se mě
nedotkne, ale je dost blízko na to, aby mě ovinul závoj žalu, který ho
neustále obestírá. Hluboká, srdcervoucí agónie, jako by všechna krása
a světlo v tomhle světě povadly a odumřely a rozpadly se mi v rukách
v prach. Nemůžu dýchat, nedokážu myslet.
Jak se k téhle bytosti máma dokázala třeba jenom přiblížit? I když
ona vlastně neměla takové empatické schopnosti jako já. Nepoznala
by, jak temný a ledově mrazivý ve skutečnosti je ve svém nitru. Jak je
rozpolcený.
„Opravdu se k tomuto chceš připoutat?“ zeptá se mě Samjeeza
hlubokým hlasem.
Ustoupím před ním, a když se dokážu znovu nadechnout, z úst mi
vyklouzne vzlyk. Jako by mě právě škrtil.
„Ne,“ špitnu a otřesu se.
„To jsem si myslel,“ prohlásí Samjeeza. „Co se dá dělat.“ Zahledí
se na koleje mizející v dálce a já zaslechnu tichounký pískot
přijíždějícího vlaku. „Asi to tak bude lepší,“ usoudí.
Propásnu svou jedinou příležitost.
„Počkej!“
Otočím se a vidím, jak přes koleje utíká Christian v černé flísové
bundě a šedých riflích. Oči má vytřeštěné a ochraptělým hlasem volá:
„Jsem tady!“
Z celého srdce si oddechnu. Neodolám a musím se usmát. Když
Christian doběhne ke mně, padneme si do náručí. Chvíli se tiskneme v
objetí a jeden druhého častujeme tichým: „Promiň.“
254
 „Jsem tak ráda, že jsi tady.“
„Nemohl jsem tě v tom nechat.“
„Nemusíš to dělat.“ Někdy to říkáme nahlas, někdy zase v duchu.
Samjeeza si odkašle a my se pustíme a zadíváme se na něj.
Samjeeza kývne na Christiana.
„Kdo je to?“ zeptá se. „Viděl jsem, jak se kolem tebe motá jako
zamilovaný blázen. Je jedním z Nephilim?“
Christian se prudce nadechne. Ještě nikdy se se Samjeezou
nesetkal. Nikdy se neocitl tak blízko Černokřídlého. Na okamžik se
ptám sama sebe, jestli se nespletl s tím, že ve vizi viděl Asaela. Asael a
Samjeeza si jsou dost podobní na to, aby je dokázal zaměnit. Možné to
je. Tohle by klidně mohla být jeho vize.
Vzmůžu se na: „Je to přítel.“ A uchopím Christiana za ruku. V tu
ránu se cítím silnější, vyrovnanější a soustředěnější. Dokážeme to.
„Řekl jste, že potřebuju přítele, a tady je. Můžete nás teda odvést za
Angelou?“
„Nezapomněla jsi na něco?“ odpoví Samjeeza. „Co má odměna?“
Jaká odměna? uhodí na mě v duchu Christian. Claro, jaká odměna? Co
jsi mu slíbila?
„Nezapomněla jsem.“
Vlak je tady. Na lokomotivě září červené světlo. Blíží se k nám.
Musím pohnout.
„Mám pro vás příběh,“ řeknu mu, „ale radši vám ho ukážu.“
Zvednu volnou ruku a dotknu se jeho tváře. Je hladká a chladná,
nelidská. Jeho žal mě zahltí a Christian vyjekne, když k němu skrz můj
dotyk pronikne ozvěna andělova zármutku, ale já ji odrazím, stisknu
Christianovu ruku silněji a soustředím se na dnešek, na hodinu, kterou
jsem strávila s mámou na vrcholu Buzzards Roost. Vyšlu svou
vzpomínku do Samovy šokované a otevřené mysli – mámin hlas
vyprávějící příběh, vítr, který se jí opírá do dlouhých kaštanových
vlasů, to, co prožívala, když mi to líčila, teplý, měkký stisk její ruky a
konečně její vlastní slova:
Lhala jsem.
Milovala jsem ho.
Samjeeza sebou trhne. Dostal víc, než čekal. Cítím, jak se pod mou
dlaní začíná třást. Ustoupím a odtáhnu ruku.
255
 Spolu s Christianem vyčkáváme, co Černokřídlý udělá. Vlak, který
právě vjíždí do stanice, se liší od toho, co odjel na sever. Je špinavý od
hlíny nebo sazí nebo něčeho černého a odporného, takže nedokážu
přečíst slova na straně soupravy. V oknech se tísní temné stíny. Šediví
lidé, pochopím. Na cestě do podsvětí.
Sam stojí naprosto nehnutě se zavřenýma očima, jako kdybych ho
proměnila v kámen.
„Same…“ připomenu mu, „měli bysme jít.“
Černokřídlý otevře oči. Svraští obočí a na čele se mu objeví vrásky,
jako by ho sžírala pronikavá bolest. Změří si mě a Christiana, jako by
už nevěděl, co si s námi počít. Jako by se na posední chvíli rozmyslel.
„Jste si naprosto jistí, že to chcete podstoupit?“ zeptá se nakřáplým
hlasem. „Když do tohoto vlaku jednou nasednete, není cesty zpět.“
„Proč musíme jet vlakem?“ zeptá se Christian impulzivně.
„Nemůžete nás tam odvést stejně jako tehdy Claru a její matku?“
Zdá se, že Samjeeza se stihl trochu sebrat.
„Pokud bych takto vynaložil energii, vzbudil bych tím nežádoucí
pozornost a mohli by nás vystopovat. Ne, musíte se vydat na cestu do
hlubin stejně jako všichni obyčejní zatracenci tohoto světa lodí, vozem
nebo vlakem.“
„Dobře,“ souhlasí Christian stísněně. „Tak teda jedem vlakem.“
Seš si jistý? zeptám se ho neslyšně a podívám se mu do očí.
Půjdu s tebou kamkoli, odpoví.
Obrátím se zpátky k Samovi. „Jsme připravení.“
Sam přikývne.
„Pozorně mě poslouchejte. Zavedu vás k vaší přítelkyni. Zařídil
jsem, aby ve stanovený čas byla na určitém místě, a vy ji musíte
přesvědčit, aby s vámi odešla.“
„Přesvědčit ji?“ ozve se zase Christian. „Copak nebude štěstím bez
sebe, že odtamtud může vypadnout?“
Samjeeza si ho nevšímá. Soustředí se na mě. „Nemluvte na nikoho
jiného kromě té dívky.“
Co? To si myslí, že se zakecám s prvním člověkem, na kterého tam
narazím?
„Žádný problém,“ řeknu.

256
 „Na nikoho,“ zopakuje zostra, hlasitě, aby přehlušil motor vlaku,
který před námi zpomaluje a brzdí. „Nezvedejte hlavu. Nikomu se
nedívejte do očí.“ Krátce pohlédne na Christiana. „Snažte se udržovat
fyzický kontakt. Ovšem jakýkoli projev náklonnosti nebo vztahu mezi
vámi vzbudí pozornost a o tu nestojíte. Držte se v mé blízkosti, ale
nedotýkejte se mě. Nedívejte se přímo na mě. Nemluvte na mě na
veřejnosti. Pokud mám s vámi zůstat, musíte dělat všechno přesně, jak
a kdy vám řeknu, bez otázek. Rozumíte?“
Mlčky přikývnu.
Vlak s rachocením zastaví. Samjeeza vytáhne z kapsy dvě zlaté
mince a upustí mi je do dlaně se slovy: „Za odvoz.“ Jednu minci
podám Christianovi.
„Tvoje vlasy,“ zašeptá Christian a já si přetáhnu přes hlavu kapuci.
Dveře se se zasyčením otevřou.
Přistoupím blíž ke Christianovi, až se dotýkáme rameny, zhluboka
se nadechnu – plíce se mi v tu ránu naplní zatuchlým, olejem nasáklým
vzduchem – a pustím jeho ruku. Společně následujeme Samjeezu do
vagónu. Dveře se za námi zavřou. Už není cesty zpět.
Je to tady.
Vydáváme se do pekla.

Ve vagónu je tma. Okamžitě se mě zmocní nepříjemný stísněný pocit.

Špinavé stěny jako by se přibližovaly a stahovaly kolem nás, aby nás
uvěznily. Tomu jen nahrává skutečnost, že je kolem nás napěchovaná
spousta lidí připomínajících stíny. Jsou nehmotní jako duchové –
někdy dost nehmotní na to, abych viděla přímo skrz ně, jindy se
vzájemně překrývají na jednom místě. Čas od času některý zasténá,
jakýsi muž hrozně zakašle, další žena pláče. Nad hlavami nám bliká
rudé světlo, které bzučí jako vzteklý hmyz. Za oknem není vidět nic
než tma, jako bychom projížděli nekonečným tunelem.
Bojím se. Chci popadnout Christiana za ruku, ale nemůžu.
Ostatním by to neuniklo. Nesmíme přitahovat pozornost. To je to
poslední, o co stojíme. Tak jen sedím se skloněnou hlavou a s očima
upřenýma do podlahy a srdce mi o překot vyděšeně buší. Sem tam se
nohou dotknu Christianovy a v tu chvíli mi v těle zapulzuje jeho
vlastní úzkost a strach, který se smísí s mou hrůzou, až nedokážu
257
rozlišit své pocity od jeho. Vlak se otřásá a pohupuje. Vzduch uvnitř je
těžký, dusný a chladný, jako bychom se nacházeli pod vodou a
pozvolna mrzli, až se z nás stanou pevné kusy nicoty. Mám co dělat,
abych se nerozklepala.
Mám strach, to jo, ale taky jsem odhodlaná. Zvládneme to.
Provedeme ten nesplnitelný úkol, který nás čeká. Zachráníme Angelu.
V ten okamžik jsem z celé duše vděčná, že s sebou mám
Christiana. Je tady – můj parťák, můj nejlepší přítel.
Nejsem na všechno sama.
Kdybych teď u sebe měla deník vděku, zapsala bych to do něj
velkými písmeny.
Vlak zastaví a nastoupí další lidé. Vagónem projde muž v černé
uniformě, který od nás vybere zlaté mince. Zajímalo by mě, kde je
vzali ti šedí lidé. Jestli existuje někde ve světě automat na mince pro
nebožtíky, nebo jim je někdo dá, jako by mince byla metafora pro to,
co si lidé chtějí odnést z jednoho života do druhého, a až teď ji dávají
průvodčímu v černé uniformě. Někteří ji předávají dost neochotně.
Jeden muž tvrdí, že žádnou minci nemá, a tak ho na další zastávce
průvodčí v černém popadne za ramena a vyhodí z vlaku. Co s ním teď
bude? ptám se v duchu. To existuje ještě horší místo než peklo?
Všimnu si, že se průvodčí Samjeezovi zdaleka vyhýbá a na nic se
ho nevyptává.
Na třetí zastávce Samjeeza zamíří ke dveřím. Krátce na mě
pohlédne, dá mi tak signál, a vystoupí. Christian a já vstaneme a
prodereme se davem šedivců. Pokaždé když se o některého silněji
otřu, pocítím výboj podivného syrového a odpudivého pocitu
spojeného s nenávistí, ztracenou láskou, hořkostí, nevěrou,
vraždou… Když vystoupíme na perón, konečně se můžu znova
nadechnout. Snažím se nenápadně poohlédnout po Samjeezovi a
najdu ho pár stop od nás. Vypadá tu jinak. Jeho lidskost se vytrácí a on
je každým okamžikem větší a hrozivější. Černá barva jeho pláště ostře
kontrastuje se šedí, která ho obklopuje.
Kde to jsme? zeptá se Christian v mé mysli. Vypadá to tu povědomě.
Rozhlédnu se a v tu ránu poznám, že jsme v Mountain View.

258
 Budovy vypadají celkem podobně. Až na to, že se mezi nimi plazí
hustá, chladná mlha a scházejí tu barvy, jako bychom vstoupili na
scénu v hororovém filmu v černobílé televizi.
Podívej se na ně, řekne Christian a v duchu se zachvěje odporem.
Šedivci procházejí kolem nás se sklopenými hlavami. Některým po
tvářích kanou černé slzy, jiní se zuřivě škrábou, až mají ruce a krky
rozedřené a plné rýh od nehtů, další mumlají, jako by s někým mluvili,
ale mezi sebou navzájem neutrousí ani slovo. Nechají se unášet
mořem své samoty a ze všech stran se na ně tisknou další lidé jako oni.
Nikdo jedinkrát nezvedne hlavu.
Odchází, upozorním Christiana, když Samjeeza vykročí pryč ulicí,
která by na zemi byla Castro Street. Pár vteřin počkáme a pak se
pustíme za ním. Nenápadně vsunu dlaň pod lem Christianova rukávu.
S povděkem vnímám teplo jeho prstů, vůni kolínské, kterou cítím jen
matně v dusivé směsi pachů tvořené výfukovými plyny, kouřem
vyhaslého ohně a zatuchlou plísní.
Peklo vážně smrdí.
Ulice je plná prázdných aut. Nikdo tudy neprojíždí, jen masa lidí
kráčí po chodníku a žádný z nich nevkročí na silnici. Když k nim
Samjeeza dojde, ustoupí mu z cesty, a když prochází kolem, občas se
ozve čísi nářek. Na rohu ulice stojí černý sedan. Když k němu
dojdeme, řidič vystoupí a otevře Samjeezovi dveře. Není jako šedivci,
připomíná průvodčího z vlaku mrtvých a stejně jako on má uniformu:
černý oblek šitý na míru a řidičskou čepici s oblou lesklou krempou.
Nezírej na něj, varuje mě Christian. Skloň hlavu.
Kousnu se do rtu, protože teď vidím, že řidič nemá oči ani ústa,
jenom hladkou kůži, která se mu táhne od nosu po bradu, a v místě,
kde by měly být oční důlky, mu zeje dvojice mělkých prohlubní. I tak
se ale zdá, jako by si nás prohlížel, když zůstaneme stát za Samjeezou,
a beze slov se zeptá:
Kam to bude?
„Beru ty dva k Asaelovi pro označení,“ odpoví Samjeeza. Položí si
prst na rty a dá nám jasně na srozuměnou: Ten muž nemluví, ale slyší.
Buďte zticha.
Řidič krátce přikývne.

259
 Zachytím příval úzkosti v Christianově mysli, když zaslechne
Asaelovo jméno, jako by jeho tělem proběhla vlna adrenalinu. Může
to být past a my si to rázujeme přímo do ní.
Technicky vzato se do ní necháme odvézt, pokusím se zlehčit situaci, ale
Christian nemá čas odpovědět, protože mu Samjeeza položí ruku
doprostřed zad a strčí ho na zadní sedadlo. Vlezu za Christianem a
Samjeeza vklouzne vedle mě a jeho rameno se dotkne mého. Líbí se
mu ten lehký dráždivý dotek, má člověčí vůně i to, jak mám strachem
pootevřenou pusu. Zamlouvá se mu, jak mi z ohonu vyklouzl pramen
vlasů a svezl se mi zpod kapuce a teď prozařuje bezbarvý svět svou
čistou bělostí.
Přitisknu se ke Christianovi, který počká, až Samjeeza zavře dveře
auta, a obejme mě jednou rukou, abych mu mohla položit hlavu na
rameno a odtáhnout se od Černokřídlého.
Chrabrý rytíř, i když bez bílého koně, poznamená v duchu na jeho
adresu Sam. Kdo že jsi? Myslel jsem si, že miluje jiného.
Christian zatne zuby, ale neodpoví.
Rychle projíždíme pekelnou verzí centra Mountain View, kolem
Church Street a Mercy Street, mineme radnici, před kterou čeká fronta
šedých lidí. Za oknem se míhají obchody a restaurace, některé
zabedněné, jiné otevřené, kde se lidé osaměle krčí u stolů nad miskami
neidentifikovatelného jídla. Dorazíme na rádoby El Camino Real,
hlavní ulici, která spojuje všechna městečka mezi San Franciscem a
San José, a zabočíme na jih, přitom ale na silnici žádné další auto
nepotkáme.
Překvapuje vás peklo? zeptá se Samjeeza neslyšně. Jeho vnitřní hlas
má v sobě zvláštní osten, který pálí jako pachuť, kterou zanechává v
ústech hořké sousto.
Asi bych nečekala, že tu budou restaurace a obchody.
Je to odraz země, odpoví Samjeeza. Co existuje na zemi, naleznete víceméně
i zde.
Takže všichni tihle lidé tu jsou uvěznění? Ukážu z okýnka na zástupy
šedivců, kteří se prodírají ulicemi. Zdá se, že neustále někam míří,
přitom ale působí, jako by bloudili bez jakéhokoli cíle.

260
 Uvězněni? Kdepak, jsou tu ponecháni. Většina z nich nemá ani tušení, že jsou
v pekle. Zemřeli a doputovali na toto místo, protože jsou přesvědčeni, že zde mají
být. Mohli by odejít, kdykoli by chtěli, ale oni to nikdy neudělají.
Proč ne?
Protože nechtějí opustit to, co je sem v první řadě přivedlo.
Odbočíme na parkoviště a auto se zaskřípěním kol zastaví.
Pamatujte, co jsem vám řekl, upozorní nás Samjeeza. Nemluvte s nikým
kromě vaší přítelkyně, a pouze až vám to dovolím.
Řidič otevře dveře a my vystoupíme. Když uvidím, kde jsme,
sykavě se nadechnu.
Tetovací salón.
Samjeeza nás postrčí k budově, pak otevře dveře a podrží je,
abychom vstoupili dovnitř. Všechno je černobílé. Kožená pohovka
má barvu tmavého šedého uhlu a velký neonový nápis TATTOO září
pronikavě bíle, až mě bodá do očí. Vzory na stěnách se zatřepetají v
náhlém závanu větru, který se nám nese v patách, jako vyplašení ptáci.
Podlaha je špinavá. Lepí se mi k ní boty a pod podrážkami mi skřípe
štěrk. Na chvíli se zastavíme u přepážky a čekáme. V barelu s vodou
vypluje na hladinu bublina: šedá voda v šedé nádrži.
Vtom z nitra budovy zazní tlumený výkřik.
Zezadu se vynoří nějaký muž, drobný, hubený černoch s
vyholenou hlavou. Anděl, napadne mě, i když se nepodobá žádnému z
andělů, které jsem kdy viděla. Když nás muž uvidí, zvedne překvapeně
neexistující obočí.
„Samyazo,“ řekne a na pozdrav ukloní lesklou hlavu.
„Kokabele.“ Samjeeza ho pozdraví asi jako král, který bere
milostivě na vědomí dvorního šaška.
„Čemu vděčím za tu poctu?“ zeptá se Kokabel.
„Přivedl jsem bratrovi tyto dva. Patří k padlým.“
Christiana stojí veškeré sebeovládání, aby se nevrhl ke dveřím a
neodvlekl mě s sebou. Nenápadně se postavím blíž k němu a snažím
se ho uklidnit. Nepanikař, chtěla bych pošeptat v duchu, ale nevím,
jestli by tenhle nový anděl náš rozhovor nezachytil.
„Živí Dimidiové?“ zeptá se znovu překvapeně Kokabel.
Samjeezovy oči se zablesknou, když se na mě ohlédne.
„Quartariové. Je to ovšem sehraný pár a myslím, že budou zábavní.“
261
 „Proč ses zastavil zde a neodvedl je rovnou k pánovi?“
„Napadlo mě, že by ho potěšilo, kdybych je dal nejdřív označit,“
odpoví Samjeeza. „Můžeš to vyřídit ještě dnes? Doufal jsem, že je
budu moci předvést před Asaela, co nejdřív to bude možné.“
„Pak to nebudeme odkládat,“ odpoví se širokým úsměvem
Kokabel. Ukáže hlavou ke dveřím chodby. „Odveď je dozadu. Bude
zapotřebí je svázat?“ dodá, jako by se mu ta představa zamlouvala.
„Ne,“ odpoví Samjeeza nenuceně. „Dokonale jsem je zlomil.
Neměli by klást nejmenší odpor.“
Následujeme Kokabela úzkou chodbou do malé místnosti
připomínající přípravnu v lékařské ordinaci. Ve velkém koženém
křesle sedí opřená jakási žena. V muži, který se nad ní sklání se
bzučícím tetovacím strojkem, poznám Desmonda. Z tohohle úhlu
nevidím ženě do tváře. Vidím jen její ruce svírající opěradla křesla.
Na nehtech má tmavý šedý lak, který by, jak tuším, měl na zemi
fialovou barvu.
Christian a já současně zalapáme po dechu. Kokabel nás strčí dál
do místnosti, jako bychom byli dobytek. Vtom mě zasáhne Angelino
zoufalství a já lituju, že nemůžu držet Christiana za ruku. Desmond jí
cosi tetuje ze strany na krk. Angela má na sobě bezbarvou košilku
téměř stejného odstínu, jaký má její bledá kůže, špinavé roztrhané
džíny a je bosá. Chodidla má celá černá. Vlasy nad krkem má stažené
do rozcuchaného drdolu, ofina jí vyrostla tak, že jí skoro zakrývá oči a
několik odrostlých pramenů z ní trčí jako sláma na strašákovi. Celou
pravou paži má pokrytou slovy. Některá z nich se dají přečíst, jiná se
vzájemně překrývají a jsou nesrozumitelná.
Žárlivá, rozpoznám na jejím lokti. Odporná šprtka. Špatná přítelkyně.
Lehkovážná.
Sobecká, stojí v záhybu lokte.
Děvka, čtu na citlivém místě, kde se Angelina paže spojuje s
ramenem.
Vidím i další nápisy. Táhnou se po celé délce Angelina bicepsu a
každý z nich označuje konkrétní hřích: lhala jsem matce, lhala jsem
přátelům, rozšířila jsem pomluvu, tajila jsem pravdu a přes to všechno je
vytetováno slovo LHÁŘ.

262
 „Sednout,“ nařídí nám Samjeeza. Christian a já se poslušně
posadíme na dvě skládací židle u protější zdi. Snažím se upírat pohled
k zemi, ale cosi mě stále nutí hledět na Angelu.
„Desmonde, máme pro tebe nové zákazníky,“ řekne Kokabel.
„Zrovna tady končím.“ Desmond popotáhne, jako kdyby měl
rýmu, a utře si nos hřbetem ruky. Vrhne krátký pohled na Samjeezu a
rychle se otočí zpátky ke svému dílu.
Zvednu hlavu a podívám se na Angelin krk na místo, kde
Desmond právě kreslí řadu písmen. Desmond roztáhne prsty, aby
napnul kůži, přitiskne jehlu na citlivé místo pod uchem a špinavým
hadrem utře inkoustovou šmouhu. Písmena jsou tmavá a výrazná
oproti Angelině porcelánově bílé pokožce.
Špatná matka.
„Hm, špatná matka,“ poznamená Samjeeza. „Kdopak je její
nešťastný potomek?“
Kokabel zavrtí hlavou. „Prý je to Penamueův bastard. Netušil
jsem, že ten je schopný plodit děti, ale údajně je otcem. S touhle
maličkou je pěkná svízel. Asael ji k nám posílá pokaždé, když ho
rozzlobí, což je často.“
Angela se prudce nadechne a z úst jí unikne přiškrcené zaúpění.
Svaly na krku se jí napnou a Desmond musí přerušit svou práci.
Ovšem ani nemrkne, narovná se a udeří Angelu prudce do tváře.
Musím se kousnout do rtu, abych nevykřikla. Angela se sveze v křesle
a zavře oči. Na tvář jí kanou šedé slzy, zatímco Desmond dokončuje
práci.
Samjeeza se otočí ke Kokabelovi. „Chtěl bych vybrat vzor tetování
pro tu malou,“ sdělí mu. „Ukážeš mi vaši knihu?“
„Ano. Tudy prosím,“ odpoví Kokabel. „Vrátím se pro tu dívku,“
oznámí Desmondovi a pak vkročí do chodby. Samjeeza se chvilku
zdrží, vloží cosi Desmondovi do ruky – umělohmotný sáček – a pak se
vydá za Kokabelem vybírat moje tetování.
Něco mi říká, že to nebude roztomilý motýlek na bok.
Desmond vloží sáček do kapsy a zlehka ho poplácá, jako by to byl
jeho mazlíček. Přisune si stoličku k mé židli. Přinutím se podívat dolů,
když mě vezme za bradu a otočí mou hlavu ze strany na stranu.

263
 „Nádherná pleť,“ poznamená. Jeho dech páchne po cigaretách a
ginu. „Už se těším, až tě budu mít v rukách.“
Christianovo tělo se napne jako tětiva.
Ne, zarazím ho pohledem. Neodvážím se tu promluvit ani v
duchu.
Desmond vstane, sundá si rukavice, odhodí je na polici v koutě,
protáhne se a znovu si utře nos.
„Musím se jít občerstvit,“ prohlásí, zaluská prsty v nervózním
rytmu a vydá se ven. Přitom v jednom kuse popotahuje a přehrabuje
se v sáčku, který mu dal Samjeeza.
Konečně se za ním zavřou dveře.
Jakmile zůstaneme s Angelou sami, ozve se mi v hlavě Samjeezův
odosobněný hlas: Máte tak pět minut na to, abyste utekli. Vraťte se na nádraží
a nasedněte do vlaku na sever, který zanedlouho dorazí. Spěchejte. Za pár minut
budete mít v patách celé peklo, včetně mě. A pamatujte si, co jsem vám řekl. S nikým
nemluvte. Prostě zmizte. Rychle.
Christian a já se vrhneme k Angele.
„Ange, Ange, vstávej!“
Angela otevře oči. Na tvářích má stále tmavé stopy slz. Podívá se
na mě a zamračí se, jako by si nemohla pořádně vybavit moje jméno.
„Clara,“ pomůžu jí. „Jsem Clara. A ty jsi Angela. Tohle je
Christian. Musíme jít.“
„Ach, Claro,“ zamumlá Angela mátožně. „Ty jsi byla vždycky tak
hezká.“ Nepřítomně si promne paži, kde stojí žárlivá.
„Tohle je můj trest, víš.“
„Už ne. Pojď.“
Zatahám ji za ruku, ale ona mi vzdoruje. Zašeptá: „Ztratila jsem
je.“
„Ange, prosím…“
„Phen mě nemiluje. Máma mě milovala, ale taky jsem o ni přišla.“
„Web tě miluje,“ připomene jí Christian, který se k ní sklání vedle
mě.
Angela na něj upře zmučený pohled. „Nechala jsem ho… abyste
ho našli. Našli jste ho?“
„Ano,“ ujistí ji Christian. „Našli jsme ho. Je v bezpečí.“

264
 „Tak to pro něj bude lepší,“ zamumlá Angela. Zvedne ruku a
poškrábe si čerstvé tetování na krku. Špatná matka.
Popadnu ji za ruku a do žil mi pronikne žhavá nenávist, kterou k
sobě cítí. Vzadu v krku ucítím sžíravou chuť žluče. Nikdo ji nemiluje.
Už se nemůže vrátit.
Ale ano, můžeš, zašeptám v její mysli. Pojď s námi. Jenomže nevím,
jestli mě slyší. Nikdy se nenaučila přijímat cizí myšlenky.
„K čemu by to bylo? Je konec. Všechno je v háji,“ namítne Angela.
„Ztracený.“
V tu chvíli poznám, jak moc je její duše zraněná. Takhle se nikdy
neprobere ze svého transu. Nebude ochotná jít s námi.
Cesta sem byla k ničemu.
Nikdo mě nemá rád, pomyslí si Angela.
Ne. To nedovolím, znovu ne. Popadnu ji za ramena a přiměju ji,
aby se na mě podívala. „Angelo. Já tě mám ráda, pro boha živýho.
Myslíš, že bych se vydala až sem do zpropadenýho pekla, abych tě
zachránila, kdybych tě neměla ráda? Mám tě ráda. Web tě má rád a co
je hlavní, potřebuje tě, Ange. Potřebuje svou mámu a nám nezbývá
dost času na to, aby ses tady utápěla v sebelítosti. A teď koukej vstát!“
rozkážu a přesně v tu chvíli vyšlu nepatrný záblesk svatozáře přímo do
jejího těla.
Angela sebou trhne, pak šokovaně zamrká, jako bych jí do tváře
chrstla sklenici vody. Podívá se na Christiana, pak na mě a vykulí oči.
„Angelo,“ zašeptám. „Jsi v pořádku? Řekni něco.“
Na rtech se jí pomalu rozlije úsměv.
„Páni,“ zachraptí. „Kdo umřel a udělal z tebe generála?“
Okamžik na sebe zíráme a vtom Angela vyskočí. „Jde se.“
Není čas na nějaké oslavy. Vyklouzneme na chodbu a přejdeme do
prázdné čekárny. Dvě vteřiny nato už jsme venku ze dveří a míříme
pryč po ulici. Držíme se blízko sebe a Christian nás vede na sever
směrem k nádraží. Jdu těsně za ním a snažím se s ním držet krok,
abych mezi námi nenápadně udržovala kontakt. V závěsu za mnou
kráčí Angela. Takhle seřazení projdeme kolem řady ošuntělých,
polorozpadlých činžáků na Palo Alto Street, která má na zemi
kouzelnou, útulnou atmosféru, ale v pekle jako by vypadla z filmu od
Hitchcocka. Když míjíme alej pokroucených holých černých stromů,
265
zdá se, jako by se nás chystaly rozsápat svými větvemi. Domy se
rozpadají, okna mají rozmlácená nebo pobitá prkny a barva se z nich
odlupuje v šedých šupinách. Mineme ženu stojící uprostřed dvora,
která drží hadici, zalévá kus bahnité země bez jediného stvolu trávy a
mumlá něco o svých květinách. Vidíme muže, který mlátí psa, ale
nezastavíme se. Nemůžeme si to dovolit.
Zchátralou čtvrť vystřídá prostornější střed města s obchodními
budovami, restauracemi a kancelářemi. Angela se rozhlíží, jako by
tohle místo ještě nikdy neviděla. Přijde mi to zvláštní, když uvážím, že
tu strávila skoro dva týdny. Najednou se vynoříme na Mercy Street
poblíž knihovny. Nad námi se tyčí radnice, obří žulová budova se
spoustou zčernalých oken, a ulici v tu ránu znovu zaplaví šedivci, kteří
naříkají, pláčou a drásají si kůži. Postupujeme ztěžka, protože
zatracené duše na chodníku se pohybují většinou opačným směrem
než my, na jih. Jsme jako ryby, které si razí cestu proti proudu řeky, ale
hlavní je, že se krok za krokem přibližujeme k nádraží. Připadá mi, že
už jdeme celé hodiny, přitom ale nemohlo uplynout víc než pět deset
minut.
Brzo, hrozně brzo přijdou na to, že jsme zmizeli.
To odsud prostě jenom tak odejdem? zeptá se mě v duchu nevěřícně
Angela.
Takový je plán. Krátce na ni kývnu. Nejsem si jistá, jestli mě slyší.
Nikde tu nejsou žádné zámky. Není to vězení. Tihle všichni by mohli odejít,
povím jí a krátce pohlédnu na lidi procházející kolem, kdyby chtěli.
Zničehonic mám šílené nutkání popadnout jednoho z šedivců za
ramena a říct mu „Pojď s námi“ a odvést je odsud do jednoho v jedné
řadě.
Jenže to nemůžu. Porušila bych tím pravidlo jasně dané
Samjeezou: Nemluvte na nikoho jiného.
Konečně zahneme na Castro Street, hlavní ulici. Jsme v samém
středu Mountain View a po obou stranách stojí restaurace, kavárny a
sushi bary. Pohledem okamžitě zabloudím k budově, která je na zemi
mým oblíbeným knihkupectvím: Books Inc. Sem jsme s mamkou
chodívaly, prohlížely si knížky, pily kávu a posedávaly v pohodlných
křesílkách. Jenže tady cosi seškrabalo slovo Books nade dveřmi a
zanechalo v kameni hluboké rýhy, jako by na budovu zaútočil obří
266
netvor. Černé markýzy jsou potrhané a visí v cárech dolů. Z rozbitých
oken stoupá kouř z ohně, který hoří v zadní části obchodu.
Plahočíme se dál další dva bloky a usilovně hledíme do země, jako
bychom kráčeli proti větru. Vtom se před námi konečně objeví černá
kovaná brána označující vchod na nádraží. Při tom pohledu mi radostí
poskočí srdce.
Jsme skoro na místě, řekne Christian. Doufám, že nepotřebujem minci nebo
tak něco, abysme se odsud dostali, protože nám Samjeeza na zpáteční cestu nic
nedal.
Vykročíme rychleji. Zbývá jediný blok. Jeden blok a budeme
doma, volní. Je mi jasné, že tím to nekončí. Únik odsud je jenom první
krok a potom budeme muset utíkat, skrývat se, žít pod cizí identitou a
všechno jednou provždy opustit. Ale aspoň že jsme všichni naživu.
Nevím, jestli jsem ve skrytu duše opravdu věřila, že tuhle výpravu
přežiju bez úhony. Ukázalo se, že to bylo neuvěřitelně jednoduché.
Skoro – můžu to vůbec říct? – lehké.
Vtom však zahlédnu pizzerii.
Zastavím se tak prudce, že do mě Angela zezadu narazí a Christian
vyjekne, jak mu škubnu za paži. Šedé duše do nás strkají, úpí a ječí, já
ale stojím a nohy mám jako z olova. Zírám přes ulici na malou
krabicovitou budovu, kde Jeffrey donedávna pracoval.
Neříkej mi, že si chceš v takový situaci dát pizzu, ozve se Angela.
Christian jí v duchu naznačí, ať mlčí. Claro?
Přestal chodit do práce, vzpomenu si.
Sejdu z chodníku na prázdnou silnici.
Jeffrey tam není, Claro, přesvědčuje mě Christian naléhavě. Vrať se na
chodník.
Jak to víš? V břiše se mi uhnízdí příšerný svíravý pocit.
Protože není mrtvý. Nepatří sem.
My taky nejsme mrtví. Angela nebyla mrtvá, namítnu a udělám další
krok. Vedu Christiana a Angelu s sebou přes silnici.
Musíme jít, naléhá Christian a zoufale se ohlédne k černé bráně. Teď
nesmíme sejít z cesty.
Já ve stejnou chvíli namítnu: Musím se tam podívat. Pak Angelu i
Christiana pustím a vymknu se jejich sevření.
Claro, ne!
267
 Jenomže já kráčím dál. Když se teď musím obejít bez Christianovy
síly, která by mi pomohla zadržet emoce zatracených, okamžitě mě
zachvátí jejich zoufalství, ale já stisknu zuby a rychle přejdu přes ulici
na protější chodník. K pizzerii. Kráčím k oknu, přes které se táhne
dlouhá vodorovná prasklina, jako by se mělo každým okamžikem
rozpadnout na tisíc střepů, a skrz zamlžené sklo vidím Jeffreyho, jak se
sklopenou hlavou a se špinavou utěrkou v ruce nepřítomně utírá stůl.
Je to horší, než jsem si myslela.
Můj bratr je v pekle.

268
 20
ZOMBIELAND
Na přemýšlení není čas. Vpadnu do dveří a zamířím k Jeffreymu. Vím,
že po nás každou chvíli může jít Kokabel a Samjeeza a kdovíkdo ještě.
Bolestivě si uvědomuju, že jsem Samjeezovi slíbila, že nebudu mluvit s
nikým jiným než s Angelou, ale je mi to fuk. Tady jde o mého bratra.
Zničehonic mě napadne, že když mě mé poslání zavedlo do pekla,
třeba to nakonec nebylo kvůli Angele. Co když jsem měla zachránit
Jeffreyho?
Když k Jeffreymu přicházím, nejdřív mě ani nepozná. Pak se ale
zamračí.
„Claro, co tady děláš?“
Asi bych neměla očekávat, že bude skákat radostí, že mě vidí.
Na pokec a nějaké vysvětlování ale není čas. Na chodníku přímo za
oknem zahlédnu Angelu a Christiana, kteří stojí s pusou dokořán a
zděšeným výrazem, protože jsem měla pravdu.
„Musíš udělat, co ti říkám, aspoň pro jednou,“ naléhám tiše a
rozhlédnu se kolem po šedivcích v restauraci. U každého stolu sedí
jeden, ale žádný nezvedá hlavu. Zatím. Popadnu Jeffreyho ruku a
začnu ho táhnout ke dveřím. „Pojď se mnou, Jeffrey. Hned.“
Prudce se mi vytrhne. „Nemůžeš semka vpadnout a začít mě
komandovat. Jsem tady zaměstnanej, Claro. Musím si nějak vydělávat.
Je to blbý, ale jedna z nevýhod toho, že člověk maká, je, že si nemůže
jen tak někam odejít, kdy se mu zachce. Šéfové se na to moc netváří.“
On neví, kde je. Myslí si, že tohle je normální život. Nemám čas
přebírat si v hlavě, jak je smutné, že brácha nerozezná rozdíl mezi
obyčejným životem a věčným zatracením.
„Tohle není tvoje práce,“ namítnu a snažím se zachovat klid.
„Pojď se mnou. Prosím.“

269
 „Ne,“ odbude mě. „Proč bych tě měl poslouchat? Posledně ses ke
mně chovala pěkně sprostě. Nejdřív na mě ječíš, pak se celou dobu
neuráčíš ukázat a teď čekáš, že –“
„Nevěděla jsem, že jsi tady,“ skočím mu do řeči. „Kdybych to
tušila, přišla bych dřív.“
„O čem to mluvíš?“ odsekne Jeffrey. Odhodí utěrku na vedlejší
stolek a zpraží mě pohledem. „Zcvokla ses nebo co?“
Ne, ale jsem na nejlepší cestě. Bariéra, kterou jsem vztyčila mezi
sebou a emocemi všech těch lidí kolem, dostává trhliny a pronikají jí
útržky šepotu.
Nemá do toho strkat nos.
Nenávidím ho. Zasloužím si něco lepšího.
Podrazili mě. Podrazili mě.
Zuřivě zamrkám a snažím se vyčistit si hlavu, soustředit se na
Jeffreyho, jenže vtom –
Co ta tady dělá?
A do prdele. Vytřeštím oči za Jeffreyho rameno, kde se ve dveřích
rýsuje postava Lucy. V jejím obličeji čtu nelíčený šok z toho, že mě tu
vidí.
„Ty… Co tu chceš?“ vyhrkne Lucy. Rázně ke mně přijde s očima
plnýma zloby, ale hlas má opatrně klidný. Uchopí Jeffreyho pod paží.
Už jen pohled na ni ve mně vyvolá živé vzpomínky na tu noc v
Růžovém podvazku, na to, jak po nás mrštila ohnivou kouli, na její
výkřik, když Christian rozťal Oliviu mečem, a na to, co pak
odpřisáhla: Přísahám, že tě zabiju, Claro Gardnerová. A máš moje slovo, že
předtím budeš sakra trpět.
„Nech ho jít,“ řeknu jí tichým hlasem.
Christian zčistajasna stojí po mém boku a probodává Lucy
zuřivým pohledem, jako by ji vyzýval, ať na nás zkusí zaútočit. Jako by
jí připomínal, že to on zabil její sestru a že by se na rukojeti jeho meče
mohl snadno objevit druhý zářez. Já se v duchu musím pozastavit nad
tím, jestli svatozářné meče v pekle účinkují.
Z celého srdce doufám, že ano.
Lucy na mě beze slova zírá a zesílí stisk na Jeffreyho paži. Cítím její
nenávist ke mně, současně však i její strach. Chce mi ublížit,
rozseknout mě napůl svou dýkou, pomstít sestru a vysloužit si otcův
270
respekt, jenže se mě bojí. Bojí se Christiana. V podstatě je hrozně
zbabělá.
„Jdeme,“ prohlásí Christian. „Hned.“
„Já s váma nejdu,“ odpoví Jeffrey.
„Sklapni,“ utrhnu se na něj. „Odvedu tě odsud.“
„Ne,“ řekne Lucy a její hlas vyzní překvapivě mírně ve srovnání s
emocemi, které jí lomcují. „Na to zapomeň.“ Sladce se na Jeffreyho
usměje. „Všechno ti vysvětlím, lásko. Slibuju. Ale nejdřív musím něco
vyřídit. Počkáš tady na mě, viď? Musím si na minutu odskočit. Hned
budu zpátky. Dobře?“
„Dobře…“ souhlasí zachmuřeně Jeffrey. Je zmatený, ale důvěřuje
jí.
Lucy se natáhne, něžně ho políbí a Jeffrey se uklidní. Potom ho
Lucy pustí a mě dost překvapí, že odchází bez boje. Připravím se na
náhlý úder žalné dýky, ale Lucy se kolem mě protáhne, aniž by mi
věnovala třeba jen kratičký pohled.
V tu chvíli vycítím, co má za lubem. Míří do klubu tři bloky odtud,
aby našla otce a zavolala na nás celé peklo.
Doufá, že až s námi – se mnou, Christianem a Angelou – Asael
skončí, zbydou z nás jen hromádky popela.
Když nám zmizí z očí, obrátím se k Jeffreymu, který začne znova
čistit stůl.
„Jeffrey. Jeffrey! Podívej se na mě. Poslouchej. Jsme v pekle.
Musíme jít, abysme chytli vlak odsud. Hned!“
Jeffrey zavrtí hlavou. „Řekl jsem ti, že mám práci. Nemůžu odejít.“
Přejde k dalšímu prázdnému stolu a začne skládat talíře na hromadu.
„Tohle není místo, kde pracuješ,“ vysvětluju mu a úporně se
snažím udržet klidný tón. „Je to peklo. Hádes. Podsvětí. Vypadá jako
pizzérka, ale to se ti jenom zdá. Je to jenom odraz země. Tohle není
skutečná pizzerie, vidíš?“ Přejdu ke stolu a popadnu kus
napodobeniny pizzy z talíře a přidržím ho Jeffreymu před obličejem.
Pizza připomíná flák navlhlého kartonu, je šedá, bez struktury a
rozpouští se mi v ruce. „Není to skutečný. Nic tady není skutečný ani
hmatatelný. Tohle je peklo.“
„Peklo neexistuje,“ zabručí Jeffrey, ale s náznakem obavy upřeně
hledí na pizzu. „Vymyslela si ho církev, aby nás děsila.“
271
 „To ti řekla Lucy?“
Jeffrey neodpoví, ale já v jeho očích zachytím náznak pochybnosti.
„Nevzpomínám si.“
„Pojď se mnou. Odjedem vlakem a všechno se zase srovná.
Přísahám.“
Tahám ho za ruku, ale Jeffrey vzdoruje. „Lucy slíbila, že se hned
vrátí. Řekla, že mi všechno vysvětlí.“
„Není co vysvětlovat,“ namítnu. „Je to jednoduchý. Jsme v pekle a
musíme odsud zmizet. Lucy patří k Černokřídlým, Jeffrey. To ona tě
sem přivedla.“
Jeffrey zavrtí hlavou a zatne zuby. „Ne. To není možný.“
Christian popochází u dveří. Už nehodlá dál čekat. Musíte okamžitě
vypadnout.
Otočím se k Jeffreymu. „Jeffrey, tak přece pojď. Věř mi. Jsem
tvoje sestra. Nikdo jiný nám z naší rodiny nezbyl. Musíme držet spolu.
Tohle nám řekla máma, vzpomínáš? Udělej to teď pro mě.“
Jeffreyho stříbrné oči zesmutní a já za bortící se hrází, která mě
chrání proti emocím, cítím, jak se na něm všechno, co se stalo, hrozně
podepsalo: Nepochopitelná vize, to, že ji nedokázal naplnit, to, jak se
vždycky všechno točilo kolem mě a na něj všichni zapomínali, jak nás
opustil táta, jak mamka umřela a nechala ho s tolika nezodpovězenými
otázkami a celý svět se mu zhroutil před očima. Všichni odešli a nezbyl
mu nikdo kromě Lucy a on ví, že mu u ní schází něco… něco
důležitého, a neví, jestli to všechno není jeho vina, jestli je to proto, že
není tím, kým by měl být. Nechce ale Lucy ztratit. Kdo jsem? ptá se v
duchu. Proč jsem tady? Proč mě pořád pronásleduje taková bolest? Proč se věci
nikdy, vůbec nikdy nemění k lepšímu?
Přeje si, aby to skončilo.
Přál by si být mrtvý.
„Jeffrey, ne,“ vyjeknu. „Na tohle nesmíš myslet.“ Prudce ho
obejmu a srdce mi buší až v krku. „Mám tě ráda, mám tě ráda,“
opakuju mu pořád dokola. „A mamka tě má taky ráda. Táta tě má rád,
opravdu. Všichni tě máme rádi, hlupáčku. Vůbec o tom nepochybuj.“
„Máma je mrtvá, táta je pryč a ty na mě nikdy nemáš čas,“ namítne
Jeffrey nevýrazným hlasem.

272
 „Ne.“ Pustím ho a zadívám se mu do očí. Po tvářích se mi řinou
slzy. Položím mu ruku na tvář tak, jako jsem to udělala předtím se
Samjeezou, a zaplavím jeho mysl vzpomínkou na mamku z dnešního
odpoledne na Buzzards Roost. Doufám, že Jeffrey mé myšlenky
dokáže přijmout, a soustředím se na okamžik, kdy jsem mámě o něm
poprvé pověděla. Ukážu mu, jak byla při představě, že bude mít syna,
šťastná. Potom mu ukážu nebe a mamku kráčející do světla v dálce.
Chci, aby vnímal teplo a mír toho místa spolu s nepomíjející láskou,
kterou mamka vyzařuje celou svou bytostí.
„Copak to nevidíš? Je to skutečné,“ zašeptám.
Jeffrey se na mě dívá a v očích se mu lesknou slzy.
„Půjdem domů,“ řeknu.
„Dobře.“ Přikývne. „Dobře.“
Úlevou vydechnu snad všechen dech z plic. Vyrazíme ke dveřím.
Christian je jako na jehlách a rozhlíží se kolem, jako by se na nás
mohly stíny kolem každou chvíli vrhnout. Podívejte, vyjekne a podívá se
na západ, kde se vytrácí světlo. Něco se sem žene.
Popadnu Christiana za ruku a přitom na vteřinu nepustím
Jeffreyho. „Jdeme.“
Ozve se pronikavý pískot vlaku, vysoký a sladký tón. Nikdy v
životě jsem neslyšela nádhernější zvuk.
Lidé na ulici se otočí směrem, odkud pískot přichází.
Vlak přijíždí. Už je skoro tady.
Jenže zatracení si nás všimli. Předtím jsem se soustředila na
Jeffreyho a nedívala se na ztracené duše v pizzerii, zato ony mě
sledovaly. Dokonce i šedivci venku na ulici se k nám otáčejí a jejich
tváře jsou pozvednuté namísto sklopené k zemi. Dívají se přímo na
nás a v místě, kde by měli mít oči, zejí prázdné černé díry. Otevřou
ústa a jejich vnitřek je černý – včetně zubů a jazyků. Vtom zaslechnu
další zvuk připomínající bzučení much. Smrt.
Christian pro sebe zakleje a Angela popadne Jeffreyho za ruku.
Jeden ze šedivců zvedne kostnatý prst a ukáže na nás. Stejné gesto
udělá druhý a třetí… Všichni se vydají naším směrem.
„Zdrháme!“ křikne Angela. Rozběhneme se prostředkem ulice
směrem k nádraží. Vrážíme do sebe rukama a šťoucháme jeden do
druhého, jak se snažíme vzájemně držet. Zvládneme to. Zbývá nám
273
tak půl bloku, ani to ne. Už jen pár minut a budeme v bezpečí.
Dokážeme to. Dostaneme se tam.
Jenomže neuběhneme ani čtyři kroky, protože se šedivci začnou
hrnout na asfalt a stavět se nám do cesty. Jsou lehčí než normální lidé,
snadněji je odstrčíme a prodereme se mezi nimi, ale zanedlouho jich je
příliš mnoho. Mezi námi a nádražím stojí armáda zatracených. Prsty
šedivců jsou studené a vlhké jako dotek zombie. Jejich ruce se mi
sápou po bundě a okamžik nato i po vlasech. Angela kope, křičí a
pláče. Odtrhnou ode mě Jeffreyho. Jsou všude kolem, kam se
podíváme. Úpí a ječí cosi v jazyce, kterému nerozumím. Ulicí se nese
litanie příšerných hrdelních hlasů a výkřiků. Mám strach, že nás
roztrhají na kusy. Umřeme tady a teď.
Vtom se však šedivci zastaví stejně náhle, jako se na nás vrhli.
Ustoupí, znovu svěsí hlavy a nechají nás čtyři vyděšeně lapat po dechu
v prázdném malém kruhu uprostřed silnice. Jsme v pasti.
Varoval jsem vás, abyste s nikým nemluvili, zazní mi v hlavě Samjeezův
hlas a já z jeho nitra vycítím zvláštní dychtivost. Strach. Vzrušení.
Čekal, že to takhle skončí. Věděl, že Jeffrey je v pekle, a věděl, že na
něj promluvím. Věděl, že nás všechny prozradím.
Začínám si myslet, že nás podvedl.
Prosím, škemrám zoufale. Pomozte nám.
Už vám nemohu pomoct. Jste v Asaelových rukou, odpoví a jeho hlas se
vytratí stejně nenadále, jako se objevil. Samjeeza nás nechal na
holičkách.
Dav šedivců se rozestupuje, aby kohosi nechal projít. Nového
příchozího nevidím, ale vnímám ho. Znám ho. Srdce mi sevře hrůza,
když mě zavalí nenávistné potěšení, které z toho muže, z toho anděla
čiší a přehluší jeho zármutek natolik, až mi tuhne krev v žilách při
představě, čeho všeho je schopný. Je mocný. Je plný nenávisti a nese v
duši obraz utonulé ženy jako tetování na srdci.
„Asael,“ zašeptám.
Obrátím se ke Christianovi. Ten se na mě smutně usměje,
pozvedne mou ruku ke rtům a políbí ji. Angela mi položí potetovanou
ruku na rameno a stiskne ho.
„Dík za snahu,“ hlesne. „Hodně pro mě znamená, že jste to
zkusili.“
274
 „Co se děje?“ zeptá se Jeffrey.
„Je po nás,“ odpovím. „Z tohohle se nevylížem.“
„Mohla bys nás přenést.“ Christian se mi podívá do očí a v jeho
pohledu zaplane naděje. „Vyvolej svatozář, Claro. Je to tady. Měla jsi
pravdu. Tohle je tvoje poslání a teď ho naplníš. Vyvolej svatozář a
dostaň nás odsud.“
Snažím se, ale žal šedých duší mě ubíjí.
„Nedokážu to,“ namítnu bezmocně. „Je jich tu moc. Jejich žal je
moc velký. Cítím jejich –“
„Zapomeň na ně.“ Christian uchopí mou tvář do dlaní. „Zapomeň
na Asaela. Jen buď se mnou.“
Hledím do jeho hřejivých zelených očí, které jsou tak blízko, že v
nich rozeznám zlatá zrníčka.
„Miluju tě,“ pronese tiše. „Cítíš to? Miluju tě. Nejde o to, že bys mi
byla osudem předurčená. Záleží mi na tobě. Stojím při tobě – svou
silou, svou duší, svým srdcem. Uvědom si to.“
Opravdu si to uvědomuju. Cítím Christianovu sílu a co je hlavní,
cítím svoji vlastní sílu. Má pravdu. Dokážu to.
Musím to dokázat.
Má zář exploduje kolem nás. Pošlu nás pryč.

Chvíli trvá, než světlo pohasne. Ustoupím od Christiana a trhaně se

nadechuju. Christian mi jemně odhrne pramen vlasů z obličeje a
hřbetem ruky spočine na mé tváři. Chce mě políbit.
„Běžte někam do soukromí, vy dva,“ ozve se Angela a sundá mi
ruku z ramene. Druhou drží za ucho Jeffreyho, který skoro
nepřítomně odstrčí její ruku.
Jsme z toho venku.
Christian se rozhlédne. „Kam jsme se to dostali?“
Ve tmě nervózně zabučí kráva a všichni kromě mě se ohlédnou.
Zvednu ruku a vyvolám do ní svatozář, aby ostatní viděli, co je kolem.
Já už to vím: řada stání, jedno vedle druhého, sedla a další jezdecké
potřeby, farmářské nářadí, starý rezavý traktor vzadu v koutě a seník
nahoře nad námi.
„Hezký,“ poznamená Angela, která zírá na mou lucernu ze
svatozáře. „Taky bych takovou chtěla.“
275
 Nejistě dojdu ke zdi, abych rozsvítila. Když nechám lucernu
zhasnout, kolena mám trochu roztřesená. Uplynulých pár minut mě
připravilo o spoustu energie. Jsem utahaná.
„Co je to?“ zeptá se Christian, který vypadá pořád omámeně.
„Stáj?“
„Na Líným psovi,“ upřesním a upírám oči na udusanou podlahu,
abych neviděla náhlé pochopení v jeho očích. „Averyovic stáj.“
Angela vyprskne smíchy. „Ty jsi nás zanesla k Tuckerovi do stáje,“
shrne situaci s rozzářenýma očima.
„Promiň,“ řeknu šeptem Christianovi.
„Promiň?“ zopakuje Angela. „Ty se ještě omlouváš? Dostala jsi
nás z pekla. Dovedla jsi nás domů.“ Zvedne potetovanou paži nad
hlavu a zhluboka se nadechne, jako by na tomhle místě páchnoucím
hnojem, kde jsme přistáli, byl ten nejčistší, nejsvěžejší vzduch, jaký kdy
čichala.
Jeffrey si sedne na žok sena. Je celý bledý a tiskne si břicho, jako by
mu do něj někdo dal ránu. „Dostala jsi nás z pekla.“
„Dostala jsi nás z pekla,“ zopakuje Christian s neochvějnou
hrdostí v hlase, až mi vyhrknou slzy do očí.
„Byl jsem v pekle,“ zašeptá Jeffrey, jako by mu to docházelo až
teď. „Viděli jste oči těch lidí? Byl jsem v podělaným pekle. Jak jsem se
tam dostal?“
„Kde je Web?“ zeptá se Angela náhle. „Kde je?“
„Je u Billy. Je v bezpečí.“
„Musím ho vidět. Můžem za ním? Vsadím se, že mě ani nepozná.
Určitě už je větší než já. Tak kde je? Kde je Web?“
Vyměníme si s Christianem znepokojený pohled. „Je u Billy,“
zopakuju pomalu. „Ještě pořád je miminko, Ange. Nejsou mu ani tři
týdny.“
Angela vyjeveně kouká nejdřív na mě, pak na Christiana. „Tři
týdny?“
„Dobře jsme se o něj starali. Je senzační, Ange. Teda, jasně že
brečí, a hodně, ale jinak je nejúžasnější mimčo.“
„Ale –“ Angela zavře oči a položí si roztřeseně ruku na pusu.
Znovu se dá do nespoutaného smíchu. „Takže jsem nic nepropásla.
Každej den jsem si myslela, že jo. Že ho neuvidím vyrůstat. Celý ty
276
roky jsem si to říkala.“ Zvedne pohled ke mně. „Přivedli jste mě
zpátky.“
Věděla jsem, že v pekle ubíhá čas jinak, ale tohle jsem nečekala.
Když jsme se rozhodli jít Angelu hledat, byla pryč deset dní, ale z toho,
co říká, se zdá, jako by zmizela na delší dobu.
Na mnohem delší dobu.
Angela klopýtne a Christian a já ji zachytíme každý z jedné strany.
Dovedeme ji k balíku sena a posadíme ji na něj. Angela mě najednou
popadne za zápěstí a mě zaplaví směs jejích pocitů – úžas, úleva,
zuřivost, nesmírná touha vidět Weba, držet ho v náručí a přivonět si k
tomu místu za jeho ušima, strach, že nebude vonět stejně, nebo že ona
sama bude jiná. Teď je roztříštěná, napadne mě, rozbitá panenka se
skelným pohledem v očích.
„Ange, to nic,“ utěšuju ji.
„Děkuju, že jste pro mě přišli,“ zamumlá, pak zavrtí hlavou,
odhrne si ofinu z očí a upřeně se na mě podívá. „Děkuju vám,“ zkusí
to znovu, „že jste pro mě přišli. Jak jste mě našli?“
„Ano, jak jste ji vy dva našli?“ zahřmí za námi jakýsi hlas. „Tato část
je pro mě zatím ještě záhadou.“
Angela zvedne hlavu, znovu ji skloní až ke kolenům a zasténá
skomírajícím hlasem plným beznaděje.
Prudce se otočím. Naproti mně ve stínech v zadní části stáje stojí
Asael.
Hodně se podobá Samjeezovi, napadne mě. Oba jsou vysocí, což
je u andělů prakticky samozřejmost, a mají uhlově černé lesklé vlasy.
Asael je má zastřižené pod ušima a lehce zvlněné, zatímco Samjeezovy
vlasy jsou rovné. Oba ovšem mají stejné hluboce posazené oči barvy
jantaru. Jeho rysy rozeznám i v Angelině tváři. Má podobný římský
nos s malým hrbolkem u kořene a stejně plný spodní ret. Na
Černokřídlém je ještě něco, co mi připadá povědomé, jenom tomu
nedokážu přijít na kloub.
Lucy stojí vedle něj se zkříženýma rukama a vzteklým výrazem.
Jeffrey vstane. „Luce? Pane Wicku?“
Pan Wick. Lucyin otec. Muž, který je majitelem klubu a tetovacího
salónu.

277
 „Ahoj Jeffrey,“ odpoví Asael a vykročí vpřed. Já na to odpovím
vyvoláním kruhu svatozáře kolem nás. Jsem hrozně unavená. Svatozář
se okamžitě zamihotá, ale ještě než pohasne, Christian ji nahradí svou
vlastní. Ulehčeně si oddechnu. Aspoň prozatím jsme v bezpečí.
Asael zůstane stát a na tváři se mu objeví popuzený výraz, jako
bychom se dopustili neskutečné neomalenosti. Nejdřív se podívá na
Jeffreyho, který na něj třeští oči, a žádný div. Kdybych náhodou
narazila na otce své přítelkyně kdesi ve stáji v jiném státě, taky bych
koukala jako sůva z nudlí. Asael pak postupně přelétne pohledem
Angelu, která se nepohne, ani nezvedne hlavu, Christiana a nakonec
mě.
„Mám dojem, že se ještě neznáme,“ prohodí a provrtává mě
přitom očima. „Jsem pan Wick.“
„Alias Asael,“ odpovím. „Vůdce Pozorovatelů,“ dodám kvůli
Jeffreymu. „Černokřídlý.“
Asael prosebně pozvedne ruce. „Proč hned škatulkovat?
Černokřídlý, bělokřídlý, šedokřídlý, copak na tom záleží? Jeffrey, ty
mě přece znáš. Choval jsem se k tobě někdy nevlídně?“
„Ne,“ odpoví Jeffrey, ale v obličeji začíná zelenat a vypadá dost
zmateně.
„Záleží na tom,“ řeknu Jeffreymu. „Dobro a zlo existuje, Jeffrey.
Jsou skutečné. Tenhle chlápek je ztělesněné zlo. Copak to necítíš?“
Asael se zasměje, jako by ta představa byla absurdní, a Lucy se k
němu přidá.
„No tak, Jeffrey,“ naléhá Lucy. „Vrať se s námi. K těmhle přece
nepatříš. Patříš ke mně.“
„Do pekla?“ odsekne Jeffrey.
Lucy se zableskne v očích. „To nebylo peklo. Je to alternativní
svět, který existuje vedle našeho, ale peklo to není. Viděl jsi někde jámy
s vařící lávou nebo chlápky v červeným obleku s ocasem a vidlema? Je
to jenom mýtus, zlato. Důležitý je, že budem spolu. Patříme k sobě.
To přece víš.“
Na jeden děsivý zlomek vteřiny mám strach, že Jeffrey odpoví ano
a přejde k nim a já ho zase ztratím, tentokrát navždycky, ale pak zatne
zuby.
„Ne,“ odpoví tiše. „Já k tobě nepatřím.“
278
 „Cože?“ vyhrkne Lucy v nelíčeném šoku. „Co to říkáš?“
„Říká, že má pocit, že vy dva byste měli poznat i jiné lidi,“
prohodím.
Už mám těch řečí po krk, řeknu Christianovi v duchu. Vypadneme
odsud. Cítila bych se o moc líp někde na posvěcené zemi.
Zvládneš to? zeptá se Christian. Nejsi vyčerpaná?
To jsem, ale jsem pořádně namotivovaná spustit únikový plán.
Jsem v pohodě.
Christian mě vezme za ruku a já si okamžitě připadám silnější. To
dám, pomyslím si. Christian se sehne a zašeptá něco Angele, která
vstane – důsledně se přitom vyhýbá pohledu na Asaela nebo na Lucy –
a uchopí Christiana pod paží.
Natáhnu ruku k Jeffreymu. Půjdem domů, povím mu v duchu.
„Jeffrey, poslouchej mě –“ spustí Lucy.
Vybavím si náš dům v Jacksonu jen pár mil odsud, osiku na dvoře
před ním, vítr v korunách borovic. Živě si představím útulnost a teplo,
které jsem si s tím místem vždycky spojovala, brebentící veverky v
jejich království v korunách a ptáky přelétávající z větve na větev.
Odnesu nás domů. Tam budeme v bezpečí a vyřešíme, co dělat dál.
Jeffrey uchopí mou ruku a posílí mě tím ještě víc.
„Jdeme,“ řekne.
Asaelovi se z hrdla vydere zuřivé zavrčení, ale nemůže mě nijak
zastavit. Nemůže se mě dotknout. Zavřu oči.
Stačí dvě vteřiny a budeme pryč. Dvě vteřiny.
Vtom se ale otevřou vrata a do stáje vejde Tucker.
Jakmile ho zahlédnu, vím, že jsme v háji.

279
 21
V BEZPEČÍ
Tucker si Asaela a ostatních hned nevšimne, protože má oči jenom
pro mě.
„Vrátila ses,“ řekne s takovou úlevou v hlase, že se mi chce brečet.
Než ho stihnu varovat, je Asael u něj. Pohybuje se rychleji, než lidské
oko dokáže zachytit, a odřízne Tuckerovi cestu ven.
„Kdopak se to rozhodl připojit k našemu večírku?“ nadhodí Asael.
Na okamžik se nikdo nevzmůže na slovo. Tucker se narovná a já
vím, že lituje, že si tentokrát nepřinesl pušku. Ne že by mu k něčemu
byla.
Lucy se přiblíží ze zadní části stáje a obloukem se přitom vyhne
nám a svatozáři. „To musí být Tucker,“ usoudí a postaví se vedle
Tuckera z druhé strany. „Jeffrey mi o něm všechno pověděl. Je to
Clařin přítel.“
„Ach tak. A k tomu z křehkého lidského rodu,“ poznamená Asael.
„Pozoruhodné.“
Konečně se seberu a prohlásím: „Není to můj přítel.“
„Že ne?“ Asael se ke mně obrátí s pobaveným výrazem, jako by se
nemohl dočkat, s čím dalším se vytasím. Užívá si, jak tu teď stojíme
naprosto nehybně, zkamenělí strachem. Přímo se rozplývá.
„Rozešli jsme se. Sám jste to řekl. Je jenom člověk. Nerozuměl mi.
Nefungovalo to.“ Christian stiskne mou ruku pevněji. Dojde mu, že i
když to, co říkám je technicky pravda, současně je v mých slovech
skrytá lež, a on cítí, jak zoufale chci, abych ji podala přesvědčivě.
Protože jestli pro mě Tuckerův život nic neznamená, nemůžou ho
použít, aby mě zahnali do úzkých.

280
 Jenže pokud mi na Tuckerovi nezáleží, můžou s ním taky klidně
naložit jako s prázdným papírovým kelímkem, použitým a
nepotřebným. Musím být opatrná.
„Clara teď chodí se mnou,“ prohlásí Christian. Lhaní mu jde
daleko líp než mně. V tónu jeho hlasu není cokoli poznat.
„Pravda. Zdá se, že máte jeden pro druhého značnou slabost,“
poznamená Asael zamyšleně. „Pak se ovšem nabízí otázka: Proč jste
se přemístili sem? Proč sis ze všech míst na zemi, kam jste mohli utéct,
vybrala právě tohle, u tohoto chlapce?“
Podívám se Tuckerovi do očí a polknu. Tak tahle lež mi neprojde.
Protože jsem doma tam, kde je Tucker.
„Lucy, buď tak hodná a podrž toho člověka,“ rozkáže Asael a v tu
ránu má Tucker pod krkem černou dýku. Lucy ho popadne za paži a
odtáhne pár kroků od Asaela. I jí se oči lesknou vzrušením z toho, jak
se situace vyvinula. Zaslechnu, jak žal, který tvoří ostří, tiše zasyčí,
když se dotkne Tuckerova krku, a Tucker sebou trhne.
Asael vypadá spokojeně, jako by se mu rozjasnil den.
„A teď,“ přejde náhle do věcného tónu, „začneme vyjednávat.
Navrhuji výměnný obchod. Život za život.“
„Já půjdu,“ nabídne se bez váhání Angela. Odkašle si a zopakuje to
znovu hlasitěji. „Půjdu s vámi, otče.“ Hlas ji při posledním slově
málem zradí.
Asael se pohrdavě pousměje. „Tebe nechci. Od chvíle, kdy jsem tě
našel, jsi pro mě jen zklamáním. Podívej se na sebe.“ Jeho pohled se
sveze po jejím těle dolů a zase nahoru a významně se zaměří na
tetování na paži. Špatná dcera.
Angela neodpoví, ale část jejího já se stáhne jako hlemýžď do ulity.
Nikdo mě nemá rád, pomyslí si.
„Já chci Jeffreyho,“ ozve se Lucy jako dítě dožadující se své
oblíbené hračky. Podívá se na něj a usměje se. „No tak, lásko. Pojď se
mnou.“
Jeffrey se zhluboka nadechne a statečně vykročí vpřed, jenže já ho
chytnu za paži a zatáhnu ho nazpět.
„Drahá sladká Lucy,“ broukne Asael, zatímco se já a Jeffrey
chvilku hádáme beze slov, „uvědomuji si, že máš pro toho hocha

281
slabost, a chápu, že jsi na něm usilovně pracovala, ale raději bych si
odvedl tuhle.“
Ukáže na mě.
„Ne,“ vyhrknou Christian a Tucker současně.
Asael se záludně usměje. „Vidíš? Je cenná. A příjemná na pohled.“
Když si mě takhle prohlíží, připadá mi, jako by se mě dotýkal.
Zachvěju se a obejmu se rukama. „Nemohu se dočkat, až mi povíš, jak
ses dokázala přenést z pekla. Povíš mi to, že ano? Kdopak tě to
naučil?“
„Vezměte si mě,“ nabídne se Christian.
Asael lhostejně mávne rukou. „Ani nevím, kdo jsi. Proč bych o
tebe měl stát?“
„To je ten, co zabil Liv,“ obviní ho Lucy.
Asaelovi se zableskne v očích. „Je to pravda? Zabil jsi mou dceru?“
Okamžik nato – příliš pozdě – pochopím, co má Christian v
úmyslu. „Christiane, ne –“
„Ano,“ řekne Christian. „Ale taky jsem váš syn.“
Jeho syn.
No nazdar, to jsem fakt nečekala. Vtom mi však dojde, že
Christian tuhle chvíli viděl ve své vizi. Viděl, že stane tváří v tvář muži,
který zabil jeho matku. Svému otci.
Lucy vyjekne a vzhlédne s vykulenýma očima. Jestli je Christian
Asaelův syn, znamená to, že je taky její bratr. Její a Angelin bratr.
Vyklubala se nám z toho pěkná rodinná sešlost.
Jak dlouho už to ví? žasnu v duchu. Proč mi to neřekl?
Asael vypadá zaujatě. „Můj syn? Z jakého důvodu si myslíš, že bys
mohl být mým synem?“
„Jste sběratel, ne?“ Christian se zahledí na špičky nohou. „A do
sbírky jste přidal i mou matku. Jmenovala se Bonnie. Byla Dimidius.
Potkali jste se v New Yorku v roce 1993.“
„Ach, vzpomínám si,“ pronese Asael. „Zelené oči. Dlouhé plavé
vlasy.“
Christian stiskne zuby.
„Škoda že to s ní muselo tak dopadnout,“ pokračuje Asael. „K
smrti nerad ničím krásné věci, ovšem ona mi tvrdohlavě odmítala
prozradit, kde tě najdu. Pověz, máš na křídlech černé skvrny?“
282
 „Sklapněte,“ ucedí Christian. Nikdy jsem u něj necítila takovou
zuřivost a děsí mě to. Kdyby mohl, tak by Asaela zabil.
Asael si toho však nevšímá a měří si ho přimhouřenýma očima.
„Hm, tím se situace skutečně mění. Možná o tebe přece jen stojím. I
když bych tě měl potrestat za zabití Olivie.“
„Ne,“ vložím se do toho pevně a zavrtím hlavou. „Půjdu s vámi já.
To já odpovídám za Tuckera a nikdo jiný. Půjdu.“
Claro, zavrčí Christian v mé mysli. Přestaň mluvit a nech mě to udělat.
Nemáš mi co rozkazovat, vrátím mu to ostře. Mysli trochu. To, co jsi teď
udělal, když jsi mu o sobě řekl, je neuvěřitelně statečný a nesobecký a já si
uvědomuju, že jsi to udělal pro mě, ale bylo to… pitomý. Je mi jedno, co ti vize
ukázala. Musíme na to jít chytře. Z nás všech je u mě nejpravděpodobnější, že se
dostanu z pekla sama. Dokážu uniknout.
Ne beze mě, namítne. Když tě tam nebude nikdo jistit, zblázníš se.
Má pravdu, ale snažím se ho ignorovat. Najdi tátu, přikážu mu.
Možná pro mě bude moct přijít.
Vtom se mi vybaví, co přesně táta řekl, když jsme spolu naposled
mluvili: Nesmím do vaší budoucnosti zasahovat. Nemůže mě zachránit, i tak
to ale musím udělat. Do toho ale začnu vymýšlet plán.
Půjdu já. Už se o tom nebudem dohadovat, oznámím Christianovi. Ty teď
navíc udržuješ svatozář, dodám, a než mi stihne odpovědět, vystoupím z
kruhu světla.
Tucker zasténá, když vykročím k nim.
„Pusťte ho,“ řeknu a hlas mám zrádně stísněný. „Život za život,
jak jste řekl.“
Asael kývne na Lucy a žalná dýka zmizí, jenže Lucy dál drží
Tuckera za kabát.
„Nechte ho odejít do svatozáře,“ žádám.
„Nejdřív pojď ty ke mně,“ přikáže Asael.
„Co to takhle udělat současně?“
Asael se usměje. „Dobrá. Pojď.“
Vykročím k Asaelovi a Lucy se s Tuckerem přiblíží ke kruhu
svatozáře.
Nenech ho na sebe šáhnout, zašeptá mi Angela horečnatě v mysli. Otráví
tě.
Jak se tomu vyhnout, to opravdu netuším.
283
 Asael napřáhne ruce, jako by mě vítal doma. Nemohu dělat nic.
Jen se podvolit a nechat ho, aby se mě dotknul. Okamžitě mi položí
ruce na ramena, pak mě sevře pažemi, jako by mě objímal, a Angela
měla pravdu – má mysl je najednou plná lítosti. V tu chvíli mám před
očima všechno, co jsem kdy zkazila, každý špatný krok, který jsem
udělala, každičkou pochybnost, kterou jsem kdy o sobě měla.
Byla jsem sobecká holka, egoistka skrz na skrz, rozmazlená husa,
která nebrala ohledy na druhé. Byla jsem nevděčná, neposlušná dcera.
Mizerná sestra. Hrozná kamarádka.
Slaboška. Zbabělec. Zvorala jsem, co se dalo.
Asael mi něco tiše zabrouká a najednou se objeví jeho křídla jako
ebenově černý plášť, do kterého mě zahalí. Svět bledne a střídá ho
temnota a chlad a já vím, že se v příští chvíli ocitneme zpátky v pekle a
tentokrát se žalu nebudu schopná ubránit. Celou mě pohltí.
Otočím hlavu, abych se skrz Asaelovo černé peří naposledy
podívala na Tuckera.
Lhala jsem mu. Zlomila jsem mu srdce. Chovala jsem se k němu
jako k dítěti. Byla jsem mu nevěrná. Ranila jsem ho.
„Správně,“ zasyčí mi Asael do ucha jako had a pohladí mě po
vlasech. „Správně.“
Ale to není všechno, zazní náhle jasný hlásek v mé hlavě. Můj vlastní
hlas.
Snažila ses ho ochránit. Obětovala ses pro něj. Obětovala jsi vlastní duši, aby
mohl žít. Dala jsi mu přednost před sebou.
Miluješ ho.
Miluju ho. Skryju tu myšlenku hluboko v srdci, kde mi ji nic
nedokáže vzít, abych si ji navěky uchovala. Vytvořím z ní něco, co
budu moct použít, abych se ochránila, až mě Asael odvleče do pekla.
Asael vydá zvuk, jako by se dusil. Natlačím se zády na jeho hruď a
zoufale se snažím, obklopená jeho těžkými křídly, zahlédnout něco
jiného než čerň. Asael otevře ústa a zalyká se, jako by nemohl
popadnout dech, a z jeho hrdla dál vychází přiškrcený vlhký zvuk.
„Otče?“ zeptá se nejistě Lucy.
Asael zavrávorá a strhne mě s sebou. Jeho křídla se rozevřou a v tu
chvíli všichni spatříme svatozářný meč zabodnutý v jeho hrudi.
Zasáhla jsem Asaelovo srdce.
284
 Stisknu rukojeť silněji a ostří se rozzáří. Asaelovo maso kolem
rány syčí, rozpaluje se a hoří stejně, jako když jsem tenkrát dávno v
lese bojovala se Samjeezou, kterého jsem pomocí svatozáře připravila
o ucho. Až na to, že Asaelovo zranění je daleko rozsáhlejší. Otevře
ústa a zase je zavře, ale žádná slova z nich nevyjdou. Světlo mého meče
do něj proudí. Černokřídlý se na mě dívá, jako by mě nepoznával. Jeho
ruce mi sevřou ramena, ale najednou je slabý a já jsem silná, tak
neskutečně, neuvěřitelně silná.
Vtom padlý anděl zařve. Výbuch jeho agónie otřese zdmi stáje a
všichni kromě mě si přitisknou ruce na uši. Žárovka nad našimi
hlavami se roztříští a prší na nás střepy. Z Asaela stoupá kouř. Opře se
o mě a já se snažím dostat od něj pryč. Vší silou stisknu zuby, opřu se
mu rukou o klíční kost a vytáhnu meč z jeho těla. Ustoupím. Asael
padne na kolena. Má paže se pohne, skoro jako by ji vedla vlastní vůle,
a mohutným úderem mu u ramene odetne jedno obří černé křídlo.
Křídlo vybuchne a zbydou z něj kusy peří a kouř.
Zdá se, že to Asael ani necítil. Stále si tiskne ruku na srdce a náhle
zvedne paže k nebi v gestu připomínajícím tichou prosbu.
„Odpusť mi,“ zachraptí, padne tváří na udusanou zem ve stáji a
zmizí.
Nikdo neřekne ani slovo. Na chvíli skloním hlavu. Rozcuchané
vlasy se mi svezou do obličeje. Teplo svatozářného meče mi dál
pulzuje vzhůru paží a ovíjí mé předloktí zářivými úponky. Ohlédnu se
na Lucy, která pořád drží Tuckera za paži. V její tváři čtu výraz
nelíčeného zděšení a hrůzy.
„Pusť ho,“ přikážu jí.
Lucy přitáhne Tuckera blíž. V ruce se jí znovu objeví žalná dýka.
Ostří se zamihotá, ale je dost skutečné na to, aby ublížilo. Lucy
natáhne ruku s dýkou a namíří na nás všechny.
„Ustupte,“ nařídí a oči má potemnělé. Panikaří. Teď jsme v přesile.
Bez svého velkého zlého otce, který jí dá všechno, co chce, se s námi
nemůže měřit, ale i tak je nebezpečná. Mohla by snadno zabít Tuckera.
To taky chce.
„Pusť ho,“ nařídím jí znovu rozhodněji.
„Luce,“ osloví ji Jeffrey něžně a vykročí směrem k ní. Christian
rozpustil kruh svatozáře a stáj se ponořila do tmy. Ani netuším, kolik
285
je hodin, jestli je den, nebo noc. Jestli to bledé světlo venku za oknem
stáje je úsvit, nebo soumrak. Čas je dost ošemetná záležitost a já
nemám ponětí, jak dlouho jsme byli v pekle.
„Ne,“ ucedí Lucy. Probodává mě pohledem a vztekle si otře slzy
hřbetem rukávu. „Ty… připravilas mě o všechno.“
„Luce,“ přemlouvá ji Jeffrey. „Odlož ten nůž.“
„Ne!“ vřískne Lucy. „Ustupte!“
Pozvednu výhružně meč a Lucy vykřikne. Roztáhne křídla ve
změti černého peří připomínající Christianovy perutě, jen s
prohozenými barvami – obsidiánové s několika čistě bílými skvrnami.
Potom Tuckera bez potíží zvedne za jednu ruku a přední část kabátu.
Černá křídla zuřivě zavíří a Lucy se vznese s Tuckerem vzhůru.
Roztříští okno vysoko nad seníkem. Dnes v noci nás podruhé zasypou
střepy a já si zakryju tvář rukou, abych si chránila oči. Když se
podívám nahoru, Lucy je pryč.
Má svatozář se rozplyne.
Lucy unesla Tuckera.
Beze slova se za nimi pustím. Jsem ve vzduchu, ještě než naplno
rozvinu křídla. Zastavím se nad stájí, otočím se a pátrám, kam Lucy
zmizela. Na východě zahlédnu oproti vycházejícímu slunci malou
černou šmouhu. Takže je ráno. Kdesi za sebou zaslechnu Christianův
hlas, který volá: „Počkej! Půjdem po ní spolu!“ Jenže já nemůžu čekat.
Ženu se za Lucy. Letím rychleji, prudčeji než kdy dřív. Uháním s
větrem o závod. Sleduju ji přes hory ve výšce, kde vzduch řídne a
chladne. Nespouštím ji z očí, když se obrátí k severu a pak znovu k
východu, a pochopím, že netuší, kam letí. Nemíří na určité místo.
Prostě se mi pokouší uniknout. Je to bezhlavý útěk, nic víc.
Leť si, kam chceš. Všude ti budu v patách, slíbím jí neslyšně. Lucy je
silná se svou žalnou dýkou a kropenatými křídly. Je koneckonců
dítětem Asaela a nějaké nešťastné ženy z andělského rodu, jako byla
Christianova matka. Je rychlá a mocná.
Ale nemůže letět věčně.
Za pár minut se dostaneme hluboko do nitra národního parku
Grand Teton a pod námi se objeví Jackson Lake, lesknoucí se jako
dlouhé zrcadlo zasazené v krajině. Lucy se vznese vzhůru. Míří ještě
výš a já netuším, co má v plánu. Vzduch už je hrozně řídký a já s
286
každým namáhavým nádechem cítím v krku čím dál větší sucho. Moje
plíce se dožadují kyslíku.
Stůj! křiknu na Lucy.
Lucy zpomalí a zůstane viset ve vzduchu. Její křídla rozrážejí
vzduch skoro něžně. Je unavená.
„Dost,“ vyhrkne strhaně a zalapá po dechu, když jsem asi
pětadvacet stop od ní. Tucker bezmocně visí v jejím sevření. Jeho ruce
a nohy jsou bezvládné a hlavu má zakloněnou. Jsme neskutečně
vysoko. Odhaduju, že ve stejné výšce jako vrcholy Grand Teton. Mám
strach, že Tucker tady nemůže dýchat. Bojím se, že ho Lucy pobodala
černou dýkou. Děsí mě ten pološílený výraz v jejích očích.
„Dej mi ho,“ přikážu jí.
Lucy se maličko usměje a je to ironie, ale v její tváři zachytím
povědomý výraz, který znám od Angely a který říká: To si piš, že mám
něco za lubem. Napadne mě, jestli se na Angelu budu moct dívat
stejnýma očima jako předtím a budu v ní vidět jenom ji samotnou a ne
příbuznou těchhle lidí.
„Tak si pro něj pojď,“ vyštěkne Lucy.
Žalná dýka prosviští vzduchem a dokonale mě zaskočí.
Není to dvakrát povedený hod, ale ostří mě zasáhne do ramene a
části levého křídla. Následuje pronikavá intenzivní bolest, taková,
která zpomalí myšlení, a tak mi trvá o pár vteřin déle než normálně,
než mi dojde, co se stalo.
Lucy letí pryč.
A Tucker padá. Řítí se volným pádem dolů.
K jezerní hladině, která je hrozně hluboko pod námi.
Pustím Lucy z hlavy. Záleží jenom na Tuckerovi. Ve chvíli, kdy se
za ním vrhnu, pochopím, že ho nestihnu chytit.
Ale i tak se o to pokusím. Přitisknu si křídla k tělu a letím za ním
střemhlav vzduchem, jenže je moc daleko na to, abych ho dokázala
zastavit.
Trvá to pár příšerných vteřin, ale ta hrůza má v sobě zvláštní
poklid. To, jak se Tucker při pádu otáčí dokola ve vzduchu – mírně,
elegantně skoro jako při tanci. Oči má zavřené, rty pootevřené, vlasy,
které mu za těch pár měsíců, co jsem ho neviděla, povyrostly, mu
ovívají tvář. Svět se pod námi otvírá ve změti modře a zeleně.
287
 Vtom Tucker spadne do jezera.
Ten zvuk budu slýchat v nočních můrách do konce života. Tucker
rozrazí zády hladinu tak rychle a prudce, jako by narazil na beton.
Ozve se hlasité šplouchnutí, které přehluší všechno ostatní. Já se
vrhnu do vody o okamžik později a jen na poslední chvíli si
uvědomím, že musím zatáhnout křídla. Voda se nade mnou zavře.
Pohltí mě. Je chladná jako dýka, která mě bodla, a vyrazí mi dech.
Plavu nahoru, prudce vynořím hlavu a lapám po vzduchu. Po
Tuckerovi nikde ani vidu. Zoufale se obracím ve vodě, pátrám po něm
a modlím se, abych dostala nějaký signál, zahlédla bublinky nebo něco,
co mi napoví, kde hledat, ale nikde nic.
Ponořím se. Voda je tmavá a hluboká. Kopu nohama, s očima
dokořán mířím hlouběji a pátrám kolem roztaženými prsty.
Musím Tuckera najít.
Hledej, ozve se hlas v mé hlavě. Hledej ho srdcem, nejen prsty.
Zamířím ke dnu a plavu jiným směrem. Mé plíce potřebují vzduch,
ale já jim ho nedopřeju. Nořím se čím dál hlouběji a pátrám myslí po
Tuckerovi – po sebemenším náznaku, kde by mohl být, a když už se
málem vzdám naděje a plavu se nadechnout, zachytím prsty jeho botu.
Ty trýznivé vteřiny, než Tuckera dostanu na hladinu, pak na
mělčinu a ven z vody, se zdají nekonečné. Vytáhnu ho na skalnatý
břeh a ze všech sil křičím o pomoc. Potom se svezu na kolena vedle
něj a přiložím mu ucho k hrudi.
Nebije mu srdce. Nedýchá.
Nikdy jsem se neučila, jak provádět oživování, ale viděla jsem to v
televizi. Trhaně brečím a dusím v sobě vzlyky, abych mohla Tuckerovi
dýchat do úst. Když mu zatlačím na hruď, uslyším prasknout kost, a
rozpláču se ještě usedavěji, ale stlačuju dál a nutím jeho srdce, aby
naskočilo. Když se dotknu jeho těla, vycítím, že je v hrozným stavu.
Spoustu kostí má zlomených. Orgány má poraněné, možná tolik, že
není možné, aby se zahojily, a vnitřně krvácí.
„Pomoc!“ vykřiknu znovu a pak si přihlouple připomenu, že jsem
přece víc než lidská holka a mám léčitelské schopnosti. Jsem ale tak
otřesená, že svatozář vyvolám až na kdovíkolikátý pokus. Skloním se
nad Tuckera a svatozář skrz mě plane jako signální oheň na pobřeží
Jackson Lake, kde by mě mohl vidět každý, kdo by se vydal na časnou
288
ranní procházku, ale na tom nesejde. Zaleží mi jenom na Tuckerovi.
Položím mu své zářící ruce na tělo a nutím ho, aby se začalo hojit.
Natáhnu se vedle něj. Lehnu si tváří tvář k němu, obejmu ho a zahrnu
ho svým teplem, energií, svým světlem.
On se ale nenadechne a má svatozář se vytratí spolu s mou nadějí.
Náhle za sebou zaslechnu tlukot křídel a hlas.
„Teď víš, jaký to je,“ zasyčí Lucy a já zvednu ruku, abych odrazila
její dýku, ale nejsem dost rychlá. Zabije mě, pomyslím si omámeně.
Jenže se jí to nepovede, protože se ozve divný zvuk, něco mi
prosviští kolem hlavy a náhle uvidím šíp ze svatozáře, který ční z
Lucyiny hrudi.
Za Lucy stojí Jeffrey s výrazem, který je současně rozhodný a
šokovaný, jako by si až teď uvědomil, co dělá. Svěsí ruce.
Žalná dýka zmizela. Lucy se zhroutí k zemi a lapá po dechu jako
ryba na suchu.
„Jeffrey,“ vyhrkne a natáhne k němu ruku. „Lásko.“
Jeffrey zavrtí hlavou.
Lucy se otočí na břicho, jako by se od nás chtěla odplazit. Pak se
zničehonic skutálí do jezera a zmizí.
Obrátím se zpátky k Tuckerovi a znovu vyvolám svatozář.
Christian přistane na břehu vedle Jeffreyho.
„Co se stalo?“ zeptá se.
Zvednu k němu hlavu.
„Můžeš mi pomoct?“ špitnu. „Prosím. Nedokážu ho přimět
dýchat.“
Jeffrey a Christian se na sebe podívají. Christian si klekne vedle nás
a položí ruku Tuckerovi na čelo. Jako by zkoušel, jestli nemá horečku,
pomyslím si otupěle, i když tohle Christian nezkoumá. Christian si
povzdechne a položí mi ruku jemně na paži.
„Claro…“
„Ne.“ Vyškubnu se mu a chytnu Tuckera ještě pevněji. „Není
mrtvý.“
Christianovy oči potemní smutkem.
„Ne,“ vykřiknu a zoufale se deru na kolena. Zvednu Tuckerovi
triko, položím mu ruce na svalnatou snědou hruď v místě, kde jsem
tolikrát slyšela tlouct jeho srdce, a nechám svatozář proudit do jeho
289
těla jako vodu. Vydám ze sebe všechno, každičký kousek života a
světla, který v sobě mám, každou jiskru a zachvění světla, které v sobě
najdu. „Nenechám ho umřít.“
„Claro, prosím,“ přesvědčuje mě Christian. „Ublížíš si. Už tak jsi
ztratila moc síly.“
„To je mi jedno!“ vzlyknu, otřu si oči a odstrčím Christianovy ruce,
když se mě pokusí odtáhnout.
„Je mrtvý,“ řekne Christian. „Uzdravila jsi jeho tělo, ale jeho duše
odešla. Je pryč.“
„Ne.“ Skloním se a položím dlaň na Tuckerovu bledou tvář.
Kousnu se do rtu, abych nepropukla v zoufalý nářek, který se mi dere
z hrdla, a ucítím krev. Země se pode mnou pohne. Zatočí se mi hlava,
jako bych měla omdlít. Přitisknu se k Tuckerovi a nepouštím ho.
Zatínám ruce do jeho kabátu a zase je rozevírám. Z kapes se mi na
mokrou skálu pod námi vysype želé. Dlouho takhle zůstanu a nechám
své slzy dopadat na Tuckerovo rameno. Slunce hřeje čím dál víc a
vysouší mi vlasy, oblečení. Schne i tělo v mé náruči.
Konečně zvednu hlavu.
Christian s Jeffreym zmizeli. Voda v jezeře je tak čistá, že se na
hladině dokonale odrážejí vrcholky pohoří Teton, růžově zbarvená
obloha za nimi a pokroucené borovice lemující protější břeh. Panuje
tu neuvěřitelný klid. Neslyším žádný zvuk kromě vlastního dechu.
Nablízku nejsou žádná zvířata, žádní lidé. Jsem tu sama.
Jako kdybych zastavila čas.
Tucker stojí vedle mě s rukama v kapsách džin a dívá se na mě.
Jeho tělo mi záhadně zmizelo z klína.
„Ehm,“ řekne zmateně. „Měl jsem takový pocit, že bys mohla být
v mém nebi.“
„Tuckere,“ vydechnu.
„Karotko.“
„Tohle je nebe,“ zajíknu se a rozhlédnu se. Okamžitě si všimnu, že
barvy jsou tu jasnější, vzduch teplejší a země pode mnou jaksi pevnější
než na zemi.
„Už to tak vypadá,“ odpoví Tucker. Pomůže mi vstát, vede mě
podél břehu a ani na okamžik nepustí mou ruku. Klopýtnu. Skály na
břehu jsou na mé nohy příliš tvrdé. Tuckerovi chůze takové potíže
290
nedělá, ale i on má co dělat. Konečně najdeme písčité místo a
posadíme se vedle sebe. Díváme se na vodu a jeden na druhého.
Těším se z pohledu na nezraněného, zdravého Tuckera, dokonale
krásného, hřejivého, usměvavého a živého. Tady jeho oči vypadají
ještě modřejší a jiskrnější.
„Skoro mi připadá, že to umírání není tak hrozné, jak se říká,“
poznamená.
Pokusím se o úsměv, ale jeho slova mi lámou srdce úplně novým
způsobem, protože vím, že tu nemůžu zůstat.
„Co myslíš, že mám teďka dělat?“ zeptá se Tucker.
Ohlédnu se přes rameno k horám. Na zemi by slunce vynořující se
na východě bylo na opačné straně, ale tady je světlo za jejich hřbetem a
neustále narůstá. Stejně jako je v pekle nekonečný soumrak, v nebi
panuje věčný úsvit. Nebeské světlo se nikdy naplno nerozzáří denním
světlem, ale je v něm příslib, že už brzy, možná…
„Odejdeš do světla,“ vysvětlím mu a hořce se pousměju, protože
to zní jako děsné klišé.
Tucker se zasměje pod fousy. „S městem za zády, na nohou boty
toulavý.“
„Ne, vážně. Máš se vydat tou cestou.“
„A ty to víš, protože…?“
„… jsem tu už jednou byla,“ doplním.
„Aha.“ To nevěděl. „Takže sem můžeš přijít a zas odejít? Mohla by
ses vrátit?“
„Ne, Tuckere. To pochybuju. Tam, kam půjdeš ty, nemůžu.
Nepatřím sem.“
„Hm.“ Tucker se znovu zadívá na jezero. „No, jsem rád, že jsi sem
tentokrát našla cestu.“
„Jo. To já taky.“
Natáhne se pro mou ruku a uchopí ji do dlaní. Pohladí mě po ní.
„Miluju tě, víš,“ řekne mi.
„Já tě taky miluju,“ odpovím. Nejradši bych se dala do pláče, ale
pochybuju, že mi zbyly nějaké slzy. „Je mi hrozně líto, že se tohle stalo.
Měl jsi před sebou nádherný život a teď je pryč.“
Je hezké být tu s ním a vidět, že je v bezpečí, ale srdce se mi svírá,
když pomyslím na Wendy a jeho rodiče. Na to, jak Tuckerova smrt v
291
jejich životech zanechá obrovskou zející ránu, která se nikdy nezahojí.
Bolest, která nikdy úplně nepomine.
Bolí to, když si představím, že strávím celý dlouhý život na zemi a
už Tuckera znovu neuvidím.
Tucker mi zvedne prstem bradu. „Hej, to je dobrý.“
„Kdybych tě nechala na pokoji…“
„Takhle nemluv,“ zarazí mě. „Nesmíš litovat, že jsme spolu
chodili. Já toho nelituju a nikdy litovat nebudu.“
Sedíme spolu na břehu bůhví jak dlouho. Držíme se za ruce a já se
Tuckerovi opírám hlavou o rameno. Vypráví mi o věcech, co jsem
letos propásla. Jak začal na rodeu jezdit na býku, prý kvůli adrenalinu,
protože potřeboval něco, při čem by si uvědomoval, že je naživu. Jinak
na tom totiž byl pěkně bídně.
„Máš štěstí, že sis nezlomil vaz,“ poznamenám.
A on se jen zazubí a pokrčí rameny.
„Jasně, nakonec jsi tolik štěstí neměl,“ dodám.
„Chyběla jsi mi v každým okamžiku. Chtěl jsem zajet do
Kalifornie, popadnout tě za ty tvoje nepoddajný pačesy a odtáhnout tě
zpátky do Wyomingu, abys pochopila, kde je tvý místo. Ale pak jsem si
řekl, že když tě nemůžu dovést sem, tak se vydám za tebou.“
„Proto ses přihlásil na vejšku do Santa Clary.“
„Wendy ti to řekla?“ zeptá se překvapeně Tucker a já přikývnu.
„Ta malá práskačka.“ Povzdechne si, když si na ni vzpomene, a
zvážní. „Seš si jistá, že tady nemůžeme zůstat navždycky?“ zeptá se
toužebně.
„Ne. Musíš se vydat dál.“
„Ty asi taky. Nemůžeš se celej život zahazovat s mrtvým
chlápkem.“
„Ale ráda bych.“
„Prescott je dobrej borec,“ poznamená Tucker strojeně. „Postará
se o tebe.“
Nevím, co na to říct. Tucker vstane a čistě ze zvyku si opráší
neexistující nebeskou špínu z kalhot. „No, asi bych tě už neměl
zdržovat. Čeká mě výšlap.“
Obejme mě. Rozloučili jsme se už několikrát. Scházeli jsme se a
rozcházeli, ale nikdy to nebylo takové. Tisknu se k němu, vdechuju
292
jeho vůni – kolínskou, koňský pot, seno a závan sušenek. Jeho silné
paže mě tisknou a já si uvědomuju, že tentokrát je to naposled.
Zoufalstvím bez sebe k němu zvednu oči a mám pocit, že mi pukne
srdce. Políbíme se. Držím Tuckera v náručí, jako by na tom závisel
můj život, a líbám ho, jako by měl každou chvíli skončit svět, a asi to
tak trochu bude. Líbám ho způsobem, za který bych se asi měla stydět
na takovém místě, jako je nebe, kde jsme Bohu přímo na očích, ale
nepřestávám. Svými rty dávám Tuckerovi celé své srdce. Miluju ho.
Otevřu svou mysl a ukážu mu, jak moc. Tucker se překvapeně, zoufale
zasměje a celý zadýchaný mě pustí.
„Nedokážu tě opustit,“ řekne ochraptěle.
„Já tebe taky ne,“ odpovím a zavrtím hlavou. „Nedokážu to.“
„Tak mě neopouštěj,“ poví mi Tucker. Položí mi dlaně na krk a
znovu mě políbí. Svět kolem nás se pohupuje sem a tam a najednou
mě obklopí tma.

293
 22
PROROK
Probudím se u sebe v pokoji v Jacksonu. Chvíli uvažuju, jestli to celé
nebyl jenom zlý sen. Připadá mi to tak. Jenže brzo mi dojde, jak se věci
mají. Zasténám, otočím se na bok, schoulím se do klubíčka a přitisknu
si ruce na čelo, až to bolí. Kolíbám se sem a tam, protože vím, že
Tucker je mrtvý.
„Ale no tak,“ chlácholí mě jakýsi hlas. „Neplač.“
Na kraji postele sedí anděl. Cítím, že mě miluje a je šťastný, že
jsem v pořádku doma. Vnímám jeho úlevu, že mi nic není.
Otočím se k němu. „Tati?“
Není to táta. Tenhle muž má na krátko střižené kaštanové vlasy a
oči barvy nebe po západu slunce, když ze světa skoro zmizí světlo.
Usměje se.
„Je mi líto, ale Michael tentokrát nemohl přijít, ale posílá ti
pozdravy,“ řekne. „Jsem Uriel.“
Uriel. Už jsem ho někde viděla. Kdesi v mozku mám uložený jeho
obraz, jak stojí vedle táty s nelítostným, vznešeným výrazem, ale
nevím, kde jsem tuhle vzpomínku vzala. Posadím se a okamžitě mi
dojde, že mám dočista prázdný žaludek a jsem zesláblá, jako bych
nespala celé dny. Když se svezu zpátky na polštáře, Uriel chápavě
přikývne.
„Máš za sebou velké dobrodružství,“ sdělí mi. „A obstála jsi.
Vykonala jsi, co jsi měla. A možná víc než to.“
Ale ne moc dobře, pomyslím si, protože Tucker umřel. Už ho
nikdy neuvidím.
Uriel zavrtí hlavou. „Ten hoch je v pořádku. Vlastně víc než v
pořádku. Proto jsem si s tebou přišel promluvit.“
Jsem úlevou celá malátná. „On žije?“

294
 „Žije.“
„Takže mám problém?“ zeptám se. „Zase jsem ho neměla
zachraňovat?“
Uriel se maličko zasměje. „Nemáš problém. To, co jsi pro něj
udělala, když jsi mu vlila do žil svou vlastní energii, ho zachránilo,
ovšem musím tě upozornit, že ho to také změnilo.“
„Změnilo?“ zopakuju a v břiše mě zamrazí. „Jak?“
Uriel si povzdechne. „Za dávných dob jsme člověku obdařenému
svatozáří říkali prorok.“
„Prorok? Co to znamená?“
„Že je o něco víc než člověk. Prorokové z minulosti někdy
dokázali uzdravovat nemocné, vyvolávat oheň či bouře nebo měli vize
budoucnosti. Tento dar se promítá do zdánlivých maličkostí –
citlivosti vůči těm částem světa, které lidé obyčejně nevnímají,
hlubšího pochopení dobra a zla a větší tělesné i duševní síly. Jedním z
dalších důsledků je rovněž dlouhověkost.“
Chvíli mi trvá, než ty informace vstřebám. A zajímalo by mě, co
má v tomhle případě na mysli tou dlouhověkostí.
Urielův výraz je skoro roštácký. „Měla bys na něj dohlédnout, aby
se nedostal do potíží.“
Vykulím na anděla oči a snažím se polknout. „A co Asael? Půjde
po nás?“
„S Asaelem ses vypořádala velmi účinně,“ odpoví Uriel s
náznakem hrdosti v hlase.
„Já ho… zabila?“
„Ne,“ ujistí mě. „Asael se vrátil do nebe. Jeho křídla jsou opět
bílá.“
„To nechápu.“
„Svatozářný meč není pouze zbraní. Je to Boží moc a ty jsi ji
vbodla do samého středu Asaelova bytí. Naplnila jsi ho světlem a
přemohla jsi ho pomocí pravdy.“
Třeba jsem nakonec opravdu okřídlená variace na Buffy.
Při té představě jsem celá v rozpacích. „Jenom jsem konečně
jednou použila meč,“ namítnu.
„Ach, jenom to?“ prohodí Uriel zlehka, jako by si mě dobíral, ale
jistá si tím nejsem.
295
 „Co ostatní Pozorovatelé? Půjdou po mně?“
„Když Asael padl, vůdcem Pozorovatelů se stal opět Samjeeza. A
mám dojem, že ten tě z nějakého záhadného důvodu nebude chtít
napadnout.“
Musím uznat, že tohle dopadlo dobře. Možná až moc dobře, abych
byla upřímná. Mám dohlížet na Tuckera, od Černokřídlých mi nic
nehrozí a pro jednou nelítám v žádném maléru. Čekám, že se Uriel
vytasí s nějakým ALE.
„Černokřídlí pro tebe ovšem představují hrozbu i nadále,“
pokračuje Uriel poněkud smutně. „Pozorovatelé jsou pouze malou
frakcí padlých, kteří budou neustále vyhledávat Nephilim a usilovat o
prosazení svých záměrů na celém světě.“
„A jaké přesně mají záměry?“
„Vyhrát válku, má milá. V boji proti nim se budeme muset mít
neustále na pozoru – my všichni, od nejmocnějších andělů až po ty
nejmenší děti andělské krve. Čeká nás mnoho práce. A mnoho bitev.“
„Tohle je tedy mým posláním? Bojovat?“ zeptám se. Jsem
koneckonců dcera Bijce.
Uriel si trochu odsedne. „Co myslíš?“
Tohle je osvědčený trik mé mámy, odpovědět na otázku otázkou, a
upřímně řečeno, už mi to leze krkem. Vybaví se mi syčení
svatozářného meče, když jsem ho zabodla Asaelovi do hrudi,
zmučený výkřik a popelavá tvář Černokřídlého. Ta vzpomínka ve mně
vyvolá nepřekonatelný odpor.
„Ne. Myslím, že nejsem bojovnice,“ odpovím. „Ale co potom
jsem? Co je mým posláním?“ Zadívám se Urielovi do očí a on se na
mě chápavě pousměje sevřenými rty. Povzdechnu si. „Aha, jasně. To
mi nepovíte.“
„Nemohu ti to říct,“ odpoví Uriel k mému překvapení. „Jediný,
kdo o tvém poslání rozhoduje, jsi ty sama, Claro.“
Já že rozhoduju o svém poslání? Jen tak na mě vybalí, že to já
rozhoduju? No to mě podrž, zpráva dne.
„Ale moje vize –“
„Tvoje vize ti ukazují křižovatky na cestě, během nichž se stáváš
tím, kým máš být.“

296
 Zavrtím hlavou. „Moment. Takže kterou cestou se mám vydat?
Chci říct, na čem vlastně záleží? Rozhoduju o tom já, nebo osud?“
„Oba,“ odpoví Uriel.
Po takové odpovědi by jeden vyskočil z kůže.
„Co je tvým posláním, Claro?“ zeptá se mě Uriel vlídně.
Christian, napadne mě okamžitě. V každé mé vizi byl Christian. Je
přítomný na každé křižovatce mé cesty. Znamená to ale, že je mým
posláním? Může být člověk posláním?
Mé poslání jsi ty, prozradila mi jednou mamka. Co tím vůbec chtěla
říct? Myslela to doslova? Nebo i ona mluvila o nějakém rozhodnutí?
Každá odpověď jenom vyvolá dalších pět otázek. To není fér.
„Nevím,“ připustím. „Chci být dobrý člověk. Chci konat dobro.
Chci pomáhat druhým.“
Uriel přikývne. „Pak se musíš rozhodnout pro to, co ti to umožní.“
„Budu mít další vize?“ Z nějakého důvodu vím, že odpoví ano,
ještě než otevře ústa.
„Myslíš, že na tvé cestě budou další křižovatky?“ zeptá se Uriel.
Další otázka místo odpovědi. Jeho oči mi přijdou povědomé –
vědoucí, modré s malými světýlky.
Ty oči znám.
„Vy jste…?“ Začnu se znovu zvedat, abych si jeho tvář lépe
prohlédla.
Uriel mi položí ruce na ramena a něžně mě přiměje si lehnout.
Potom mě přikryje.
„Ne,“ řekne. „Teď spi, má milá. To by prozatím stačilo. Potřebuješ
si odpočinout.“
Než stihnu cokoli namítnout nebo se ho zeptat, kdo ve skutečnosti
je, položí mi dlaň na skráň a já se ponořím do hlubokého bezesného
spánku.

Když otevřu oči, uvidím nad sebou Christianovu tvář.

„Ahoj,“ zašeptá. „Jak se cítíš?“
„Dobře.“ Rozhlédnu se, kde je Uriel, ale není po něm ani vidu.
Christian se odtáhne, abych si mohla sednout. Položím si ruku na čelo.
Už se cítím líp, skoro normálně. Možná je to ale jen tím, že je tady
Christian. „Jak dlouho jsem spala?“
297
 „Ále, jenom pár dní,“ odpoví zvesela a pak upřesní: „Tři dny.“
Páni, tři dny?
„No, tomu se říká vyspat se do růžova,“ já na to.
Christian se zasměje. „Dělám si legraci. Spala jsi tak osm hodin.
Moc dlouho ne.“
„Kde je Tucker?“ zeptám se hned. „Je v pořádku?“
Christianův úsměv nepatrně povadne. Zachytím v něm náznak
rezignace, při kterém mě zabolí u srdce.
„Je v pořádku. Je dole v pracovně tvé mámy. Taky se na tebe pořád
vyptával.“
„Co se stalo? Tam u jezera.“
„Uzdravila jsi ho,“ odpoví Christian. „Uzdravovala jsi ho tak
dlouho, až jsi ztratila vědomí a na pár sekund jsi taky přestala dýchat.
Potom mu Jeffrey párkrát stlačil hrudník a dal mu umělé dýchání, což
určitě ani jeden z nich nebude chtít do konce života rozebírat, a
Tucker ožil. Vykašlal kýbl vody z jezera, ale byl živý.“ Christian se mi
zahledí do očí. „Zachránila jsi ho.“
„Aha.“
„Jo,“ zakření se. „Jsi pěkná vejtaha. Nejdřív nás dostaneš z pekla,
pak porazíš nejvyššího a nejzlejšího kápa Pozorovatelů, vrhneš se na
vysokorychlostní pronásledování ve vyšších sférách a nakonec oživíš
mrtvého. Už jsi skončila? Protože se přiznám bez mučení, že další
vzrušení asi nesnesu.“
Odvrátím se a stisknu rty, abych se nezačala culit. „Asi jo.“
Potom mu povím o Urielově návštěvě.
„Proč Uriel?“ zeptá se Christian, když skončím. „Proč poslali
právě jeho?“
„Myslím, že je můj dědeček,“ odpovím váhavě. „Neřekl mi to, ale
měla jsem takový dojem, že mě bere jako člena rodiny.“
„Otec tvé mámy?“
„Jo.“ Vylíčím mu taky, co Uriel řekl o Asaelovi a Samjeezovi, a
Christianovi očividně spadne ze srdce pořádný balvan. Přitom se ale
divně zamračí, jako by to pro něj nebyly jen samé dobré zprávy.
„Takže co se vrátit na Stanford?“ nadhodím. „Chvíli budem moct
žít normální život a nebudem muset využít program na ochranu
svědků pro děti andělské krve. To je fajn, ne?“
298
 Christian se kousne do rtu. „Myslím, že na nějakou dobu přeruším
školu.“
„Proč?“ zeptám se.
Odhrne si vlasy z očí a vypadá rozpačitě. „Mám pocit, že jsem na
Stanford nešel ze správných důvodů. Nevím, jestli tam patřím.“
Tu odpověď si snadno přeložím: Nechce mi být nablízku.
„Takže odjíždíš.“
„Mohl bych nějaký čas cestovat s Angelou a Webem. Najdem
místo, kde bysme se mohli skrývat. Angela si potřebuje odpočinout.“
„Proč jsi mi neřekl, že Angela je tvoje sestra?“ zeptám se.
Christian pokrčí rameny. „Ještě jsem se s tím pořádně nesžil.
V jejím deníku jsem si přečetl, že její otec byl sběratel – tak tomu
aspoň říká ona – a dal jsem si dvě a dvě dohromady. I tak mi to ale
nepřipadalo skutečný, dokud jsem –“
Dokud se neocitl Asaelovi tváří v tvář.
„Takže Web je tvůj synovec,“ řeknu.
Christian přikývne. To pomyšlení mu dělá radost. „Jo, to je.“
Jsou rodina. Pocítím záchvěv zvláštní závisti smíšené s pocitem, že
cosi ztrácím. Tohle je konec mých dnů s Christianem a Webem, ale je
to tak lepší. Představuju si je, jak kráčejí pískem někde na opuštěné
pláži, jako je ta, kde nás táta trénoval, a Web protlačuje písek mezi
baculatými prstíky a řehtá se vlnám.
„Tu pláž jsem měl vždycky rád,“ poznamená Christian.
„Kdy vyrážíš?“ zeptám se.
„Nejspíš hned. Jen jsem se přišel rozloučit.“ Když vidí můj
překvapený výraz, dodá: „Žádný strach. Budu podávat hlášení.“
Zvedne se a usměje se, jako by všechno bylo tip ťop, ale já cítím,
jak trpí. Opustit mě se příčí všemu, co mu našeptává instinkt a radí
srdce.
„To, co jsem řekl v pekle, je pravda,“ poznamená. „Jsi můj
svatozářný meč, víš to? Moje pravda.“
„Christiane –“
Zvedne ruku, ať ho nechám domluvit. „Viděl jsem tvůj výraz,
když Tucker umřel. Poznal jsem, co říká tvoje srdce a že to je pravda.
Celou tu dobu jsem si namlouval, že ses jenom zakoukala a až se přes
to přeneseš, nebude ti nic bránit, abys byla se mnou. Jenže tohle není
299
jenom nějaká fáze. Neznamená to, že jenom zatvrzele odmítáš
přijmout něco, o čem si myslíš, že je tvůj osud. Je mi jasný, že se přes
tohle nepřeneseš. Teď patříš k němu.“ Polkne. „Udělal jsem chybu,
když jsem tě tenkrát na hřbitově políbil.“
V očích mám slzy. Utřu si je a zašeptám: „Jsi můj nejlepší přítel.“
Christian sklopí oči. „Vždycky budu chtít být něčím víc.“
„Já vím.“
Rozhostí se rozpačité ticho. Potom Christian pokrčí rameny,
věnuje mi svůj frajerský úsměv a prohrábne si rukou vlnité hnědé
vlasy. „No, každopádně tenhleten kovboj tady nebude věčně, tak to
třeba zkusíme dát dohromady za nějakých sto let, ne?“
Zatají se mi dech. Myslí to vážně, nebo dělá fórky, aby neztratil
tvář? Přehoupnu nohy přes okraj postele a opatrně vstanu pro případ,
že bych byla ještě slabá. Cítím se ovšem překvapivě dobře – dokonce
odpočinutě. Vážně se na Christiana podívám. Vzpomenu si na slovo
dlouhověkost. „Nečekej na mě, Christiane. Tohle nechci. Nemůžu ti
slíbit –“
Christian se zazubí. „Čekáním bych to nenazýval,“ uklidňuje mě.
„Už musím jít.“
„Počkej. Nechoď ještě.“
Christian se zastaví a ve tváři se mu mihne výraz, jako by si
netroufal doufat. Přejdu přes pokoj až k němu a vyhrnu mu triko.
Christian se na okamžik zatváří naprosto zmateně, ale vtom mu
položím ruku na dlouhou ránu na boku, která se ještě nezahojila.
Vyčistím si hlavu, co to jde, a přivolám do prstů svatozář. A svatozář
se objeví.
Christian sykne bolestí, ale jeho svaly a kůže opět srůstají. Když
ruku odtáhnu, rána je krásně scelená, jen dolů po žebrech se mu táhne
dlouhá stříbrná jizva.
„Promiň, zůstala ti jizva,“ omlouvám se.
„Týjo,“ zasměje se Christian. „Vypadala jsi jako E. T. Díky.“
„To je to nejmenší, co můžu udělat.“
Christian se vydá k oknu, otevře ho, skloní se a vyleze na převis
střechy. Pak se ke mně otočí. Vítr mu rozcuchá vlasy. Christianovy
zelené oči jsou smutné i rozzářené, když zvedne ruku a zamává a já mu
zamávám zpátky.
300
 Někdy příště, rozloučí se v duchu, roztáhne křídla a odletí.

Vykoupu se. Vydrhnu si každičký kousek kůže, oholím si nohy,

vydloubu zpod nehtů špínu a konečně si připadám čistá. Potom se v
županu posadím k psacímu stolu a vrhnu se na náročný úkol učesat si
vlasy. Nakonec si na tvář nanesu hydratační krém a s jistou nadějí si
potřu rty balzámem. Chvíli stojím v šatníku a hypnotizuju žluté šaty,
které mi mamka dala k narozeninám. Měla jsem je na sobě ten večer,
kdy mě Tucker vzal k Bubbovi, což vlastně bylo, když o tom tak
zpětně uvažuju, naše první rande. Vezmu si je, obuju si k nim bílé
páskové sandály a vydám se dolů.
Moje černá mikina, kterou jsem měla na sobě během celého toho
martyria, leží pečlivě složená na opěradle pohovky. Zvednu ji. Páchne
po jezerní vodě a krvi. Odnesu ji do prádelny, ale ze všeho nejdřív
prohledám kapsy.
V levé objevím stříbrný náramek s přívěsky. Držím ho v dlani a
prohlížím si jednotlivé ozdoby – koně připomínajícího jízdu krajinou,
rybu symbolizující setkání, srdce a nový přívěsek, který tu přibyl.
Malý stříbrný vrabčák.
Když si náramek nasadím a vydám se chodbou k bývalé mámině
pracovně, přívěsky mi cinkají na zápěstí. Srdce se mi rozbuší a dech
zrychlí, ale neváhám. Musím Tuckera vidět. Otevřu dveře.
Postel je prázdná, ložní prádlo ledabyle natažené, jako by se někdo
snažil ve spěchu narovnat pokrývky. Nikdo tu není. Zamračím se.
Možná jsem si s hledáním Tuckera dala na čas a on mezitím odešel.
Najednou mě přes nos praští zápach spáleniny.
Tuckera najdu v kuchyni, snaží se připravit smažená vajíčka a
spektakulárně mu to nejde. Strká do zčernalé břečky špachtlí a snaží se
tu spoušť obrátit. Přitom se popálí, spolkne sprosté slovo a začne
třepat rukou, jako by z ní zkoušel bolest vytřást. Dám se do smíchu a
on se polekaně otočí a vykulí modré oči.
„Claro!“ vychrlí.
Při pohledu na něj mi srdce přetéká štěstím. Dojdu k němu a
seberu mu špachtli z ruky.
„Napadlo mě, že budeš mít hlad,“ vysvětluje mi Tucker.

301
 „Na tohle teda ne.“ Usměju se, popadnu utěrku, zvednu s ní
pánev, dojdu k odpadkovému koši a vyškrábu do něj vajíčka. Potom
přejdu ke dřezu a pánev umyju.
„Nech to na mně,“ povím mu.
Tucker přikývne a posadí se na jednu z kuchyňských židlí. Nemá
na sobě triko, jenom bráchovy staré kalhoty od pyžama. Je naprosto k
sežrání. Snažím se na něj vyloženě nezírat, když jdu k ledničce a
vytáhnu z ní plato vajec. Rozbiju je do misky, přidám mléko a všechno
smíchám.
„Jak je ti?“ zeptá se Tucker. „Jeffrey mi řekl, že spíš.“
„Viděl jsi ho?“
„Jo, chvíli se tady zdržel. Vypadal trochu nesvůj. Snažil se mi
nacpat obálku plnou peněz.“
„Ehm, promiň?“ já na to.
„Vy paďouři z Kalifornie si myslíte, že si můžete všechno koupit,“
utahuje si ze mě Tucker.
„Já jsem v pohodě,“ odpovím se zakašláním na první jeho otázku.
„Jak jsi na tom ty?“
„Nikdy mi nebylo líp,“ odpoví s úsměvem.
Přestanu šlehat vajíčka a podívám se na něj. Nezměnil se,
pomyslím si. Nevypadá jako žádný z proroků, o kterých jsem kdy
slyšela.
„Co?“ zeptá se. „Mám na tváři vajíčko?“
„Víš, vlastně nemám moc hlad,“ usoudím a odstrčím misku.
„Potřebuju si s tebou promluvit.“
Tucker polkne a odpoví: „Prosím tě, viď, že tohle není další chvíle,
kdy mi budeš říkat, co je pro mě nejlepší?“
Se smíchem zavrtím hlavou a navrhnu: „Co kdyby ses oblíkl?“
„To je bezva nápad,“ souhlasí. „Až na to, že mi oblečení někam
zmizelo. Asi bylo tak potrhaný, že už se nedalo spravit. Třeba bys mě
mohla rychle hodit domů.“
„Jasně.“ Přejdu k němu, vezmu ho za ruku a přiměju ho slézt ze
židle. Tucker se na mě nejistě podívá.
„Co děláš?“ zeptá se.
„Věříš mi?“
„Že váháš.“
302
 Líbí se mi, jak se prudce nadechne, když zvednu ruce a zakryju mu
oči. Vyvolám svatozář a obklopím nás hřejivým, pulzujícím kruhem
světla. Zavřu s úsměvem oči a přenesu nás na ranč U Líného psa. Do
stáje. Tentokrát úmyslně.
„Fajn, už se můžeš kouknout,“ řeknu a odtáhnu ruce. Světlo kolem
nás se pomalu vytrácí a Tucker překvapeně vyjekne.
„Jak jsi to udělala?“
Pokrčím rameny. „Třikrát ťuknu střevíci o sebe a řeknu: Nejhezčí
místo je domov.“
„Aha, takže… ty jsi doma tady? V mý stáji?“ Tucker to pronese
hravým tónem, ale pohled jeho očí je smrtelně vážný a plný otazníků.
„To ti to ještě nedošlo?“ odpovím a srdce mi buší jako zvon. „Můj
domov jsi ty.“
Jeho obličej je plný čirého rozesmátého úžasu.
Odkašle si a překvapeně poznamená: „Tentokrát se mi ze
svatozáře nedělá zle. Čím to je?“
„Vysvětlím ti to,“ slíbím mu, „ale pozděj.“
„Takže,“ spustí, „to, jak jsi tomu chlápkovi probodla srdce
mečem, znamená, že už teď nemusíš před ničím utíkat?“
„Přesně, s utíkáním je konec.“
Tucker se zazubí. „To je ta nejlepší zpráva, jakou jsem za celej
život slyšel.“ Položí mi ruku kolem pasu a přitáhne mě k sobě. Chystá
se mě políbit. „Takže jsi to myslela vážně, všechno, co jsi mi řekla,
když jsem byl v pánu?“
„Každý slovo.“
„Mohla bys to zopakovat?“ požádá mě. „Mám trochu zamlženou
paměť.“
„Kterou část chceš slyšet? Tu, kde jsem ti řekla, že s tebou chci
zůstat navždycky?“
„Jo,“ broukne. Jeho tvář je blízko mé a na tváři cítím jeho horký
dech.
„Nebo tu, jak jsem řekla, že tě miluju?“
Tucker se maličko odtáhne a zkoumavě mi pohlédne do očí. „Jo.
Tohle mi zopakuj.“
„Miluju tě.“

303
 Tucker se zhluboka nadechne a hlava se mu točí samým štěstím.
„Miluju tě,“ oplatí mi vyznání. „Miluju tě, Claro.“
Potom sklouzne pohledem zpátky k mým rtům, skloní se a celý
svět se prostě rozplyne.

304
 EPILOG
„Koukej na mě, koukej na mě,“ křičí Web z Midova hřbetu, když ho
Tucker vede po pastvině.
Zvednu ruku a zamávám na ně z verandy, kde s Angelou sedíme a
popíjíme limonádu. Pokaždé když Weba vidím, je o dobrou stopu
větší, i když se na devítiletého kluka zdá malý. Dokáže člověka dočista
umluvit (to má po mámě) a v jednom kuse se na vás usmívá
uličnickýma zlatýma očima zářícíma zpod čupřiny neposedných
černých, modravě lesklých vlasů. Když se na něj díváme, maličko Mida
pobídne, aby přidal, a Tucker musí vedle nich klusat, aby jim stačil.
„Dávej pozor!“ zavolá Angela spíš na Tuckera než na syna.
Tucker kývne, zakoulí očima, poplácá Mida po šíji a přiměje ho
zpomalit. Jako by pád z koně mohl tomu nezničitelnému prckovi
způsobit něco horšího než leknutí.
„Jsi máma stíhačka, víš to?“ utahuju si z Angely.
Ta se jen pro sebe zasměje a zvedne ruce nad hlavu, aby se
protáhla. Když se hodně soustředím, dokážu na její pravé paži
rozeznat nenápadné čáry tetování. Zbylo jich už jenom pár. Inkoust
začal blednout, jakmile Angela znovu držela Weba v náručí. Vždycky
říká, že jí připadalo, jako by z ní Webova láska tetování smývala.
I tak by mě ale zajímalo, jestli ta slova jednou úplné zmizí.
„Já bych se spíš nazvala pozornou matkou,“ namítne Angela.
„Samozřejmě.“
Za pár hodin se celá naše hlučná společnost sejde kolem Averyovic
velkého stolu na farmě na večeři: Tuckerovi rodiče, Wendy, Dan a
malá Gracie, Angela s Webem, kteří sem dorazili až z Větrného města,
a když všechno půjde hladce, objeví se i Jeffrey. Budeme jíst, smát se,
probírat novinky a naši práci a já to docela určitě trochu schytám,
hlavně od Angely, za to, že jsem šla na Stanford, získala tam nóbl
doktorský diplom a pak jsem se zašila tady jako obyčejná rodinná
305
lékařka. Já budu vtipkovat o nádherném počasí ve Wyomingu a o tom,
jak bych odsud nedokázala odejít, a Tucker mi přitom pod stolem
stiskne koleno. Na okamžik budu mít pocit sounáležitosti a budu cítit,
že je všechno, jak má být, ale také mi bude něco scházet. Jako by u
stolu zbyla jedna prázdná židle. V tu chvíli se rozhovor nevyhnutelně
stočí ke Christianovi, jako by to, že na něj myslím, přimělo i ostatní na
něj vzpomínat. Angela nám bude vyprávět o stavbách, na kterých
právě pracuje, a Web nám vylíčí poslední dobrodružství, které se
strejdou prožil: v zoo v Lincolnově parku, v Chicagském dětském
muzeu nebo na vyhlídce v devadesátém čtvrtém patře John Hancock
Center. Nakonec se hovor stočí k jiným věcem a mně zase bude
připadat všechno normální a v pořádku.
Angela se mnou v jednom kuse probírá různé výchovné postupy,
zvlášť princip lásky a logiky, a nabízí mi, že mi o něm půjčí knížky. Já
se usměju a odpovím, že se na ně mrknu. Položím limonádu, vstanu,
sejdu z verandy a vydám se k pastvině. Když projdu stínem velké
červené stáje, obloha nad mou hlavou je modrá a bez mraků.
„Koukej na mě, koukej na mě, Claro,“ zavolá znovu Web, když si
mě všimne. Pokud Angela nebude mít nic proti, půjdeme si spolu po
večeři zalítat, umíním si v duchu. Když slyším, jak se Web řehtá, když
Tucker vede koně kolem plotu, musím se usmát. Chvíli si užívám
pohled na Tuckera zezadu. Zamlouvá se mi jeho komická kovbojská
elegance i to, jak mu sednou kalhoty.
„Taky že koukám!“ odpovím a obrátím se k Tuckerovi. „Ahoj
fešáku,“ řeknu mu.
Tucker se nakloní přes plot a políbí mě. Vezme mou tvář do dlaní
a jednoduchý zlatý kroužek na jeho prsteníčku mě zastudí na tváři. Pak
Tucker ustoupí a na chvíli skloní hlavu a zavře oči způsobem, který už
za ta léta dobře znám. Položím mu ruku na rameno.
„Jsi v pořádku? Další vize?“ zeptám se.
Zahledí se na mě a široce se usměje. „Jo, měl jsem vizi,“ odpoví a v
jeho hlase zní smích. „A je mi jasný, že se vyplní.“
„A co vidíš?“ zeptám se.
„Nás dva spolu a štastné, Karotko,“ odpoví a zastrčí mi pramen
mých neposlušných vlasů za ucho. „To je všechno.“

306
 NESPOUTANÁ
CYNTHIA HANDOVÁ
Z anglického originálu Boundless vydaného nakladatelstvím
HarperCollins Publishers, New York, 2013,
přeložila Ivana Svobodová
Úryvek básně Williama Cullena Bryanta v překladu
Antonína Klášterského
Úryvek z díla T. S. Eliota v překladu Jiřiny Haukové a
Jindřicha Chalupeckého
Úryvek z díla Dante Alighieriho v překladu Jaroslava Vrchlického
Úryvek z díla Williama Shakespeara v překladu Martina Hilského
Graficky upravila Linda Marečková
Vydalo nakladatelství CooBoo v Praze roku 2013 ve společnosti
Albatros Media a. s. se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4,
číslo publikace 16 932
Odpovědný redaktor Michal Kolezsar
Technický redaktor Lubomír Kuba
Vytiskla Centa, spol. s r. o., Vídeňská 113, Brno

1. vydáníwww.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

ALBATROS MEDIA a.s.